Historie

TROCHU DĚSIVÝ PŘÍBĚH

ZE HŘBITOVNÍ ULIČKY

Centrum našeho krásného města a příběhy

ulic, domů i náměstí sahají do hluboké historie. Ne vždy jsou to záznamy a vzpomínky

veselé, ale i to je život. Dnes nás jeden takový přenese do roku 1355. Popisuje, že po

zločinu zpravidla přichází trest a že trest

může být opravdu velmi přísný. Ale některé

tresty se v Brně pravděpodobně aplikovaly

naštěstí pouze jednou.

Brňané jistě vědí, že kolem kostela svatého

Jakuba byl až do roku 1785 městský hřbitov.

Kostel spolu se hřbitovem založili obyvatelé

města již ve třináctém století. Ve stejné době

si také u hřbitova začali stavět domy. Hřbitov

byl však v onom roce 1785 z hygienických

důvodů na příkaz císaře Josefa II. zrušen

a přemístěn mimo městské hradby. S ním zmizelo i šest kaplí, které se nacházely v jeho

blízkosti. Brňané jistě vědí i to, že k němu

původně vedla z dnešního náměstí Svobody,

tehdy Dolního trhu, úzká ulička zvaná už od

středověku uličkou Umrlčí nebo Hřbitovní,

nebo také Todtengässl. Za své vzala stejně

jako domy, které ji lemovaly, při velké přestavbě středověkého Brna na město rozlehlých ulic a vysokých secesních domů na

přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Ano, dnes by to byla část živé ulice Rašínovy, která spojuje náměstí Svobody s Moravským náměstím. Možná však nevědí, že při

levém vstupu do oné staré Hřbitovní či Umrlčí

uličky stál ve 14. století dosti velký měšťanský

dům s dvorem a hospodářskými budovami,

který má dokonce zajímavou historii s přesahem do právních dějin města Brna.

Dům už na svém místě nestojí, ale jeho příběh by Brňané měli asi znát. Zachytil ho ve

14. století ve své Právní knize města Brna tehdejší brněnský městský notář a písař Jan, který byl jeho očitým svědkem. Jan byl na svou

dobu obdivuhodně vzdělaný a poučený právník, navíc velice pečlivý ve svých záznamech,

které pořizoval nejen při běžných, ale i soudních zasedáních městské rady brněnské

v polovině 14. století, a které se dodnes

zachovaly v jeho rukopise jako jeden z nejcennějších historických dokumentů, které

město Brno má.

Chce to však maličký úvod. Je známo, že

Brno dostalo v lednu roku 1243 od českého

krále Václava I. takzvaná Iura originalia civitatis Brunensis jako základní městská práva,

jimiž se po celý středověk poté město Brno

skutečně řídilo. Jsou dochována na dvou

pergamenových listinách, mají dohromady

49 položek, obsahujících veškerá ona potřebná právní ustanovení s důsledným uplatněním

takzvaného občanského principu, tedy jejich

platnosti pro všechny Brňany bez výjimky.

Mezi nimi je i ustanovení tohoto znění:

„Dále měšťanům dovolujeme, aby všichni,

kdo přicházejí se zbožím na brněnský výroční

trh, zůstali se svým zbožím tři týdny před

a stejnou dobu po svatém Duchu.“

Bylo tehdy proto jaksi samozřejmostí, že

i tito příchozí byli pod ochranou městské rady

a nemělo by se jim v Brně přihodit nic zlého,

co by Brnu poškodilo jeho pověst města klidného i k návštěvníkům přívětivého a hlavně

bezpečného.

A tady vlastně začíná onen příběh výše

zmíněného domu. V roce 1355 patřil jistému

Štěpánu ze Strachotína (de Tracht), jehož

rodina byla v Brně usazena už řadu let předtím a vlastnila ještě další domy v Brně, například jeden i na nároží náměstí Svobody

a Jánské.

V červnu roku 1355 probíhal v Brně opět

jeden z oněch svatodušních trhů či jarmarků

za dosti velkého počtu nejen brněnských

trhovců, ale i těch, kteří do Brna na něj přijeli

z různých krajů Čech i Moravy. Byli mezi nimi

i dva takzvaní mercatores, tedy obchodníci

z královského města Jevíčka u Jaroměřic,

jejichž jména bohužel pramen neuvádí. Ubytovali se však v onom domě Štěpána ze Strachotína, který poskytoval po dobu výročního

trhu i noclehy profesionálně, a to jako hostinský zvaný collector hospitum.

Proto mu také s důvěrou oba jevíčští

obchodníci svěřovali postupně výdělky

z denního prodeje k dočasnému uložení

v bezpečné pokladnici. Ty v konečné fázi

dosáhly osmdesáti hřiven grošů. Sám šestitýdenní výroční trh proběhl bez mimořádných

událostí a ráno 16. června 1355 se oba

obchodníci chystali k návratu domů. Na dvoře

Štěpánova domu zapřáhli koně do vozu

a žádali ho, aby jim vydal ony jejich vydělané

a u něj uložené peníze. Štěpán však dlouho

nepřicházel, takže trvalo nějakou chvíli, než

se dostavil. I potom ještě stále otálel s předáním obnosu a otevřením zamčených vrat

až do chvíle, kdy se ozvalo silné zabušení na

ně. V tom okamžiku Štěpán přistoupil k vratům, otevřel je a za nimi stáli čtyři muži, s nimiž

Štěpán chvíli rozprávěl. Mužové nahlédli do

dvora, kde uviděli, jak Štěpán obnos osmdesáti hřiven předal Jevíčským a ti si peníze

uložili do zavazadla na voze. Nato se Štěpán

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | listopad 2021

s nimi rozloučil, vrata otevřel dokořán a umožnil jim odjezd. Jevíčští si však všimli, že Štěpán

i pak s oněmi čtyřmi muži ještě chvíli mluvil,

ale co si říkali, to už nerozuměli.

Dá se předpokládat, že domlouvali poslední podrobnosti chystaného zločinu. Tito čtyři

muži se totiž vydali za oněmi odjíždějícími,

na vhodném k tomu místu je přepadli, peníze

a zbylé zboží ukradli a oba těžce zraněné

pak zanechali bez pomoci, takže ti na místě

zemřeli. Tento zločin byl však záhy odhalen

a nastal soud, jehož se zúčastnila i vdova po

jednom ze zemřelých. Také jeho jednání písař

Jan podrobně zachytil.

Je proto známo, že po výslechu Štěpána

a čtyř lapků na mučidlech byl pak městskou

radou brněnskou na Staré radnici vynesen

nad Štěpánem do té doby ještě nikdy před

tím v Brně neudělený exemplární rozsudek:

jeho veřejné a potupné oběšení před jeho

domem na náměstí. Trest byl navíc ještě

patřičně zostřen tím, že odsouzený byl k onomu domu od Staré radnice dopraven tak, že

byl přivázán za nohy k ocasu koně, a pak vleže na zádech smýkán jím po městě ulicemi

až ke Štěpánovu domu, kde byl poté řetězy

připoután k svislému trámu šibenice, speciálně pro tuto popravu zhotovené, na níž pak

takto na řetězech zavěšen celé tři dny veřejně potupně umíral. To na výstrahu podobným!

Už nikdy více se však v Brně takovýto hrůzný

způsob trestu smrti neopakoval.

Milena Flodrová ■