Kultura
DUŠE BRNA – ČÁST XI.
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se
a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná
náměstí nebo nové hospůdky, každý podle
svých zálib. Možností je v našem městě
jistě nepřeberně. Každé město má navíc
svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se
v minulosti pokoušeli básníci, historici,
architekti i umělci.
V našem seriálu vám nabízíme pohled na
naše město z mnoha různých pohledů známých osobností. Dnes jsme vybrali ukázku
z knihy Z okna pokojného domu, jejímž autorem je brněnský spisovatel Jaroslav Marcha,
který žil v letech 1880 až 1961. V době před
druhou světovou válkou byl předsedou Klubu
Moravského kola spisovatelů, jeho blízkými
přáteli byly mnohé významné moravské
osobnosti – Jiří Mahen, Petr Bezruč nebo
Karel Absolon. Marchovo dílo bylo inspirováno jeho rodným krajem a městem Brnem.
V dnešní ukázce se zcela mimořádně vypravíme za hranice naší městské části, a jak
název kapitoly napovídá, vypravíme se na
Líšeňská pastviska.
Myslím bys je dnes marně hledal, ale žijí
ještě v lidských ústech a v paměti starých formanů, řezníků, faktorů, vápeníků a všech,
kdož přes ně jezdívali. Dnes jen přes ně ubíhá
bílá, prašná silnice, z níž druhá odbočuje k Líšni, stojí tu lovecký weekend a bouda, v níž
prodávají sodovku a kyselé bonbony nedělním chodcům. Líšeňská pastviska mají v sobě
kus zašlé a zapadlé slávy. Tu přepadávali za
noci povozy, přes tento úsek od Klajdovky
k Pastýřkám jezdili vápeníci tak, že jeden
v pozoru koně a druhý v ruce motyku! Tu slavné paměti jezdili řezníci z celé Drahanské
vysočiny na páteční trhy, udržujíce prastarou
tradici, že jezdívali pohromadě a na jednom
voze pod plachtou hráli karty. Už od Křtin silnicí hráli, dvakrát už třeba přenesli dvě tři
telata z vozu na vůz, neboť prý se do karet
sázelo tele, hrálo se o tele, v banku bylo tele
nebo dvě či tři.
„Proboha, už jsme na líšeňských pastviskách!“ řekl udivěně řezník, „a já mám tři telata
na cizím voze! Ještě list! Jednadvacet brat!
Tak nikdo? Přeneste telata na můj vůz!“
Každá silnice, jak jich tisíce u nás znám, má
jinou krásu. Jsou si sice podobné, ale přece
je každá jinačí! Tahle ta přes líšeňská pastviska zvlášť za noci, ať už svítí měsíc a hvězdy,
nebo si svítíš reflektorem, je opravdu tajemná,
plná záhadných oklik a zatáček, stvořených
k tomu, aby z ní vystoupil muž v tvou klidnou
cestu. Napadlo mi třeba za nejtruchlejších
nocí pustit se při svém návratu k domovu ze
světa touto tesknou cestou. Je jako mrtvá,
mlčí, už i ty lomy vápencového kamene
zarostly houštinami. Jak se všecko změní za
čtyři desítky let! Tu všade dokola tehdy vířil
život! Po obou stranách staré silnice, naříkající
pod vozy naloženými kamením jak slámou,
byly otevřeny lomy! Zde se krompačilo, lámalo, střílelo, zde lamači kamene s opálenými
rameny od rána do včera stáli v kamenných
děrách a v potu tváře pracovali! A po silnici
přes obě Klajdovky dolů k juliánovské vápence jezdilo na sta vozů naložených kamením,
jednak pro vápenku, jednak pro dopravu drahou do cukrovarů. Bývala to podívaná na
řady vozů. Jezdili tu líšenští, ale hlavně juliánovští a židenští povoznící, jejich pacholajdi.
Těžcí koně měli honosné řemení, vysoké,
mosazí okuté chomouty, po levé straně sedlového pochvu na bič a lucerničku s broušeným tlustým sklem. Jezdívali v dlouhých
řadách. Koně, když sjeli pod Klajdovku do
mírného stoupání, šli sami, pacholci se shlukli
rovněž a šli pohromadě. Byli to ponejvíce
lidé, které továrny města vyplivly na periferii,
nebo nezkrotní ctitelé svobody a života v přírodě, pod širým nebem a bez zvonku, všichni
ti pacholajdové předměstských povozníků!
Jen málo mezi nimi bylo těch, kteří měli rádi
koně a dali čeledínskému povolání přednost
před jiným. Zde ta silnice od líšeňských
pastvisek po Juliánov bývala jejich královstvím. Po ní den co den, dvakrát, třikrát projížděli s fůrami kamení! Opravdu, jako by
kamení byla sláma! Běda tomu, kdo s povo-
zem dostal se za tuto pomalu se posunující
kolonu vozů. Byl odsouzen jet zrovna tak
zvolna jako ona! Všechny povozy naložené
čímkoliv a jedoucí z dědin za líšeňskými
pastvisky považovali pacholajdové z líšeňských pastvisek za méněcenné, za holotu
a žebrotu! Pro ně platil jen vůz naložený
kamením z líšeňských pastvisek! Nic jiného!
A tak formánkové a sedláčci z hor vezoucí
k Brnu fůry dřeva nebo jiného zboží, nemají
krásných vzpomínek na ony slavné časy.
Když se dostali za poslední vůz, stále museli
zastavovat a čekat, aby nevjížděli ojí do
zadních čel před nimi jedoucích vozů. A ještě
k tomu snášeli všelijaká příkoří nevybíravých
jmen!
Dnes kráčíš lesem podle značky od Šumbery a najednou zakleješ: „Čert aby vzal
značkáře! Vyvádí nás zrovna do prachu silnice, ten chytrák!“ A opravdu, před zrakem
se vám objeví líšeňská pastviska! Les se před
tebou šeří, šeří a pojednou vyjdeš na ně! Jsou
mlčící, mrtvá, na jedné straně zarůstají lomy
křovinami, na druhé metlicí a pryšcem! K nebi
nějak smutně trčí komín Hudcovy vápenice!
Mezitím co rostla, byl jsem na toulkách světem, nic o ní nevím, nic nemohu říci, jen že
její komín se nepne majestátně jako komíny
přádelen tamhle pod Klajdovkou v zakouřeném městě, ale podobá se opuštěnému člověku, který se dívá smutně k nebesům. A silnice rovněž tak smutná. Vyžila se a umřela!
Ztratila tlukot srdce, kterým byl v poslední její
éře lom se skalaři a pacholajdy předměstských povozníků. Podobá se cestě k hrobu.
(je)
Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2022 | 27