Strana 14
Rozhovor
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2022
Tomáš Hájek je profesionální fotograf, který
přijal účast v porotě naší fotosoutěže Moje
oblíbené místo v Brně-střed, do které
mohou až do 10. srpna lidé zasílat svoje
fotografie.
Kdybyste vy sám měl vyfotit
vměstské části Brno-střed
svoje oblíbené místo, které by
to bylo?
To je na začátek pěkně záludná otázka,
je jich totiž velká spousta. Obecně mám rád
místa, která nejsou moc frekventovaná. Mám
rád zapomenuté zahrádkářské kolonie pod
Kraví horou, pod nemocnicí na Žlutém kopci
nebo okolí Kamenné kolonie. Čím jde člověk
dál od centra, tím zajímavější se mu ta místa
zdají. Současně miluji pohledy z brněnských
kopců na dominanty v centru města. Na dru-
hou stranu, když je to správné světlo, mám
rád i fotky z naprosto běžných a okoukaných
míst. Park pod Špilberkem, náměstí Svobody,
Kobližná a okolí nebo park a ulice kolem
Petrova, tam se brzy ráno nebo v podvečer
dají udělat naprosto úchvatné záběry. Ale
pozor, Brno-střed to nejsou jen místa, ale
také lidé. A ti mě baví snad nejvíc. Vidět pro-
davače na Zelném trhu nebo třeba zmrzli-
náře, lidi v kavárnách nebo brašnáře na
Mendlově náměstí. Tam jsou skryté krásné
příběhy.
Co vás přivedlo kfotografování
a jak se přihodilo, že se stalo
vaší profesí?
No, když jsem v roce 1998 odjel s auto-
matickým foťákem rodičů do delty Dunaje
v Rumunsku, vrátil jsem se s fotkou peliká-
na. Problém byl, že na fotce byl vidět jen
jako bílá tečka a všichni kamarádi se mi
smáli. A tak jsem se zařekl, že udělám jed-
nou takovou fotku, že si ji budou chtít kama-
rádi pověsit na zeď. A to se skutečně stalo.
Moji fotku pelikánů z Mexika si na plátně
o deset let později koupil můj kamarád.
Mezitím se ale samozřejmě udála spousta
věcí, začal jsem fotit pro radost. Později
v redakci deníku Rovnost jsem dělal fotky
ke svým článkům a reportážím. A když se
v roce 2006 otevírala regionální redakce
Lidových novin v Brně, nastoupil jsem tam
už jako fotograf.
Co fotíte rád a je něco, co je i pro
vás tvrdý oříšek?
Strašně rád fotím lidi při práci. Kdekoliv na
světě. Fotil jsem třeba sběrače kávy v Gua-
temale nebo Ugandě, peruánské kakaové
plantáže, opraváře bot v Indii, švýcarské stat-
káře při výrobě sýrů, ale také hodně dělníků
v českých továrnách Ostroj Opava nebo
v První brněnské strojírně. Pro Lidové noviny
jsem dělal sérii rozhovorů s lidmi, co se živí
nějaký tradičním řemeslem – kováře, muže
co šije kroje, tesaře, paní, co dělá panáčky
z kukuřičného šustí. V každé práci je něco
a dá se to zachytit na fotku.
Naproti tomu zpravodajství, které mne
formovalo, moc nedává prostor pro trpěli-
vost. Všechno se musí stát hned. Takže tře-
ba krajinářská fotografie nebo wildlife foto-
grafie, kde se fotí ze stativu i zvířata
vdivočině, je pro mě často utrpení. A co
vyloženě neumím, a proto to i nefotím rád,
jsou svatby, studiová focení a produktové
fotografie.
Máte vysněnou nějakou
lokalitu nebo osobnost, kterou
byste rád fotil?
O tom jsem v poslední době vůbec nepře-
mýšlel. Je pravda, že jsem fotil už takovou
spoustu míst, že vlastně nevím. Je hezké
mít v archivu známá místa, teď se třeba chys-
tám do Jordánska a asi si přivezu notoricky
známé snímky skalního města Petra. Měl
jsem to štěstí, že jsem mohl fotit třeba pre-
zidenta Havla, když se po vypršení mandátu
vrátil k divadlu a spolupracoval s Vladimírem
Morávkem vDivadle Husa na provázku. Fotil
jsem třeba architekta Jana Kaplického, ale
taky Rolling Stones nebo amerického pre-
zidenta Bushe. Ale vlastně mě mnohem víc
baví objevovat drobné poklady na místech,
kam nikdo moc nechodí. Třeba kolem Brna.
A jako největší výzva mi v posledních letech
přijde sledovat, jak se mění věci kolem nás
a dokumentovat to.
Obdivuji filmařku Helenu Třeštíkovou.
Její práce nese úžasné stopy trpělivosti
a píle, která ale začíná být vidět až po desít-
kách let. Takže se teď třeba snažím foto-
grafovat rodinu, pravidelně jednou za
rok, nebo místa v Rajhradicích, kde žiju. Je
hrozně zvláštní sledovat, jak se lidé i místa
mění a právě fotka dokáže ten běžící čas
zastavit.
Co byste poradil fotografům
začátečníkům, kteří by se chtěli
fotografování víc věnovat
a zlepšovat se?
V dnešní době digitálních fotoaparátů je
velmi snadné se stát fotografem. Důležité,
jako u všech oblastí lidského konání, je
vytrvat. Vždycky uvádím takový hezký pří-
klad. Hrozně jsem chtěl mít v archivu fotky
východu slunce nad zasněženými horami.
Dokonce jsem se přihlásil k mému kama-
rádovi fotografovi na workshop. Odjeli jsme
na Malou Fatru na Slovensko. Dvakrát jsme
museli vstávat ve tři hodiny ráno, abychom
z údolí vystoupali na Velký Rozsutec, odkud
bylo krásně vidět na Stoh a další kopce.
První den ale bylo pod mrakem a tak se
nefotilo nic. Večer si část kolegů dala něko-
lik boroviček a druhý den už ve tři ráno
nevstali. Já ano a zase jsem se vyškrábal
na kopec. Slunce vyšlo a já udělal krásné
záběry. Nicméně udělat tu fotku na Velkém
Rozsutci bylo asi to nejsnadnější. Nejtěžší
tedy bylo vstát, vyškrábat se nahoru, ne-
zmrznout, vydržet… Takže co z toho plyne?
Důležité je vytrvat!
TOMÁŠ HÁJEK: DŮLEŽITÉ JE VYTRVAT
Tomáš Hájek se narodil v roce 1978.
Vystudoval gymnázium v Bučovicích
a žurnalistiku na Univerzitě Palackého
v Olomouci. Pracoval v deníku Rovnost,
Lidových novinách, spolupracoval se
zahraničními fotografickými agenturami
AFP, AP, EPA. Píše články o cestování
pro řadu tuzemských novin a časopisů.
Pracoval jako fotograf pro Jihomoravský
kraj, s radnicí městské části Brno-střed
spolupracuje více než deset let. Ve svých
kurzech učí, že kdokoliv může udělat
dobrou fotku i s mobilem, jen musí vědět,
jak na to. A také připravuje workshop
pro malé obce na téma Jak úspěšně vést
facebookový profil. V posledních dvou
letech spolupracuje s neziskovou orga-
nizací Prototýpci, která učí žáky vzáklad-
ních školách kreativitě a podnikavosti.
Je ženatý a má dvě děti.