Kultura
DUŠE BRNA – ČÁST IV.
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se
a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná
náměstí nebo nové hospůdky, každý podle
svých zálib.
Možností je v našem městě jistě nepřeberně. Každé město má navíc svoji duši.
Jak hledat duši Brna, o to se v minulosti
pokoušeli básníci, historici, architekti i umělci. V těchto dnech, kdy musíme přijmout
dny a týdny bez většiny kulturních zážitků,
nás možná může alespoň na krátkou chvíli
rozptýlit pohled na naše město v dřívějších
časech, který vám chceme nabídnout v miniseriálu Duše Brna.
V dnešním čtvrtém ohlédnutí představíme pohled na město ve vzpomínce historičky Brna Mileny Flodrové, která v Brně
žije od roku 1939 a od roku 1953 až do roku
1991 působila v Muzeu města Brna. Známé
a oblíbené byly její přednášky a časté účinkování v rozhlase. Je autorkou mnoha knih
o Brně, k těm nejznámějším patří tituly
Názvy brněnských ulic, náměstí a jiných
veřejných prostranství v proměnách času
nebo Brno v proměnách času. Je držitelkou
Ceny města Brna a Ceny Jihomoravského
kraje.
V Mášově ulici
Byt, kam jsme se stěhovali, se nacházel
na Mášově ulici číslo 21 v rohovém pětipatrovém domě. Netušila jsem, tehdy čtyřletá,
že se mi Brno stane životním osudem.
V září roku 1941 jsem začala chodit do
školy, nejdříve na Sušilovu ulici, ale od prosince byla část naší třídy přesunuta na Veveří 26, neboť škola na Sušilově praskala ve
švech, zatímco na Veveří měli dost místa.
Obě to byly dívčí české školy obecné a já
dodnes dovedu pojmenovat takřka všechny
své tehdejší spolužačky. Moc ráda na ně
vzpomínám a přátelství té nejmilejší z nich,
Květy, které trvá dodnes, si hluboce vážím.
Paní ředitelka Jahodová byla statečná žena
a vedla školu tak, jako by snad ani žádná
válka a protektorát nebyly. Volné chvíle jsme
však my děti trávily přímo na Mášově ulici,
kde se nás sešlo vždy kolem 15. Byli mezi
námi i chlapci, například Dalibor a Vráťa Spilkovi, již zmíněná Květa, ale někdy i Milena,
dcera pana profesora Frejky, vyhlášeného
tehdy ortopeda.
Mášova ulice, do níž vede široký průchod
z dnešního Moravského náměstí, patřila teh-
dy k nejmodernějším ulicím ve středu města,
byla však naprosto klidnou a tichou ulicí,
neboť auta tam měl pouze lékař pan doktor
Sonnek a pan stavitel Hofírek, a středový
travnatý ovál byl i pro nás, děti, naprosto
tabu. Ulice to není velká, ale byla jakousi
enklávou sama pro sebe, protože jste v ní
našli absolutně vše. Na rohu s ulicí Antonínskou, kam ústí, měla nevelkou hospodu
U Skulů, kam jsem musela s korunou v ruce
utíkat pro kbelík ledu vždy, když se ozval
zvonek provozu ledařů. Ti vozili led do této
hospody a ty kousky, které se při skládání
roztříštily nebo rozlámaly, jsme si mohli za
korunu nasbírat do kbelíku. Tehdy totiž
nebyly elektrické ledničky a já jsem byla
nesmírně pyšná na to, že máme skříňkovou
dřevěnou ledničku, pod jejíž horní deskou
byl truhliček ze zinkového plechu, kam se
přibližně dvakrát týdně musel dát led, který
sice potraviny na čas zchladil, ale též
pozvolna tál a vzniklá voda se pak malinkým
kohoutkem vypouštěla v její dolní části. Jakmile se k večeru ozval ledařský zvon, okamžitě mi bábí strčila do ruky korunu a řekla:
Heď, už jedú. Vem kýbl a leť. Neuposlechnout se nevyplácelo. Na protějším rohu měl
tajemný obchůdek starý mládenec pan Koubek. Když jste vstoupili, bylo to, jako když
vstoupíte do minulého století, a bylo to strašně krásné. Jenže my jsme byli trvalými zákazníky pana Hanuše, který měl takzvaný koloniál přímo v našem domě na rohu. Křížem
naproti byla jeho konkurence, pan Kolář,
jehož obchod byl výborně zásoben, a sám
pan Kolář neváhal (když zjistil, že mu něco
dochází) hned sednout na kolo, sepnout si
dole pumpky, na záda hodit hlubokou proutěnou krosnu, a než si zákazník s jeho paní
za pultem splknul, byl se žádaným zbožím
zpět. To byl ovšem obchod na rohu Mášovy
a Mezírky a na protějším rohu týchž ulic měl
řeznictví pan Winkler. Toho jsem obdivovala,
kdykoliv mě bábí poslala pro párek nebo
jinou uzeninu. Přecházel zcela plynule
z češtiny do němčiny a naopak, podle toho,
jakého zákazníka či zákaznici měl před
sebou. Muselo to být vyčerpávající, protože
prakticky pořád mluvil, ale mezitím stačil
nabrousit nože, otřít špalek, nakrájet tence
řízky nebo roštěnky – a to i přesně na potravinové lístky – nebo na strojku semlet sekanou a ještě poradit recept. Jeho paní, která
zboží balila a brala peníze, byla zato naprosto nemluvná, nicméně profesionálně usměvavá. Uprostřed Mášovy ulice byl ještě
jeden koloniál, a to u Rozprýmů, ale ten už
byl pro nás jaksi z ruky a chodilo se tam jen
zcela výjimečně. Vedle Rozprýmů byl holič,
jenž mě stříhal, jak sám říkal, centimetr pod
ucho, naproti pan švec Liška opravil kdejakou botu a vedle něho byla trafika. V témže
domě bydlel i pan doktor Sonnek. Ještě
musím připomenout Novotných zeleninu
a ovoce na rohu Mášovy a horní části Mezírky, tam, kde začínala Šmálka. Šmálka byla
starou dělnickou kolonií o 44 domcích
a měla tři ulice: Červenou, Mezírku a Šmálku
a já jsem přes ni chodila denně do školy,
stejně jako můj táta do blízkého III. reálného
gymnázia v takzvané Červené škole. I tato
kolonie domků měla na začátku malý
obchůdek, kde se říkalo U Čapků. Tehdy
jsem ovšem nevěděla, že dům na jejím konci při dnešní Kounicově ulici, patřící k bývalému kamenictví, byl také rodným domem
architekta Adolfa Loose, jednoho ze zakladatelů moderní architektury, který se tam
v otcově kamenictví v roce 1870 narodil.
Dnes na onom místě stojí moderní hotel
Continental. K mému dětskému světu tehdy
patřily ještě Lužánky s hřištěm a krásnými
zákoutími, Antonínská a tehdy Nová, dnes
Lidická ulice, kam se dalo projít průchodem
hotelu Passage. Ale to už se druhá světová
válka přehoupla do své druhé poloviny
a pomalu, ale jistě se začal blížit její konec.
(je)
■
foto: Attila Racek
Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2021 | 27