Historie

VELKÝ MUŽ PETR KŘIVKA

Osudový rok 1938, znamenající Konečné

řešení české otázky, a nakonec i vznik

protektorátu Čechy a Morava, o kterém

jsme si vyprávěli v předchozím díle, nás

částečně neopustí ani tentokrát. Budeme

si totiž vyprávět příběh jednoho statečného

vlastence, který bojoval proti dvěma zločineckým totalitám 20. století.

Vzpomínám si přesně na den, kdy jsme

s partou přátel čekali před vchodem do

objektu bývalé věznice v Brně na Cejlu. Psal

se rok 2010 a tehdejší pobočka Konfederace

politických vězňů mně slíbila, že nám na prohlídku objektu pošle některého z muklů, který

Cejlem prošel. V dohodnutý den a čas stál

před budovou štíhlý, šedovlasý a vzpřímený

člověk. Na první pohled bylo jasné, že je to

právě on. Ostýchavě jsem ho oslovil

a pozdravil. On se nám představil a řekl své

jméno – Zdeněk Křivka. Poprvé po 60. letech

s námi vstupoval do budovy, kde byl vězněn

on, jeho bratr, otec a kde byl popraven jeho

strýc. Zdeněk Křivka pak spustil své vypravování: „Hned 25. února 1948 jsem pochopil,

že je v naší zemi ohrožena demokracie a svoboda.“ Zdeněk Křivka se tak brzy po nástupu

komunismu k moci zapojil do jedné z ilegálních odbojových skupin, kterou začal formovat jeho strýc Petr Křivka. A právě jeho příběhu se budeme nyní věnovat.

Petr Křivka, přesvědčený Sokol a demokrat, jak na něj jeho synovec Zdeněk vzpomínal, měl za sebou v roce 1948 už nějaké

zkušenosti s odbojem. Narodil se v roce 1897

v Kobylí na Slovácku. Vyučil se zámečníkem,

pracoval ve Vídni. V roce 1917 musel narukovat do první světové války, na jaře 1918 se mu

povedlo zběhnout. Několik měsíců se skrýval

v italských lesích a snažil se formovat protirakouskou odbojovou skupinu. Křivkovi bylo

tehdy pouhých 21 let.

Po návratu do nově vzniklé republiky se

Petr Křivka živil jako zámečník u Československých drah. V roce 1921 se oženil a měl

dvě děti. Události let 1938 a 1939, které nakonec vyústily v druhou světovou válku, přirozeně nenechaly jeho povahu klidnou. Křivka

využil svého povolání u železnice k tomu, aby

zorganizoval tzv. podzemní linku, díky níž převáděl přes stanici Kúty uprchlíky na Slovensko,

a za pomoci dalších je dostával až do Budapešti a dál. Na Křivkovu práci ale velmi záhy

přišlo gestapo. 18. dubna 1940 si na něj počkalo na brněnském nádraží, kde ho zatklo

a odvezlo do Kounicových kolejí. Zde byl

podroben důkladné prohlídce a následně

výslechu. Poté se mu ale povedl mistrovský

čin. Křivka byl zatčen v pracovním oblečení

a v hale uviděl brašnu s nářadím. Nelenil,

popadl ji a jako montér prošel ven. Musel pak

ihned odjet vlakem na jižní Moravu, kde stačil

ještě napsat dopis své rodině. Za pomoci

svých přátel hned druhý den zamířil do Bratislavy a Budapešti. Už v Budapešti se Křivka

přihlásil do vojska na francouzském konzulátu.

Zatímco se mu povedlo uniknout, gestapo se

začalo mstít jeho rodině. Manželku a dceru

gestapo zatklo a deportovalo do koncentračního tábora ve Svatobořicích. Jeho mladšího

bratra pak věznilo v Kounicových kolejích.

Začátkem června 1940 se Křivka dostal na

francouzskou půdu, následně byl jedním

z mnoha set tisíc vojáků evakuovaných do

Velké Británie. V roce 1943 se zde stal osobním strážcem exilového prezidenta Edvarda

Beneše, kterému věrně sloužil až do návratu

do vlasti. Po skončení války se v květnu 1945

dostal do Prahy. Za své zásluhy během války

byl prezidentem Benešem vyznamenán

a začal se opět aktivně účastnit rozvoje demokracie v Československu. Poválečná situace

se však Křivkovi nelíbila. Od roku 1947 stále

častěji hovořil se svými přáteli o svobodě

a ideálech první republiky. Únor 1948 a s ním

spojený nástup komunistické totality byl pro

něj jasným apelem k tomu, aby znovu – tentokrát již potřetí ve svém životě – statečně

bojoval proti nesvobodě a bezpráví. Začal

organizovat skupinu označenou jako 9909,

která měla za cíl informovat občany o nastalé

politické situaci. Jeho snahou bylo tisknout

a rozšiřovat protistátní letáky, a dokonce zorganizovat protivládní demonstraci. Obrovskou

vzpruhou pro členy protikomunistických

odbojových skupin byl XI. všesokolský slet

konaný v červnu a červenci 1948, který se

změnil v masovou protikomunistickou demon-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2018

straci. Státní bezpečnost na něj nasadila konfidenta a v srpnu 1949 celou skupinu pozatýkala. Komunističtí vyšetřovatelé Petra Křivku

mučili bitím, hladem a zimou, neustálými surovými výslechy, při kterých mu vytloukli zuby.

Až nakonec nastal vykonstruovaný soudní

proces. V roce 2010 na něj na nádvoří bývalé

věznice na Cejlu vzpomínal i jeho synovec

Zdeněk. Říkal: „Když seděli obvinění v řadě

vedle sebe, spoluobžalovaný Slávek Skopal

si všiml, že strýc nemá boty, ale jen papuče.

Očima mu naznačil, proč má papuče? Strýc

to pochopil a vytáhl jednu nohu. Všechny

nehty na noze měl z výslechu strhaný.“ Tragické soudní divadlo odsoudilo Petra Křivku

jako hlavu odbojové skupiny k trestu smrti.

Jeho dva synovci a bratr dostali po 20 letech.

Manželka a dcera Petra Křivky byly vyhozeny

z bytu, jejich nábytek vyhozen na ulici a polovina majetku byla zabavena státem. Petr Křivka byl oběšen na nádvoří věznice v Brně na

Cejlu 21. června 1951. Jeho tělo bylo tajně zpopelněno v Krematoriu města Brna a jeho popel

měl být zlikvidován. Tehdejší hrobník však

urny popravených hrdinů zakopával na tajném

místě. Když v roce 1968 došlo k uvolnění politických poměrů, požádala vdova Petra Křivky

o vydání ostatků jejího manžela. Před padesáti

lety tak došlo k objevu a vyzvednutí uren

popravených. Urna s popelem Petra Křivky

byla konečně uložena na čestném místě.

Během následné normalizace však byla

vyzvednuta a popel definitivně rozprášen do

neznámého společného hrobu.

Tento článek je věnován všem politickým

vězňům komunistické totality s přáním, aby

nejen politická reprezentace našeho města

a městské části měla tolik charakteru a odvahy, kterou několikrát během svého života

projevil Petr Křivka.

Bc. Michal Doležel ■

člen Rady MČ Brno-střed