Pro volné chvíle

140. VÝROČÍ NAROZENÍ SPISOVATELE

JAROSLAVA MARCHY

Dne 25. května uplyne 140

let od narození významného

moravského spisovatele,

novináře a politika konce 19.

a první poloviny 20. století

Jaroslava Marchy.

Jaroslav Marcha, vlastním

jménem Dominik Nejezchleb,

se narodil v Babicích nad Svitavou v roce 1880. Jako chlapec tvrdě pracoval na hospodářství svých rodičů a po smrti

svého otce sám sedlačil na

rodném gruntu. Chodil pouze

do obecné školy v Babicích,

ale toužil po vzdělání, a tak po

nocích studoval.

Postupně začal přispívat do

novin a časopisů a vydal první

knihy. Jezdil s koňmi a v holínce měl vždy připravenou tužku a list papíru. V roce 1908

se rozloučil s  rodnou obcí

a odešel nejprve do Olomouce a v roce 1910 již natrvalo do

Brna. Stal se členem redakce

Moravského venkova, referentem Národních listů

a externím spolupracovníkem

četných novin a časopisů.

Vstoupil do politiky, v roce 1918

se stal za agrární stranu členem ústavodárného Revolučního národního shromáždění,

potom poslanecké sněmovny

a od roku 1935 senátorem až do zrušení senátu v roce 1939.

Intenzivně se podílel na moravském kulturním životě, mimo jiné byl v  letech

1936–1941 předsedou Moravského kola

spisovatelů. Jeho přáteli byli mnozí moravští

umělci. Dlouholeté přátelství ho pojilo

s Petrem Bezručem, zachovala se jejich korespondence z let 1941–1954.

Marchovo dílo je inspirováno jeho rodným

krajem a městem Brnem. Napsal více než

20 knih. Psal do posledních chvil svého života, i v dobách, kdy jeho díla nesměla vycházet.

Brnu jsou věnovány zejména knihy Z okna

pokojného domu (1940) a Potopený svět

(1949), který krátce po svém vydání byl

v důsledku změny politické situace stažen

z prodeje. Literárního mistrovství dosáhl ve

svých impresionisticky laděných přírodních

prózách Halali haló (1929) a lyrickém popisu

loveckých zážitků v knihách O zvěři královské

a verbeži ptačí (1931), Zlatá v zelené (1935)

a dalších. Najdeme tam poetické obrazy přírodních krás, lesů i luk, lyrické líčení života

zvěře i ptáků. Marchovou nejznámější knihou

je Ptačí chléb, který se dočkal šesti vydání.

Je to kresba světa venkovských kluků od

školních let až po věk dospělosti, jejich her

a humorných příhod, do kterých proniká

i tvrdý venkovský život a utváří jejich osud.

Poslední část knihy s názvem Kamarádi z lesa

je oslavou těžké práce lesních formanů,

s nimiž autor deset let svážel dříví z babických

lesů na adamovskou pilu.

Ptačí chléb vyšel poprvé v roce 1921 na

podnět autorova přítele, spisovatele Jiřího

Mahena, který k němu napsal předmluvu, ve

které píše: „…Pro celou řadu lidiček mezi

námi bude Vaše knížka osvěžením a duševním svátkem, poněvadž je nás plno, kteří si

šťastné mládí ani představit

nedovedeme. … A Vy najednou takové historie, při nichž

čtenáři zrovna radostí buší

znova krev. Tomu Vás naučily

kopce, Vaše lesy a Vaše rokle,

my toho nedovedeme. A proto nám bude Vaše knížka

dokumentem, který se staví

v knihovně na oči, aby si člověk mohl přečíst něco skutečně svěžího, když je mu

duševně zle...“ Podle jednoho

z příběhů této knihy napsal

Mahen hru Kamarád svobody.

Spisovatel František Kožík

o spisovateli napsal ve svých

vzpomínkách:

V roce 1949 jsem nastoupil

jako dělník v automobilových

závodech v Mladé Boleslavi,

abych poznal práci a lidi.

Vedoucí mé party Josef

Pavlousek měl rád knihy. Byl

neúnavný zlepšovatel, rozuměl kovu i dřevu, cítil, jak mu

dýchá materiál pod rukama.

Všichni ho uznávali. Jednou

jsem se ho zeptal na knihy nejmilejší. Jeho odpověď mě překvapila. „Nejraději mám knihy

Jaroslava Marchy,“ řekl mi.

„Proč? Protože z nich poznávám, že ten člověk má opravdu rád přírodu, všechno co

roste, hlavně stromy.“ A Kožík pokračoval:

„Vím, že Pavlousek měl pravdu.“

Z Marchova díla cítíme úctu a lásku k rodnému kraji, k půdě domova, ke všem živým

tvorům. Poznáváme ctitele přírody, který

v kráse stvoření poznává velebnost a velikost Boží a v úžasu a pokoře se před ní sklání.

A který to, o čem píše, hluboce vnitřně prožil.

Jaroslav Marcha zemřel 29. prosince 1961

a je pochován na brněnském ústředním hřbitově. V roce 1990 mu byla na rodném domě

v Babicích nad Svitavou odhalena pamětní

deska od Františka Pokorného a v prosinci

2011, při příležitosti 50. výročí úmrtí, byla odhalena pamětní deska na Alexandrově rozhledně, která se nachází nad údolím Svitavy nedaleko od spisovatelovy rodné obce.

Ing. Zdeněk Laudát

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2020 | 21