Historie

Karel Příza se narodil roku 1781 v Brně

a patřil již do druhé generace zdejších textilních manufakturistů. Považovaný byl ovšem

za prvního textilního průmyslníka domácího

původu. Naprostá většina tehdejších majitelů

textilních továren přicházela do Rakouska

a do Brna z oblastí dnešního Německa nebo

Velké Británie. Karel Příza začal s výrobou

v roce 1802 na Cejlu 12. O několik let později

zakoupil pro rozšíření výroby sousední

objekty a na jejich místě vystavěl novou

budovu. Podél ulice Cejl vznikla dvoupodlažní budova s mansardovou střechou, klenutým přízemím a dřevěnými stropy v patře.

Po stranách dvora na ni navázaly dvě další

provozní budovy. V roce 1869 získala Karla

Přízu firma Strakosch & Weinberger, později

pojmenovaná pouze Adolf Weinberger, která

areál vlastnila až do znárodnění, kdy přešla

pod národní podnik Mosilana. V současné

době sídlí v budově bývalé manufaktury

Národní úřad pro kybernetickou a informační

bezpečnost.

Hned na protější straně ulice Cejl je budova s číslem orientačním 5. Jedná se o funkcionalistický objekt z let 1933–1936, který si

pro administrativní a reprezentativní účely

vystavěla firma Skene a spol. Zatímco domácí původ zmiňovaného Karla Přízy byl výjimkou, zahraniční původ Skeneho rodiny výjimkou nebyl. Zakladatel pozdější firmy William

Skene pocházel z Belgie a v Brně svoje

řemeslo začínal nejprve na předměstí Jircháře. Oprávnění k živnosti získal v roce

1834 a záhy zakoupil budovu na dnešní ulici

Leitnerově a Hybešově. Poté, co ve čtyřicátých letech založil firmu Skene a spol., začal

dodávat vojenská sukna pro c. a k. armádu

a mimo to se specializoval na jemné módní

látky. Roku 1845 získala firma bývalou papírnu v Alexovicích u Ivančic a vybudovala tam

novou továrnu, do které postupně přesunula

výrobu. Sídlo firmy se postupně stěhovalo

z Koliště na Nové sady a nakonec právě na

Cejl.

Pokud bychom ulicí Cejl pokračovali dále

směrem do Zábrdovic, míjeli bychom po pravé straně jeden z vůbec nejrozsáhlejších textilních areálů své doby, a to továrnu na vlněné

zboží Bratři Schoellerové. O jejich osudu

a jejich dvou palácových stavbách, které jsou

orientované do ulice Cejl, zatímco tovární

provozy byly situovány za nimi směrem do

zahrad a k vodnímu náhonu, jsme si povídali

v jednom z dílů počátkem minulého roku.

Snad jen stojí za připomenutí, že rodina měla

svůj původ v německém Dürenu a v roce

1819 zakoupila na Cejlu vlnařskou manufakturu od firmy Hopf & Bräunlich a postupně

zde začala budovat své textilní impérium, které patřilo mezi ty největší v Brně. Schoellerové

navíc byli velmi aktivní i v rámci společenských a diplomatických aktivit.

Hned vedle Schoellerova paláce vytváří

ulice Radlas a Valcha jakési malé náměstíčko,

jehož dominantní objekt tvoří někdejší městská tržnice. Objekt zde vznikl v letech 1890

až 1891 a projektoval ho Igor Vauchnig. Tradiční historizující fasáda se kombinuje

s moderním přístupem stavebnictví v podobě

ocelové konstrukce stavby. Kromě tržnice

budova sloužila také jako tělocvična brněnského německého tělocvičného spolku,

a také jako kino Radost.

O několik metrů dále bychom opět narazili

na budovu, která patří k mým velmi oblíbeným. Našli bychom ji na Cejlu 83 a jde

o nájemní dům s pekárnou Dělpe, což tvoří

zkratku takzvané Dělnické pekárny, která

byla v Brně založena v roce 1907. Postupem

času tato firma nabyla na významu a zakoupila pozemky na ulici Cejl ke stavbě nájemního domu s pekárenským provozem

v zadním traktu. Projekt na stavbu vypracoval

architekt František Václavek a Eduard Göttlicher v roce 1924. Původně byl podstavec

budovy tvořen krásným kamenným obkladem a v provozech se nacházely prodejny

s pekařskými výrobky. Od prvního patra se

pak zvedá fasáda směrem výše a je tvořena

expresivními liniemi lizén, ve kterých jsou

schována úzká sdružená okna. Jeden z autorů objektu Eduard Göttlicher se při jeho tvorbě patrně inspiroval u architekta Petra

Behrense, u něhož studoval, ale na mě vždycky tato budova působila skutečně velkoměstsky, jako takový základ pro nějaký monumentální newyorský mrakodrap z dvacátých let,

který by v brněnském Bronxu mohl být.

Od domu bývalé Dělnické pekárny je to

už jen kousek k ohybu ulice, kde stojí na adrese Cejl 68 rozlehlý objekt bývalé přádelny

Johanna Huberta Soxhleta. Do Brna přišel

tento manufakturista z Lutychu a zde uvedl

do provozu v roce 1823 první mechanickou

přádelnu vlny poháněnou koňmi, která pracovala na dnešní Lidické ulici v podnájmu,

v prostorách někdejší Köffilerovy továrny.

V roce 1834 zakoupil dům s pozemkem na

Cejlu a spolu se svými syny vystavěl přádelnu

vybavenou již parním pohonem, která se stala

v následujících dvou dekádách největší a nejvýznamnější textilní továrnou v Brně a údajně

největší přádelnou v Rakousku vůbec. Nejstarší část areálu tvoří pavlačový dům se dvěma vstupy přímo z Cejlu. Dominantním

prvkem fasády je tympanon ve střední části

budovy s plastickým reliéfem od brněnského

sochaře Benedikta Edeleho. V polovině

19. století došlo k přestavbě a rozšíření budovy, která odpovídá dnešní situaci. Soxhletové

vlastnili továrnu do roku 1856, pak se její vlastníci střídali až do roku 1911, kdy zde měla provoz firma Bauer & Ornstein. Tento dům patří

rovněž k nejstarším dokladům textilního průmyslu v Brně, je prohlášen za kulturní památku a v letošním roce byla dokončena jeho

citlivá rekonstrukce.

Mgr. Michal Doležel

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | leden 2021

■