Rozhovor

VOJTĚCH CIKRLE:

ADVENT PRO MNE ZNAMENÁ DOBU

RADOSTNÉHO OČEKÁVÁNÍ

Rektora Kněžského semináře v Litoměřicích ThLic. Vojtěcha Cikrleho jmenoval

dnes již svatý papež Jan Pavel II. 14. února

1990 v pořadí třináctým brněnským sídelním biskupem. Biskupské svěcení přijal

v katedrále svatého Petra a Pavla v Brně

31. března 1990. Letos slaví biskup Vojtěch

Cikrle 30. výročí své biskupské služby a je

nejdéle působícím brněnským biskupem

v historii diecéze od jejího založení v roce

1777. Kromě toho je také milý, obyčejný

a vstřícný člověk s lidským přístupem. Jak

se chystá na advent a Vánoce a co by nám

rád doporučil, se dočtete níže.

Proč jste se rozhodl stát

knězem?

Rozhodování se pro kněžství byl delší

osobní proces a nepřímo do něho vstoupil

široký okruh přátel i nepřátel a samozřejmě

také mí nejbližší. Od tří do čtrnácti let jsem

vyrůstal bez přímého kontaktu s otcem, který byl v té době za své politické postoje ve

vězení. Ve vězení byl ze stejného důvodu

i maminčin bratr, můj strýc. Přesto mi maminka, starší bratři, širší příbuzenstvo i společenství farnosti dokázali vytvořit prostředí

láskyplných rodinných vztahů, ve kterých

měl své místo i vězněný otec. S odstupem

času vnímám, že nás spojovala modlitba.

Tehdy nás, tři kluky, dokázala maminka

s vypětím všech sil a ve velkém hmotném

nedostatku nenásilně vést k důvěře v Boha

a dobrodinci ve farnosti, aniž to věděli, kladli nevyslovenou otázku: „Chceš mít také

podíl na něčem dobrém, konaném bez

reklamy, ve skrytu a nenápadně?“ Od té

doby jsem toužil nějakým podobným způsobem sloužit ostatním. Dlouho jsem hledal

vhodné povolání a postupně jsem všechna

ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych tolik nesloužil ostatním, ale snažil se, aby všechno sloužilo

mně. A pak jsem poznal společenství

budoucích kněží, spolužáků bratra, a cítil

jsem, že jsou mi jejich postoje i smýšlení

ohledně služby druhým velmi blízké. To

také vyřešilo dilema mezi dvěma touhami,

jestli jít životem v manželství nebo tou druhou. Ještě bych dodal, že v každém takovém rozhodování, například pro manželství,

je přítomné něco, co se vymyká čistě racionální úvaze nebo zdůvodnění a zůstává

pro druhé tajemstvím.

Které farnosti byly vaše první

a jaké byly začátky práce

s lidmi?

K prvním farnostem mého kněžského působení patřily Jaroměřice nad Rokytnou, Jihlava,

Znojmo, Slavkov u Brna, Velké Němčice a Starovice. Za prvních pět let jsem se celkem

sedmkrát stěhoval, a jsem za to tehdejšímu

ordináři vděčný, protože každá farnost rozšířila můj obzor. Protože jsem se knězem stal

až v pozdějším věku, bylo mi už třicet let, nebyl

jsem v kontaktu s lidmi zcela bez zkušeností.

Duchovní služba je ovšem velmi specifická

a nabízí velmi široké a těžko vyjmenovatelné

spektrum nejrůznějších možností, jak být

nablízku lidem v jejich obtížných i radostných

životních chvílích. Na všechna působiště vzpomínám velmi rád, a třeba z Velkých Němčic

na jižní Moravě jsem si odnesl pochopení

něčeho, co jsem doposud znal pouze slovně.

Když mi pan kostelník ukazoval vinohrad na

farní zahradě, k mému překvapení odlamoval

z keřů výhonky, které byly podle mého názoru

nejzelenější a nejbujnější. Napřed jsem si

myslel, že se spletl, nebo že možná špatně

vidí. Když to k mé nelibosti pokračovalo, zeptal

jsem se ho, proč to dělá. Odpověděl, že na

těchto výhoncích není žádný hrozen a jen

ubírají živiny tam, kde jsou potřeba. Přiznám

se, že teprve tam jsem názorně pochopil známé biblické podobenství, ve kterém Bůh na

sebe bere podobu vinaře, který ošetřuje každý vinný kmen, a čistí jej od všeho, co mu

ubírá živiny a síly k tomu, aby nesl co nejvíc

ovoce.

Jak vlastně vypadá pracovní

den biskupa?

Biskup je osoba, která nese odpovědnost

za diecézi a řídí její chod. Biskup se modlí za

lidi, uděluje svátosti, zastupuje diecézi navenek a je určitým hromosvodem. Za obvyklých

podmínek, tedy každou sobotu a neděli, zpravidla předsedám liturgickým akcím v diecézi,

biřmuji, žehnám novostavby kostelů a kaplí,

nové zvony, varhany, sociální a zdravotní zařízení charity. Také se zúčastňuji výročních

oslav založení kostelů, měst a obcí, slavím

bohoslužby na poutních místech brněnské

diecéze. Na všech místech se setkávám s lidmi, snažím se jim naslouchat, povzbudit je

v jejich těžkostech, ukazovat a doprovázet

je k prameni, ze kterého mohou čerpat,

k Bohu. Ve všedních pracovních dnech při-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2020

jímám oficiální i soukromé návštěvy, vyřizuji

korespondenci a usiluji o to, aby mě práce

nepohltila a nestal se ze mne robot. Takto je

to samozřejmě možné jen v době, kterou

neovládá koronavirus. A tak i osobní kontakty

s lidmi nyní nahrazuje sezení u telefonu

a obrazovky počítače. Jistě i spolu s vámi

všemi se těším, až to bude jinak.

A co děláte ve volných

chvílích?

Mnoho věcí, chodím k již zmíněnému prameni do kaple, modlím se, spím, jím, studuji,

čtu si, někdy poslouchám hudbu. Ale většinou i tehdy naslouchám druhým a vyřizuji

úřední věci.

Co byste lidem poradil v dnešní

době?

Aby se chovali odpovědně a nebáli se.

Blíží se adventní doba, co pro

vás znamená?

Slovo advent znamená příchod. Pro mne

znamená dobu radostného očekávání a připravování cesty tomu, který je schopen provázet nás v naší touze po lásce, po naději,

po pokoji. Adventní očekávání je pro mne

prožívání touhy po daru, který nám Bůh dává v

osobě narozeného Ježíše Krista. V dnešní

době znamená advent pro každého něco

jiného. Žijeme v uspěchané době, kdy mnoho

lidí chce mít všechno a hned, a tak se doba

očekávání, a to nejen adventního, má tendenci zkracovat nebo překračovat jako zbytečná. Advent je dnes pro mnoho lidí

v důsledku chybějících duchovních kořenů,

tlaku na komerční stránku, hraní koled

v obchodech už dlouho před svátky, stále

více ztotožňován s Vánocemi. Krása a kouzlo

adventu, očekávání, jak ho prožívají křesťané,

je druhým lidem do jisté míry nepochopitelná.

Vybavuje se mi příhoda, jíž jsem byl před lety

svědkem. V jednom z večerů končícího

adventu jsem šel přes Brno na smluvené

setkání. Míjel jsem ozářené obchody, slyšel

prolínající se směs koled, potkával mnoho

spěchajících lidí. Všude vrcholil předvánoční

shon. V místě velké tlačenice jsem se stal

svědkem setkání dvou žen. Obě vláčely

nákupní tašky a jedna říká druhé: „To je blázinec, co? Jsem zvědavá, jak to letos všechno stihnu.“ Druhá přitakala slovy: „Už aby to

konečně bylo všechno za námi.“ Obě souhlasně pokyvovaly hlavou a já jsem zbytek

cesty přemýšlel o vykradených Vánocích, ze

kterých zbyla nepodstatná slupka hmotného

blaha, shon, starosti a touha mít to za sebou.

Každý rok přemýšlím o předvánočním setkání