Rozhovor

ADÉLA HANZLÍČKOVÁ: RÁDA BYCH LETĚLA DO TOKIA! Jedním z nejstarších olympijských sportů v celé historii lidstva je zápas. Ve starověku byl zařazen do programu až osmnáctých her v roce 706 před naším letopočtem a byl součástí tzv. pětiboje, kde byl zařazen ještě běh, skok, hod diskem a hod oštěpem. Zajímavé jistě je, že borci zápasili nazí. V novodobé olympijské historii byl zápas zařazen do programu již prvních her v roce 1896 a zápasí se v úborech. Našim barvám přinesl zápas celkem patnáct olympijských medailí, zlaté Vítězslava Máchy z roku 1972. V roce 2004 byl do programu her zařazen také zápas žen ve volném stylu a naší historicky první olympijskou zápasnicí byla v roce 2016 v Riu de Janeiro tehdy jedenadvacetiletá Adéla Hanzlíčková.

Jak na Rio vzpomínáte? Prý jste to obrečela. Vypadla jsem hned v prvním kole se Švédkou Johanssonovou. Od začátku mě sice pěkně narážela do hlavy, což mě docela vytáčelo, ale jsou i bolestivější chvaty. Vůbec nic jsem nepředvedla. Jako bych to ani nebyla já. Už za tři minuty mé první olympiády byl konec. Byla jsem na sebe strašně naštvaná. A to jsem zápasila po vítězném zápase Lukáše Krpálka a večer před tím jsem seděla skoro dvě hodiny u kadeřnice, která mi do účesu vplétala barvy naší vlajky. Opravdu jsem to obrečela.

Říká se ale, že všechno zlé je k něčemu dobré. Na olympiádě to byl asi můj nejhorší výkon v kariéře, ale nakoplo mě to. Když jsem viděla tu atmosféru a hlavně tu velkou konkurenci, uvědomila jsem si, že musím přidat. Tu Švédku, která mě v Riu vymlátila, jsem pak v Madridu při Grand prix Španělska jasně porazila.

A loni jste přivezla stříbrnou medaili z mistrovství Evropy v Bukurešti. Nejhorší pro mě bylo první kolo, kdy jsem jenom těsně vyhrála s Litevkou, to byly nervy, ale pak už to docela šlo. Ve druhém kole jsem si sice při zápase s Němkou překousla jazyk, dost to krvácelo, ale na druhé kolo jsem se po ošetření vrátila. Horší to bylo před finále, protože se mi roztrhl dres na velmi choulostivém místě a tanga, která používám, musely nahradit zapůjčené trenýrky (smích). Ale to se nevymlouvám. Nemyslím si, že bych ve finále nějak zaostávala, ale moje finálová soupeřka z Ukrajiny byla lepší.

Jaký byl váš největší úraz? Při zápase nejvíc trpí asi uši. Jedno jsem už měla zlomené. Mám udělanou plastiku, ale není to vůbec vidět (smích).

Když se tak dobře „perete“, nechtěla byste to zkusit v komerčně jistě zajímavější soutěži MMA? Fakt je, že ve smíšených bojových uměních je znalost boje na zemi velkou výhodou. Třeba olympijský vítěz v zápasu z roku 2008 Američan Henry Cejudo se loni stal mistrem světa v MMA. Ale mě to zatím neláká. Já si zatím na peníze nestěžuji (smích), chci zápasit, protože bych ráda na olympiádu. A chtěla bych zápas zpopularizovat, třeba tak jako Lukáš Krpálek pomáhá judu. Mrzí mě, že kdysi u nás tak úspěšný sport tolik upadá a většina mladých lidí zápas jako sport ani nezná. Ráda bych s tím něco udělala.

Loni jste se v rámci Brněnského roku sportu účastnila propagační akce Umíte se prát? Bylo to fajn. Dopoledne jsme byli s trenéry Hellasu Brno Pavlem Kučerou a Petrou Skalickou a jejich mladými zápasníky s ukázkami v základní škole v Merhautově ulici. A fakt mě překvapilo, jak to ta děcka brala. Bavilo je to, chtěli si se mnou zazápasit a ještě po skončení za mnou chodili, kluci i holky, a chtěli si povídat. Potěšilo mě, že se už druhý den ptali paní ředitelky, kdy přijdu zas (úsměv).

Ten den jste měla ještě exhibici i ve vaší rodné škole na Horáckém náměstí. I tady to bylo super. Jsem ráda, že právě tady jsem mohla poradit těm, kteří se rozhodují, jaký budou dělat sport a jestli vůbec budou sportovat. Celý den jsme pak zakončili v tělocvičně Hellasu, kde jsem začínala. Setkala jsem se s mými brněnskými trenéry a vůbec nelituji, že mě v exhibičním utkání „porazil“ dvouletý syn Petry Skalické Matěj.

Jaké je vaše přání do roku 2020? Všem přeji hodně zdraví a radosti ze života a jasně, že i radosti z našeho sportu. A sobě bych přála taky to zdraví a úspěch na olympiádě. Ale nejdřív se tam musím dostat (smích). Čekají mě možná ještě dvě kvalifikace, ale moc ráda bych do Tokia letěla! Držte mi palce! Vladimír Koudelka

Adéla Hanzlíčková se narodila 4. května 1994 v Brně. Na základní školu chodila v Lelekovicích a na Horáckém náměstí v Řečkovicích, kde se systémově věnují zápasu. Zde také v deseti letech začala zápasit. Jejími prvními trenéry byli ve škole a v brněnském klubu TAK (zkratka pro těžkoatletický klub) HELLAS BRNO Milan Žáček a Pavel Kučera. Od roku 2014 bydlí v Praze a závodí za PSK Olymp, kde je jejím trenérem Milan Hemza. Její první velkou medailí byla bronzová z mistrovství Evropy kadetek z roku 2010. Na svém kontě má i tři druhá místa z evropských šampionátů do 23  let z roku 2015, 2016 a 2017 a bronz z mistrovství světa stejné věkové kategorie z roku 2017. Největším dosavadním úspěchem Adély Hanzlíčkové je stříbrná medaile a titul vicemistryně Evropy 2019. V kategorii do 68 kg nestačila jen ve finále na Ukrajinku Čerkasovovou, které podlehla na body, a stala se tak teprve třetí českou zápasnicí, která na velké akci vybojovala medaili. Na mistrovství světa 1994 v Sofii skončila Dana Durecová třetí v kategorii do 44 kg a v roce 2003 přivezla Kateřina Hálová stříbro z kategorie do 72 kg z ME v Rize. Adéla je sympatická mladá žena, která za jednu ze svých priorit považuje fair play ve sportu i v životě, a tak není divu, že jí kromě rodičů a bráchů Aloise a Josefa a členů jejího fanklubu fandí i ti, kteří ji poznali mimo rámec jejích sportovních aktivit. Hodně fanoušků má i mezi školními dětmi, které ráda navštěvuje, neboť jedním z jejich hlavních cílů je přivést k zápasení co nejvíce mladých. Sympatická je i její snaha pokračovat ve studiu na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně i to, že se hrdě hlásí ke svému rodnému městu.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | leden 2020 | 15