Ohlasy veřejnosti

Co tady bylo…

Přemýšlím a vzpomínám, když

chodím po Hybešově ulici za

nákupy nebo čekám na tramvaj.

Pokouším se alespoň v útržcích

zmapovat, jaká byla tato obytná,

dopravní a obchodní tepna v době

mého dětství. Vždyť zde žiji od

svých pěti let. A obracím se

s prosbou na všechny případné

pamětníky, kteří by mohli přidat

kamínek do mozaiky mých vzpomínek. Společná paměť obyvatel

každého kousku města je součástí jeho paměti celkové. Předem děkuji a těším se. Kontaktní

adresa je v redakci.

Do Brna jsme se přestěhovali

z Prahy v prosinci 1945. Válku

jsme prožili v Praze, ale maminka

se chtěla vrátit do svého rodného

města, dokonce i já jsem se

musela v dubnu 1941 narodit

v Brně, maminka nechtěla „Pražandu“. Bydlely jsme u maminčiny

starší sestry Andy v Králově Poli.

Po válce se rodičům podařilo

vyměnit pražskou garsoniéru

(Mošnova 4 v Košířích) za jednopokojový byt v tehdejší ulici Antonína Nováka č. 7 (dnes Leitnerova), v pátém poschodí, pro

maminku malý zázrak v podobě

ústředního topení, balkonu

a vyhlídky do zahrady a na Špilberk. Naším domem tehdy končil

domovní blok. Ve vedlejším domě

s číslem 5 bydlela maminčina nej-

starší sestra Lina s mužem Rajmundem Grégrem, který v domě

dělal správce a měl tam i malou

stolařskou dílnu. Bohužel, než

jsme se přistěhovali do Brna my,

vyměnili svůj domovnický byt za

větší v Bezručově ulici č. 7.

Naštěstí to bylo prakticky za

rohem. Než se nám podařilo

všechno zařídit a připravit k přesunu, tatínek u nich bydlel. Pokud

si vzpomínám, měl herecké

angažmá v Divadle mladých,

ostatně v Bystřici pod Hostýnem,

odkud pocházel, léta ochotničil,

hrál i režíroval a v tamním Sokole

se také s maminkou poznali.

A mne zapřáhl v divadle v mých

pěti letech. Ale to je jiná kapitola.

Maminka zdědila po své matce

nadání pro ruční práce a našla si

uplatnění v hračkářství naproti

nádraží, vedle kina Čas. Už tam

samozřejmě není (majitelka se

jmenovala Nastěnka). Šila pro ně

překrásné loutky, celé výbavy pro

panenky, škrabošky na maškarní

plesy, medvídky a jiné hračky. A já

si s nimi nesměla hrát. Až jsem

byla větší, musela jsem taky

pomáhat: vystřihovat otvory pro

oči ve škraboškách a zapichovat

oči medvídkům. Měli jsme doma

celé svazky skleněných očiček na

drátku. V plesové sezoně chodila

pro hotové výrobky prodavačka

i dvakrát denně. Nevím, jak byla

maminčina práce placená, ale

byla velice hrdá, že si vyšila na

rádio. To možná nasměrovalo i mé

budoucí zaměření, poslouchali

jsme celé dny.

Aby se maminka mohla věnovat

práci a domácnosti, přihlásila mě

do mateřské školy. Byla v zahradě

pozdější zubní kliniky (původně

židovské gymnázium), vchod byl

vedle kina Mír, chodilo se do ní

úzkou cestičkou podél zdi. Na

krku jsem nosívala háčkovanou

taštičku se svačinou, ta se tenkrát

ve školce nedávala. Chodila jsem

sama – nikde se nepřecházelo,

provoz byl slabý – hlavně tramvaje, aut moc nejezdilo. Cestou po

Novákově jsem míjela obuvnictví

pana Theodora Lipky, na rohu

byla mlékárna, kam se mléko ještě dodávalo ve velkých konvích.

Lahve měly nástup později.

V domě s mlékárnou bydlel kominík pan Anderle. Za rohem

v Hybešově ulici směrem k nádraží byla cukrárna, vedle holičství,

mandl, papírnictví, řeznictví

a uzenářství, na rohu Hybešovy

a Bezručovy velká drogerie, na

protějším rohu potraviny a lahůdky pana Vlčka (později Včela).

Naproti bloku domů Hybešova 35–39 byla řada malých

domků. V nárožním byly jesle,

kam se tehdy dávaly děti už od

2 měsíců, z toho byla moje

maminka velice rozzlobená.

Sestry vozily sedící batolata na

vycházku po šesti v kočárku,

vždycky tři naproti sobě. Roh

objektu tvořila malá zahrada s jedním šeříkem, tam malá miminka

za pěkného počasí spávala. Vedle

jeslí měl řeznictví pan Kremláček.

Vzpomínám si ještě, že poblíž

směrem k nádraží byla hospoda,

kam se scházelo po příkrých

schodech. V blízkém sousedství,

snad jako protiváha, byl obchůdek

pana Kaňáka s minerálkami. Na

konci ulice pak měl kamenictví

pan Karel Racek, na reklamě bylo

uvedeno „mistr kamenický“. Na

protější straně ulice směrem

k Novým sadům byla lékárna

pana Čižmáře. V lázních na

Nových sadech se často sešlo půl

domu, teplá voda tekla jen občas,

nebylo uhlí, a tak jsme chodili za

hygienou do veřejných lázní. Od

svých sedmi let jsem v banálních

případech (nachlazení, očkování,

různá potvrzení atd.) chodila

sama i k lékaři na Mendlovo

náměstí, kde měl ordinaci pan

doktor Skryja. V nárožním domě

Hybešova-Bezručova ordinoval

pan doktor Born, k němu jsme

s maminkou chodily se svými častými angínami. A poštu roznášel

listonoš pan Churý v šedé pláštěnce.

I

Jana Čipáková

dování bezplatných toalet, by bylo

nejen projevem sociálního cítění

hodným 21. století, a též že toto

by to celkově pomohlo městům

v čistotě.

Jak trefně pravil August von Kotzebue, německý dramatik: Není

ukrutnějšího zvířete nad člověka

bez soucitu.

V některých zemích mohou bezdomovci prý chodit zdarma na

WC na policii. Co třeba do časů

vybudování městských WC, že by

mohli potřební spoluobčané chodit zdarma na služebny městské

policie? Vím, že by bylo ideální

kdyby v Brně (ani jinde) žádní

bezdomovci nebyli! Nicméně to

asi není v nejbližších letech uskutečnitelné, avšak zabezpečit

(nejen to známé politické „pokusit

se zabezpečit“) alespoň svobodný přístup k toaletám , by pro naše

města (možná i za pomoci krajských samospráv) mohlo být

důležitým a hlavně reálným cílem.

Tím samozřejmě netvrdím, že

v Brně nejsou jiné sociální problémy. Zmíněná bezplatná WC by přirozeně mohli použít i ostatní

občané – abych předešel dotazům,

jak se to bude kontrolovat, zda je

někdo skutečně bezdomovcem.

I

JUDr. Petr Kolman,

středo-brněnský

VŠ pedagog a právník

Svobodný přístup k WC

Přednáším konstruktivní návrh –

myslím, že by se v centrech statutárních měst (tedy i v naší milované MČ Brno-střed) měly

vybudovat bezplatné WC pro bezdomovce a sociálně slabé obyvatele. No řekněte sami, páni radní,

kam má jít (slušnější) člověk bez

domova na toaletu? Někdo si říká,

to se mi nemůže nikdy stát, pozor,

na ulici může skončit každý z nás

– stoupá i počet bezdomovců

s VŠ a VOŠ vzděláním. Kdyby šel

bezdomovec jen čtyřikrát denně

na placené WC po 10 korunách,

tak je to cca 1 200 měsíčně – jen

za WC!!! Takový člověk z povahy

věci nemůže jít na toaletu v práci

či doma, jako my šťastnější. Můžeme se pak divit znečišťování

našich měst?

K čemu jsou pokuty za znečišťování veřejných prostranství, když

je soudnému člověku jasné, že ji

bezdomovec či bezdomovkyně

z povahy věci nemá z čeho zaplatit.

Před časem jsem viděl v centru

Brna močit bezdomovce, strážník

MP ho napomínal, a bezdomovec

jen rezignovaně pravil: „A kam

mám jako jít – domů?“ A strážník

ještě rezignovaněji odpověděl –

to není moje starost, ale zde močit

nemůžete…

Myslím, že výše navržené vybu-

Tato rubrika obsahuje názory čtenářů, které nejsou redakčně upravovány, a vydavatel nenese

zodpovědnost za její obsah.

14

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Březen 2016