Pro volné chvíle

TOMANOVA KAVÁRNA A CUKRÁRNA

V místech dnešní pivnice a stylové restaurace s vlastním pivovarem U Tomana na

náměstí Svobody 22 bývala Tomanova

kavárna a cukrárna.

Kavárnu a současně cukrárnu si otevřel

Emanuel Toman, který svoji pověst založil na

jakosti svých výrobků a na jejich estetické

kráse, která našla svůj výraz ve vkusných tvarech přímo umělecké úrovně. A to ať už šlo

o vynikající zákusky anebo lákavě ozdobené

dorty, to vše zapíjené výtečnou kávou různého druhu a celou škálou osvěžujících limonád.

Však se také Toman v Brně, kde se roku 1874

narodil, etabloval již jako renomovaný odborník s mezinárodní praxí, mimo jiné v Budapešti

i v samotné Vídni. V roce 1905 se navrátil do

svého rodiště s úmyslem vybudovat vlastní

závod. Až do první světové války působil na

Starém Brně, kde rychle získal stálou klientelu

díky výtečným dobrotám, které uměl tak spolehlivě připravovat. Vedle kávy a zákusků si

získalo velkou oblibu jeho chutné a levné

pečivo, zprvu zejména mezi studenty, ale

postupně snad ve všech vrstvách obyvatel.

V této tradici Toman pokračoval i v novém

působišti na České ulici, kam se po necelých

deseti letech přestěhoval, a poté už přesídlil

na náměstí Svobody. V roce 1924 zde zakoupil dům, kde vybudoval a zřídil kavárnu

i cukrárnu, kterou zmodernizoval podle

návrhu Miloslava Kopřivy v roce 1931. Meziválečná doba tak znamenala pro podnik

dobu největšího rozmachu. Toman si byl

vědom skutečnosti, že zřídit závod je těžké,

ale ještě těžší je udržet ho na patřičné výši,

neboť kavárny spojené s cukrárnou byly vždy

více odvislé od vkusu a nálady návštěvníků

než jiné typy hostinských podniků. Svou

kavárnu vybavil tak, že se dostala na vysokou

úroveň a mohla se směle srovnávat s prvotřídními kavárnami evropských velkoměst.

Význam Emanuela Tomana však nedokládala jenom úroveň jeho velkokavárny. Tento

špičkový odborník se výrazně zasloužil o rozvoj oboru kavárnictví na Moravě. Nejenže

přímo ve svém podniku vychoval pro svůj

stav početný dorost, z jehož řad si mnozí získali pověst vynikajících pracovníků a četní

pak zaujali čelná místa ve své profesi, ale

jedním z nejlepších jeho následovníků se stal

jeho syn, Otakar Toman. Ten pak příslovečně

kráčel ve stopách zakladatele.

Toman věnoval rovněž velký zájem stavovským otázkám. Byl předsedou Společenstva cukrářů, ve kterém pracoval dlouhá léta,

z jeho iniciativy vznikla odborná cukrářská

škola v Brně a kromě toho zastával význačné

funkce v živnostenských organizacích, mimo

jiné byl komerčním radou a členem představenstva Ústředního svazu družstev živnostenských.

(mav) ■

Zdroj: Zmizelý svět brněnských kaváren,

nakladatelství Josef Filip 1938

JAK SE LÍŠŇAČKY POMSTILY

Brněnských pověstí je nepřeberné množství. Jedna z těch žertovnějších se týká

trhovkyň, které tenkrát nabízely drůbež na

Dominikánském náměstí. Čerpáme ji z knihy Brněnské kolo a drak, pověsti z Brna,

kterou napsala Marta Šrámková a Oldřich

Sirovátka.

Někdy před sto roky starostoval v Brně

nějaký Gustav Winterheller, jeho vláda nad

městem trvala skoro patnáct let. Měl krásnou

ženu, ale častokrát se ohlížel po jiných, inu,

líbila se mu každá sukně.

Tenkrát Líšňačky ještě prodávaly na Dominikánském náměstí drůbež, říkalo se jim drůbežňačke. Každá tam měla svoje místo a prodávaly tam na skrošních kuřata a holuby,

kapouny, krmené husy a kachny, ty zaříznuté

a škubané měly před sebou na stolečku a ty

živé ležely vedle povázané na opálkách. Chodily je nakupovat kraj světa, někdy až na uherskou hranici.

Jednou pan starosta vydal nařízení, že drůbežňačke smějí prodávat drůbež buď jen

živou, anebo jen zabitou. To se nedalo provést! Líšňačky braly od hospodyň zboží, jak

je koupily, živé nebo podříznuté, braly je, jak

je dostaly. Nejdřív proti novému nařízení reptaly, ale pak některé z nich napadlo: „Pošleme

k panu starostovi deputaci!“

Tak vybraly nejhezčí děvčata a ty se vypravily na radnici v pěkných líšeňských krojích:

v bohatých hedvábných, mušelínových a kašmírových sukních, ve vyšívaných rukávcích

a kordulkách, v tyrolských šátcích a ve šněrovacích střevících, radost se na ně podívat.

Však na ně taky pan starosta zálibně hleděl!

„Když je to tak, jak všecko povídáte,“ povídal

milostivě, „tak to nařízení od této chvíle odvolám. Ale vy tři tady zůstanete, ať to spolu

všecko sepíšeme.“

Zadržel v kanceláři tři nejhezčí děvčata

a chtěl se s nimi bavit. Ale mladé Líšňačky,

jak si k nim začal dovolovat, začaly křičet,

vyběhly ven a běžely k matkám na trh a tam

žalovaly.

Tenkrát bylo na Dominikánském náměstí

pravé pozdvižení! Líšňačky plakaly zlostí a křiku bylo až hrůza. V ten den už se neprodávalo.

Na milého starostu brzy došlo, Líšňačky se

mu zle pomstily. Starosta chodíval každičké

ráno na procházku na Špilberk a vracel se

nádvořím nové radnice anebo si nadešel přilehlou úzkou uličkou. Tam na něho rozezlené

trhovkyně jednou ráno počkaly. Rány se na

něho sypaly ze všech stran, pan starosta ani

nevěděl, odkud lítají. A líšeňské panímámy

měly pádné ruce!

Když tam potom pana starostu našli, ležel

tam víc mrtvý než živý. Ale o té výplatě nikomu

nevykládal a Líšňačkám před radnicí se

(mav) ■

pokaždé radši vyhnul.

Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2020 | 25