Historie
TROCHU DĚSIVÝ PŘÍBĚH
ZE HŘBITOVNÍ ULIČKY
Centrum našeho krásného města a příběhy
ulic, domů i náměstí sahají do hluboké historie. Ne vždy jsou to záznamy a vzpomínky
veselé, ale i to je život. Dnes nás jeden takový přenese do roku 1355. Popisuje, že po
zločinu zpravidla přichází trest a že trest
může být opravdu velmi přísný. Ale některé
tresty se v Brně pravděpodobně aplikovaly
naštěstí pouze jednou.
Brňané jistě vědí, že kolem kostela svatého
Jakuba byl až do roku 1785 městský hřbitov.
Kostel spolu se hřbitovem založili obyvatelé
města již ve třináctém století. Ve stejné době
si také u hřbitova začali stavět domy. Hřbitov
byl však v onom roce 1785 z hygienických
důvodů na příkaz císaře Josefa II. zrušen
a přemístěn mimo městské hradby. S ním zmizelo i šest kaplí, které se nacházely v jeho
blízkosti. Brňané jistě vědí i to, že k němu
původně vedla z dnešního náměstí Svobody,
tehdy Dolního trhu, úzká ulička zvaná už od
středověku uličkou Umrlčí nebo Hřbitovní,
nebo také Todtengässl. Za své vzala stejně
jako domy, které ji lemovaly, při velké přestavbě středověkého Brna na město rozlehlých ulic a vysokých secesních domů na
přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Ano, dnes by to byla část živé ulice Rašínovy, která spojuje náměstí Svobody s Moravským náměstím. Možná však nevědí, že při
levém vstupu do oné staré Hřbitovní či Umrlčí
uličky stál ve 14. století dosti velký měšťanský
dům s dvorem a hospodářskými budovami,
který má dokonce zajímavou historii s přesahem do právních dějin města Brna.
Dům už na svém místě nestojí, ale jeho příběh by Brňané měli asi znát. Zachytil ho ve
14. století ve své Právní knize města Brna tehdejší brněnský městský notář a písař Jan, který byl jeho očitým svědkem. Jan byl na svou
dobu obdivuhodně vzdělaný a poučený právník, navíc velice pečlivý ve svých záznamech,
které pořizoval nejen při běžných, ale i soudních zasedáních městské rady brněnské
v polovině 14. století, a které se dodnes
zachovaly v jeho rukopise jako jeden z nejcennějších historických dokumentů, které
město Brno má.
Chce to však maličký úvod. Je známo, že
Brno dostalo v lednu roku 1243 od českého
krále Václava I. takzvaná Iura originalia civitatis Brunensis jako základní městská práva,
jimiž se po celý středověk poté město Brno
skutečně řídilo. Jsou dochována na dvou
pergamenových listinách, mají dohromady
49 položek, obsahujících veškerá ona potřebná právní ustanovení s důsledným uplatněním
takzvaného občanského principu, tedy jejich
platnosti pro všechny Brňany bez výjimky.
Mezi nimi je i ustanovení tohoto znění:
„Dále měšťanům dovolujeme, aby všichni,
kdo přicházejí se zbožím na brněnský výroční
trh, zůstali se svým zbožím tři týdny před
a stejnou dobu po svatém Duchu.“
Bylo tehdy proto jaksi samozřejmostí, že
i tito příchozí byli pod ochranou městské rady
a nemělo by se jim v Brně přihodit nic zlého,
co by Brnu poškodilo jeho pověst města klidného i k návštěvníkům přívětivého a hlavně
bezpečného.
A tady vlastně začíná onen příběh výše
zmíněného domu. V roce 1355 patřil jistému
Štěpánu ze Strachotína (de Tracht), jehož
rodina byla v Brně usazena už řadu let předtím a vlastnila ještě další domy v Brně, například jeden i na nároží náměstí Svobody
a Jánské.
V červnu roku 1355 probíhal v Brně opět
jeden z oněch svatodušních trhů či jarmarků
za dosti velkého počtu nejen brněnských
trhovců, ale i těch, kteří do Brna na něj přijeli
z různých krajů Čech i Moravy. Byli mezi nimi
i dva takzvaní mercatores, tedy obchodníci
z královského města Jevíčka u Jaroměřic,
jejichž jména bohužel pramen neuvádí. Ubytovali se však v onom domě Štěpána ze Strachotína, který poskytoval po dobu výročního
trhu i noclehy profesionálně, a to jako hostinský zvaný collector hospitum.
Proto mu také s důvěrou oba jevíčští
obchodníci svěřovali postupně výdělky
z denního prodeje k dočasnému uložení
v bezpečné pokladnici. Ty v konečné fázi
dosáhly osmdesáti hřiven grošů. Sám šestitýdenní výroční trh proběhl bez mimořádných
událostí a ráno 16. června 1355 se oba
obchodníci chystali k návratu domů. Na dvoře
Štěpánova domu zapřáhli koně do vozu
a žádali ho, aby jim vydal ony jejich vydělané
a u něj uložené peníze. Štěpán však dlouho
nepřicházel, takže trvalo nějakou chvíli, než
se dostavil. I potom ještě stále otálel s předáním obnosu a otevřením zamčených vrat
až do chvíle, kdy se ozvalo silné zabušení na
ně. V tom okamžiku Štěpán přistoupil k vratům, otevřel je a za nimi stáli čtyři muži, s nimiž
Štěpán chvíli rozprávěl. Mužové nahlédli do
dvora, kde uviděli, jak Štěpán obnos osmdesáti hřiven předal Jevíčským a ti si peníze
uložili do zavazadla na voze. Nato se Štěpán
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | listopad 2021
s nimi rozloučil, vrata otevřel dokořán a umožnil jim odjezd. Jevíčští si však všimli, že Štěpán
i pak s oněmi čtyřmi muži ještě chvíli mluvil,
ale co si říkali, to už nerozuměli.
Dá se předpokládat, že domlouvali poslední podrobnosti chystaného zločinu. Tito čtyři
muži se totiž vydali za oněmi odjíždějícími,
na vhodném k tomu místu je přepadli, peníze
a zbylé zboží ukradli a oba těžce zraněné
pak zanechali bez pomoci, takže ti na místě
zemřeli. Tento zločin byl však záhy odhalen
a nastal soud, jehož se zúčastnila i vdova po
jednom ze zemřelých. Také jeho jednání písař
Jan podrobně zachytil.
Je proto známo, že po výslechu Štěpána
a čtyř lapků na mučidlech byl pak městskou
radou brněnskou na Staré radnici vynesen
nad Štěpánem do té doby ještě nikdy před
tím v Brně neudělený exemplární rozsudek:
jeho veřejné a potupné oběšení před jeho
domem na náměstí. Trest byl navíc ještě
patřičně zostřen tím, že odsouzený byl k onomu domu od Staré radnice dopraven tak, že
byl přivázán za nohy k ocasu koně, a pak vleže na zádech smýkán jím po městě ulicemi
až ke Štěpánovu domu, kde byl poté řetězy
připoután k svislému trámu šibenice, speciálně pro tuto popravu zhotovené, na níž pak
takto na řetězech zavěšen celé tři dny veřejně potupně umíral. To na výstrahu podobným!
Už nikdy více se však v Brně takovýto hrůzný
způsob trestu smrti neopakoval.
Milena Flodrová ■