Historie
gotou na Moravě. Ačkoliv byl objekt ve správě gestapa, sloužili zde stále ještě někteří
dozorci z meziválečného období, kteří se
snažili vězňům pomáhat, pronášeli dopisy
jejich rodinám a zpět a dokonce zde sami
organizovali protinacistickou aktivitu. Jak
vzpomínal později Kristián Novotný, přímo
ve věznici si několik dozorců zařídilo místnost,
kde tisklo letáky s proslovem prezidenta
Edvarda Beneše.
nebo moravský zemský viceprezident Karl
Schwabe zde byli popraveni.
Stejné osudy pak čekalo řadu protikomunistických odbojářů po roce 1948. Mezi jinými
zde byl popravený Petr Křivka. Účastníka
z první a druhé světové války, který byl osobním strážcem prezidenta Edvarda Beneše
během jeho londýnského exilu, se komunisté
potřebovali zbavit, a tak na něj nasadili konfidenta, který jeho a další lidi dovedl před
Přestože se popravy odbojářů uskutečňovaly během Protektorátu Čechy a Morava
v Kounicových kolejích, dvě popravy se udály
také na Cejlu. Jednalo se o vraždu dvou
odbojářů, Aloise Zavadila a Květoslava Kolaříka, kteří se v roce 1945 snažili uspíšit konec
války a znemožnit postup nacistických vojsk
tím, že vypustili pohonné hmoty z nákladního
vlaku v Morkovicích. Gestapo oba muže
dopadlo a mimořádný lidový soud je odsoudil
k trestu smrti. Poprava byla provedena nezvykle na půdě věznice. Do trámové konstrukce zdejšího krovu byly umístěny kovové
háky a na nich byli oba muži oběšeni. Dodnes
se zde tyto háky nacházejí.
Na období nacistické totality vzpomínal
v loňském roce také jeden z návštěvníků
objektu. Když jsem loni v říjnu provázel po
budově veřejnost, jeden z návštěvníků, pán,
kterému mohlo být kolem 80 let, se v jedné
z cel rozplakal a vzpomněl na svoji maminku,
kterou gestapo zatklo a on ji už nikdy neviděl.
Dodnes neví, co se s ní stalo. Zbyla mu po ní
jen vyšitá hračka, kterou mu maminka vyrobila, když byla zavřená na Cejlu.
Po skončení války byla věznice na Cejlu
zase svědkem věznění nacistických dozorců,
gestapáků a kolaborantů. Dokonce kriminální
rada brněnského gestapa Otto Koslowski
soud. Příběh Petra Křivky jsem připomínal
v jednom z předchozích zpravodajů.
Poslední zde popravenou osobou se stal
v roce 1952 Leopold Doležal, který byl zapojen do ilegální sítě britské sekce CIO. Když
byla o čtyři roky později dokončena stavba
nové vazební věznice dál od centra v Bohunicích a poslední vězni opustili budovu na
Cejlu, zůstal objekt nějakou dobu bez využití.
Když do něj však i dnes vstoupíte, můžete
tíseň a nevlídnost prostor, jak na to vzpomínal
kdysi Kristián Novotný, stále pociťovat. Velké
cely, kde se tísnilo patnáct až dvacet vězňů,
temné chodby, upravená vězeňská kaple,
které místo oltáře vévodí komunistický výjev
s rudoarmějci, a konečně i malé místnosti,
sloužící jako samovazby nebo díry, kam byl
vězeň umístěn za porušení vězeňského řádu,
to vše promlouvá o tragédii zdejších osudů.
A nejvýmluvněji promlouvají ony samovazby.
Když do nich totiž vejdete a světlem necháte
ozářit jejich stěny, objeví se před vámi nápisy
a kresby někdejších vězňů: „Smrt Stalina spasí svět“, „Komunisté nejsou lidé“ nebo „Nebát
se a vydržet“, jsou jen některé z vyrytých
vzkazů v omítce cel, které nám tu vězni padesátých let po sobě zanechali.
Michal Doležel
VZPOMÍNKY
DOZORCE NA CEJL
VÁLEČNÝCH LET
Asi před rokem mi volala neznámá
paní a do telefonu mi říkala, že by
mně ráda poslala paměti svého
tatínka, který byl od třicátých let
dozorcem ve věznici na Cejlu a že
by ráda, aby paměť tohoto místa
nezanikla.
O týden později mi skutečně paměti
dorazily poštou a od té doby je pročítám. Kristián Novotný byl jedním
z dozorců, který v roce 1930 nastoupil
do věznice na Cejlu a vydržel zde až
do roku 1945. V pozdějších letech
o svém působení zde sepsal rozsáhlé
paměti, kde vylíčil mimo jiné soud
a následné věznění fašistických pučistů
z židenických kasáren v roce 1933, okupaci Brna nacisty v roce 1939 a převzetí
věznice gestapem, transport židovských žen z Cejlu do koncentračního
tábora nebo i onu jedinou popravu
uskutečněnou zde během války. Kristián Novotný na ni ve svých pamětech
vzpomínal takto: „Jednoho dne jsem
náhodou zašel do zámečnické dílny,
když tam vězeň z německého oddělení
zhotovoval čtyři velké háky s matkami.
Přistoupil jsem k německému dozorci
Kuncovi, prohlížejícímu si postup práce
a zeptal se: ‚Co zde děláte, vypadá to
jako háky na pověšení?‘ Wachmeister
Kunc se jenom pousmál a neodpověděl. Druhý den na to přišel do mé dílny
wachmeister Grimm, sdělil mi, že se
čeká na dovoz rakví pro mrtvoly tří nádražních zaměstnanců, oběšených ve
dvě hodiny v noci na půdě věznice pro
sabotáž. Popravení železničáři byli
z Morkovic a způsobili na nádraží
výbuch cisternových vozů. V té chvíli
jsem pochopil ponurý účel zhotovených
háků, které jsou přišroubovány na trámech vězeňské půdy na Cejlu doposud.“
Při čtení některých částí pamětí až
běhá mráz po zádech, ale jsou neuvěřitelně zajímavé. Až je celé pročtu, ještě
se určitě v některém z budoucích zpravodajů k tématu vrátím.
Michal Doležel
■
■
Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2020 | 13