Historie
byl v důsledku vyhlášení státního smutku
předčasně ukončen. Sokolové odcházeli
spořádaně ze sletiště Bránou borců, vydávající se, aniž by to zatím tušili, na bojiště
první světové války, ze kterých se mnozí už
nikdy nevrátili.
Po oficiálním vypuknutí války řešil výbor
Sokola Brno II naléhavou otázku využití nově
postavené sokolovny. Sokolové se mimo jiné
obávali zabavení sokolovny ve prospěch
armády a jejího případného poškození. Aby
tomu zabránili, oslovili sokolské ústředí v Praze s nabídkou poskytnutí sokolovny ve prospěch vojenského lazaretu. Jednalo se
o občanskou a charitativní akci organizovanou Českou obcí sokolskou a Červeným křížem, v níž se sokolovny proměňovaly v lazarety s operačními sály, lékařským personálem
a dalším nutným zázemím. Pamětníci o tehdejší době řekli:
„Ihned po vypuknutí války roku 1914 byla
naše tělocvična nabídnuta výborem jednoty
moravskému místodržitelství za nemocnici,
které nás odkázalo na Červ. Kříž … zařízení
nemocnice dodala Česká obec sokolská,
50 postelí a veškeré ostatní zařízení nemocniční a kuchyňské. A již 1. 1. 1915 plnila se naše
tělocvična rekonvalescenty. Sál přeměněn
v lazaret, spodní šatna v kuchyni, horní
tem brzy zabrány pro účely vojenské, což se
také v brněnských předměstích se sokolovnami stalo.“
Navzdory válečnému stavu ponechali
sokolové částečně ostentativně v prostorách
původní výzdobu, sestávající se z různých
obrazů českých národních velikánů.
„Teprve v roce 1917, při vyšetřování z obvinění antimilitaristické propagandy, byly
odstraněny vyšetřujícími důstojníky v čele
v obvaziště a zadní ve spižírnu. Předání sokolovny bylo nám v prvé době velmi zazlíváno,
jak od některých členů naší jednoty, tak i od
členů jednot druhých, pozdější doby však
ukázaly, jak správně jsme tehdy jednali.
Důvodem pro naše rozhodnutí předati své
místnosti charitativním účelům nebylo jistě
rakouské vlastenectví, byla to prostě obava,
že tyto velmi vhodné místnosti budou měs-
sálu visící obraz Pavlíkův, Kde domov můj
a Hej Slované, uschovány na Polic. ředitelství
a vráceny nám až po převratu.“
Nejen pro samotné členy Sokola, kteří
nenarukovali do války a zůstali zde, musela
být proměna sokolovny v lazaret něco
naprosto nevídaného a zvláštního. Obdobné
lazarety vznikaly i v dalších českých a moravských sokolovnách a jeden z autorů dobo-
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2020
vých článků o sokolských lazaretech popsal
své pocity velmi výstižně:
„V místnostech, kde kdysi ozýval se rušný
život cvičících bratří, rozhostil se nyní naprostý klid. … Je to divný pocit, kdo poprvé vstoupí
do sokolského lazaretu. Ovzduší chloroformu, karbolu, étheru působí tísnivě na mnohého při vstupu do tělocvičny. A přece zase,
co nás všechny táhne sem, k našim milým
a dobrým bratřím, z řad našich, jimž denně
přinášíme různé potřeby, knihy, časopisy,
dopisnice atd. To nás nutí pravidelně sem
vejíti, osvěžiti jejich mysl a posíliti jejich ducha.
… Tak mnohý při vyprávění se zamyslí a nevyslovitelný povzdech vydere se mu ze rtů. Je
mezi námi, je mezi svými a přece vzpomínka
jeho na domov a své drahé duše časem
zastihne jej v truchlé náladě.“
Úzké vedení Sokola Brno II však dovedlo
využít situace, kdy se ze sokolovny stal lazaret,
a v prostorách domu při Francouzské ulici uskutečňovat pravidelná tajná setkání. Účastníky
těchto konspiračních večerů bylo nejen sokolské vedení, ale také vojáci, kteří se vrátili z front
nebo i hledané osoby domácího odboje. Cílem
těchto setkání bylo informovat se o skutečné
situaci na bojištích, nebo rozšiřovat protirakouské letáky. Jak později vzpomínal sokolský
kronikář, byly zde také velmi hlučně oslavovány
všechny porážky rakouských vojsk.
Teprve po skončení války v roce 1918 se
mohla sokolovna opět vrátit k účelu, ke kterému byla vystavěna, a v roce 1925 byla ještě
rozšířena. A právě tehdy, v meziválečném
období, začala do Sokola Brno II chodit a zde
cvičit také moje babička. Právě v Sokole se
seznámila se svým pozdějším mužem, a tak
mohu Sokolu a sokolovně na Francouzské
ulici vlastně vděčit i za svůj život.
Michal Doležel
■