Pro volné chvíle

TOMANOVA KAVÁRNA A CUKRÁRNA V místech dnešní pivnice a stylové restaurace s vlastním pivovarem U Tomana na náměstí Svobody 22 bývala Tomanova kavárna a cukrárna. Kavárnu a současně cukrárnu si otevřel Emanuel Toman, který svoji pověst založil na jakosti svých výrobků a na jejich estetické kráse, která našla svůj výraz ve vkusných tvarech přímo umělecké úrovně. A to ať už šlo o vynikající zákusky anebo lákavě ozdobené dorty, to vše zapíjené výtečnou kávou různého druhu a celou škálou osvěžujících limonád. Však se také Toman v Brně, kde se roku 1874 narodil, etabloval již jako renomovaný odborník s mezinárodní praxí, mimo jiné v Budapešti i v samotné Vídni. V roce 1905 se navrátil do svého rodiště s úmyslem vybudovat vlastní závod. Až do první světové války působil na Starém Brně, kde rychle získal stálou klientelu díky výtečným dobrotám, které uměl tak spolehlivě připravovat. Vedle kávy a zákusků si získalo velkou oblibu jeho chutné a levné pečivo, zprvu zejména mezi studenty, ale postupně snad ve všech vrstvách obyvatel. V této tradici Toman pokračoval i v novém působišti na České ulici, kam se po necelých

deseti letech přestěhoval, a poté už přesídlil na náměstí Svobody. V roce 1924 zde zakoupil dům, kde vybudoval a zřídil kavárnu i cukrárnu, kterou zmodernizoval podle návrhu Miloslava Kopřivy v roce 1931. Meziválečná doba tak znamenala pro podnik dobu největšího rozmachu. Toman si byl vědom skutečnosti, že zřídit závod je těžké, ale ještě těžší je udržet ho na patřičné výši, neboť kavárny spojené s cukrárnou byly vždy více odvislé od vkusu a nálady návštěvníků než jiné typy hostinských podniků. Svou

kavárnu vybavil tak, že se dostala na vysokou úroveň a mohla se směle srovnávat s prvotřídními kavárnami evropských velkoměst. Význam Emanuela Tomana však nedokládala jenom úroveň jeho velkokavárny. Tento špičkový odborník se výrazně zasloužil o rozvoj oboru kavárnictví na Moravě. Nejenže přímo ve svém podniku vychoval pro svůj stav početný dorost, z jehož řad si mnozí získali pověst vynikajících pracovníků a četní pak zaujali čelná místa ve své profesi, ale jedním z nejlepších jeho následovníků se stal jeho syn, Otakar Toman. Ten pak příslovečně kráčel ve stopách zakladatele. Toman věnoval rovněž velký zájem stavovským otázkám. Byl předsedou Společenstva cukrářů, ve kterém pracoval dlouhá léta, z jeho iniciativy vznikla odborná cukrářská škola v Brně a kromě toho zastával význačné funkce v živnostenských organizacích, mimo jiné byl komerčním radou a členem představenstva Ústředního svazu družstev živnostenských. (mav) ■ Zdroj: Zmizelý svět brněnských kaváren, nakladatelství Josef Filip 1938

JAK SE LÍŠŇAČKY POMSTILY

Brněnských pověstí je nepřeberné množství. Jedna z těch žertovnějších se týká trhovkyň, které tenkrát nabízely drůbež na Dominikánském náměstí. Čerpáme ji z knihy Brněnské kolo a drak, pověsti z Brna, kterou napsala Marta Šrámková a Oldřich Sirovátka. Někdy před sto roky starostoval v Brně

nějaký Gustav Winterheller, jeho vláda nad městem trvala skoro patnáct let. Měl krásnou ženu, ale častokrát se ohlížel po jiných, inu, líbila se mu každá sukně. Tenkrát Líšňačky ještě prodávaly na Dominikánském náměstí drůbež, říkalo se jim drůbežňačke. Každá tam měla svoje místo a prodávaly tam na skrošních kuřata a holuby, kapouny, krmené husy a kachny, ty zaříznuté a škubané měly před sebou na stolečku a ty živé ležely vedle povázané na opálkách. Chodily je nakupovat kraj světa, někdy až na uherskou hranici. Jednou pan starosta vydal nařízení, že drůbežňačke smějí prodávat drůbež buď jen živou, anebo jen zabitou. To se nedalo provést! Líšňačky braly od hospodyň zboží, jak je koupily, živé nebo podříznuté, braly je, jak je dostaly. Nejdřív proti novému nařízení reptaly, ale pak některé z nich napadlo: „Pošleme k panu starostovi deputaci!“ Tak vybraly nejhezčí děvčata a ty se vypravily na radnici v pěkných líšeňských krojích: v bohatých hedvábných, mušelínových a kašmírových sukních, ve vyšívaných rukávcích a kordulkách, v tyrolských šátcích a ve šněrovacích střevících, radost se na ně podívat.

Však na ně taky pan starosta zálibně hleděl! „Když je to tak, jak všecko povídáte,“ povídal milostivě, „tak to nařízení od této chvíle odvolám. Ale vy tři tady zůstanete, ať to spolu všecko sepíšeme.“ Zadržel v kanceláři tři nejhezčí děvčata a chtěl se s nimi bavit. Ale mladé Líšňačky, jak si k nim začal dovolovat, začaly křičet, vyběhly ven a běžely k matkám na trh a tam žalovaly. Tenkrát bylo na Dominikánském náměstí pravé pozdvižení! Líšňačky plakaly zlostí a křiku bylo až hrůza. V ten den už se neprodávalo. Na milého starostu brzy došlo, Líšňačky se mu zle pomstily. Starosta chodíval každičké ráno na procházku na Špilberk a vracel se nádvořím nové radnice anebo si nadešel přilehlou úzkou uličkou. Tam na něho rozezlené trhovkyně jednou ráno počkaly. Rány se na něho sypaly ze všech stran, pan starosta ani nevěděl, odkud lítají. A líšeňské panímámy měly pádné ruce! Když tam potom pana starostu našli, ležel tam víc mrtvý než živý. Ale o té výplatě nikomu nevykládal a Líšňačkám před radnicí se (mav) ■ pokaždé radši vyhnul.

Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2020 | 25