Rozhovor

MILAN KAŠUBA:

GUSTAV BROM JE LEGENDA,

A BYL TO I NORMÁLNÍ FAJN CHLAP!

Se stále aktivním, vstřícným a usměvavým

Milanem Kašubou se můžeme v Brně

setkávat na velkých jazzových i popových

pódiích, v hudebních klubech i ve výstavních síních, kde doprovází svými improvizacemi nejrůznější vernisáže. Také tato

vystoupení mají pro něho, a určitě i pro přítomné, svůj půvab, i když takovéto produkce chtějí speciální přípravu. Jak sám říká,

musí s prezentovanými výtvory vnitřně souznít, aby na ně mohl hudebně reagovat.

Na každé vystoupení se ovšem připravuje

poctivě a s pokorou, sportovní akce nevyjímaje.

Loni v dubnu jste oslavil svoje

osmdesátiny. Bylo to i sportem?

Vzhledem ke známým okolnostem jsem

slavil jen s rodinou. Přesně v den mých osmdesátin jsem měl vystoupit s kapelou na koncertu Nebe plné hvězd, ale užil jsem si to až

poslední den v září, kam byl koncert přeložen.

Společně s dalšími jubilanty roku, Jitkou

Zelenkovou, Laďou Kerndlem a dalšími jsme

vzpomínali i na výročí kapely Gustava Broma.

Bylo to v rozlehlém parku před klubem Šelepka a na vysokém pódiu, tak jsem se dost

naběhal, ale sport to asi nebyl (smích).

Účinkujete ale i na sportovních

akcích

Mám sport rád a mezi sportovci mám řadu

přátel. Proto jsem se nenechal přemlouvat,

abych se účastnil celoročního Brněnského

roku sportu, který připomíná významná sportovní jubilea. Zahrál jsem třeba při odhalení

pamětní desky cyklistovi Miroslavu Vymazalovi na škole ve Vranovské ulici a dokonce

jsem při této příležitosti přednesl i svoji vlastní

skladbu Šlapej dál, kterou jsem složil na přání

organizátora akce na počest čtyřnásobného

mistra světa Vymazala a jeho cyklistických

kolegů. A taky jsem hrál při závěrečném galavečeru, kde jsem za své „sportovní hudební

vystoupení“ dostal od moderátorů Ivy Zajíčkové a Jožo Golonky pamětní medaili

(úsměv).

ještě před jeho příchodem do Bromova

orchestru. Hráli jsme společně už od poloviny

šedesátých let v kombu v klubu Ornis v tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Lidické

ulici. Tady s námi hráli i Jarda Hnilička, Pepík

Audes a další z Bromovy kapely. Z té zlaté

éry šedesátých let zbyl ale už jenom ten Mojda. Ano, jsme velcí přátelé.

Několikrát zde padlo jméno

Gustava Broma. Letos si

připomínáme 100. výročí této

výjimečné osobnosti. Kdy jste

se s ním setkal poprvé?

Bylo to ještě v době, kdy s ním hrál na bicí

můj kamarád Láďa Hudeček. Ten je mimochodem nejstarší žijící Bromovec u nás, a ne

jak se to někdy mylně připisuje Mojdovi Bártkovi. Bylo to v roce 1958 na brněnském výstavišti, ale to jsem pana Broma jenom uctivě

pozdravil. O pár let později jsme se už vídali

pochopitelně častěji.

Jak na vás působil? V čem si

myslíte, že byla jeho největší síla?

Podle mého to bylo v komunikaci s lidmi.

V přirozené komunikaci. Kdybych to měl říct

jedním slovem, tak bych řekl – lidskost. To

by ale potvrdil každý, kdo ho poznal osobně.

Ať už muzikant, nebo jiný umělec, nebo i sportovec. Pan Brom byl velký kamarád třeba

s Josefem Masopustem a byl dokonce ve

výboru fotbalové Zbrojovky v dobách její největší slávy. Byl všestranná osobnost a je

legenda, a zároveň to byl i normální fajn chlap.

Jsem rád a vážím si toho, že jsem byl osloven

k přípravě oslavy přesně v den stého výročí

jeho narození i k vydání knihy Gustav Brom

100 s vyznáním stovky osobností z nejrůznějších oblastí.

Vy jste ale nebyl členem jeho

orchestru

Nahrál jsem s Orchestrem Gustava Broma

několik skladeb a hrál pod jeho taktovkou

jako záskok za Antonína Julinu, ale stálým

členem orchestru jsem nebyl.

Na fotce držíte za rameno

Mojmíra Bártka. Jste přátelé?

Začínal jste ale s houslemi, byl

to dobrý základ?

Bylo to u lavičky Jaromíra Hniličky přesně

v den osmdesátého výročí vůbec prvního

vystoupení kapely, které dal Gustav Brom

později i svoje jméno. Mojdu jsem ale poznal

Samozřejmě. Je mnoho vynikajících kytaristů, kteří začínali na housle. Třeba světově

uznávaný virtuos Štěpán Rak, nebo i známý

rocker Petr Janda. A když zůstaneme v Brně,

Milan Kašuba se narodil 30. dubna 1940

v Brně. Dodnes si živě pamatuje bombardování Brna na konci druhé světové války.

Bylo mu tehdy pět a bydlel s rodiči v centru

města nedaleko nádraží. I když byl ještě

hodně malý, vzpomíná si, jak bomba zbořila vedlejší dům, rozbilo to všechna okna

v jejich bytě a postýlka, na které spal, vylítla

do vzduchu. Dodnes také děkuje tatínkovi, že ho seřezal, když místo do houslí

chodil hrát fotbal. Ke kytaře se dostal až

ve čtrnácti letech v Praze, kde se po vzoru

svého dědečka a strýce učil zlatníkem.

V roce 1957 se vrátil do rodného Brna

a založil svoji první kapelu. V roce 1962

opustil zlatnickou práci a nastoupil jako

profesionál do Divadla Večerní Brno. Na

konci šedesátých let měl už za sebou

i první rozhlasové nahrávky a stal se uznávaným studiovým i pódiovým hráčem.

K jeho nejznámějším projektům patří založení kytarového dua s Jiřím Adamem, které pak přetavil společně s Mirkou Křivánkovou a Janem Beránkem v jazzový Ornis.

Je také dvojnásobným vítězem celostátního jazzového festivalu v Kroměříži, ale

jeho kytarové schopnosti neoceňují jen

vyznavači jazzu. Jeho mistrovskou kytaru

můžeme slyšet třeba i v nahrávkách Jarka

Nohavici. Od roku 1996 rovněž učí v ZUŠ

v Modřicích a jeho pedagogické schopnosti oceňují i studenti JAMU v Brně. Milan

Kašuba je již více než padesát let šťastně

ženatý. S manželkou Hanou mají dvě dcery, Simonku a Barborku a raduje se i ze

dvou vnuček a jednoho vnuka. Ve volném

čase rád pracuje na chalupě a zahraje si

na kytaru.

tak jedním z našich nejlepších džezových, ale

i rockových kytaristů byl Igor Vavrda, jeden

z pilířů kapely Gustava Broma, který absolvoval brněnskou konzervatoř jako houslista.

Housle jsou dobrý základ, učí vás i dobře slyšet, ale kytara je kytara. Pro mě je kytara kompenzace životních těžkostí a prostředek nezbytné relaxace.

Vladimír Koudelka

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | leden 2021 | 15