Pro volné chvíle
TOMANOVA KAVÁRNA A CUKRÁRNA
V místech dnešní pivnice a stylové restaurace s vlastním pivovarem U Tomana na
náměstí Svobody 22 bývala Tomanova
kavárna a cukrárna.
Kavárnu a současně cukrárnu si otevřel
Emanuel Toman, který svoji pověst založil na
jakosti svých výrobků a na jejich estetické
kráse, která našla svůj výraz ve vkusných tvarech přímo umělecké úrovně. A to ať už šlo
o vynikající zákusky anebo lákavě ozdobené
dorty, to vše zapíjené výtečnou kávou různého druhu a celou škálou osvěžujících limonád.
Však se také Toman v Brně, kde se roku 1874
narodil, etabloval již jako renomovaný odborník s mezinárodní praxí, mimo jiné v Budapešti
i v samotné Vídni. V roce 1905 se navrátil do
svého rodiště s úmyslem vybudovat vlastní
závod. Až do první světové války působil na
Starém Brně, kde rychle získal stálou klientelu
díky výtečným dobrotám, které uměl tak spolehlivě připravovat. Vedle kávy a zákusků si
získalo velkou oblibu jeho chutné a levné
pečivo, zprvu zejména mezi studenty, ale
postupně snad ve všech vrstvách obyvatel.
V této tradici Toman pokračoval i v novém
působišti na České ulici, kam se po necelých
deseti letech přestěhoval, a poté už přesídlil
na náměstí Svobody. V roce 1924 zde zakoupil dům, kde vybudoval a zřídil kavárnu
i cukrárnu, kterou zmodernizoval podle
návrhu Miloslava Kopřivy v roce 1931. Meziválečná doba tak znamenala pro podnik
dobu největšího rozmachu. Toman si byl
vědom skutečnosti, že zřídit závod je těžké,
ale ještě těžší je udržet ho na patřičné výši,
neboť kavárny spojené s cukrárnou byly vždy
více odvislé od vkusu a nálady návštěvníků
než jiné typy hostinských podniků. Svou
kavárnu vybavil tak, že se dostala na vysokou
úroveň a mohla se směle srovnávat s prvotřídními kavárnami evropských velkoměst.
Význam Emanuela Tomana však nedokládala jenom úroveň jeho velkokavárny. Tento
špičkový odborník se výrazně zasloužil o rozvoj oboru kavárnictví na Moravě. Nejenže
přímo ve svém podniku vychoval pro svůj
stav početný dorost, z jehož řad si mnozí získali pověst vynikajících pracovníků a četní
pak zaujali čelná místa ve své profesi, ale
jedním z nejlepších jeho následovníků se stal
jeho syn, Otakar Toman. Ten pak příslovečně
kráčel ve stopách zakladatele.
Toman věnoval rovněž velký zájem stavovským otázkám. Byl předsedou Společenstva cukrářů, ve kterém pracoval dlouhá léta,
z jeho iniciativy vznikla odborná cukrářská
škola v Brně a kromě toho zastával význačné
funkce v živnostenských organizacích, mimo
jiné byl komerčním radou a členem představenstva Ústředního svazu družstev živnostenských.
(mav) ■
Zdroj: Zmizelý svět brněnských kaváren,
nakladatelství Josef Filip 1938
JAK SE LÍŠŇAČKY POMSTILY
Brněnských pověstí je nepřeberné množství. Jedna z těch žertovnějších se týká
trhovkyň, které tenkrát nabízely drůbež na
Dominikánském náměstí. Čerpáme ji z knihy Brněnské kolo a drak, pověsti z Brna,
kterou napsala Marta Šrámková a Oldřich
Sirovátka.
Někdy před sto roky starostoval v Brně
nějaký Gustav Winterheller, jeho vláda nad
městem trvala skoro patnáct let. Měl krásnou
ženu, ale častokrát se ohlížel po jiných, inu,
líbila se mu každá sukně.
Tenkrát Líšňačky ještě prodávaly na Dominikánském náměstí drůbež, říkalo se jim drůbežňačke. Každá tam měla svoje místo a prodávaly tam na skrošních kuřata a holuby,
kapouny, krmené husy a kachny, ty zaříznuté
a škubané měly před sebou na stolečku a ty
živé ležely vedle povázané na opálkách. Chodily je nakupovat kraj světa, někdy až na uherskou hranici.
Jednou pan starosta vydal nařízení, že drůbežňačke smějí prodávat drůbež buď jen
živou, anebo jen zabitou. To se nedalo provést! Líšňačky braly od hospodyň zboží, jak
je koupily, živé nebo podříznuté, braly je, jak
je dostaly. Nejdřív proti novému nařízení reptaly, ale pak některé z nich napadlo: „Pošleme
k panu starostovi deputaci!“
Tak vybraly nejhezčí děvčata a ty se vypravily na radnici v pěkných líšeňských krojích:
v bohatých hedvábných, mušelínových a kašmírových sukních, ve vyšívaných rukávcích
a kordulkách, v tyrolských šátcích a ve šněrovacích střevících, radost se na ně podívat.
Však na ně taky pan starosta zálibně hleděl!
„Když je to tak, jak všecko povídáte,“ povídal
milostivě, „tak to nařízení od této chvíle odvolám. Ale vy tři tady zůstanete, ať to spolu
všecko sepíšeme.“
Zadržel v kanceláři tři nejhezčí děvčata
a chtěl se s nimi bavit. Ale mladé Líšňačky,
jak si k nim začal dovolovat, začaly křičet,
vyběhly ven a běžely k matkám na trh a tam
žalovaly.
Tenkrát bylo na Dominikánském náměstí
pravé pozdvižení! Líšňačky plakaly zlostí a křiku bylo až hrůza. V ten den už se neprodávalo.
Na milého starostu brzy došlo, Líšňačky se
mu zle pomstily. Starosta chodíval každičké
ráno na procházku na Špilberk a vracel se
nádvořím nové radnice anebo si nadešel přilehlou úzkou uličkou. Tam na něho rozezlené
trhovkyně jednou ráno počkaly. Rány se na
něho sypaly ze všech stran, pan starosta ani
nevěděl, odkud lítají. A líšeňské panímámy
měly pádné ruce!
Když tam potom pana starostu našli, ležel
tam víc mrtvý než živý. Ale o té výplatě nikomu
nevykládal a Líšňačkám před radnicí se
(mav) ■
pokaždé radši vyhnul.
Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2020 | 25