Rozhovor
PROF. MUDr. MAREK SVOBODA, PH.D.:
NIKDY SE NEVZDÁVEJ
Profesor Marek Svoboda pracuje v Masarykově onkologickém ústavu už osmnáctým rokem, od roku 2019 zastává post
ředitele. Onkologie se mu však stala osudnou již v druhém ročníku medicíny.
Proč a kdy jste se rozhodl
věnovat onkologii?
Prof. MUDr. Marek Svoboda se narodil
ve Zlíně, žil v Tichově a Slavičíně. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
V Masarykově onkologickém ústavu
pracuje od roku 2004. Vykonává činnost
lékaře na Klinice komplexní onkologické
péče a Oddělení epidemiologie a genetiky nádorů. Od roku 2019 je současně
ředitelem ústavu, předtím byl devět let
náměstkem pro vědu, výzkum a výuku.
V letech 2001 až 2002 pracoval v Dana-Farber Cancer Institute v Bostonu, poté
ve Fakultní nemocnici Brno.
Ve své klinické praxi se specializuje
zejména na nádory prsu, tlustého střeva
a konečníku, na onkologickou genetiku
a prevenci. Profesor Svoboda je rovněž
velmi aktivní v onkologickém výzkumu.
Vedl devět grantových projektů, na dalších osmi se podílel jako spoluřešitel.
Přispěl k více než 100 publikacím v časopisech s impakt faktorem, které mají přes
3000 citací (h-index 32). Jeho vědecká
práce byla třikrát oceněna Cenou ministra zdravotnictví za zdravotnický výzkum
a vývoj. Kromě toho působí jako pedagog na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity.
Je členem výboru České onkologické
společnosti České lékařské společnosti
Jana Evangelisty Purkyně a Akreditační
komise Organizace evropských onkologických ústavů. Je aktivní v rámci
Nadace Jana Pivečky, která pomáhá rozvoji talentovaných mladých lidí na rodném Valašsku. Jeho životní motto je: Nikdy se nevzdávej. K jeho koníčkům patří
sbírání a oprava starých rádií.
Že se budu věnovat nádorům, v tom jsem
měl jasno od roku 1996, kdy jsem byl v druhém ročníku fakulty a po zkoušce z biochemie a anatomie jsem nabyl pocitu, že tu školu
úspěšně dodělám a můžu se tak více věnovat
tomu, čím bych se chtěl jako lékař zabývat.
A tehdy jsem se s nádory začal dělit o svůj
volný čas.
Když jsem začal studia medicíny, onkologie
stále ještě patřila k oborům, o které nebyl příliš velký zájem. Přestože ve srovnání s obdobím socialismu byly možnosti léčby již lepší,
minimálně stran dostupnosti protinádorových
léků, stále převažovala pokročilá stádia onemocnění, prognóza pacientů byla nepříznivá,
rozhodně to nebyl optimistický obor. Nicméně přicházely nové poznatky v oblasti biologie nádorů, které dávaly velkou naději, že
nastanou světlejší zítřky. Měl jsem pocit, že
proces vzniku rakoviny je sice velmi komplikovaný, ale má zákonitosti. Podobně jako je
má fyzika a biologie, které mne vždy bavily.
Původně jsem si ale myslel, že budu nádory
léčit jako chirurg. A také nad nimi jako chirurg
bádat. Jestli jsem o něčem nikdy nepochyboval, tak to jistě byla šikovnost mých rukou. Představa, že celý nádor vyoperujete, a tím již v podstatě pacienta zachráníte. Následně ještě ten
vyndaný nádor můžete dál zkoumat a možná
objevit něco, co pomůže i dalším pacientům,
to bylo to hlavní, co mě, studenta druhého ročníku medicíny, k onkologii přivedlo.
Ale chirurgem nakonec nejste?
Bohužel. Po více než roce, kdy jsem vcelku
pravidelně docházel „fiškusovat“ na Oddělení
chirurgie Masarykova onkologického ústavu,
jsem zjistil, že mít jen šikovné ruce nestačí.
Menší operace nebyly problém, ale dělalo mi
potíže ustát u operačního stolu několik hodin,
a onkologické operace jsou často dlouhé. Je
to fyzicky velmi náročná práce. Můj obdiv k ní
však zůstává. Chirurgy mám ve velké úctě.
Rozhodl jsem se, že se nádorům budu
věnovat z jiného úhlu pohledu, toho interního.
Krátce jsem docházel do MOÚ na Oddělení
patologie, kde jsem počítal dělící se nádorové
buňky, poté na Interní hematoonkologickou
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2022
kliniku Fakultní nemocnice Brno do laboratoře
flowcytometrie. Myslím, že jsem poznal téměř
všechno to nejlepší z brněnské onkologie,
snad kromě té dětské. Odborností jsem tedy
klinický onkolog, přičemž se zajímám i o genetiku, epidemiologii a prevenci nádorů.
Působil jste v americkém
Bostonu, je rozdíl v onkologické
léčbě v zahraničí a u nás?
Ano, je velký rozdíl v onkologické léčbě
v zahraničí a u nás. A teď asi čekáte, co řeknu
dál… U nás je onkologická léčba na velmi
vysoké úrovni. Dokonce v dostupnosti takzvané inovativní cílené (někdy taky označované jako biologické) léčby se podle posledních průzkumů řadíme mezi Švédsko a Finsko,
tedy nad průměrnou úroveň v Evropské unii.
Daleko za námi je v tomto parametru například
Slovensko, Polsko, ale i některé státy západní
Evropy. A není to jenom v dostupnosti léků,
je to i ve vybavenosti moderními přístroji pro
ozařování, dostupnosti kvalitní chirurgické
léčby, možnostech onkologické prevence.
Výbornou máme i organizaci onkologické
péče na úrovni regionů a celé republiky. Ale
ať nezapomenu na Boston. Se Spojenými státy americkými to přímo srovnávat nejde. Obě
země mají zcela rozdílný systém úhrady za
zdravotní péči. Pro názornost bych uvedl příklad z doby, kdy jsem tam pracoval. Můj šéf
při rozhovoru s pacientem často používal větu:
„Vaše zdravotní pojišťovna vám nabízí hrazené tyto možnosti léčby.“ Každopádně, i kdybych měl to nejlepší zdravotní pojištění, osobně bych se raději léčil u nás, a to i z řady jiných
důvodů. Na druhou stranu, mnozí naši občané
si toho, co jim zdravotnictví dává, neváží. Tím
teď nemyslím onkologické pacienty. Myslím,
že přístup k onemocnění covid-19 je názornou
ukázkou toho, že se musí změnit pravidla,
včetně posílení zodpovědnosti jedince za
následky svého konání.
Vidíte ve své praxi, že se léčba
zlepšuje, že máte více
uzdravených pacientů?
Určitě ano. Ve srovnání s lety 2004–2008
se pravděpodobnost pětiletého přežití onkologických pacientů diagnostikovaných
v letech 2014–2017 zvýšila o dalších 7 procent
na celkový průměr 54 procent. U těch s metastatickým onemocněním, tedy ve IV. klinickém
stádiu, dokonce o 11 procent. Toto číslo ukazuje, že více než 50 procent onkologických
pacientů žije pět a více let od zjištění nemoci.