Historie

PŘÍBĚHY DOMŮ: BRNĚNSKÁ GOLGOTA

7. březen roku 1950 byl v Brně běžným pracovním dnem. Podle představ tehdejších

československých představitelů nemělo

nic nasvědčovat tomu, že právě v tento

den uplynulo 100 let od narození Tomáše

Garrigua Masaryka. Přesto se v Brně našel

jeden dům, ve kterém byla památka našeho prvního prezidenta náležitě připomenuta.

Častokrát, když chodím po ulici Cejl a procházím zde okolo bývalé věznice, říkám si,

jaké to asi muselo být chodit okolo této budovy

ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století,

kdy věznice ještě fungovala a kdy se zde

dokonce uskutečňovaly popravy. Přemýšlím,

jaké asi museli mít pocity lidé, jejichž blízcí zde

byli zavření nebo zavraždění, jaké zážitky s touto budovou museli mít lidé, kteří bydleli přímo

naproti ní, ať už v ulici Soudní nebo Bratislavské, a koneckonců, kdo všechno a proč touto

budovou prošel nebo v ní jeho život skončil.

Možná, že lidé kolem této budovy procházeli vždy zcela nečinně. Vnímali ji jako přirozenou součást této ulice a města a po osudech těch, kteří jsou za jejími zdmi, se nikterak

nepídili. Byly to vždy dva rozdílné světy. Těch,

kteří jsou někde tam za mřížemi a těch na

svobodě.

Toho dne 7. března roku 1950 se ale na

malou chvíli stalo něco výjimečného. Když

se lidé vraceli z práce a procházeli okolo této

budovy, mohli slyšet, jak se z ní ozývá hromadný zpěv československé státní hymny.

Ti, kteří šli kolem a zpěv hymny slyšeli, jistě

dobře věděli, o co se jedná a musel to pro

ně být nečekaný a silný zážitek. Mnohem

intenzivněji to však prožívali ti, kteří byli za

zdmi budovy.

Tuto příhodu mi totiž před lety vyprávěl

jeden z těch, který u toho tehdy byl, bývalý

politický vězeň Zdeněk Křivka. On sám zde

byl zavřený už bezmála osmý měsíc, když

přišlo úterý 7. března 1950 a v jedné ze zdejších cel začal najednou některý z vězňů zpívat Kde domov můj. Dva roky od nástupu

komunismu byla věznice doslova plná politických vězňů – vysokoškolských profesorů,

jejich studentů, účastníků protinacistického

odboje ze západních front a dalších. Není se

tak čemu divit, že se zpěv hymny v okamžiku

roznesl do všech cel. V každé cele bylo

množství vězňů, kteří si dobře uvědomovali,

že tento den je významný, a tak si památku

prezidenta osvoboditele, který pro ně ztělesňoval ideály, kvůli kterým se ocitli za mřížemi, hlasitě připomněli. Zdeněk Křivka byl

mezi nimi a vzpomínal, jak celá věznice zpěvem hymny doslova duněla.

Tato událost nepřekvapila jen kolemjdoucí,

ale hlavně bachaře ve věznici. Ti tehdy nevěděli, co mají dělat, a tak bušili na dveře cel,

řvali a snažili se tuto spontánní oslavu svobody

zastavit. Nepovedlo se jim to a vězni celou

hymnu k Masarykově oslavě dozpívali.

Dějiny tohoto domu a osudy lidí, kteří jím prošli, jsou ale mnohem bohatší arozhodně nekončí jedinou příhodou zroku 1950. Nicméně právě

tato poslední léta fungování věznice spojená

s komunistickou totalitou patřila ve dvousetleté

historii objektu k těm nejkrutějším.

Historie objektu se začala psát již v 18. století. Město Brno bylo tehdy ještě sevřené

hradbami, které ho obklopovaly jako prstýnek, a stavební aktivity se převážně odehrávaly mimo tento prstenec na brněnských

předměstích. Jedním z těchto předměstí byl

i Cejl. Klasická ulicová zástavba při silnici,

která směřovala od Měnínské brány směrem

do Zábrdovic, poskytovala v roce 1770 prostor k vystavění centrální věznice pro Moravu.

Již o dva roky později stavba věznice započala a v roce 1776 byla dokončena. Nejdříve

zde sice byl umístěn provizorně sirotčinec,

ale od roku 1784 začala být budova naplňo-

12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2020

vána prvními vězni. Naopak ti poslední z ní

odcházeli až v roce 1956. Ještě počátkem

20. století se budova stavebně vyvíjela, až

celý areál dostal v podstatě současnou velikost.

V meziválečném období zde byli vězněni

například účastníci židenického fašistického

puče z roku 1933 a osudy celé řady odsouzených a zde vězněných se objevovaly už

od roku 1908 na stránkách Lidových novin

v podobě barvitě líčených soudniček Rudolfa

Těsnohlídka.

Během první republiky zde byl mezi jinými

dozorci také Kristián Novotný, který později

popsal svůj první dojem z této budovy:

„...Nevlídný kasárenský zevnějšek, zesílený

dávno neopravenou omítkou, působil na mě

při prvém spatření dosti ponuře. Široká vrata

pro povozy, dvě menší brány pro pěší, na

každé straně jedna, vedly do nevlídného přízemí a ještě nevlídnějších chodeb. Chodby

stále studené, stále naplněné zástupy lidí,

přicházejících ať už dobrovolně jako svědčící

či žalobci, nebo nedobrovolně jako vyšetřovanci a vězni. Co lidských osudů, co životních

tragédií, co různých povah prošlo těmito prostorami před mým zrakem za dob mého

působení zde.“

Kristián Novotný byl také svědkem toho, když

se v březnu 1939 rozhodlo několik zdejších

dozorců sundat malý státní znak, tedy českého

lva, vytesaný do kamene a umístěný v průčelí

budovy, aby jej uchránili před nacisty. Stokilovou

plastiku se jim skutečně podařilo sejmout

a zakopat na třetím vězeňském dvoře.

Po nacistické okupaci Brna byli na Cejlu

vězněni i někteří političtí vězni a Cejl se vedle

Kounicových kolejí, špilberských kasemat

nebo tábora Pod kaštany stal nacistickou Gol-