Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
ERIKA BEZDÍČKOVÁ
Erika Bezdíčková o svém životě dlouho
mlčela. Teprve před několika málo lety se
rozhodla mlčení prolomit a napsat své
zážitky z Osvětimi a dalších koncentračních
táborů. Od té doby Erika Bezdíčková přednáší o hrůzách holocaustu zejména mladé
generaci.
Narodila se v Žilině do židovské rodiny.
Když se v roce 1939 rozpadlo Československo a na Slovensku se k moci dostala Hlinkova lidová strana, začaly rasové perzekuce
doléhat i na její rodinu.
„A proto se jednoho dne maminka vydala
za známým evangelickým farářem do Turan
pro křestní listy dokládající, že jsme už před
válkou přestoupili na evangelickou víru, což
nám skýtalo naději před deportací. Křestní
listy sice přivezla, ale se skutečným datem,
takže nám nepomohly,“ vzpomínala Erika
Bezdíčková. Obchody, které v té době patřily Židům, musely být označeny a posléze
vyvlastněny, stejně jako obchod rodiny Eriky
Bezdíčkové, tehdy Kellermannové. Rodiče
museli odevzdat rozhlasový přijímač, všechny cennosti a šperky, včetně snubních prstenů, za které pak dostali kovový kroužek
s vyrytými slovy: Slovenský štát ďakuje.
První transport mladých slovenských děvčat židovského původu odjel do Osvětimi
v březnu 1942. Do vyhlazovacích táborů
bylo za půl roku odsunuto 57 628 slovenských Židů. Po válce se jich vrátilo jen 282.
V té době se Němci dohodli se Slovenskem
na deportaci Židů, Slováci měli tehdy Třetí
říši zaplatit za každého odsunutého Žida
500 říšských marek. Němci se za to zavázali, že žádný z Židů se už na slovenské
území nevrátí.
V roce 1943 se na nějaký čas situace
uklidnila. S transporty se opět začalo až
během Slovenského národního povstání
v roce 1944. Kromě toho, že Němci v lesích
hledali partyzány, rozhodli se obnovit i transporty Židů do koncentračních táborů. V Žilině deportovali 896 osob, z nichž více než
700 zahynulo v plynových komorách.
„Každý z nás měl nachystaný svůj ruksak,
kdyby přišli gardisté. Maminka udělala do
skleniček od zavařenin jíšku a tvrdila, že když
získáme teplou vodu a smícháme ji s jíškou,
budeme mít hodnotné jídlo. Tatínek nechal
ušít kožené kabáty, a to byl největší majetek,
který jsme měli.“
Gardisté u nich záhy zabouchali, řekli jim,
že jsou zatčeni, a poslali všechny do věznice v Ilavě. Poté rodina odjela do sběrného
tábora v Seredi, kde čekala na deportaci
do koncentračních táborů. Uprostřed října
roku 1944 Němci nahnali lidi do dobytčích
vagonů tak těsně, že se nedalo pořádně
ani stát. V jednom rohu stál kbelík, kam měli
všichni vykonávat potřebu. Staří naříkali
a děti plakaly. Během transportu šel vagonem hlas, že jim na místě seberou všechno,
kromě toho, co mají na sobě.
„A to byla chyba. Hlavně pro mou maminku. Navlékla se totiž jako kulička, na hlavu
si dala šátek proto, abychom pak měli dost
oblečení, jenže v přestrojení vypadala mnohem starší a na osvětimské rampě šla na
stranu starých, nemocných a dětí do plynové
komory. Než jsem se vzpamatovala, zeptal
se mě Mengele, kolik mi je roků. Odpověděla
jsem německy šestnáct. Chtěla jsem se udělat starší, protože jen tak byla šance zůstat
se svými rodiči. Pokynul mi na jednu stranu
a mamince na druhou. Ta v zoufalství volala,
že to není pravda a že mi je teprve třináct.
Marně. Na osvětimské rampě jsem také tatínka viděla naposledy, to když ženy oddělovali
od mužů. Ještě si pamatuji, co říkal, když se
Hitler dostával k moci: ‚Dokud máme za zády
Sovětský svaz a Stalina, nemůže to pro Židy
špatně dopadnout, a navíc máme podepsanou smlouvu o přátelství a pomoci.‘ A najednou jsem zůstala úplně sama,“ doplnila paní
Bezdíčková.
Netrvalo dlouho a Erika Bezdíčková
v koncentráku narazila na ženu, kterou
předtím znala ze Žiliny a která odjela dřívějším transportem. Prosila ji, ať jí pomůže,
ale ta jen stroze odsekla: „Vidíš tam ty plameny? Tak tam ti máma vyletěla komínem.“
Druhý den po příjezdu si Eriku v Osvětimi
našla Sáva ze Srbska. Byla to partyzánka
a její holčičku poslali do plynu.
Svůj další smysl života se snažila najít
v Erice, a rozhodla se jí proto pomoci. Poradila jí, že musí mít misku s ouškem, kterým
se provlékne motouzek a ten si potom uváže kolem pasu. Když prý nebude mít misku,
nebude moci jíst ani pít a umře.
V táboře se hodně kradlo a existovalo
tam obchodování načerno. Byly tam vězeňkyně, kterým se vedlo lépe, měly co měnit,
třeba kousek mýdla za chleba.
Sáva dala Erice misku i motouzek a vzala
ji ke své palandě, kde pak spávala. Jenže
nic netrvá věčně a Sáva po několika dnech
odešla do plynu.
Erika zůstala opět sama a bez přestání
hledala svoji mámu. Další anděl byl Erice
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2019
Bezdíčkové nápomocen při jednom večerním apelu.
„Stály jsme při něm nezvykle dlouho, i když
pršelo. Tušily jsme, že se něco chystá. Nejhůře na tom byla děvčata, která stála
v poslední řadě, déšť jim stékal po zádech
mnohem více. Jedna už úplně promočená
mě poprosila, zda bychom si nemohly na
chvíli vyměnit místo. Souhlasila jsem a potom
jsme ještě dlouho stály a dívaly se na sebe.
Probíhala selekce, ale podle čeho nevím.
Vedoucí bloku si pokaždé zapsala čísla
dotyčné a ta musela vystoupit z řady.“
Tábor byl zřejmě přeplněný. Za chvíli
došly dozorkyně i k nim a hůlka esesačky
dopadla i na dívku, se kterou si Erika Bezdíčková vyměnila místo. Všechny potom
odvezli do plynové komory.
„Dolehlo na mě obrovské zoufalství. O vlásek jsem unikla smrti.“
Z Osvětimi se Erika dostala do německého Genshagenu a později také do
Sachsenhausenu, odkud v dubnu 1945
nastoupila na pochod smrti. Podařilo se jí
z pochodu utéct a tím si zachránit život.
Když skončila válka zůstala čtrnáctiletá Erika
úplně sama. Dodnes si klade otázky spojené s holocaustem.
„Dlouho jsem nedokázala dětem odpovědět na otázku, proč nemají dědečka ani
babičku, a až byly dospělé, vzala jsem je
s sebou do Osvětimi, aby viděly, kde jsou
pochováni. Každého, kdo byl v Osvětimi a žije, se lidé ptají, jak mohl přežít. Na
to neexistuje odpověď. Záleželo na vůli,
štěstí a náhodě, stejně ale všichni přeživší trpí syndromem viny. A já k nim také
patřím,“ zamýšlí se Erika Bezdíčková.
Rozhovor s Erikou Bezdíčkovou uskutečnila v roce 2015 Lucie Hostačná.
Více informací najdete na stránkách
www.pametnaroda.cz
Michal Doležel
■