Historie

Kromě značného úspěchu a ekonomického růstu, kterým se Kohnova cihelna mohla

právem pyšnit, byla nedílnou a zároveň

odvrácenou tváří všech industriálních areálů

v Brně a v celé monarchii také obrovská

sociální nerovnost a chudoba. Na velmi nuzné podmínky práce v cihelně na přelomu

19. a 20. století vzpomínal o mnoho let později

jeden z nádeníků takto: ,,Při práci jsem tam

pozoroval lidi. Byl tam všemožný pronárod.

Chuďasi, kteří neměli nic, jen co měli na sobě,

ale lidé hodní a poctiví. Zkrachované existence všech možných stavů a tříd, ponejvíce

opilci, kteří hned propili, co vydělali a neměli

ani šatů ani košile. Nohy omotané hadrami

a spávali v prachu a špíně na komínkách, na

cihlářské peci.“

K rozmachu cihelny přispělo zřízení železniční vlečky z Horních Heršpic, po níž byly

převáženy jedním směrem hotové výrobky

a opačným naopak uhlí pro pece a vlastní

elektrárnu, kterou Kohnova cihelna měla. ,,Ze

stanice Horní Heršpice jest do továrny zavedena čtyři kilometry dlouhá vlastní vlečka,

která je zakončena rozsáhlým skladištěm,

přizpůsobeným k dennímu kladení až

60 vagonů. Uhlí, došlé do závodu, jest vykládáno strojním zařízením a doprava výrobků

k vlečce a uhlí z vlečky do cihelny se děje

řetězovou drahou. Doprava výrobků na stavby vlastními i najatými auty a povozy,“ jak se

firma prezentovala v roce 1938.

Firma G. Kohn & syn zaměstnávala 500 až

600 zaměstnanců a patřila k největším

v republice. Stejná paralela, která doprovází

příběhy a osudy židovských obyvatel, se

samozřejmě vztahuje k vývoji událostí na

sklonku třicátých let. Když se v roce 1938 prezentovala firma uvedeným citátem jako jedna

z nejlepších s tím, že „její produkty se těší

velkému zájmu a spokojených zákazníků ve

všech částech naší republiky,“ netušil Max

Kohn ani jeho syn Paul, že za necelý rok bude

všechno jinak.

Nacistická okupace

Po nacistické okupaci Československa

byla firma jako židovský majetek zabavena

ve prospěch Německé říše a 24. června 1941

prodána Arminu svobodnému pánu Freibergovi. Jeho tichým společníkem byl drážďan-

ský obchodník Franz Schneider. Firma PAK

byla zapsána do obchodního rejstříku pod

názvem Brünn-Bohonitzer Ziegelwerke und

Tonwarenfabriken.

Max Kohn byl poté v roce 1942 deportován,

stejně jako velká část jeho rodiny, a ještě

téhož roku zahynul v koncentračním táboře

Treblinka. Také jejich dům na Starobrněnské

ulici, kde se nacházel židovský Altersheim

neboli starobinec, byl poslední adresou několika brněnských židovských obyvatel před

jejich deportací do nenávratna.

Nová totalita

Jedinému, komu se podařilo zachránit

a přežít nenávist holokaustu, byl Maxův syn

Paul, který zemřel v padesátých letech ve

Velké Británii. To už v jeho rodném Brně

a Československu byla nastolena nová totalita, která někdejší Kohnovu cihelnu začlenila

do národního podniku Bohunické cihelny.

Když tedy někdy půjdete po Starobrněnské

ulici, všimněte si onoho domu. I on je tichým

svědkem příběhu firmy Gottlieb Kohn & syn.

Mgr. Michal Doležel

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2020 | 13