Kultura

DUŠE BRNA – ČÁST XI.

Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se

a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná

náměstí nebo nové hospůdky, každý podle

svých zálib. Možností je v našem městě

jistě nepřeberně. Každé město má navíc

svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se

v minulosti pokoušeli básníci, historici,

architekti i umělci.

V našem seriálu vám nabízíme pohled na

naše město z mnoha různých pohledů známých osobností. Dnes jsme vybrali ukázku

z knihy Z okna pokojného domu, jejímž autorem je brněnský spisovatel Jaroslav Marcha,

který žil v letech 1880 až 1961. V době před

druhou světovou válkou byl předsedou Klubu

Moravského kola spisovatelů, jeho blízkými

přáteli byly mnohé významné moravské

osobnosti – Jiří Mahen, Petr Bezruč nebo

Karel Absolon. Marchovo dílo bylo inspirováno jeho rodným krajem a městem Brnem.

V dnešní ukázce se zcela mimořádně vypravíme za hranice naší městské části, a jak

název kapitoly napovídá, vypravíme se na

Líšeňská pastviska.

Myslím bys je dnes marně hledal, ale žijí

ještě v lidských ústech a v paměti starých formanů, řezníků, faktorů, vápeníků a všech,

kdož přes ně jezdívali. Dnes jen přes ně ubíhá

bílá, prašná silnice, z níž druhá odbočuje k Líšni, stojí tu lovecký weekend a bouda, v níž

prodávají sodovku a kyselé bonbony nedělním chodcům. Líšeňská pastviska mají v sobě

kus zašlé a zapadlé slávy. Tu přepadávali za

noci povozy, přes tento úsek od Klajdovky

k Pastýřkám jezdili vápeníci tak, že jeden

v pozoru koně a druhý v ruce motyku! Tu slavné paměti jezdili řezníci z celé Drahanské

vysočiny na páteční trhy, udržujíce prastarou

tradici, že jezdívali pohromadě a na jednom

voze pod plachtou hráli karty. Už od Křtin silnicí hráli, dvakrát už třeba přenesli dvě tři

telata z vozu na vůz, neboť prý se do karet

sázelo tele, hrálo se o tele, v banku bylo tele

nebo dvě či tři.

„Proboha, už jsme na líšeňských pastviskách!“ řekl udivěně řezník, „a já mám tři telata

na cizím voze! Ještě list! Jednadvacet brat!

Tak nikdo? Přeneste telata na můj vůz!“

Každá silnice, jak jich tisíce u nás znám, má

jinou krásu. Jsou si sice podobné, ale přece

je každá jinačí! Tahle ta přes líšeňská pastviska zvlášť za noci, ať už svítí měsíc a hvězdy,

nebo si svítíš reflektorem, je opravdu tajemná,

plná záhadných oklik a zatáček, stvořených

k tomu, aby z ní vystoupil muž v tvou klidnou

cestu. Napadlo mi třeba za nejtruchlejších

nocí pustit se při svém návratu k domovu ze

světa touto tesknou cestou. Je jako mrtvá,

mlčí, už i ty lomy vápencového kamene

zarostly houštinami. Jak se všecko změní za

čtyři desítky let! Tu všade dokola tehdy vířil

život! Po obou stranách staré silnice, naříkající

pod vozy naloženými kamením jak slámou,

byly otevřeny lomy! Zde se krompačilo, lámalo, střílelo, zde lamači kamene s opálenými

rameny od rána do včera stáli v kamenných

děrách a v potu tváře pracovali! A po silnici

přes obě Klajdovky dolů k juliánovské vápence jezdilo na sta vozů naložených kamením,

jednak pro vápenku, jednak pro dopravu drahou do cukrovarů. Bývala to podívaná na

řady vozů. Jezdili tu líšenští, ale hlavně juliánovští a židenští povoznící, jejich pacholajdi.

Těžcí koně měli honosné řemení, vysoké,

mosazí okuté chomouty, po levé straně sedlového pochvu na bič a lucerničku s broušeným tlustým sklem. Jezdívali v dlouhých

řadách. Koně, když sjeli pod Klajdovku do

mírného stoupání, šli sami, pacholci se shlukli

rovněž a šli pohromadě. Byli to ponejvíce

lidé, které továrny města vyplivly na periferii,

nebo nezkrotní ctitelé svobody a života v přírodě, pod širým nebem a bez zvonku, všichni

ti pacholajdové předměstských povozníků!

Jen málo mezi nimi bylo těch, kteří měli rádi

koně a dali čeledínskému povolání přednost

před jiným. Zde ta silnice od líšeňských

pastvisek po Juliánov bývala jejich královstvím. Po ní den co den, dvakrát, třikrát projížděli s fůrami kamení! Opravdu, jako by

kamení byla sláma! Běda tomu, kdo s povo-

zem dostal se za tuto pomalu se posunující

kolonu vozů. Byl odsouzen jet zrovna tak

zvolna jako ona! Všechny povozy naložené

čímkoliv a jedoucí z dědin za líšeňskými

pastvisky považovali pacholajdové z líšeňských pastvisek za méněcenné, za holotu

a žebrotu! Pro ně platil jen vůz naložený

kamením z líšeňských pastvisek! Nic jiného!

A tak formánkové a sedláčci z hor vezoucí

k Brnu fůry dřeva nebo jiného zboží, nemají

krásných vzpomínek na ony slavné časy.

Když se dostali za poslední vůz, stále museli

zastavovat a čekat, aby nevjížděli ojí do

zadních čel před nimi jedoucích vozů. A ještě

k tomu snášeli všelijaká příkoří nevybíravých

jmen!

Dnes kráčíš lesem podle značky od Šumbery a najednou zakleješ: „Čert aby vzal

značkáře! Vyvádí nás zrovna do prachu silnice, ten chytrák!“ A opravdu, před zrakem

se vám objeví líšeňská pastviska! Les se před

tebou šeří, šeří a pojednou vyjdeš na ně! Jsou

mlčící, mrtvá, na jedné straně zarůstají lomy

křovinami, na druhé metlicí a pryšcem! K nebi

nějak smutně trčí komín Hudcovy vápenice!

Mezitím co rostla, byl jsem na toulkách světem, nic o ní nevím, nic nemohu říci, jen že

její komín se nepne majestátně jako komíny

přádelen tamhle pod Klajdovkou v zakouřeném městě, ale podobá se opuštěnému člověku, který se dívá smutně k nebesům. A silnice rovněž tak smutná. Vyžila se a umřela!

Ztratila tlukot srdce, kterým byl v poslední její

éře lom se skalaři a pacholajdy předměstských povozníků. Podobá se cestě k hrobu.

(je)



Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2022 | 27