Kultura
DUŠE BRNA – ČÁST VII.
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se
a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná
náměstí nebo nové hospůdky, každý podle
svých zálib. Možností je v našem městě
jistě nepřeberně – každé město má navíc
svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se
v minulosti pokoušeli básníci, historici,
architekti i umělci. V našem miniseriálu
vám nabízíme pohled na naše město
z mnoha různých pohledů známých osobností. Dnes jsme vybrali pohled spisovatele
Jiřího Kratochvila.
Spisovatel Jiří Kratochvil se narodil v roce
1940 v Brně, je absolventem brněnské filozofické fakulty. Vystřídal mnoho zaměstnání, několik let pracoval v rozhlase. Je autorem řady
románů a povídek, k jeho nejznámějším dílům
patří například Medvědí román, Orfeus z Kénigu, Avion. Z jeho knihy fejetonů Brno nostalgické i ironické přinášíme dnešní ukázku.
Velká řeka s dvěma srdci
K velkým městům patří i velké řeky: nábřeží
s lucernami a lavičkami, stáda mostů, zdy-
madla, zakotvené hausbóty, darebný křik racků, hučení jezů a houkání remorkérů, noční
světla na potemnělé hladině, ranní rybáři
a pach rybiny zavátý někdy až nad městskou
křižovatku.
Brno však není Paříž ani Vídeň ani Budapešť a dokonce ani Břeclav nebo Hodonín
s pořádnými řekami a důstojnou navigací.
Brno má jistěže řeky dvě, ale žádná z nich
není řekou velkoměstskou. Jedna z nich se
jen tak dotýká města při periferiích, ale ani
druhá neprotéká středem, ale až za někdejšími městskými hradbami. A obě jsou přitom
jak nějaké ženské bez boků a navíc ploché
jak žehlicí prkna. A někdy jen tak přehrnují
vodní sliz přes říční kameny.
A přesto. Řeka je cosi, co mě vždycky hluboce vzrušovalo. Řeka ve městě pak zvlášť.
A řeka v Brně úplně nejvíc. A dvě řeky už
nepředstavitelně moc. Každý den se snažím
přejít v Brně aspoň jedem most, i kdybych
si měl kvůli tomu nevímjak zajít. Brněnské
řeky jsou něco jako má oblíbená zvířata
a chodívám je hladit aspoň pohledem. A tu
mě najednou napadlo: co vlastně znamenají
ty dvě řeky – Svitava a Svratka – v mytologii
města?
Poslyšte. Už když se pozastavíte nad jejich
jmény a nad zvukovými asociacemi těch
jmen, hned jak byste se dotkli čehosi základního. Svitava: svítání, Svratka: svraštění, svrákání, smrákání. Cítíte to vnitřní spříznění těch
dvou názvů? Řeka ranní a večerní. Řeky jsou
ostatně už v nejstarších mytologiích spojené
jak se začátkem, tak s koncem, a takto protékají celými lidskými dějinami: nositelky života i rozsévačky smrti, plaví světlo i tmu a proudí tepnami radosti i vlásečnicemi úzkosti.
Takže. Na jedné straně temná řeka Svratka,
jak ji známe i z Nezvalovy básně, a na druhé
Svitava lišky Bastróšky, řeka ledňáčků a bílovických jezů, řeka plavící na jaře barevné
květy a na podzim barevné listí. Svitava
a Svratka. Řeky jako dvě sestry, každá tak
jiná, a přece jako by se rozdvojily z jedné velké městské řeky, rozpojily do světla a do tmy,
do dvou přadének a dvou cest. Nad jednou
visí závoj z mlhy a komárů, nad druhou závoj
smogu.
O Svratce jsem věděl mnohem dřív než
o Svitavě. Jako kluk jsem bydlel v Žabovřeskách a odtud je to na dostřel praku do Jundrova, do Komína, do Bystrce, všude tam,
kde Svratka vystavuje slunci našeho dětství
svou vlídnější tvář. Ale taky si pamatuju, že
někdy počátkem padesátých let Svitava
zamrzla i po celém městském toku, běžíc tu
jak bílá svatební stužka a my po ní na bruslích
a ve stínu vysokých činžáků otlučených ještě
docela čerstvými kulkami německých kulometů a ruských samopalů.
Velká řeka s dvěma srdci, tak nazval kdysi
Ernest Hemingway jednu ze svých povídek,
totiž dvojpovídku, vyslovující jedno společné
trauma. I dovolil jsem si ten název vypůjčit,
abych tak pojmenoval svou traumatickou lásku ke dvěma řekám, které už dávno cítím
jako jedinou. A její dvě srdce tlukou každá
na jednom konci mého města i mého života.
A když se v Brně zastavíte v pravou chvíli
a na pravém místě, smíte je také slyšet.
(je) ■
Foto: Radek Miča, MAFRA
Zpravodaj městské části Brno-střed | listopad 2021 | 29