Rozhovor
Alexander Choupenitch: Mým životním snem je stát se olympijským vítězem
Alexander Choupenitch je mladý, pohledný, inteligentní a venkoncem velmi sympatický mladý muž, který se upsal sportu,
jehož kořeny sahají až do starověku. V novější době ho ztělesňují například takoví borci,
jakými byli Athos, Porthos, Aramis a d’Artagnan. A z každého
jakoby měl náš Alexander či
Alex či Saša či Chupe – Čupe,
jak mu říkají v cizině, něco.
Udatnost, sílu, rytířské chování,
věrnost cti a morálce, ale také
mladický optimismus, nadšení
a životní energii. To po tom
čtvrtém ze tří mušketýrů.
Sport, o kterém je řeč, je samozřejmě šerm, přičemž v tom
současném sportovním šermu
se bojuje fleretem, kordem
a šavlí. Zásahy registruje elektrický přístroj, platná zásahová
plocha je u fleretu trup, u kordu
celé tělo a u šavle část těla od
pasu nahoru. Alexander Choupenitch je fleretista a kromě
popsaných vlastností nezbytných nejen pro špičkový sportovní výkon má také úctu k tradicím.
Jak jste se cítil jako
vlajkonoš při galavečeru
Sportovec
Jihomoravského kraje?
Byla to pro mě čest přinést historický prapor Sokola Brno I, který
je uznán kulturní památkou České
republiky a který byl slavnostně
předán u příležitosti otevření
sokolského Stadionu v dnešní
Kounicově ulici v roce 1929. A postavit se s ním na pódiu před ministryní školství a dalšími významnými osobnostmi vedle olympijské
vítězky z Londýna roku 1948 paní
Věry Růžičkové, která je stejně
jako já členem Sokola Brno I. To
byl opravdu zážitek.
Funkci praporečníka jste
si tedy už vyzkoušel. Tak
co přinést jako vlajkonoš
českou státní vlajku při
nástupu na úvod letošní
olympiády v Riu?
Tak toho nejsem zatím hoden.
Možná svou výškou (úsměv). Ale
snad k té výšce časem něco přidám...
Co vás jako malého
školáčka přivedlo právě
k šermu?
Náhoda. V hale Sokola Brno I, kde
jsem začínal s košíkovou, byla
nástěnka, která zvala do šermířského oddílu. A maminka řekla –
co kdybys to zkusil? Určitě ji
k tomu vedlo i to, že moje nevlastní babička Tatiana Samusenková
byla trojnásobnou olympijskou
vítězkou v šermu.
Jaké byly ty vaše začátky?
Velmi nevalné. Šermovat jsem
začal v osmi letech a první dva
roky se mi vůbec nedařilo, končil
jsem mezi posledními. Dodnes si
pamatuji, jak mě plačícího v šatně
maminka s trenérem přemlouvají,
abych u šermu zůstal. Pak ale přišlo třetí místo v republikové soutěži mladších žáků. Ale hlavně:
první pohár a první medaile. To
byla pro mě ta největší motivace!
S tím pohárem jsem dokonce
nějaký čas i spával...
Kdo vám na vaší sportovní
cestě nejvíc pomohl
a pomáhá?
Nechci, aby to vyznělo jako fráze,
ale těch lidí byla a je celé řada.
Samozřejmě rodiče. Začínal jsem
v tělocvičně Sokola Brno I
a dodnes si na ty tréninky vzpomínám (úsměv). Teď žiji a trénuji
v Itálii a i když je šerm individuální
sport, stojím na konci dlouhé řady
lidí, kteří se na mém výkonu podílejí. Pokud chcete slyšet nějaká
jména, tak za všechny zmiňuji
mého současného trenéra. Jmenuje se Paolo Paoletii a je to špičkový světový kouč. A nemohu
nezmínit ikonu světového šermu
Alexandra Romankova, se kterým
mě domluvil před léty tréninky můj
dědeček. Pro mě to bylo něco
neskutečného: desetinásobný
mistr světa a k tomu vítěz olympiády. Jeho lekce mi ohromně
pomohly, zlepšil jsem se a navíc
to bylo zábavné.
Zábavné?
Říkal mě věci, které si pamatuji
dodnes. Třeba, že fleret musím
držet jako ptáčka. Pevně, aby
neuletěl, a zároveň tak, abych ho
neudusil. A čas při tom neskutečně rychle utíkal. Hodiny byly hned
Profil
pryč. Byl – a je – charismatický
člověk. Jeden z mých prvních trenérů, který se časem stal mým...
druhým taťkou.
Žijete a trénujete v Itálii,
na soustředění jezdíte do
Anglie, cestujete po celém
světě. Jste pořád Brňan?
Jsem. A jsem na to hrdý. Ale mám
rád i Pražáky a nemluvím hantecem, tak nevím, co na to Brňáci
řeknou (úsměv).
Naším posledním
šermířem na olympiádě
byl v roce 1996 kordista
Roman Ječmínek. Máte
radost, že budeme mít po
dvaceti letech na
olympiádě opět v šermu
zastoupení?
Já jsem fleretista. A našimi
posledními fleretisty na olympiádě byli František Koukal a Jaroslav Jurka už v roce 1980
(úsměv). Ale vážně: jestli mám
radost? Velikou, samozřejmě.
I z té radosti, kterou sdílejí moji
fanoušci a všichni kolem mě. Moc
jim za to děkuji!
Říkáte, že chcete vyhrát
olympiádu. Co vám říká
slovo „pokora“?
Je to jedna z nejdůležitějších lidských vlastností! Bez té to nejde.
A nejen ve sportu. Oči se dívají
nahoru, a nohy stojí na zemi. Ale
dívat se musíte. Bez toho se sny
nevyplní.
I
Vladimír Koudelka
Foto: archiv Alexandra
Choupenitche a Igor Zehl
Pokračování tématu na str. 30
Alexander Choupenitch (čti Šupenič) se narodil 2. května 1994
v Brně. Jeho rodiče pocházejí
z Běloruska, táta Ivan je sólistou
opery Národního divadla v Brně,
maminka Irina zpívala ve sboru
divadla. Po absolvování základní
školy odmaturoval na Gymnáziu
Matyáše Lercha a stal se studentem Fakulty sportovních studií
Masarykovy university v Brně.
Studium však z časových důvodů
přerušil. V dětství se věnoval také
košíkové, ale i tenisu, fotbalu
a karate. K jeho největším dosavadním úspěchům patří titul mistra Evropy kadetů v roce 2011, dvě
druhé místa na juniorském
mistrovství Evropy v roce 2012
a 2013 a juniorský titul mistra
Evropy z roku 2014. Na juniorském mistrovství světa získal
v roce 2013 bronzovou a v roce
2014 stříbrnou medaili, stal se
také dvojnásobným vítězem celkové klasifikace juniorského Světového poháru. Na turnaji Světového poháru dospělých v roce
2014 obsadil druhé místo, když
porazil i olympijského vítěze
Andreu Baldiniho a na seniorském mistrovství Evropy v červnu
2014 skončil pátý. Na mistrovství
světa v Kazani v červenci 2014
obsadil sedmé místo. Od dubna
2015 bojoval při nejrůznějších
soutěžích o účast na olympiádě
v Rio de Janeiru (mj. byl druhý na
Světovém poháru v Šanghaji).
V březnu 2016 se definitivně kvalifikoval. Jako člen Sokola Brno I.
K jeho zálibám patří hokej, hudba,
hra na klavír (je absolvent umělecké školy). Olympionik Choupenitch je 196 cm vysoký a váhu si
udržuje kolem 90 kg sportem
a životosprávou. Jeho přítelkyně
se jmenuje Pavlína.
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Květen 2016