Rozhovor
SILVA MACKOVÁ:
ŽIVOT S DIVADLEM A VÝCHOVOU
Na jaře 1990 bylo nařízením vlády ČSFR
obnoveno členění Janáčkovy akademie
múzických umění. Utvářením obnovené
divadelní fakulty byl pověřen Josef Kovalčuk. Z jeho iniciativy byl na ní o dva roky
později založen Ateliér dramatické výchovy, nyní Ateliér divadla a výchovy, jehož
vedoucí se stala dnešní profesorka Silva
Macková.
Povězte, paní profesorko, jak se
přechází z domu mládeže
v Lužánkách na JAMU?
To musí do Lužánek přijít pan profesor
Josef Kovalčuk a vyslovit pozvání, že by chtěl
mít váš obor i na divadelní fakultě. Vůbec
jsme se s kolegyní Danou necítily samozřejmě. Dramatická výchova byla pro mnohé
lidi... no, ne snad přímo předmětem pohrdání,
prostě o ní moc nevěděli a představovali si
věci zjednodušeně. Někteří nás ze začátku
nebrali, ani studenti tradičních divadelních
oborů, ale brzy se to začalo lámat, krok po
kroku, jak to obvykle chodí.
Naše rozpaky se kvapem vytrácely díky
až neuvěřitelně vlídným přístupům a zájmu
osobností, jakými byli Bořivoj Srba, Josef
Karlík, Petr Oslzlý, Václav Cejpek, Miroslav
Plešák, již zmíněný Josef Kovalčuk a mnozí
další.
Už samotné založení Ateliéru
dramatické výchovy bylo
významným mezníkem
v celostátním měřítku.
Které další významné akce či
posuny následovaly?
Neumím přesně označit nejzávažnější
průlomové okamžiky. Jeden z nich nastal
asi díky genům po tatínkovi (prof. Armin
Delong, spolutvůrce českého elektronového mikroskopu – pozn. autora), někdy
v roce 2000. Holanďané k nám přijeli
zasvětit nás, jak se dělá hodnocení kvality
vzdělávání a tvůrčí činnosti. Ani nevím, jak
jsem se k tomu nachomýtla. Šlo o překládání jejich manuálu do češtiny, krom jiného
spousty tabulek. Ty mi nikdy nedělaly potíže, rychle jsem se vyznala, začaly jsme to
rozjíždět, adaptovat pro naše reálie, propočítávat. Profesor Cejpek, tehdejší děkan,
vzápětí přišel s návrhem, abych se stala
studijní proděkankou, abych byla v umělecké radě a tak dále. Nakonec jsem jí byla
řadu let.
Přinesla evaluace něco zásadně
nového?
Když se s hodnocením kvality začalo
a dostalo se to do zákona, tehdy jsme v podstatě zapsali, co jsme už dělali, co ve škole
fungovalo a funguje. Hlavním indikátorem
kvality výuky jsou přece výstupy. Drtivá většina
aktivit naší školy, studentů, má dobře viditelné,
zveřejněné umělecké výstupy. Máme veřejně
přístupné scény: školní studio Marta, Divadlo
na Orlí, ale i mnoho jiných aktivit, třeba desítky
koncertů ročně v budově hudební fakulty. No
a na každém takovém výstupu je přímo vidět,
jestli k němu vedla nebo nevedla kvalitní
výuka. Není potřeba vymýšlet žádné další
nástroje k měření. Leda snažit se trochu lépe
stanovit kritéria hodnocení.
Jaké si kladete osobní cíle?
Můj úkol, jak ho vnímám, je uchránit naši
uměleckou školu před spoustou věcí. Mnohé předpisy a metodiky jsou na první pohled
rozumné, praktické, dobře myšlené, ovšem
z hlediska specifik, zvláštností naší školy
jsou problematické. Jsme malá škola s velmi
přísnými kritérii k přijetí. Způsob výuky umění je založen na vztahu mistr-žák. Jenom
nevelký objem studia tvoří neosobní znalosti „zvenku“, naopak základ a většinu
vzdělání přinášejí osobní rozhovory, diskuze, společná tvorba, společné zkoušení
a podobně.
Žádné pracoviště není úplně
prosté nesouladů, zvláště když
je plné emotivních
a temperamentních lidí.
Pokud se studentům občas něco nelíbí,
vedeme je tomu, aby to řekli. Abychom dokázali vést společný dialog, i když to chvílemi
může být nepohodlné. Protože bez toho by
neobstáli v umělecké praxi po škole.
Umění je mnohotvará,
nesnadno uchopitelná entita,
neměřitelná technickými
parametry a i v době
explozivního rozvoje
technologií má veliký vliv na
společnost, lokálně i globálně.
Jak se k tomu staví malá
ambiciózní škola?
Považujeme naši školu za svobodný prostor pro tvorbu, pro svého druhu výzkum.
Chápeme umění jako poslání. Umění má
Prof. PhDr. Silva Macková, rozená
Delongová, se narodila v Hranicích na
Moravě, v jejích šesti letech se rodina
přestěhovala do Brna. Vystudovala český jazyk a pedagogiku na brněnské filozofické fakultě. Krátce poté nastoupila
do tehdejšího Městského domu pionýrů
a mládeže v Lužánkách.
Od dětství byla členkou proslulého
souboru PIRKO. Jak silně zdůrazňuje, ne
proto, že soubor vedla její maminka, ale
spíše náhodou, když ji v dětství zaujala
možnost vystupování v Českém rozhlasu, PIRKO – PIonýrský Rozhlasový
KOlektiv byl původně dětský rozhlasový
soubor. Účinkovala v mnoha inscenacích, v dalších letech jich sama řadu
nastudovala a uvedla tak, že sklízely
úspěch na celostátních přehlídkách. Už
ve školních letech vzniklo dlouholeté
přátelství s Danou Synkovou, provdanou
Svozilovou, s níž od té doby trvale spolupracovala. Podílela se na založení Ateliéru dramatické výchovy na Divadelní
fakultě JAMU, kde vyučuje dodnes jako
jeho vedoucí, působila dlouho jako proděkanka pro studium, v posledních
letech je prorektorkou Janáčkovy akademie múzických umění.
ohromný vliv na společnost a z toho by měla
plynout také ohromná odpovědnost. Poslední dobou ovšem sílí jiný trend – komerce. Cítíme to na studentech. Někteří přicházejí a jde
jim o poslání, vědí, že se patrně nedočkají
ničeho moc lukrativního, nebo ne často.
Ovšem jiní spíše vidí možnost proniknout
k vydatnějším zdrojům, třeba do reklamy, bez
ohledu na její úroveň, i jinam. Já to neodsuzuji,
je těžké finančně zabezpečit mladou rodinu.
Mám na mysli spíše to, jak studenti vnímají
sami sebe a svou odpovědnost umělce.
Zatím ale škola pořád drží svou linii: poskytovat prostor pro tvorbu, svobodu, experiMiroslav Sedláček
menty, poslání.
Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2022 | 15