Historie
PŘÍBĚHY DOMŮ: BRNĚNSKÁ GOLGOTA
7. březen roku 1950 byl v Brně běžným pracovním dnem. Podle představ tehdejších
československých představitelů nemělo
nic nasvědčovat tomu, že právě v tento
den uplynulo 100 let od narození Tomáše
Garrigua Masaryka. Přesto se v Brně našel
jeden dům, ve kterém byla památka našeho prvního prezidenta náležitě připomenuta.
Častokrát, když chodím po ulici Cejl a procházím zde okolo bývalé věznice, říkám si,
jaké to asi muselo být chodit okolo této budovy
ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století,
kdy věznice ještě fungovala a kdy se zde
dokonce uskutečňovaly popravy. Přemýšlím,
jaké asi museli mít pocity lidé, jejichž blízcí zde
byli zavření nebo zavraždění, jaké zážitky s touto budovou museli mít lidé, kteří bydleli přímo
naproti ní, ať už v ulici Soudní nebo Bratislavské, a koneckonců, kdo všechno a proč touto
budovou prošel nebo v ní jeho život skončil.
Možná, že lidé kolem této budovy procházeli vždy zcela nečinně. Vnímali ji jako přirozenou součást této ulice a města a po osudech těch, kteří jsou za jejími zdmi, se nikterak
nepídili. Byly to vždy dva rozdílné světy. Těch,
kteří jsou někde tam za mřížemi a těch na
svobodě.
Toho dne 7. března roku 1950 se ale na
malou chvíli stalo něco výjimečného. Když
se lidé vraceli z práce a procházeli okolo této
budovy, mohli slyšet, jak se z ní ozývá hromadný zpěv československé státní hymny.
Ti, kteří šli kolem a zpěv hymny slyšeli, jistě
dobře věděli, o co se jedná a musel to pro
ně být nečekaný a silný zážitek. Mnohem
intenzivněji to však prožívali ti, kteří byli za
zdmi budovy.
Tuto příhodu mi totiž před lety vyprávěl
jeden z těch, který u toho tehdy byl, bývalý
politický vězeň Zdeněk Křivka. On sám zde
byl zavřený už bezmála osmý měsíc, když
přišlo úterý 7. března 1950 a v jedné ze zdejších cel začal najednou některý z vězňů zpívat Kde domov můj. Dva roky od nástupu
komunismu byla věznice doslova plná politických vězňů – vysokoškolských profesorů,
jejich studentů, účastníků protinacistického
odboje ze západních front a dalších. Není se
tak čemu divit, že se zpěv hymny v okamžiku
roznesl do všech cel. V každé cele bylo
množství vězňů, kteří si dobře uvědomovali,
že tento den je významný, a tak si památku
prezidenta osvoboditele, který pro ně ztělesňoval ideály, kvůli kterým se ocitli za mřížemi, hlasitě připomněli. Zdeněk Křivka byl
mezi nimi a vzpomínal, jak celá věznice zpěvem hymny doslova duněla.
Tato událost nepřekvapila jen kolemjdoucí,
ale hlavně bachaře ve věznici. Ti tehdy nevěděli, co mají dělat, a tak bušili na dveře cel,
řvali a snažili se tuto spontánní oslavu svobody
zastavit. Nepovedlo se jim to a vězni celou
hymnu k Masarykově oslavě dozpívali.
Dějiny tohoto domu a osudy lidí, kteří jím prošli, jsou ale mnohem bohatší arozhodně nekončí jedinou příhodou zroku 1950. Nicméně právě
tato poslední léta fungování věznice spojená
s komunistickou totalitou patřila ve dvousetleté
historii objektu k těm nejkrutějším.
Historie objektu se začala psát již v 18. století. Město Brno bylo tehdy ještě sevřené
hradbami, které ho obklopovaly jako prstýnek, a stavební aktivity se převážně odehrávaly mimo tento prstenec na brněnských
předměstích. Jedním z těchto předměstí byl
i Cejl. Klasická ulicová zástavba při silnici,
která směřovala od Měnínské brány směrem
do Zábrdovic, poskytovala v roce 1770 prostor k vystavění centrální věznice pro Moravu.
Již o dva roky později stavba věznice započala a v roce 1776 byla dokončena. Nejdříve
zde sice byl umístěn provizorně sirotčinec,
ale od roku 1784 začala být budova naplňo-
12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2020
vána prvními vězni. Naopak ti poslední z ní
odcházeli až v roce 1956. Ještě počátkem
20. století se budova stavebně vyvíjela, až
celý areál dostal v podstatě současnou velikost.
V meziválečném období zde byli vězněni
například účastníci židenického fašistického
puče z roku 1933 a osudy celé řady odsouzených a zde vězněných se objevovaly už
od roku 1908 na stránkách Lidových novin
v podobě barvitě líčených soudniček Rudolfa
Těsnohlídka.
Během první republiky zde byl mezi jinými
dozorci také Kristián Novotný, který později
popsal svůj první dojem z této budovy:
„...Nevlídný kasárenský zevnějšek, zesílený
dávno neopravenou omítkou, působil na mě
při prvém spatření dosti ponuře. Široká vrata
pro povozy, dvě menší brány pro pěší, na
každé straně jedna, vedly do nevlídného přízemí a ještě nevlídnějších chodeb. Chodby
stále studené, stále naplněné zástupy lidí,
přicházejících ať už dobrovolně jako svědčící
či žalobci, nebo nedobrovolně jako vyšetřovanci a vězni. Co lidských osudů, co životních
tragédií, co různých povah prošlo těmito prostorami před mým zrakem za dob mého
působení zde.“
Kristián Novotný byl také svědkem toho, když
se v březnu 1939 rozhodlo několik zdejších
dozorců sundat malý státní znak, tedy českého
lva, vytesaný do kamene a umístěný v průčelí
budovy, aby jej uchránili před nacisty. Stokilovou
plastiku se jim skutečně podařilo sejmout
a zakopat na třetím vězeňském dvoře.
Po nacistické okupaci Brna byli na Cejlu
vězněni i někteří političtí vězni a Cejl se vedle
Kounicových kolejí, špilberských kasemat
nebo tábora Pod kaštany stal nacistickou Gol-