Historie

gotou na Moravě. Ačkoliv byl objekt ve správě gestapa, sloužili zde stále ještě někteří

dozorci z meziválečného období, kteří se

snažili vězňům pomáhat, pronášeli dopisy

jejich rodinám a zpět a dokonce zde sami

organizovali protinacistickou aktivitu. Jak

vzpomínal později Kristián Novotný, přímo

ve věznici si několik dozorců zařídilo místnost,

kde tisklo letáky s proslovem prezidenta

Edvarda Beneše.

nebo moravský zemský viceprezident Karl

Schwabe zde byli popraveni.

Stejné osudy pak čekalo řadu protikomunistických odbojářů po roce 1948. Mezi jinými

zde byl popravený Petr Křivka. Účastníka

z první a druhé světové války, který byl osobním strážcem prezidenta Edvarda Beneše

během jeho londýnského exilu, se komunisté

potřebovali zbavit, a tak na něj nasadili konfidenta, který jeho a další lidi dovedl před

Přestože se popravy odbojářů uskutečňovaly během Protektorátu Čechy a Morava

v Kounicových kolejích, dvě popravy se udály

také na Cejlu. Jednalo se o vraždu dvou

odbojářů, Aloise Zavadila a Květoslava Kolaříka, kteří se v roce 1945 snažili uspíšit konec

války a znemožnit postup nacistických vojsk

tím, že vypustili pohonné hmoty z nákladního

vlaku v Morkovicích. Gestapo oba muže

dopadlo a mimořádný lidový soud je odsoudil

k trestu smrti. Poprava byla provedena nezvykle na půdě věznice. Do trámové konstrukce zdejšího krovu byly umístěny kovové

háky a na nich byli oba muži oběšeni. Dodnes

se zde tyto háky nacházejí.

Na období nacistické totality vzpomínal

v loňském roce také jeden z návštěvníků

objektu. Když jsem loni v říjnu provázel po

budově veřejnost, jeden z návštěvníků, pán,

kterému mohlo být kolem 80 let, se v jedné

z cel rozplakal a vzpomněl na svoji maminku,

kterou gestapo zatklo a on ji už nikdy neviděl.

Dodnes neví, co se s ní stalo. Zbyla mu po ní

jen vyšitá hračka, kterou mu maminka vyrobila, když byla zavřená na Cejlu.

Po skončení války byla věznice na Cejlu

zase svědkem věznění nacistických dozorců,

gestapáků a kolaborantů. Dokonce kriminální

rada brněnského gestapa Otto Koslowski

soud. Příběh Petra Křivky jsem připomínal

v jednom z předchozích zpravodajů.

Poslední zde popravenou osobou se stal

v roce 1952 Leopold Doležal, který byl zapojen do ilegální sítě britské sekce CIO. Když

byla o čtyři roky později dokončena stavba

nové vazební věznice dál od centra v Bohunicích a poslední vězni opustili budovu na

Cejlu, zůstal objekt nějakou dobu bez využití.

Když do něj však i dnes vstoupíte, můžete

tíseň a nevlídnost prostor, jak na to vzpomínal

kdysi Kristián Novotný, stále pociťovat. Velké

cely, kde se tísnilo patnáct až dvacet vězňů,

temné chodby, upravená vězeňská kaple,

které místo oltáře vévodí komunistický výjev

s rudoarmějci, a konečně i malé místnosti,

sloužící jako samovazby nebo díry, kam byl

vězeň umístěn za porušení vězeňského řádu,

to vše promlouvá o tragédii zdejších osudů.

A nejvýmluvněji promlouvají ony samovazby.

Když do nich totiž vejdete a světlem necháte

ozářit jejich stěny, objeví se před vámi nápisy

a kresby někdejších vězňů: „Smrt Stalina spasí svět“, „Komunisté nejsou lidé“ nebo „Nebát

se a vydržet“, jsou jen některé z vyrytých

vzkazů v omítce cel, které nám tu vězni padesátých let po sobě zanechali.

Michal Doležel

VZPOMÍNKY

DOZORCE NA CEJL

VÁLEČNÝCH LET

Asi před rokem mi volala neznámá

paní a do telefonu mi říkala, že by

mně ráda poslala paměti svého

tatínka, který byl od třicátých let

dozorcem ve věznici na Cejlu a že

by ráda, aby paměť tohoto místa

nezanikla.

O týden později mi skutečně paměti

dorazily poštou a od té doby je pročítám. Kristián Novotný byl jedním

z dozorců, který v roce 1930 nastoupil

do věznice na Cejlu a vydržel zde až

do roku 1945. V pozdějších letech

o svém působení zde sepsal rozsáhlé

paměti, kde vylíčil mimo jiné soud

a následné věznění fašistických pučistů

z židenických kasáren v roce 1933, okupaci Brna nacisty v roce 1939 a převzetí

věznice gestapem, transport židovských žen z Cejlu do koncentračního

tábora nebo i onu jedinou popravu

uskutečněnou zde během války. Kristián Novotný na ni ve svých pamětech

vzpomínal takto: „Jednoho dne jsem

náhodou zašel do zámečnické dílny,

když tam vězeň z německého oddělení

zhotovoval čtyři velké háky s matkami.

Přistoupil jsem k německému dozorci

Kuncovi, prohlížejícímu si postup práce

a zeptal se: ‚Co zde děláte, vypadá to

jako háky na pověšení?‘ Wachmeister

Kunc se jenom pousmál a neodpověděl. Druhý den na to přišel do mé dílny

wachmeister Grimm, sdělil mi, že se

čeká na dovoz rakví pro mrtvoly tří nádražních zaměstnanců, oběšených ve

dvě hodiny v noci na půdě věznice pro

sabotáž. Popravení železničáři byli

z Morkovic a způsobili na nádraží

výbuch cisternových vozů. V té chvíli

jsem pochopil ponurý účel zhotovených

háků, které jsou přišroubovány na trámech vězeňské půdy na Cejlu doposud.“

Při čtení některých částí pamětí až

běhá mráz po zádech, ale jsou neuvěřitelně zajímavé. Až je celé pročtu, ještě

se určitě v některém z budoucích zpravodajů k tématu vrátím.

Michal Doležel

■

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2020 | 13