Historie
VELKÝ MUŽ PETR KŘIVKA
Osudový rok 1938, znamenající Konečné
řešení české otázky, a nakonec i vznik
protektorátu Čechy a Morava, o kterém
jsme si vyprávěli v předchozím díle, nás
částečně neopustí ani tentokrát. Budeme
si totiž vyprávět příběh jednoho statečného
vlastence, který bojoval proti dvěma zločineckým totalitám 20. století.
Vzpomínám si přesně na den, kdy jsme
s partou přátel čekali před vchodem do
objektu bývalé věznice v Brně na Cejlu. Psal
se rok 2010 a tehdejší pobočka Konfederace
politických vězňů mně slíbila, že nám na prohlídku objektu pošle některého z muklů, který
Cejlem prošel. V dohodnutý den a čas stál
před budovou štíhlý, šedovlasý a vzpřímený
člověk. Na první pohled bylo jasné, že je to
právě on. Ostýchavě jsem ho oslovil
a pozdravil. On se nám představil a řekl své
jméno – Zdeněk Křivka. Poprvé po 60. letech
s námi vstupoval do budovy, kde byl vězněn
on, jeho bratr, otec a kde byl popraven jeho
strýc. Zdeněk Křivka pak spustil své vypravování: „Hned 25. února 1948 jsem pochopil,
že je v naší zemi ohrožena demokracie a svoboda.“ Zdeněk Křivka se tak brzy po nástupu
komunismu k moci zapojil do jedné z ilegálních odbojových skupin, kterou začal formovat jeho strýc Petr Křivka. A právě jeho příběhu se budeme nyní věnovat.
Petr Křivka, přesvědčený Sokol a demokrat, jak na něj jeho synovec Zdeněk vzpomínal, měl za sebou v roce 1948 už nějaké
zkušenosti s odbojem. Narodil se v roce 1897
v Kobylí na Slovácku. Vyučil se zámečníkem,
pracoval ve Vídni. V roce 1917 musel narukovat do první světové války, na jaře 1918 se mu
povedlo zběhnout. Několik měsíců se skrýval
v italských lesích a snažil se formovat protirakouskou odbojovou skupinu. Křivkovi bylo
tehdy pouhých 21 let.
Po návratu do nově vzniklé republiky se
Petr Křivka živil jako zámečník u Československých drah. V roce 1921 se oženil a měl
dvě děti. Události let 1938 a 1939, které nakonec vyústily v druhou světovou válku, přirozeně nenechaly jeho povahu klidnou. Křivka
využil svého povolání u železnice k tomu, aby
zorganizoval tzv. podzemní linku, díky níž převáděl přes stanici Kúty uprchlíky na Slovensko,
a za pomoci dalších je dostával až do Budapešti a dál. Na Křivkovu práci ale velmi záhy
přišlo gestapo. 18. dubna 1940 si na něj počkalo na brněnském nádraží, kde ho zatklo
a odvezlo do Kounicových kolejí. Zde byl
podroben důkladné prohlídce a následně
výslechu. Poté se mu ale povedl mistrovský
čin. Křivka byl zatčen v pracovním oblečení
a v hale uviděl brašnu s nářadím. Nelenil,
popadl ji a jako montér prošel ven. Musel pak
ihned odjet vlakem na jižní Moravu, kde stačil
ještě napsat dopis své rodině. Za pomoci
svých přátel hned druhý den zamířil do Bratislavy a Budapešti. Už v Budapešti se Křivka
přihlásil do vojska na francouzském konzulátu.
Zatímco se mu povedlo uniknout, gestapo se
začalo mstít jeho rodině. Manželku a dceru
gestapo zatklo a deportovalo do koncentračního tábora ve Svatobořicích. Jeho mladšího
bratra pak věznilo v Kounicových kolejích.
Začátkem června 1940 se Křivka dostal na
francouzskou půdu, následně byl jedním
z mnoha set tisíc vojáků evakuovaných do
Velké Británie. V roce 1943 se zde stal osobním strážcem exilového prezidenta Edvarda
Beneše, kterému věrně sloužil až do návratu
do vlasti. Po skončení války se v květnu 1945
dostal do Prahy. Za své zásluhy během války
byl prezidentem Benešem vyznamenán
a začal se opět aktivně účastnit rozvoje demokracie v Československu. Poválečná situace
se však Křivkovi nelíbila. Od roku 1947 stále
častěji hovořil se svými přáteli o svobodě
a ideálech první republiky. Únor 1948 a s ním
spojený nástup komunistické totality byl pro
něj jasným apelem k tomu, aby znovu – tentokrát již potřetí ve svém životě – statečně
bojoval proti nesvobodě a bezpráví. Začal
organizovat skupinu označenou jako 9909,
která měla za cíl informovat občany o nastalé
politické situaci. Jeho snahou bylo tisknout
a rozšiřovat protistátní letáky, a dokonce zorganizovat protivládní demonstraci. Obrovskou
vzpruhou pro členy protikomunistických
odbojových skupin byl XI. všesokolský slet
konaný v červnu a červenci 1948, který se
změnil v masovou protikomunistickou demon-
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2018
straci. Státní bezpečnost na něj nasadila konfidenta a v srpnu 1949 celou skupinu pozatýkala. Komunističtí vyšetřovatelé Petra Křivku
mučili bitím, hladem a zimou, neustálými surovými výslechy, při kterých mu vytloukli zuby.
Až nakonec nastal vykonstruovaný soudní
proces. V roce 2010 na něj na nádvoří bývalé
věznice na Cejlu vzpomínal i jeho synovec
Zdeněk. Říkal: „Když seděli obvinění v řadě
vedle sebe, spoluobžalovaný Slávek Skopal
si všiml, že strýc nemá boty, ale jen papuče.
Očima mu naznačil, proč má papuče? Strýc
to pochopil a vytáhl jednu nohu. Všechny
nehty na noze měl z výslechu strhaný.“ Tragické soudní divadlo odsoudilo Petra Křivku
jako hlavu odbojové skupiny k trestu smrti.
Jeho dva synovci a bratr dostali po 20 letech.
Manželka a dcera Petra Křivky byly vyhozeny
z bytu, jejich nábytek vyhozen na ulici a polovina majetku byla zabavena státem. Petr Křivka byl oběšen na nádvoří věznice v Brně na
Cejlu 21. června 1951. Jeho tělo bylo tajně zpopelněno v Krematoriu města Brna a jeho popel
měl být zlikvidován. Tehdejší hrobník však
urny popravených hrdinů zakopával na tajném
místě. Když v roce 1968 došlo k uvolnění politických poměrů, požádala vdova Petra Křivky
o vydání ostatků jejího manžela. Před padesáti
lety tak došlo k objevu a vyzvednutí uren
popravených. Urna s popelem Petra Křivky
byla konečně uložena na čestném místě.
Během následné normalizace však byla
vyzvednuta a popel definitivně rozprášen do
neznámého společného hrobu.
Tento článek je věnován všem politickým
vězňům komunistické totality s přáním, aby
nejen politická reprezentace našeho města
a městské části měla tolik charakteru a odvahy, kterou několikrát během svého života
projevil Petr Křivka.
Bc. Michal Doležel ■
člen Rady MČ Brno-střed