Volný čas

KOLIK BAREV MAJÍ VÁNOCE

ných národnostních menšin a všechny jsou

nějakým způsobem spolkově činné. Společně prezentují svoje kultury na několika dlouhodobě probíhajících a Brňany hojně navštěvovaných akcích. Některé národnostní

menšiny žijí v našem městě po staletí, některé

se zformovaly před pár desetiletími. Co se

počtu týká, je potřeba rozlišovat oficiální údaje a kvalifikované odhady. Podle posledního

sčítání lidu patřili k nejpočetnějším v Brně

Slováci, ke kterým se hlásilo téměř 6000

osob. Nejméně je v našem městě s necelými

padesáti zástupci Rusínů.

Celkem jste vyzpovídala 80 lidí.

Co je k nám přivedlo a jak se jim

u nás žije?

Etnoložka Jana Poláková je autorkou knihy

Čtrnáct barev Vánoc, která nese podtitul

Jiný obraz svátků očima etnologa. Zachytila v ní, jak oslavuje Vánoce čtrnáct menšin, které žijí v Jihomoravském kraji.

Kniha vyšla v roce 2018 a je k zakoupení

v e-shopu Moravského zemského muzea

a mimo nouzový stav také na jeho pokladně.

K dostání je i ve vybraných knihkupectvích.

Co bylo vaším prvotním

impulzem k napsání knihy?

Etnologie, vědecký obor, který jsem vystudovala, se stručně řečeno zabývá kulturou

různých národů. Což vysvětluje můj zájem

z profesionálního hlediska. Kromě toho se

mezi různými menšinami pohybuji přes dvacet let, takže to pro mě nebyl zcela neznámý

terén. Nápad, proč psát zrovna o Vánocích,

kopíruje skutečnost, že jde o nejmasověji

slavený kalendářní zvyk u nás, položený na

křesťanských základech, ale ctěný i lidmi,

kteří se považují za ateisty. To, že se v různých

místech slaví jinak, jindy, případně neslaví

vůbec, je asi obecně známý fakt. Mě ale zajímalo především vzájemné ovlivňování kultur,

přijímání cizích prvků a udržování vlastních,

které jsou pro většinovou společnost

neobvyklé.

Žijí zástupci všech čtrnácti

menšin také v Brně?

Brno je poměrně specifické místo tím, že

zde žijí zástupci všech čtrnácti zákonem uzna-

Vlastně těch lidí bylo téměř sto, ale někteří

se nedostali do finálního výběru – nezařadili

sami sebe do jedné ze čtrnácti menšin, nežili

v Jihomoravském kraji nebo mi neodsouhlasili znění rozhovoru. S nabývajícími rozhovory

jsem pochopila, že udělat nějaký obecný

závěr nebude možné. Některým zde žila rodina již několikátou generaci, někteří sem přijeli

před pár lety. Také důvody jejich odchodu

z původní země byly rozmanité: za studiem,

životní láskou, prací, lepším životem, nebo

ze snahy uživit rodinu doma či ochránit si

holý život před válkou. Člověk, který je celý

život v pohodlí domova, se svými nejbližšími,

nestrádá, si některé situace málem nedokáže

ani připustit. Například část základu řecké

národnostní menšiny tvořily děti prchající

před občanskou válkou – bez rodičů, hladové, nemocné, neznaly jazyk, základní zvyklosti, byly negramotné, ale postupně se

zdárně integrovaly. Společné pro všechny

mé respondenty byla obrovská snaha zařadit

se do společnosti a zároveň neztratit povědomí o svém původu. A to je v případě, že

jste součást menšiny, hodně náročné.

Jak si poradili s češtinou?

Pokud pomineme ty, kteří se zde narodili

a často považují češtinu za svůj první komunikační jazyk, opět je to různorodé. U bývalých studentů bohemistiky prakticky nezaznamenáte rozdíl. Obecně platí, že čím byl

příchozí mladší, tím lépe jazyk zvládl, někdy

ovšem na úkor mateřštiny svých rodičů. Lidé,

kteří přišli v dospělosti, mohou mít s češtinou

problém, musíme brát v úvahu, že pro cizince

jde o skutečně složitou řeč. Častý, i když logický jev je, že u slovanských národů zaznamenáte i po jejich dlouhodobém pobytu tady

akcent a gramatické tvary z jejich mateřštiny.

26 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2020

Někdy se při rozhovoru stalo, že jsme si nerozuměli jednotlivá slova, ale nikdy nebyl jazyk

překážkou. Kdo chce, vždy najde společnou

cestu k vzájemnému pochopení.

Už tu zapustili kořeny, nebo

plánují návrat do své vlasti?

Záleží na důvodech, jak se zde ocitli. Platí,

že pokud sem přišli za českým partnerem,

svůj návrat neřešili. U lidí, kteří se zde narodili,

je to různé. Pro některé je návrat nepředstavitelný, jiní mají stále někde vzadu v hlavě

uloženou touhu po vlasti. Čím déle je jedinec

odloučený, čím více se sžívá s většinovým

okolím, tím méně může návrat preferovat.

Osobně si myslím, že k odchodu z domova

vás musí nutit až skutečně neúnosné situace.

A jestliže nadále trvají, motivace k ní se vrátit

se vytrácí. U tzv. ekonomických migrantů jsou

návraty, případně pendlování mezi zeměmi

mnohem častější. Překvapivě i v dnešní době

sociálních sítí může být rozhodující důvod

k návratu ztráta kontaktu s rodinou. Ne každý

národ je založený na podobném individualismu, jako naše společnost.

Jak nás cizinci vnímají?

Hodně jich za obecnou českou vlastnost

označilo uzavřenost. Z domova jsou zvyklí

na bezprostřednější společenský i rodinný

život. Nicméně po bližším seznámení bariéry

odpadají. Mnoho mých respondentů vzpomínalo na jednotlivce, kteří jim zde pomáhali,

seznamovali s kulturou a způsobem života

zde, mimo jiné i Vánoci, gastronomií, jazykem.

Tímto způsobem se vytvářela přátelství na

celý život. Co je úžasné, neučili se jen cizinci

od Čechů, ale mnohdy i oni přinesli do „českého rybníčku“ nové, neznámé zvyky, jídla

a podobně.

Co říkají na náš způsob oslavy

Vánoc?

Obecně je pro spoustu z nich zvláštní, že

Vánoce slaví i nevěřící. Proto je také považují

za mnohem víc komerční a materiálně založené, než jsou zvyklí. Nedokázali vstřebat

nákupní horečky a hory dárků, přímo propojené s určitou upjatostí a neměnností rituálů.

Jen nepatrný počet z těch, kteří jej neznali

z domu, přijal tradičního štědrovečerního

kapra. Rybu ano, ale ne kapra. Za nejpozoruhodnější tradici označili vánoční cukroví,

jeho různorodost, výbornou chuť a preciznost českých žen při jeho výrobě. Překvapilo mě, jak výjimečný je fenomén vánočních pohádek.