Rozhovor
VOJTĚCH CIKRLE:
ADVENT PRO MNE ZNAMENÁ DOBU
RADOSTNÉHO OČEKÁVÁNÍ
Rektora Kněžského semináře v Litoměřicích ThLic. Vojtěcha Cikrleho jmenoval
dnes již svatý papež Jan Pavel II. 14. února
1990 v pořadí třináctým brněnským sídelním biskupem. Biskupské svěcení přijal
v katedrále svatého Petra a Pavla v Brně
31. března 1990. Letos slaví biskup Vojtěch
Cikrle 30. výročí své biskupské služby a je
nejdéle působícím brněnským biskupem
v historii diecéze od jejího založení v roce
1777. Kromě toho je také milý, obyčejný
a vstřícný člověk s lidským přístupem. Jak
se chystá na advent a Vánoce a co by nám
rád doporučil, se dočtete níže.
Proč jste se rozhodl stát
knězem?
Rozhodování se pro kněžství byl delší
osobní proces a nepřímo do něho vstoupil
široký okruh přátel i nepřátel a samozřejmě
také mí nejbližší. Od tří do čtrnácti let jsem
vyrůstal bez přímého kontaktu s otcem, který byl v té době za své politické postoje ve
vězení. Ve vězení byl ze stejného důvodu
i maminčin bratr, můj strýc. Přesto mi maminka, starší bratři, širší příbuzenstvo i společenství farnosti dokázali vytvořit prostředí
láskyplných rodinných vztahů, ve kterých
měl své místo i vězněný otec. S odstupem
času vnímám, že nás spojovala modlitba.
Tehdy nás, tři kluky, dokázala maminka
s vypětím všech sil a ve velkém hmotném
nedostatku nenásilně vést k důvěře v Boha
a dobrodinci ve farnosti, aniž to věděli, kladli nevyslovenou otázku: „Chceš mít také
podíl na něčem dobrém, konaném bez
reklamy, ve skrytu a nenápadně?“ Od té
doby jsem toužil nějakým podobným způsobem sloužit ostatním. Dlouho jsem hledal
vhodné povolání a postupně jsem všechna
ostatní vyřazoval, protože jsem si uvědomoval, že v nich bych tolik nesloužil ostatním, ale snažil se, aby všechno sloužilo
mně. A pak jsem poznal společenství
budoucích kněží, spolužáků bratra, a cítil
jsem, že jsou mi jejich postoje i smýšlení
ohledně služby druhým velmi blízké. To
také vyřešilo dilema mezi dvěma touhami,
jestli jít životem v manželství nebo tou druhou. Ještě bych dodal, že v každém takovém rozhodování, například pro manželství,
je přítomné něco, co se vymyká čistě racionální úvaze nebo zdůvodnění a zůstává
pro druhé tajemstvím.
Které farnosti byly vaše první
a jaké byly začátky práce
s lidmi?
K prvním farnostem mého kněžského působení patřily Jaroměřice nad Rokytnou, Jihlava,
Znojmo, Slavkov u Brna, Velké Němčice a Starovice. Za prvních pět let jsem se celkem
sedmkrát stěhoval, a jsem za to tehdejšímu
ordináři vděčný, protože každá farnost rozšířila můj obzor. Protože jsem se knězem stal
až v pozdějším věku, bylo mi už třicet let, nebyl
jsem v kontaktu s lidmi zcela bez zkušeností.
Duchovní služba je ovšem velmi specifická
a nabízí velmi široké a těžko vyjmenovatelné
spektrum nejrůznějších možností, jak být
nablízku lidem v jejich obtížných i radostných
životních chvílích. Na všechna působiště vzpomínám velmi rád, a třeba z Velkých Němčic
na jižní Moravě jsem si odnesl pochopení
něčeho, co jsem doposud znal pouze slovně.
Když mi pan kostelník ukazoval vinohrad na
farní zahradě, k mému překvapení odlamoval
z keřů výhonky, které byly podle mého názoru
nejzelenější a nejbujnější. Napřed jsem si
myslel, že se spletl, nebo že možná špatně
vidí. Když to k mé nelibosti pokračovalo, zeptal
jsem se ho, proč to dělá. Odpověděl, že na
těchto výhoncích není žádný hrozen a jen
ubírají živiny tam, kde jsou potřeba. Přiznám
se, že teprve tam jsem názorně pochopil známé biblické podobenství, ve kterém Bůh na
sebe bere podobu vinaře, který ošetřuje každý vinný kmen, a čistí jej od všeho, co mu
ubírá živiny a síly k tomu, aby nesl co nejvíc
ovoce.
Jak vlastně vypadá pracovní
den biskupa?
Biskup je osoba, která nese odpovědnost
za diecézi a řídí její chod. Biskup se modlí za
lidi, uděluje svátosti, zastupuje diecézi navenek a je určitým hromosvodem. Za obvyklých
podmínek, tedy každou sobotu a neděli, zpravidla předsedám liturgickým akcím v diecézi,
biřmuji, žehnám novostavby kostelů a kaplí,
nové zvony, varhany, sociální a zdravotní zařízení charity. Také se zúčastňuji výročních
oslav založení kostelů, měst a obcí, slavím
bohoslužby na poutních místech brněnské
diecéze. Na všech místech se setkávám s lidmi, snažím se jim naslouchat, povzbudit je
v jejich těžkostech, ukazovat a doprovázet
je k prameni, ze kterého mohou čerpat,
k Bohu. Ve všedních pracovních dnech při-
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2020
jímám oficiální i soukromé návštěvy, vyřizuji
korespondenci a usiluji o to, aby mě práce
nepohltila a nestal se ze mne robot. Takto je
to samozřejmě možné jen v době, kterou
neovládá koronavirus. A tak i osobní kontakty
s lidmi nyní nahrazuje sezení u telefonu
a obrazovky počítače. Jistě i spolu s vámi
všemi se těším, až to bude jinak.
A co děláte ve volných
chvílích?
Mnoho věcí, chodím k již zmíněnému prameni do kaple, modlím se, spím, jím, studuji,
čtu si, někdy poslouchám hudbu. Ale většinou i tehdy naslouchám druhým a vyřizuji
úřední věci.
Co byste lidem poradil v dnešní
době?
Aby se chovali odpovědně a nebáli se.
Blíží se adventní doba, co pro
vás znamená?
Slovo advent znamená příchod. Pro mne
znamená dobu radostného očekávání a připravování cesty tomu, který je schopen provázet nás v naší touze po lásce, po naději,
po pokoji. Adventní očekávání je pro mne
prožívání touhy po daru, který nám Bůh dává v
osobě narozeného Ježíše Krista. V dnešní
době znamená advent pro každého něco
jiného. Žijeme v uspěchané době, kdy mnoho
lidí chce mít všechno a hned, a tak se doba
očekávání, a to nejen adventního, má tendenci zkracovat nebo překračovat jako zbytečná. Advent je dnes pro mnoho lidí
v důsledku chybějících duchovních kořenů,
tlaku na komerční stránku, hraní koled
v obchodech už dlouho před svátky, stále
více ztotožňován s Vánocemi. Krása a kouzlo
adventu, očekávání, jak ho prožívají křesťané,
je druhým lidem do jisté míry nepochopitelná.
Vybavuje se mi příhoda, jíž jsem byl před lety
svědkem. V jednom z večerů končícího
adventu jsem šel přes Brno na smluvené
setkání. Míjel jsem ozářené obchody, slyšel
prolínající se směs koled, potkával mnoho
spěchajících lidí. Všude vrcholil předvánoční
shon. V místě velké tlačenice jsem se stal
svědkem setkání dvou žen. Obě vláčely
nákupní tašky a jedna říká druhé: „To je blázinec, co? Jsem zvědavá, jak to letos všechno stihnu.“ Druhá přitakala slovy: „Už aby to
konečně bylo všechno za námi.“ Obě souhlasně pokyvovaly hlavou a já jsem zbytek
cesty přemýšlel o vykradených Vánocích, ze
kterých zbyla nepodstatná slupka hmotného
blaha, shon, starosti a touha mít to za sebou.
Každý rok přemýšlím o předvánočním setkání