Kultura

DUŠE BRNA – TŘETÍ ČÁST

Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se

a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná

náměstí nebo nové hospůdky, každý podle

svých zálib.

Možností je v našem městě jistě nepřeberně. Každé město má navíc svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se v minulosti pokoušeli

básníci, historici, architekti i umělci. V těchto

dnech, kdy musíme přijmout dny a týdny bez

většiny kulturních zážitků, nás možná může

alespoň na krátkou chvíli rozptýlit pohled na

naše město v dřívějších časech, který vám

chceme nabídnout v miniseriálu Duše Brna.

V dnešním třetím ohlédnutí představíme

pohled na město, tedy přesněji na jednu jeho

důležitou a neodmyslitelnou kulturní instituci,

ve vzpomínce spisovatele Ivana Kříže. Autor

mnoha románů, například Pravda o zkáze

Sodomy, divadelních her, scénářů televizních

i filmových, se narodil v roce 1922 v Osové

Bítýšce a zemřel v roce 2020 v Brně. Za normalizace nesměl publikovat, pracoval jako

vychovatel, od roku 1990 byl dva roky ředitelem brněnského rozhlasového studia.

Médium na střeše

V onom památném roce osmadvacátém,

kdy se na pisárecké Bauerově rampě

v nových moderních pavilonech otevírala

Výstava soudobé kultury, o kousek dál ve

vnitřním Brně, na střeše Zemského domu,

pokusně vegetoval v provizorních podmínkách zárodek toho, co dnes nazýváme Českým rozhlasem Brno a co má sídlo v solidní

budově na Beethovenově ulici. Hned řeknu,

proč dávám tyto dvě nesporné události kulturního Brna do souvislosti. Obě totiž mohly

vzniknout jen díky neuvěřitelnému nadšenectví, obětavosti, vůli a také samozřejmě

talentu – váhám říci i uvědomělosti svých

tvůrců.

Jen si představme tu situaci: deset let po

válce, nad níž do té doby lidstvo nepoznalo

ničivější, najde se v tehdejším ještě silně

poněmčeném Brně dosti vůle i prostředků

k uskutečnění činu tak mimořádného významu? Brno se přece mohlo uspokojit svým

postavením prosperující hospodářské jednotky v rámci ekonomicky stabilní republiky

svým vyhlášeným textilním průmyslem a také

svým výjimečně silným postavením ve strojírenství. Chci říct, že vlastně nemělo zapotřebí – a i takové hlasy se tenkrát na radnici

jistě ozývaly – vynakládat tolik sil a prostředků, aby zbytek republiky upozornilo, že má

také ambice kulturní. Jestliže přesto nelitovalo nákladů na velkolepě koncipovanou

Výstavu soudobé kultury, dávalo tím přes

hlavu Prahy ostatní Evropě na vědomí, jaký

význam přikládá hodnotám duchovním

a etickým.

Nepochybuji, že takto vnímali onen problém i organizátoři Výstavy a nezávisle na

nich, svým způsobem, hrstka nadšenců usilujících o realizaci ušlechtilého záměru donést

éterem do lidských příbytků závany živé hudby i uměleckého slova. Což jsou pro člověka

podněty k zastavení se a k zamyšlení, a bez

zamyšlení, podle Schweitzera, nemůže být

pravé kulturnosti. Jaké byly podmínky, z nichž

tahle významná kulturní aktivita vznikla, na

to vzpomínal s úsměvem i herec Oldřich

Nový, který se na začátcích brněnského

Radiojournalu rovněž podílel. Do budky na

střeše Zemského domu, odkud se vysílalo,

lezlo se tenkrát po žebříku, a když se dirigent

chtěl rozmáchnout k naléhavějšímu gestu,

musel nechat dveře na střechu otevřené. Tak

málo místa tam bylo.

A jací byli, kdo svými penězi i svou aktivitou

rozhlasové vysílání v prvních letech zajišťovali? Hlavním akcionářem byl Jan Čermák,

bohatý nadšenec původem z Velkého Meziříčí, který začátkem století investoval peníze

do letectví, aby je v oněch dvacátých létech

vložil do podniku stejně průkopnického a na

pohled možná i ztřeštěného, jakým se tehdy

jevilo rozhlasové vysílání – nuže tento pan

Čermák nejenže zajišťoval ekonomiku Radiojournalu, ale staral se i o techniku, a když bylo

třeba, chápal se (tenkrát již dobře padesátiletý)

i mikrofonu, aby se na hodinu na dvě proměnil

v hlasatele. A samozřejmě považoval za spravedlivé dělení svých peněz a sil mezi Radiojournal pražský a Radiojournal brněnský.

Co však je zejména třeba vyzvednout, že

tenkrát nebylo ani stopy po nějaké rivalitě či

nadřazenosti jednoho Radiojournalu nad dru-

28 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2021

hým. Spolupráce ano, ta zde byla od samého

začátku. V třicátých létech se dokonce mluvilo o brněnské rozhlasové škole, a jistě právem, vždyť dramatická tvorba oněch let si

vydobyla nejen celostátní, ale i mezinárodní

ohlas. Průkopnická hra Františka Kožíka Cristobal Colón patřila ve své době k vrcholům

rozhlasové tvorby a po svém uvedení v Paříži

byla v roce 1935 zařazena do cyklu Nejlepší

rozhlasové hry světa.

Skutečná pohroma nastala v padesátých

létech, kdy se centrální řízení změnilo doslova

v tyranii. Podřízenost centru vyrostla do takových obludností, že všechno, co se v Brně

vymyslelo, napsalo, vyprodukovalo, musela

napřed schválit Praha, bez jejíhož laskavého

svolení v regionu takříkajíc neštěkl pes.

Šedesátá léta uplynulého století zastihla

brněnský rozhlas intelektuálně (ostýchám se

říct ideově) připravený na reformní podněty,

které dostaly vcelku právem název Pražské

jaro. O jarní povětří v brněnském rozhlasu

přičiňovali se odchovanci Mikuláška a Skácela (oba básníci se vystřídali v čele literárně

dramatické redakce) pánové Antonín Přidal

a Karel Tachovský, mladí redaktoři s tehdy již

nepřehlédnutelným autorským renomé.

Z jejich dílny vzešly nezapomenutelné hříčky

a mystifikace, jako třebas postava Pana Hlavy,

přiboudlého partajního funkcionáře, psaného

Antonínem Přidalem a mluveného malířem

Milanem Zezulou. Zatímco posluchače pan

Hlava neodolatelně bavil, partajní funkcionáře

přiváděl do stavu zuřivosti. A tak nebylo divu,

že celá ta skvělá osádka prožila normalizaci

v zákazech, ústrcích a ponižování.

Co bude dál? Bdělé oko Bruselu zatím

ponechává kulturu na pokoji. Ale i kdyby se

odtud časem nakrásně vynořili noví dozorci

a usměrňovatelé, tu je třeba připomenout,

že s takovými máme v Čechách i na Moravě

letité zkušenosti z časů Varšavské smlouvy.

Jak hlídače obcházet, obelstít a třeba i zesměšňovat, Pan Hlava se kdykoliv opět může

(je) ■

chopit mikrofonu.

Foto: www.brnozurnal.cz