Volný čas
KOLIK BAREV MAJÍ VÁNOCE
ných národnostních menšin a všechny jsou
nějakým způsobem spolkově činné. Společně prezentují svoje kultury na několika dlouhodobě probíhajících a Brňany hojně navštěvovaných akcích. Některé národnostní
menšiny žijí v našem městě po staletí, některé
se zformovaly před pár desetiletími. Co se
počtu týká, je potřeba rozlišovat oficiální údaje a kvalifikované odhady. Podle posledního
sčítání lidu patřili k nejpočetnějším v Brně
Slováci, ke kterým se hlásilo téměř 6000
osob. Nejméně je v našem městě s necelými
padesáti zástupci Rusínů.
Celkem jste vyzpovídala 80 lidí.
Co je k nám přivedlo a jak se jim
u nás žije?
Etnoložka Jana Poláková je autorkou knihy
Čtrnáct barev Vánoc, která nese podtitul
Jiný obraz svátků očima etnologa. Zachytila v ní, jak oslavuje Vánoce čtrnáct menšin, které žijí v Jihomoravském kraji.
Kniha vyšla v roce 2018 a je k zakoupení
v e-shopu Moravského zemského muzea
a mimo nouzový stav také na jeho pokladně.
K dostání je i ve vybraných knihkupectvích.
Co bylo vaším prvotním
impulzem k napsání knihy?
Etnologie, vědecký obor, který jsem vystudovala, se stručně řečeno zabývá kulturou
různých národů. Což vysvětluje můj zájem
z profesionálního hlediska. Kromě toho se
mezi různými menšinami pohybuji přes dvacet let, takže to pro mě nebyl zcela neznámý
terén. Nápad, proč psát zrovna o Vánocích,
kopíruje skutečnost, že jde o nejmasověji
slavený kalendářní zvyk u nás, položený na
křesťanských základech, ale ctěný i lidmi,
kteří se považují za ateisty. To, že se v různých
místech slaví jinak, jindy, případně neslaví
vůbec, je asi obecně známý fakt. Mě ale zajímalo především vzájemné ovlivňování kultur,
přijímání cizích prvků a udržování vlastních,
které jsou pro většinovou společnost
neobvyklé.
Žijí zástupci všech čtrnácti
menšin také v Brně?
Brno je poměrně specifické místo tím, že
zde žijí zástupci všech čtrnácti zákonem uzna-
Vlastně těch lidí bylo téměř sto, ale někteří
se nedostali do finálního výběru – nezařadili
sami sebe do jedné ze čtrnácti menšin, nežili
v Jihomoravském kraji nebo mi neodsouhlasili znění rozhovoru. S nabývajícími rozhovory
jsem pochopila, že udělat nějaký obecný
závěr nebude možné. Některým zde žila rodina již několikátou generaci, někteří sem přijeli
před pár lety. Také důvody jejich odchodu
z původní země byly rozmanité: za studiem,
životní láskou, prací, lepším životem, nebo
ze snahy uživit rodinu doma či ochránit si
holý život před válkou. Člověk, který je celý
život v pohodlí domova, se svými nejbližšími,
nestrádá, si některé situace málem nedokáže
ani připustit. Například část základu řecké
národnostní menšiny tvořily děti prchající
před občanskou válkou – bez rodičů, hladové, nemocné, neznaly jazyk, základní zvyklosti, byly negramotné, ale postupně se
zdárně integrovaly. Společné pro všechny
mé respondenty byla obrovská snaha zařadit
se do společnosti a zároveň neztratit povědomí o svém původu. A to je v případě, že
jste součást menšiny, hodně náročné.
Jak si poradili s češtinou?
Pokud pomineme ty, kteří se zde narodili
a často považují češtinu za svůj první komunikační jazyk, opět je to různorodé. U bývalých studentů bohemistiky prakticky nezaznamenáte rozdíl. Obecně platí, že čím byl
příchozí mladší, tím lépe jazyk zvládl, někdy
ovšem na úkor mateřštiny svých rodičů. Lidé,
kteří přišli v dospělosti, mohou mít s češtinou
problém, musíme brát v úvahu, že pro cizince
jde o skutečně složitou řeč. Častý, i když logický jev je, že u slovanských národů zaznamenáte i po jejich dlouhodobém pobytu tady
akcent a gramatické tvary z jejich mateřštiny.
26 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2020
Někdy se při rozhovoru stalo, že jsme si nerozuměli jednotlivá slova, ale nikdy nebyl jazyk
překážkou. Kdo chce, vždy najde společnou
cestu k vzájemnému pochopení.
Už tu zapustili kořeny, nebo
plánují návrat do své vlasti?
Záleží na důvodech, jak se zde ocitli. Platí,
že pokud sem přišli za českým partnerem,
svůj návrat neřešili. U lidí, kteří se zde narodili,
je to různé. Pro některé je návrat nepředstavitelný, jiní mají stále někde vzadu v hlavě
uloženou touhu po vlasti. Čím déle je jedinec
odloučený, čím více se sžívá s většinovým
okolím, tím méně může návrat preferovat.
Osobně si myslím, že k odchodu z domova
vás musí nutit až skutečně neúnosné situace.
A jestliže nadále trvají, motivace k ní se vrátit
se vytrácí. U tzv. ekonomických migrantů jsou
návraty, případně pendlování mezi zeměmi
mnohem častější. Překvapivě i v dnešní době
sociálních sítí může být rozhodující důvod
k návratu ztráta kontaktu s rodinou. Ne každý
národ je založený na podobném individualismu, jako naše společnost.
Jak nás cizinci vnímají?
Hodně jich za obecnou českou vlastnost
označilo uzavřenost. Z domova jsou zvyklí
na bezprostřednější společenský i rodinný
život. Nicméně po bližším seznámení bariéry
odpadají. Mnoho mých respondentů vzpomínalo na jednotlivce, kteří jim zde pomáhali,
seznamovali s kulturou a způsobem života
zde, mimo jiné i Vánoci, gastronomií, jazykem.
Tímto způsobem se vytvářela přátelství na
celý život. Co je úžasné, neučili se jen cizinci
od Čechů, ale mnohdy i oni přinesli do „českého rybníčku“ nové, neznámé zvyky, jídla
a podobně.
Co říkají na náš způsob oslavy
Vánoc?
Obecně je pro spoustu z nich zvláštní, že
Vánoce slaví i nevěřící. Proto je také považují
za mnohem víc komerční a materiálně založené, než jsou zvyklí. Nedokázali vstřebat
nákupní horečky a hory dárků, přímo propojené s určitou upjatostí a neměnností rituálů.
Jen nepatrný počet z těch, kteří jej neznali
z domu, přijal tradičního štědrovečerního
kapra. Rybu ano, ale ne kapra. Za nejpozoruhodnější tradici označili vánoční cukroví,
jeho různorodost, výbornou chuť a preciznost českých žen při jeho výrobě. Překvapilo mě, jak výjimečný je fenomén vánočních pohádek.