Kultura

DUŠE BRNA – DRUHÁ ČÁST

SYMBOLY VLÁDCŮ

Bronzový meč Achilla z Heršpic,

nákrčník germánské princezny, zlaté

mincovní ražby a řadu dalších vzácných

předmětů, představuje do 31. srpna

výstava Symboly vládců na Špilberku.

Symboly moci a bohatství, z nichž

mnohé budou vystaveny vůbec poprvé,

nechají nahlédnout do života elit, které

měla každá doba, každá společnost

v dějinách lidstva. Svoji moc pak tito

vyvolení jedinci dávali najevo někdy více,

někdy méně právě takovými symbolickými předměty, kterými se tak odlišovali

od většinové společnosti. Jako vládci

měli pak právo rozhodování ve své

komunitě, v jejich rukou byla soustředěna moc.

Jak se liší dnešní elity od bojovníka

kmene z doby bronzové, germánského

krále či velmože z Velké Moravy?

Výstavní projekt Muzea města Brna

a Ústavu archeologické památkové

péče Brno provede celou historií elit,

od společnosti lovců mamutů až po končící 20. století. Chcete-li tedy usednout

na trůn středověkého panovníka

a nechat se korunovat, nebo osobně

platit daň ve zlatě keltskému náčelníkovi

či raději zajít na finanční úřad, vše bude

možné, pokud koronavirová situace

dovolí, a to v gotickém sále hradu Špilberk. V opačném případě vás zveme na

Špilberk virtuálně na www.spilberk.cz,

kde se můžete podívat i na jiné další

zajímavé programy.

Alena Šedivá

■

Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se

a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná

náměstí nebo nové hospůdky, každý podle

svých zálib.

Možností je v našem městě jistě nepřeberně – každé město má navíc svoji duši. Jak

hledat duši Brna, o to se v minulosti pokoušeli

básníci, historici, architekti i umělci. V těchto

dnech, kdy musíme přijmout dny a týdny bez

většiny kulturních zážitků, nás možná může

alespoň na krátkou chvíli rozptýlit pohled na

naše město v dřívějších časech, který vám

chceme nabídnout v miniseriálu Duše Brna.

V dnešním druhém krátkém historickém

ohlédnutí představíme pohled na město očima slavného skladatele Leoše Janáčka. Jeho

fejeton Moje město vyšel v Lidových novinách 24. prosince roku 1927. Text vznikl v souvislosti s jeho slavnou skladbou Sinfonietta

na oslavu československé samostatnosti.

Moje město

Bylo to roku 1866.

Od sv. Anny, nemocnice na Pekařské ulici,

do kláštera Králové bylo pochůzky sem a tam.

Řádila cholera, pohřbů mnoho a my zpěváčci

při nich.

Klášterní náměstí se plnilo Prušáky. Jako černé roje kdyby tam padaly.

A včera tu ještě byli „naši“. Utíkali.

Strouha mlýnská od brány klášterní – v přilehlém stavení bydlíval tehdy Vincenc Brandl –

lenivě a špinavě tekla a vbíhala pod můstek.

Z Pekařské šlo se po můstku na Křížovou.

U můstku kříž.

Vozatajstvo zběsile ujíždělo a tu v náhlé

zákrutě smýkl sebou a převrhl se vůz. Měchy

vylítly a z roztržených se sypala káva. Úzký

průsmyk zatarasen!

Té vřavy byl jsem svědkem.

Proti sv. Anně krčil se malý domek. V prvém

poschodí měl jedinké okno; v přízemí po

schůdkách šlo se do krámku našeho ševce.

Ach, bručal to byl k neuvěření.

„A to spravovat? Opatky pryč, svršky jako

křídla, neměly se již čeho držet!“

Za nemocnicí škola na „Lakerwiese“ a za ní

juchtovinou páchnoucí koželužna.

Až sem jsme se v městě vyznali. Dále byli

bychom už zabloudili.

Klučíkem už dospělejším, chodíval jsem do

„hodin“ houslových a klavírních až na Hutterův

rybník.

Rybník? Močál a smetiště a podél něho dlou-

26 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2021

hé kaštanové stromořadí. Za ním v osamělém

domě bydlela virtuoska Vilemína NormanováNerudová, moje učitelka.

A lužáneckých sadů jak by pro mne nebylo.

A do Černých Polí? Tam byla úzkost dělnická.

Bylo tehdy město neveliké.

Na okrajině byly již městský hřbitov i hřbitov

sv. Václava, „starý“; i zábrdovický kostel

i nemocnice Milosrdných.

Alžbětinky byly již na samotě.

Do Pisárek a na Žlutý kopec chodilo se jako

na výlet.

Člověk stačil schodit celé město.

Napříč jím, od „dlouhého“ mostu, přes Svratku

na Vídeňku se klenul, skrz nádvoří Ypsilanti,

přezdívali tak domu, na jehož bráně vytesán

v kameni Turek se zkříženýma nohama, podél

koželužny vzhůru k hadí studánce pod Františkovem, do ponuré a tmavé světnice jako sklep

v čísle 7 Starobrněnské ulice běhal jsem den

co den, když jsem již držel varhanickou školu.

Sběhat jak sběhat, ale zamilovat si to tehdejší

město?

A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně.

Zmizel ve mě rozpor k ponuré radnici, nenávist

ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolesti, zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo.

Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918!

Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu.

A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého

v Úvozu kláštera Králové, noční stíny a dech

zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho

poznání, z mého města Brna!

(je)

■