Ohlasy veřejnosti
Co tady bylo…
Přemýšlím a vzpomínám, když
chodím po Hybešově ulici za
nákupy nebo čekám na tramvaj.
Pokouším se alespoň v útržcích
zmapovat, jaká byla tato obytná,
dopravní a obchodní tepna v době
mého dětství. Vždyť zde žiji od
svých pěti let. A obracím se
s prosbou na všechny případné
pamětníky, kteří by mohli přidat
kamínek do mozaiky mých vzpomínek. Společná paměť obyvatel
každého kousku města je součástí jeho paměti celkové. Předem děkuji a těším se. Kontaktní
adresa je v redakci.
Do Brna jsme se přestěhovali
z Prahy v prosinci 1945. Válku
jsme prožili v Praze, ale maminka
se chtěla vrátit do svého rodného
města, dokonce i já jsem se
musela v dubnu 1941 narodit
v Brně, maminka nechtěla „Pražandu“. Bydlely jsme u maminčiny
starší sestry Andy v Králově Poli.
Po válce se rodičům podařilo
vyměnit pražskou garsoniéru
(Mošnova 4 v Košířích) za jednopokojový byt v tehdejší ulici Antonína Nováka č. 7 (dnes Leitnerova), v pátém poschodí, pro
maminku malý zázrak v podobě
ústředního topení, balkonu
a vyhlídky do zahrady a na Špilberk. Naším domem tehdy končil
domovní blok. Ve vedlejším domě
s číslem 5 bydlela maminčina nej-
starší sestra Lina s mužem Rajmundem Grégrem, který v domě
dělal správce a měl tam i malou
stolařskou dílnu. Bohužel, než
jsme se přistěhovali do Brna my,
vyměnili svůj domovnický byt za
větší v Bezručově ulici č. 7.
Naštěstí to bylo prakticky za
rohem. Než se nám podařilo
všechno zařídit a připravit k přesunu, tatínek u nich bydlel. Pokud
si vzpomínám, měl herecké
angažmá v Divadle mladých,
ostatně v Bystřici pod Hostýnem,
odkud pocházel, léta ochotničil,
hrál i režíroval a v tamním Sokole
se také s maminkou poznali.
A mne zapřáhl v divadle v mých
pěti letech. Ale to je jiná kapitola.
Maminka zdědila po své matce
nadání pro ruční práce a našla si
uplatnění v hračkářství naproti
nádraží, vedle kina Čas. Už tam
samozřejmě není (majitelka se
jmenovala Nastěnka). Šila pro ně
překrásné loutky, celé výbavy pro
panenky, škrabošky na maškarní
plesy, medvídky a jiné hračky. A já
si s nimi nesměla hrát. Až jsem
byla větší, musela jsem taky
pomáhat: vystřihovat otvory pro
oči ve škraboškách a zapichovat
oči medvídkům. Měli jsme doma
celé svazky skleněných očiček na
drátku. V plesové sezoně chodila
pro hotové výrobky prodavačka
i dvakrát denně. Nevím, jak byla
maminčina práce placená, ale
byla velice hrdá, že si vyšila na
rádio. To možná nasměrovalo i mé
budoucí zaměření, poslouchali
jsme celé dny.
Aby se maminka mohla věnovat
práci a domácnosti, přihlásila mě
do mateřské školy. Byla v zahradě
pozdější zubní kliniky (původně
židovské gymnázium), vchod byl
vedle kina Mír, chodilo se do ní
úzkou cestičkou podél zdi. Na
krku jsem nosívala háčkovanou
taštičku se svačinou, ta se tenkrát
ve školce nedávala. Chodila jsem
sama – nikde se nepřecházelo,
provoz byl slabý – hlavně tramvaje, aut moc nejezdilo. Cestou po
Novákově jsem míjela obuvnictví
pana Theodora Lipky, na rohu
byla mlékárna, kam se mléko ještě dodávalo ve velkých konvích.
Lahve měly nástup později.
V domě s mlékárnou bydlel kominík pan Anderle. Za rohem
v Hybešově ulici směrem k nádraží byla cukrárna, vedle holičství,
mandl, papírnictví, řeznictví
a uzenářství, na rohu Hybešovy
a Bezručovy velká drogerie, na
protějším rohu potraviny a lahůdky pana Vlčka (později Včela).
Naproti bloku domů Hybešova 35–39 byla řada malých
domků. V nárožním byly jesle,
kam se tehdy dávaly děti už od
2 měsíců, z toho byla moje
maminka velice rozzlobená.
Sestry vozily sedící batolata na
vycházku po šesti v kočárku,
vždycky tři naproti sobě. Roh
objektu tvořila malá zahrada s jedním šeříkem, tam malá miminka
za pěkného počasí spávala. Vedle
jeslí měl řeznictví pan Kremláček.
Vzpomínám si ještě, že poblíž
směrem k nádraží byla hospoda,
kam se scházelo po příkrých
schodech. V blízkém sousedství,
snad jako protiváha, byl obchůdek
pana Kaňáka s minerálkami. Na
konci ulice pak měl kamenictví
pan Karel Racek, na reklamě bylo
uvedeno „mistr kamenický“. Na
protější straně ulice směrem
k Novým sadům byla lékárna
pana Čižmáře. V lázních na
Nových sadech se často sešlo půl
domu, teplá voda tekla jen občas,
nebylo uhlí, a tak jsme chodili za
hygienou do veřejných lázní. Od
svých sedmi let jsem v banálních
případech (nachlazení, očkování,
různá potvrzení atd.) chodila
sama i k lékaři na Mendlovo
náměstí, kde měl ordinaci pan
doktor Skryja. V nárožním domě
Hybešova-Bezručova ordinoval
pan doktor Born, k němu jsme
s maminkou chodily se svými častými angínami. A poštu roznášel
listonoš pan Churý v šedé pláštěnce.
Jana Čipáková
dování bezplatných toalet, by bylo
nejen projevem sociálního cítění
hodným 21. století, a též že toto
by to celkově pomohlo městům
v čistotě.
Jak trefně pravil August von Kotzebue, německý dramatik: Není
ukrutnějšího zvířete nad člověka
bez soucitu.
V některých zemích mohou bezdomovci prý chodit zdarma na
WC na policii. Co třeba do časů
vybudování městských WC, že by
mohli potřební spoluobčané chodit zdarma na služebny městské
policie? Vím, že by bylo ideální
kdyby v Brně (ani jinde) žádní
bezdomovci nebyli! Nicméně to
asi není v nejbližších letech uskutečnitelné, avšak zabezpečit
(nejen to známé politické „pokusit
se zabezpečit“) alespoň svobodný přístup k toaletám , by pro naše
města (možná i za pomoci krajských samospráv) mohlo být
důležitým a hlavně reálným cílem.
Tím samozřejmě netvrdím, že
v Brně nejsou jiné sociální problémy. Zmíněná bezplatná WC by přirozeně mohli použít i ostatní
občané – abych předešel dotazům,
jak se to bude kontrolovat, zda je
někdo skutečně bezdomovcem.
JUDr. Petr Kolman,
středo-brněnský
VŠ pedagog a právník
Svobodný přístup k WC
Přednáším konstruktivní návrh –
myslím, že by se v centrech statutárních měst (tedy i v naší milované MČ Brno-střed) měly
vybudovat bezplatné WC pro bezdomovce a sociálně slabé obyvatele. No řekněte sami, páni radní,
kam má jít (slušnější) člověk bez
domova na toaletu? Někdo si říká,
to se mi nemůže nikdy stát, pozor,
na ulici může skončit každý z nás
– stoupá i počet bezdomovců
s VŠ a VOŠ vzděláním. Kdyby šel
bezdomovec jen čtyřikrát denně
na placené WC po 10 korunách,
tak je to cca 1 200 měsíčně – jen
za WC!!! Takový člověk z povahy
věci nemůže jít na toaletu v práci
či doma, jako my šťastnější. Můžeme se pak divit znečišťování
našich měst?
K čemu jsou pokuty za znečišťování veřejných prostranství, když
je soudnému člověku jasné, že ji
bezdomovec či bezdomovkyně
z povahy věci nemá z čeho zaplatit.
Před časem jsem viděl v centru
Brna močit bezdomovce, strážník
MP ho napomínal, a bezdomovec
jen rezignovaně pravil: „A kam
mám jako jít – domů?“ A strážník
ještě rezignovaněji odpověděl –
to není moje starost, ale zde močit
nemůžete…
Myslím, že výše navržené vybu-
Tato rubrika obsahuje názory čtenářů, které nejsou redakčně upravovány, a vydavatel nenese
zodpovědnost za její obsah.
14
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Březen 2016