Kultura

DUŠE BRNA – ČÁST IV.

Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se

a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná

náměstí nebo nové hospůdky, každý podle

svých zálib.

Možností je v našem městě jistě nepřeberně. Každé město má navíc svoji duši.

Jak hledat duši Brna, o to se v minulosti

pokoušeli básníci, historici, architekti i umělci. V těchto dnech, kdy musíme přijmout

dny a týdny bez většiny kulturních zážitků,

nás možná může alespoň na krátkou chvíli

rozptýlit pohled na naše město v dřívějších

časech, který vám chceme nabídnout v miniseriálu Duše Brna.

V dnešním čtvrtém ohlédnutí představíme pohled na město ve vzpomínce historičky Brna Mileny Flodrové, která v Brně

žije od roku 1939 a od roku 1953 až do roku

1991 působila v Muzeu města Brna. Známé

a oblíbené byly její přednášky a časté účinkování v rozhlase. Je autorkou mnoha knih

o Brně, k těm nejznámějším patří tituly

Názvy brněnských ulic, náměstí a jiných

veřejných prostranství v proměnách času

nebo Brno v proměnách času. Je držitelkou

Ceny města Brna a Ceny Jihomoravského

kraje.

V Mášově ulici

Byt, kam jsme se stěhovali, se nacházel

na Mášově ulici číslo 21 v rohovém pětipatrovém domě. Netušila jsem, tehdy čtyřletá,

že se mi Brno stane životním osudem.

V září roku 1941 jsem začala chodit do

školy, nejdříve na Sušilovu ulici, ale od prosince byla část naší třídy přesunuta na Veveří 26, neboť škola na Sušilově praskala ve

švech, zatímco na Veveří měli dost místa.

Obě to byly dívčí české školy obecné a já

dodnes dovedu pojmenovat takřka všechny

své tehdejší spolužačky. Moc ráda na ně

vzpomínám a přátelství té nejmilejší z nich,

Květy, které trvá dodnes, si hluboce vážím.

Paní ředitelka Jahodová byla statečná žena

a vedla školu tak, jako by snad ani žádná

válka a protektorát nebyly. Volné chvíle jsme

však my děti trávily přímo na Mášově ulici,

kde se nás sešlo vždy kolem 15. Byli mezi

námi i chlapci, například Dalibor a Vráťa Spilkovi, již zmíněná Květa, ale někdy i Milena,

dcera pana profesora Frejky, vyhlášeného

tehdy ortopeda.

Mášova ulice, do níž vede široký průchod

z dnešního Moravského náměstí, patřila teh-

dy k nejmodernějším ulicím ve středu města,

byla však naprosto klidnou a tichou ulicí,

neboť auta tam měl pouze lékař pan doktor

Sonnek a pan stavitel Hofírek, a středový

travnatý ovál byl i pro nás, děti, naprosto

tabu. Ulice to není velká, ale byla jakousi

enklávou sama pro sebe, protože jste v ní

našli absolutně vše. Na rohu s ulicí Antonínskou, kam ústí, měla nevelkou hospodu

U Skulů, kam jsem musela s korunou v ruce

utíkat pro kbelík ledu vždy, když se ozval

zvonek provozu ledařů. Ti vozili led do této

hospody a ty kousky, které se při skládání

roztříštily nebo rozlámaly, jsme si mohli za

korunu nasbírat do kbelíku. Tehdy totiž

nebyly elektrické ledničky a já jsem byla

nesmírně pyšná na to, že máme skříňkovou

dřevěnou ledničku, pod jejíž horní deskou

byl truhliček ze zinkového plechu, kam se

přibližně dvakrát týdně musel dát led, který

sice potraviny na čas zchladil, ale též

pozvolna tál a vzniklá voda se pak malinkým

kohoutkem vypouštěla v její dolní části. Jakmile se k večeru ozval ledařský zvon, okamžitě mi bábí strčila do ruky korunu a řekla:

Heď, už jedú. Vem kýbl a leť. Neuposlechnout se nevyplácelo. Na protějším rohu měl

tajemný obchůdek starý mládenec pan Koubek. Když jste vstoupili, bylo to, jako když

vstoupíte do minulého století, a bylo to strašně krásné. Jenže my jsme byli trvalými zákazníky pana Hanuše, který měl takzvaný koloniál přímo v našem domě na rohu. Křížem

naproti byla jeho konkurence, pan Kolář,

jehož obchod byl výborně zásoben, a sám

pan Kolář neváhal (když zjistil, že mu něco

dochází) hned sednout na kolo, sepnout si

dole pumpky, na záda hodit hlubokou proutěnou krosnu, a než si zákazník s jeho paní

za pultem splknul, byl se žádaným zbožím

zpět. To byl ovšem obchod na rohu Mášovy

a Mezírky a na protějším rohu týchž ulic měl

řeznictví pan Winkler. Toho jsem obdivovala,

kdykoliv mě bábí poslala pro párek nebo

jinou uzeninu. Přecházel zcela plynule

z češtiny do němčiny a naopak, podle toho,

jakého zákazníka či zákaznici měl před

sebou. Muselo to být vyčerpávající, protože

prakticky pořád mluvil, ale mezitím stačil

nabrousit nože, otřít špalek, nakrájet tence

řízky nebo roštěnky – a to i přesně na potravinové lístky – nebo na strojku semlet sekanou a ještě poradit recept. Jeho paní, která

zboží balila a brala peníze, byla zato naprosto nemluvná, nicméně profesionálně usměvavá. Uprostřed Mášovy ulice byl ještě

jeden koloniál, a to u Rozprýmů, ale ten už

byl pro nás jaksi z ruky a chodilo se tam jen

zcela výjimečně. Vedle Rozprýmů byl holič,

jenž mě stříhal, jak sám říkal, centimetr pod

ucho, naproti pan švec Liška opravil kdejakou botu a vedle něho byla trafika. V témže

domě bydlel i pan doktor Sonnek. Ještě

musím připomenout Novotných zeleninu

a ovoce na rohu Mášovy a horní části Mezírky, tam, kde začínala Šmálka. Šmálka byla

starou dělnickou kolonií o 44 domcích

a měla tři ulice: Červenou, Mezírku a Šmálku

a já jsem přes ni chodila denně do školy,

stejně jako můj táta do blízkého III. reálného

gymnázia v takzvané Červené škole. I tato

kolonie domků měla na začátku malý

obchůdek, kde se říkalo U Čapků. Tehdy

jsem ovšem nevěděla, že dům na jejím konci při dnešní Kounicově ulici, patřící k bývalému kamenictví, byl také rodným domem

architekta Adolfa Loose, jednoho ze zakladatelů moderní architektury, který se tam

v otcově kamenictví v roce 1870 narodil.

Dnes na onom místě stojí moderní hotel

Continental. K mému dětskému světu tehdy

patřily ještě Lužánky s hřištěm a krásnými

zákoutími, Antonínská a tehdy Nová, dnes

Lidická ulice, kam se dalo projít průchodem

hotelu Passage. Ale to už se druhá světová

válka přehoupla do své druhé poloviny

a pomalu, ale jistě se začal blížit její konec.

(je)

■

foto: Attila Racek

Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2021 | 27