Kultura
DUŠE BRNA – DRUHÁ ČÁST
SYMBOLY VLÁDCŮ
Bronzový meč Achilla z Heršpic,
nákrčník germánské princezny, zlaté
mincovní ražby a řadu dalších vzácných
předmětů, představuje do 31. srpna
výstava Symboly vládců na Špilberku.
Symboly moci a bohatství, z nichž
mnohé budou vystaveny vůbec poprvé,
nechají nahlédnout do života elit, které
měla každá doba, každá společnost
v dějinách lidstva. Svoji moc pak tito
vyvolení jedinci dávali najevo někdy více,
někdy méně právě takovými symbolickými předměty, kterými se tak odlišovali
od většinové společnosti. Jako vládci
měli pak právo rozhodování ve své
komunitě, v jejich rukou byla soustředěna moc.
Jak se liší dnešní elity od bojovníka
kmene z doby bronzové, germánského
krále či velmože z Velké Moravy?
Výstavní projekt Muzea města Brna
a Ústavu archeologické památkové
péče Brno provede celou historií elit,
od společnosti lovců mamutů až po končící 20. století. Chcete-li tedy usednout
na trůn středověkého panovníka
a nechat se korunovat, nebo osobně
platit daň ve zlatě keltskému náčelníkovi
či raději zajít na finanční úřad, vše bude
možné, pokud koronavirová situace
dovolí, a to v gotickém sále hradu Špilberk. V opačném případě vás zveme na
Špilberk virtuálně na www.spilberk.cz,
kde se můžete podívat i na jiné další
zajímavé programy.
Alena Šedivá
■
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se
a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná
náměstí nebo nové hospůdky, každý podle
svých zálib.
Možností je v našem městě jistě nepřeberně – každé město má navíc svoji duši. Jak
hledat duši Brna, o to se v minulosti pokoušeli
básníci, historici, architekti i umělci. V těchto
dnech, kdy musíme přijmout dny a týdny bez
většiny kulturních zážitků, nás možná může
alespoň na krátkou chvíli rozptýlit pohled na
naše město v dřívějších časech, který vám
chceme nabídnout v miniseriálu Duše Brna.
V dnešním druhém krátkém historickém
ohlédnutí představíme pohled na město očima slavného skladatele Leoše Janáčka. Jeho
fejeton Moje město vyšel v Lidových novinách 24. prosince roku 1927. Text vznikl v souvislosti s jeho slavnou skladbou Sinfonietta
na oslavu československé samostatnosti.
Moje město
Bylo to roku 1866.
Od sv. Anny, nemocnice na Pekařské ulici,
do kláštera Králové bylo pochůzky sem a tam.
Řádila cholera, pohřbů mnoho a my zpěváčci
při nich.
Klášterní náměstí se plnilo Prušáky. Jako černé roje kdyby tam padaly.
A včera tu ještě byli „naši“. Utíkali.
Strouha mlýnská od brány klášterní – v přilehlém stavení bydlíval tehdy Vincenc Brandl –
lenivě a špinavě tekla a vbíhala pod můstek.
Z Pekařské šlo se po můstku na Křížovou.
U můstku kříž.
Vozatajstvo zběsile ujíždělo a tu v náhlé
zákrutě smýkl sebou a převrhl se vůz. Měchy
vylítly a z roztržených se sypala káva. Úzký
průsmyk zatarasen!
Té vřavy byl jsem svědkem.
Proti sv. Anně krčil se malý domek. V prvém
poschodí měl jedinké okno; v přízemí po
schůdkách šlo se do krámku našeho ševce.
Ach, bručal to byl k neuvěření.
„A to spravovat? Opatky pryč, svršky jako
křídla, neměly se již čeho držet!“
Za nemocnicí škola na „Lakerwiese“ a za ní
juchtovinou páchnoucí koželužna.
Až sem jsme se v městě vyznali. Dále byli
bychom už zabloudili.
Klučíkem už dospělejším, chodíval jsem do
„hodin“ houslových a klavírních až na Hutterův
rybník.
Rybník? Močál a smetiště a podél něho dlou-
26 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2021
hé kaštanové stromořadí. Za ním v osamělém
domě bydlela virtuoska Vilemína NormanováNerudová, moje učitelka.
A lužáneckých sadů jak by pro mne nebylo.
A do Černých Polí? Tam byla úzkost dělnická.
Bylo tehdy město neveliké.
Na okrajině byly již městský hřbitov i hřbitov
sv. Václava, „starý“; i zábrdovický kostel
i nemocnice Milosrdných.
Alžbětinky byly již na samotě.
Do Pisárek a na Žlutý kopec chodilo se jako
na výlet.
Člověk stačil schodit celé město.
Napříč jím, od „dlouhého“ mostu, přes Svratku
na Vídeňku se klenul, skrz nádvoří Ypsilanti,
přezdívali tak domu, na jehož bráně vytesán
v kameni Turek se zkříženýma nohama, podél
koželužny vzhůru k hadí studánce pod Františkovem, do ponuré a tmavé světnice jako sklep
v čísle 7 Starobrněnské ulice běhal jsem den
co den, když jsem již držel varhanickou školu.
Sběhat jak sběhat, ale zamilovat si to tehdejší
město?
A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně.
Zmizel ve mě rozpor k ponuré radnici, nenávist
ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolesti, zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo.
Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918!
Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu.
A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého
v Úvozu kláštera Králové, noční stíny a dech
zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho
poznání, z mého města Brna!
(je)
■