Historie

byl v důsledku vyhlášení státního smutku

předčasně ukončen. Sokolové odcházeli

spořádaně ze sletiště Bránou borců, vydávající se, aniž by to zatím tušili, na bojiště

první světové války, ze kterých se mnozí už

nikdy nevrátili.

Po oficiálním vypuknutí války řešil výbor

Sokola Brno II naléhavou otázku využití nově

postavené sokolovny. Sokolové se mimo jiné

obávali zabavení sokolovny ve prospěch

armády a jejího případného poškození. Aby

tomu zabránili, oslovili sokolské ústředí v Praze s nabídkou poskytnutí sokolovny ve prospěch vojenského lazaretu. Jednalo se

o občanskou a charitativní akci organizovanou Českou obcí sokolskou a Červeným křížem, v níž se sokolovny proměňovaly v lazarety s operačními sály, lékařským personálem

a dalším nutným zázemím. Pamětníci o tehdejší době řekli:

„Ihned po vypuknutí války roku 1914 byla

naše tělocvična nabídnuta výborem jednoty

moravskému místodržitelství za nemocnici,

které nás odkázalo na Červ. Kříž … zařízení

nemocnice dodala Česká obec sokolská,

50 postelí a veškeré ostatní zařízení nemocniční a kuchyňské. A již 1. 1. 1915 plnila se naše

tělocvična rekonvalescenty. Sál přeměněn

v  lazaret, spodní šatna v  kuchyni, horní

tem brzy zabrány pro účely vojenské, což se

také v brněnských předměstích se sokolovnami stalo.“

Navzdory válečnému stavu ponechali

sokolové částečně ostentativně v prostorách

původní výzdobu, sestávající se z různých

obrazů českých národních velikánů.

„Teprve v roce 1917, při vyšetřování z obvinění antimilitaristické propagandy, byly

odstraněny vyšetřujícími důstojníky v čele

v obvaziště a zadní ve spižírnu. Předání sokolovny bylo nám v prvé době velmi zazlíváno,

jak od některých členů naší jednoty, tak i od

členů jednot druhých, pozdější doby však

ukázaly, jak správně jsme tehdy jednali.

Důvodem pro naše rozhodnutí předati své

místnosti charitativním účelům nebylo jistě

rakouské vlastenectví, byla to prostě obava,

že tyto velmi vhodné místnosti budou měs-

sálu visící obraz Pavlíkův, Kde domov můj

a Hej Slované, uschovány na Polic. ředitelství

a vráceny nám až po převratu.“

Nejen pro samotné členy Sokola, kteří

nenarukovali do války a zůstali zde, musela

být proměna sokolovny v  lazaret něco

naprosto nevídaného a zvláštního. Obdobné

lazarety vznikaly i v dalších českých a moravských sokolovnách a jeden z autorů dobo-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2020

vých článků o sokolských lazaretech popsal

své pocity velmi výstižně:

„V místnostech, kde kdysi ozýval se rušný

život cvičících bratří, rozhostil se nyní naprostý klid. … Je to divný pocit, kdo poprvé vstoupí

do sokolského lazaretu. Ovzduší chloroformu, karbolu, étheru působí tísnivě na mnohého při vstupu do tělocvičny. A přece zase,

co nás všechny táhne sem, k našim milým

a dobrým bratřím, z řad našich, jimž denně

přinášíme různé potřeby, knihy, časopisy,

dopisnice atd. To nás nutí pravidelně sem

vejíti, osvěžiti jejich mysl a posíliti jejich ducha.

… Tak mnohý při vyprávění se zamyslí a nevyslovitelný povzdech vydere se mu ze rtů. Je

mezi námi, je mezi svými a přece vzpomínka

jeho na domov a své drahé duše časem

zastihne jej v truchlé náladě.“

Úzké vedení Sokola Brno II však dovedlo

využít situace, kdy se ze sokolovny stal lazaret,

a v prostorách domu při Francouzské ulici uskutečňovat pravidelná tajná setkání. Účastníky

těchto konspiračních večerů bylo nejen sokolské vedení, ale také vojáci, kteří se vrátili z front

nebo i hledané osoby domácího odboje. Cílem

těchto setkání bylo informovat se o skutečné

situaci na bojištích, nebo rozšiřovat protirakouské letáky. Jak později vzpomínal sokolský

kronikář, byly zde také velmi hlučně oslavovány

všechny porážky rakouských vojsk.

Teprve po skončení války v roce 1918 se

mohla sokolovna opět vrátit k účelu, ke kterému byla vystavěna, a v roce 1925 byla ještě

rozšířena. A právě tehdy, v meziválečném

období, začala do Sokola Brno II chodit a zde

cvičit také moje babička. Právě v Sokole se

seznámila se svým pozdějším mužem, a tak

mohu Sokolu a sokolovně na Francouzské

ulici vlastně vděčit i za svůj život.

Michal Doležel

■