Rozhovor

SILVA MACKOVÁ:

ŽIVOT S DIVADLEM A VÝCHOVOU

Na jaře 1990 bylo nařízením vlády ČSFR

obnoveno členění Janáčkovy akademie

múzických umění. Utvářením obnovené

divadelní fakulty byl pověřen Josef Kovalčuk. Z jeho iniciativy byl na ní o dva roky

později založen Ateliér dramatické výchovy, nyní Ateliér divadla a výchovy, jehož

vedoucí se stala dnešní profesorka Silva

Macková.

Povězte, paní profesorko, jak se

přechází z domu mládeže

v Lužánkách na JAMU?

To musí do Lužánek přijít pan profesor

Josef Kovalčuk a vyslovit pozvání, že by chtěl

mít váš obor i na divadelní fakultě. Vůbec

jsme se s kolegyní Danou necítily samozřejmě. Dramatická výchova byla pro mnohé

lidi... no, ne snad přímo předmětem pohrdání,

prostě o ní moc nevěděli a představovali si

věci zjednodušeně. Někteří nás ze začátku

nebrali, ani studenti tradičních divadelních

oborů, ale brzy se to začalo lámat, krok po

kroku, jak to obvykle chodí.

Naše rozpaky se kvapem vytrácely díky

až neuvěřitelně vlídným přístupům a zájmu

osobností, jakými byli Bořivoj Srba, Josef

Karlík, Petr Oslzlý, Václav Cejpek, Miroslav

Plešák, již zmíněný Josef Kovalčuk a mnozí

další.

Už samotné založení Ateliéru

dramatické výchovy bylo

významným mezníkem

v celostátním měřítku.

Které další významné akce či

posuny následovaly?

Neumím přesně označit nejzávažnější

průlomové okamžiky. Jeden z nich nastal

asi díky genům po tatínkovi (prof. Armin

Delong, spolutvůrce českého elektronového mikroskopu – pozn. autora), někdy

v roce 2000. Holanďané k nám přijeli

zasvětit nás, jak se dělá hodnocení kvality

vzdělávání a tvůrčí činnosti. Ani nevím, jak

jsem se k tomu nachomýtla. Šlo o překládání jejich manuálu do češtiny, krom jiného

spousty tabulek. Ty mi nikdy nedělaly potíže, rychle jsem se vyznala, začaly jsme to

rozjíždět, adaptovat pro naše reálie, propočítávat. Profesor Cejpek, tehdejší děkan,

vzápětí přišel s návrhem, abych se stala

studijní proděkankou, abych byla v umělecké radě a tak dále. Nakonec jsem jí byla

řadu let.

Přinesla evaluace něco zásadně

nového?

Když se s hodnocením kvality začalo

a dostalo se to do zákona, tehdy jsme v podstatě zapsali, co jsme už dělali, co ve škole

fungovalo a funguje. Hlavním indikátorem

kvality výuky jsou přece výstupy. Drtivá většina

aktivit naší školy, studentů, má dobře viditelné,

zveřejněné umělecké výstupy. Máme veřejně

přístupné scény: školní studio Marta, Divadlo

na Orlí, ale i mnoho jiných aktivit, třeba desítky

koncertů ročně v budově hudební fakulty. No

a na každém takovém výstupu je přímo vidět,

jestli k němu vedla nebo nevedla kvalitní

výuka. Není potřeba vymýšlet žádné další

nástroje k měření. Leda snažit se trochu lépe

stanovit kritéria hodnocení.

Jaké si kladete osobní cíle?

Můj úkol, jak ho vnímám, je uchránit naši

uměleckou školu před spoustou věcí. Mnohé předpisy a metodiky jsou na první pohled

rozumné, praktické, dobře myšlené, ovšem

z hlediska specifik, zvláštností naší školy

jsou problematické. Jsme malá škola s velmi

přísnými kritérii k přijetí. Způsob výuky umění je založen na vztahu mistr-žák. Jenom

nevelký objem studia tvoří neosobní znalosti „zvenku“, naopak základ a většinu

vzdělání přinášejí osobní rozhovory, diskuze, společná tvorba, společné zkoušení

a podobně.

Žádné pracoviště není úplně

prosté nesouladů, zvláště když

je plné emotivních

a temperamentních lidí.

Pokud se studentům občas něco nelíbí,

vedeme je tomu, aby to řekli. Abychom dokázali vést společný dialog, i když to chvílemi

může být nepohodlné. Protože bez toho by

neobstáli v umělecké praxi po škole.

Umění je mnohotvará,

nesnadno uchopitelná entita,

neměřitelná technickými

parametry a i v době

explozivního rozvoje

technologií má veliký vliv na

společnost, lokálně i globálně.

Jak se k tomu staví malá

ambiciózní škola?

Považujeme naši školu za svobodný prostor pro tvorbu, pro svého druhu výzkum.

Chápeme umění jako poslání. Umění má

Prof. PhDr. Silva Macková, rozená

Delongová, se narodila v Hranicích na

Moravě, v jejích šesti letech se rodina

přestěhovala do Brna. Vystudovala český jazyk a pedagogiku na brněnské filozofické fakultě. Krátce poté nastoupila

do tehdejšího Městského domu pionýrů

a mládeže v Lužánkách.

Od dětství byla členkou proslulého

souboru PIRKO. Jak silně zdůrazňuje, ne

proto, že soubor vedla její maminka, ale

spíše náhodou, když ji v dětství zaujala

možnost vystupování v Českém rozhlasu, PIRKO – PIonýrský Rozhlasový

KOlektiv byl původně dětský rozhlasový

soubor. Účinkovala v mnoha inscenacích, v dalších letech jich sama řadu

nastudovala a uvedla tak, že sklízely

úspěch na celostátních přehlídkách. Už

ve školních letech vzniklo dlouholeté

přátelství s Danou Synkovou, provdanou

Svozilovou, s níž od té doby trvale spolupracovala. Podílela se na založení Ateliéru dramatické výchovy na Divadelní

fakultě JAMU, kde vyučuje dodnes jako

jeho vedoucí, působila dlouho jako proděkanka pro studium, v posledních

letech je prorektorkou Janáčkovy akademie múzických umění.

ohromný vliv na společnost a z toho by měla

plynout také ohromná odpovědnost. Poslední dobou ovšem sílí jiný trend – komerce. Cítíme to na studentech. Někteří přicházejí a jde

jim o poslání, vědí, že se patrně nedočkají

ničeho moc lukrativního, nebo ne často.

Ovšem jiní spíše vidí možnost proniknout

k vydatnějším zdrojům, třeba do reklamy, bez

ohledu na její úroveň, i jinam. Já to neodsuzuji,

je těžké finančně zabezpečit mladou rodinu.

Mám na mysli spíše to, jak studenti vnímají

sami sebe a svou odpovědnost umělce.

Zatím ale škola pořád drží svou linii: poskytovat prostor pro tvorbu, svobodu, experiMiroslav Sedláček 

menty, poslání.

Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2022 | 15