Rozhovor

PROF. MUDr. MAREK SVOBODA, PH.D.:

NIKDY SE NEVZDÁVEJ

Profesor Marek Svoboda pracuje v Masarykově onkologickém ústavu už osmnáctým rokem, od roku 2019 zastává post

ředitele. Onkologie se mu však stala osudnou již v druhém ročníku medicíny.

Proč a kdy jste se rozhodl

věnovat onkologii?

Prof. MUDr. Marek Svoboda se narodil

ve Zlíně, žil v Tichově a Slavičíně. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

V Masarykově onkologickém ústavu

pracuje od roku 2004. Vykonává činnost

lékaře na Klinice komplexní onkologické

péče a Oddělení epidemiologie a genetiky nádorů. Od roku 2019 je současně

ředitelem ústavu, předtím byl devět let

náměstkem pro vědu, výzkum a výuku.

V letech 2001 až 2002 pracoval v Dana-Farber Cancer Institute v Bostonu, poté

ve Fakultní nemocnici Brno.

Ve své klinické praxi se specializuje

zejména na nádory prsu, tlustého střeva

a konečníku, na onkologickou genetiku

a prevenci. Profesor Svoboda je rovněž

velmi aktivní v onkologickém výzkumu.

Vedl devět grantových projektů, na dalších osmi se podílel jako spoluřešitel.

Přispěl k více než 100 publikacím v časopisech s impakt faktorem, které mají přes

3000 citací (h-index 32). Jeho vědecká

práce byla třikrát oceněna Cenou ministra zdravotnictví za zdravotnický výzkum

a vývoj. Kromě toho působí jako pedagog na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity.

Je členem výboru České onkologické

společnosti České lékařské společnosti

Jana Evangelisty Purkyně a Akreditační

komise Organizace evropských onkologických ústavů. Je aktivní v rámci

Nadace Jana Pivečky, která pomáhá rozvoji talentovaných mladých lidí na rodném Valašsku. Jeho životní motto je: Nikdy se nevzdávej. K jeho koníčkům patří

sbírání a oprava starých rádií.

Že se budu věnovat nádorům, v tom jsem

měl jasno od roku 1996, kdy jsem byl v druhém ročníku fakulty a po zkoušce z biochemie a anatomie jsem nabyl pocitu, že tu školu

úspěšně dodělám a můžu se tak více věnovat

tomu, čím bych se chtěl jako lékař zabývat.

A tehdy jsem se s nádory začal dělit o svůj

volný čas.

Když jsem začal studia medicíny, onkologie

stále ještě patřila k oborům, o které nebyl příliš velký zájem. Přestože ve srovnání s obdobím socialismu byly možnosti léčby již lepší,

minimálně stran dostupnosti protinádorových

léků, stále převažovala pokročilá stádia onemocnění, prognóza pacientů byla nepříznivá,

rozhodně to nebyl optimistický obor. Nicméně přicházely nové poznatky v oblasti biologie nádorů, které dávaly velkou naději, že

nastanou světlejší zítřky. Měl jsem pocit, že

proces vzniku rakoviny je sice velmi komplikovaný, ale má zákonitosti. Podobně jako je

má fyzika a biologie, které mne vždy bavily.

Původně jsem si ale myslel, že budu nádory

léčit jako chirurg. A také nad nimi jako chirurg

bádat. Jestli jsem o něčem nikdy nepochyboval, tak to jistě byla šikovnost mých rukou. Představa, že celý nádor vyoperujete, a tím již v podstatě pacienta zachráníte. Následně ještě ten

vyndaný nádor můžete dál zkoumat a možná

objevit něco, co pomůže i dalším pacientům,

to bylo to hlavní, co mě, studenta druhého ročníku medicíny, k onkologii přivedlo.

Ale chirurgem nakonec nejste?

Bohužel. Po více než roce, kdy jsem vcelku

pravidelně docházel „fiškusovat“ na Oddělení

chirurgie Masarykova onkologického ústavu,

jsem zjistil, že mít jen šikovné ruce nestačí.

Menší operace nebyly problém, ale dělalo mi

potíže ustát u operačního stolu několik hodin,

a onkologické operace jsou často dlouhé. Je

to fyzicky velmi náročná práce. Můj obdiv k ní

však zůstává. Chirurgy mám ve velké úctě.

Rozhodl jsem se, že se nádorům budu

věnovat z jiného úhlu pohledu, toho interního.

Krátce jsem docházel do MOÚ na Oddělení

patologie, kde jsem počítal dělící se nádorové

buňky, poté na Interní hematoonkologickou

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2022

kliniku Fakultní nemocnice Brno do laboratoře

flowcytometrie. Myslím, že jsem poznal téměř

všechno to nejlepší z brněnské onkologie,

snad kromě té dětské. Odborností jsem tedy

klinický onkolog, přičemž se zajímám i o genetiku, epidemiologii a prevenci nádorů.

Působil jste v americkém

Bostonu, je rozdíl v onkologické

léčbě v zahraničí a u nás?

Ano, je velký rozdíl v onkologické léčbě

v zahraničí a u nás. A teď asi čekáte, co řeknu

dál… U nás je onkologická léčba na velmi

vysoké úrovni. Dokonce v dostupnosti takzvané inovativní cílené (někdy taky označované jako biologické) léčby se podle posledních průzkumů řadíme mezi Švédsko a Finsko,

tedy nad průměrnou úroveň v Evropské unii.

Daleko za námi je v tomto parametru například

Slovensko, Polsko, ale i některé státy západní

Evropy. A není to jenom v dostupnosti léků,

je to i ve vybavenosti moderními přístroji pro

ozařování, dostupnosti kvalitní chirurgické

léčby, možnostech onkologické prevence.

Výbornou máme i organizaci onkologické

péče na úrovni regionů a celé republiky. Ale

ať nezapomenu na Boston. Se Spojenými státy americkými to přímo srovnávat nejde. Obě

země mají zcela rozdílný systém úhrady za

zdravotní péči. Pro názornost bych uvedl příklad z doby, kdy jsem tam pracoval. Můj šéf

při rozhovoru s pacientem často používal větu:

„Vaše zdravotní pojišťovna vám nabízí hrazené tyto možnosti léčby.“ Každopádně, i kdybych měl to nejlepší zdravotní pojištění, osobně bych se raději léčil u nás, a to i z řady jiných

důvodů. Na druhou stranu, mnozí naši občané

si toho, co jim zdravotnictví dává, neváží. Tím

teď nemyslím onkologické pacienty. Myslím,

že přístup k onemocnění covid-19 je názornou

ukázkou toho, že se musí změnit pravidla,

včetně posílení zodpovědnosti jedince za

následky svého konání.

Vidíte ve své praxi, že se léčba

zlepšuje, že máte více

uzdravených pacientů?

Určitě ano. Ve srovnání s lety 2004–2008

se pravděpodobnost pětiletého přežití onkologických pacientů diagnostikovaných

v letech 2014–2017 zvýšila o dalších 7 procent

na celkový průměr 54 procent. U těch s metastatickým onemocněním, tedy ve IV. klinickém

stádiu, dokonce o 11 procent. Toto číslo ukazuje, že více než 50 procent onkologických

pacientů žije pět a více let od zjištění nemoci.