Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

ERIKA BEZDÍČKOVÁ

Erika Bezdíčková o svém životě dlouho

mlčela. Teprve před několika málo lety se

rozhodla mlčení prolomit a napsat své

zážitky z Osvětimi a dalších koncentračních

táborů. Od té doby Erika Bezdíčková přednáší o hrůzách holocaustu zejména mladé

generaci.

Narodila se v Žilině do židovské rodiny.

Když se v roce 1939 rozpadlo Československo a na Slovensku se k moci dostala Hlinkova lidová strana, začaly rasové perzekuce

doléhat i na její rodinu.

„A proto se jednoho dne maminka vydala

za známým evangelickým farářem do Turan

pro křestní listy dokládající, že jsme už před

válkou přestoupili na evangelickou víru, což

nám skýtalo naději před deportací. Křestní

listy sice přivezla, ale se skutečným datem,

takže nám nepomohly,“ vzpomínala Erika

Bezdíčková. Obchody, které v té době patřily Židům, musely být označeny a posléze

vyvlastněny, stejně jako obchod rodiny Eriky

Bezdíčkové, tehdy Kellermannové. Rodiče

museli odevzdat rozhlasový přijímač, všechny cennosti a šperky, včetně snubních prstenů, za které pak dostali kovový kroužek

s vyrytými slovy: Slovenský štát ďakuje.

První transport mladých slovenských děvčat židovského původu odjel do Osvětimi

v březnu 1942. Do vyhlazovacích táborů

bylo za půl roku odsunuto 57 628 slovenských Židů. Po válce se jich vrátilo jen 282.

V té době se Němci dohodli se Slovenskem

na deportaci Židů, Slováci měli tehdy Třetí

říši zaplatit za každého odsunutého Žida

500 říšských marek. Němci se za to zavázali, že žádný z Židů se už na slovenské

území nevrátí.

V roce 1943 se na nějaký čas situace

uklidnila. S transporty se opět začalo až

během Slovenského národního povstání

v roce 1944. Kromě toho, že Němci v lesích

hledali partyzány, rozhodli se obnovit i transporty Židů do koncentračních táborů. V Žilině deportovali 896 osob, z nichž více než

700 zahynulo v plynových komorách.

„Každý z nás měl nachystaný svůj ruksak,

kdyby přišli gardisté. Maminka udělala do

skleniček od zavařenin jíšku a tvrdila, že když

získáme teplou vodu a smícháme ji s jíškou,

budeme mít hodnotné jídlo. Tatínek nechal

ušít kožené kabáty, a to byl největší majetek,

který jsme měli.“

Gardisté u nich záhy zabouchali, řekli jim,

že jsou zatčeni, a poslali všechny do věznice v Ilavě. Poté rodina odjela do sběrného

tábora v Seredi, kde čekala na deportaci

do koncentračních táborů. Uprostřed října

roku 1944 Němci nahnali lidi do dobytčích

vagonů tak těsně, že se nedalo pořádně

ani stát. V jednom rohu stál kbelík, kam měli

všichni vykonávat potřebu. Staří naříkali

a děti plakaly. Během transportu šel vagonem hlas, že jim na místě seberou všechno,

kromě toho, co mají na sobě.

„A to byla chyba. Hlavně pro mou maminku. Navlékla se totiž jako kulička, na hlavu

si dala šátek proto, abychom pak měli dost

oblečení, jenže v přestrojení vypadala mnohem starší a na osvětimské rampě šla na

stranu starých, nemocných a dětí do plynové

komory. Než jsem se vzpamatovala, zeptal

se mě Mengele, kolik mi je roků. Odpověděla

jsem německy šestnáct. Chtěla jsem se udělat starší, protože jen tak byla šance zůstat

se svými rodiči. Pokynul mi na jednu stranu

a mamince na druhou. Ta v zoufalství volala,

že to není pravda a že mi je teprve třináct.

Marně. Na osvětimské rampě jsem také tatínka viděla naposledy, to když ženy oddělovali

od mužů. Ještě si pamatuji, co říkal, když se

Hitler dostával k moci: ‚Dokud máme za zády

Sovětský svaz a Stalina, nemůže to pro Židy

špatně dopadnout, a navíc máme podepsanou smlouvu o přátelství a pomoci.‘ A najednou jsem zůstala úplně sama,“ doplnila paní

Bezdíčková.

Netrvalo dlouho a Erika Bezdíčková

v koncentráku narazila na ženu, kterou

předtím znala ze Žiliny a která odjela dřívějším transportem. Prosila ji, ať jí pomůže,

ale ta jen stroze odsekla: „Vidíš tam ty plameny? Tak tam ti máma vyletěla komínem.“

Druhý den po příjezdu si Eriku v Osvětimi

našla Sáva ze Srbska. Byla to partyzánka

a její holčičku poslali do plynu.

Svůj další smysl života se snažila najít

v Erice, a rozhodla se jí proto pomoci. Poradila jí, že musí mít misku s ouškem, kterým

se provlékne motouzek a ten si potom uváže kolem pasu. Když prý nebude mít misku,

nebude moci jíst ani pít a umře.

V táboře se hodně kradlo a existovalo

tam obchodování načerno. Byly tam vězeňkyně, kterým se vedlo lépe, měly co měnit,

třeba kousek mýdla za chleba.

Sáva dala Erice misku i motouzek a vzala

ji ke své palandě, kde pak spávala. Jenže

nic netrvá věčně a Sáva po několika dnech

odešla do plynu.

Erika zůstala opět sama a bez přestání

hledala svoji mámu. Další anděl byl Erice

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2019

Bezdíčkové nápomocen při jednom večerním apelu.

„Stály jsme při něm nezvykle dlouho, i když

pršelo. Tušily jsme, že se něco chystá. Nejhůře na tom byla děvčata, která stála

v poslední řadě, déšť jim stékal po zádech

mnohem více. Jedna už úplně promočená

mě poprosila, zda bychom si nemohly na

chvíli vyměnit místo. Souhlasila jsem a potom

jsme ještě dlouho stály a dívaly se na sebe.

Probíhala selekce, ale podle čeho nevím.

Vedoucí bloku si pokaždé zapsala čísla

dotyčné a ta musela vystoupit z řady.“

Tábor byl zřejmě přeplněný. Za chvíli

došly dozorkyně i k nim a hůlka esesačky

dopadla i na dívku, se kterou si Erika Bezdíčková vyměnila místo. Všechny potom

odvezli do plynové komory.

„Dolehlo na mě obrovské zoufalství. O vlásek jsem unikla smrti.“

Z Osvětimi se Erika dostala do německého Genshagenu a později také do

Sachsenhausenu, odkud v dubnu 1945

nastoupila na pochod smrti. Podařilo se jí

z pochodu utéct a tím si zachránit život.

Když skončila válka zůstala čtrnáctiletá Erika

úplně sama. Dodnes si klade otázky spojené s holocaustem.

„Dlouho jsem nedokázala dětem odpovědět na otázku, proč nemají dědečka ani

babičku, a až byly dospělé, vzala jsem je

s sebou do Osvětimi, aby viděly, kde jsou

pochováni. Každého, kdo byl v Osvětimi a žije, se lidé ptají, jak mohl přežít. Na

to neexistuje odpověď. Záleželo na vůli,

štěstí a náhodě, stejně ale všichni přeživší trpí syndromem viny. A já k nim také

patřím,“ zamýšlí se Erika Bezdíčková.

Rozhovor s Erikou Bezdíčkovou uskutečnila v roce 2015 Lucie Hostačná.

Více informací najdete na stránkách

www.pametnaroda.cz

Michal Doležel

■