Kultura
DUŠE BRNA – TŘETÍ ČÁST
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se
a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná
náměstí nebo nové hospůdky, každý podle
svých zálib.
Možností je v našem městě jistě nepřeberně. Každé město má navíc svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se v minulosti pokoušeli
básníci, historici, architekti i umělci. V těchto
dnech, kdy musíme přijmout dny a týdny bez
většiny kulturních zážitků, nás možná může
alespoň na krátkou chvíli rozptýlit pohled na
naše město v dřívějších časech, který vám
chceme nabídnout v miniseriálu Duše Brna.
V dnešním třetím ohlédnutí představíme
pohled na město, tedy přesněji na jednu jeho
důležitou a neodmyslitelnou kulturní instituci,
ve vzpomínce spisovatele Ivana Kříže. Autor
mnoha románů, například Pravda o zkáze
Sodomy, divadelních her, scénářů televizních
i filmových, se narodil v roce 1922 v Osové
Bítýšce a zemřel v roce 2020 v Brně. Za normalizace nesměl publikovat, pracoval jako
vychovatel, od roku 1990 byl dva roky ředitelem brněnského rozhlasového studia.
Médium na střeše
V onom památném roce osmadvacátém,
kdy se na pisárecké Bauerově rampě
v nových moderních pavilonech otevírala
Výstava soudobé kultury, o kousek dál ve
vnitřním Brně, na střeše Zemského domu,
pokusně vegetoval v provizorních podmínkách zárodek toho, co dnes nazýváme Českým rozhlasem Brno a co má sídlo v solidní
budově na Beethovenově ulici. Hned řeknu,
proč dávám tyto dvě nesporné události kulturního Brna do souvislosti. Obě totiž mohly
vzniknout jen díky neuvěřitelnému nadšenectví, obětavosti, vůli a také samozřejmě
talentu – váhám říci i uvědomělosti svých
tvůrců.
Jen si představme tu situaci: deset let po
válce, nad níž do té doby lidstvo nepoznalo
ničivější, najde se v tehdejším ještě silně
poněmčeném Brně dosti vůle i prostředků
k uskutečnění činu tak mimořádného významu? Brno se přece mohlo uspokojit svým
postavením prosperující hospodářské jednotky v rámci ekonomicky stabilní republiky
svým vyhlášeným textilním průmyslem a také
svým výjimečně silným postavením ve strojírenství. Chci říct, že vlastně nemělo zapotřebí – a i takové hlasy se tenkrát na radnici
jistě ozývaly – vynakládat tolik sil a prostředků, aby zbytek republiky upozornilo, že má
také ambice kulturní. Jestliže přesto nelitovalo nákladů na velkolepě koncipovanou
Výstavu soudobé kultury, dávalo tím přes
hlavu Prahy ostatní Evropě na vědomí, jaký
význam přikládá hodnotám duchovním
a etickým.
Nepochybuji, že takto vnímali onen problém i organizátoři Výstavy a nezávisle na
nich, svým způsobem, hrstka nadšenců usilujících o realizaci ušlechtilého záměru donést
éterem do lidských příbytků závany živé hudby i uměleckého slova. Což jsou pro člověka
podněty k zastavení se a k zamyšlení, a bez
zamyšlení, podle Schweitzera, nemůže být
pravé kulturnosti. Jaké byly podmínky, z nichž
tahle významná kulturní aktivita vznikla, na
to vzpomínal s úsměvem i herec Oldřich
Nový, který se na začátcích brněnského
Radiojournalu rovněž podílel. Do budky na
střeše Zemského domu, odkud se vysílalo,
lezlo se tenkrát po žebříku, a když se dirigent
chtěl rozmáchnout k naléhavějšímu gestu,
musel nechat dveře na střechu otevřené. Tak
málo místa tam bylo.
A jací byli, kdo svými penězi i svou aktivitou
rozhlasové vysílání v prvních letech zajišťovali? Hlavním akcionářem byl Jan Čermák,
bohatý nadšenec původem z Velkého Meziříčí, který začátkem století investoval peníze
do letectví, aby je v oněch dvacátých létech
vložil do podniku stejně průkopnického a na
pohled možná i ztřeštěného, jakým se tehdy
jevilo rozhlasové vysílání – nuže tento pan
Čermák nejenže zajišťoval ekonomiku Radiojournalu, ale staral se i o techniku, a když bylo
třeba, chápal se (tenkrát již dobře padesátiletý)
i mikrofonu, aby se na hodinu na dvě proměnil
v hlasatele. A samozřejmě považoval za spravedlivé dělení svých peněz a sil mezi Radiojournal pražský a Radiojournal brněnský.
Co však je zejména třeba vyzvednout, že
tenkrát nebylo ani stopy po nějaké rivalitě či
nadřazenosti jednoho Radiojournalu nad dru-
28 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2021
hým. Spolupráce ano, ta zde byla od samého
začátku. V třicátých létech se dokonce mluvilo o brněnské rozhlasové škole, a jistě právem, vždyť dramatická tvorba oněch let si
vydobyla nejen celostátní, ale i mezinárodní
ohlas. Průkopnická hra Františka Kožíka Cristobal Colón patřila ve své době k vrcholům
rozhlasové tvorby a po svém uvedení v Paříži
byla v roce 1935 zařazena do cyklu Nejlepší
rozhlasové hry světa.
Skutečná pohroma nastala v padesátých
létech, kdy se centrální řízení změnilo doslova
v tyranii. Podřízenost centru vyrostla do takových obludností, že všechno, co se v Brně
vymyslelo, napsalo, vyprodukovalo, musela
napřed schválit Praha, bez jejíhož laskavého
svolení v regionu takříkajíc neštěkl pes.
Šedesátá léta uplynulého století zastihla
brněnský rozhlas intelektuálně (ostýchám se
říct ideově) připravený na reformní podněty,
které dostaly vcelku právem název Pražské
jaro. O jarní povětří v brněnském rozhlasu
přičiňovali se odchovanci Mikuláška a Skácela (oba básníci se vystřídali v čele literárně
dramatické redakce) pánové Antonín Přidal
a Karel Tachovský, mladí redaktoři s tehdy již
nepřehlédnutelným autorským renomé.
Z jejich dílny vzešly nezapomenutelné hříčky
a mystifikace, jako třebas postava Pana Hlavy,
přiboudlého partajního funkcionáře, psaného
Antonínem Přidalem a mluveného malířem
Milanem Zezulou. Zatímco posluchače pan
Hlava neodolatelně bavil, partajní funkcionáře
přiváděl do stavu zuřivosti. A tak nebylo divu,
že celá ta skvělá osádka prožila normalizaci
v zákazech, ústrcích a ponižování.
Co bude dál? Bdělé oko Bruselu zatím
ponechává kulturu na pokoji. Ale i kdyby se
odtud časem nakrásně vynořili noví dozorci
a usměrňovatelé, tu je třeba připomenout,
že s takovými máme v Čechách i na Moravě
letité zkušenosti z časů Varšavské smlouvy.
Jak hlídače obcházet, obelstít a třeba i zesměšňovat, Pan Hlava se kdykoliv opět může
(je) ■
chopit mikrofonu.
Foto: www.brnozurnal.cz