Rozhovor

Karol Divín: Jsem transplantovaný Brňan se středoevropskými kořeny...

Legendární krasobruslař Karol

Divín se narodil v Budapešti, jeho

maminka Irma byla Češka z Plzně,

tatínek Anton byl Maďar s německými kořeny, vyrůstal v Bratislavě

a oženil se do Brna. Může si s vámi

povídat krásnou češtinou, slovenštinou i maďarštinou a určitě se

s ním domluvíte německy, anglicky i rusky. Jako se správným Evropanem, či jako v jeho případě Středoevropanem, za kterého se on

sám považuje. Jak sám ale také

říká, jeho žena Mirka, rodem ze

severní Moravy, je doma v Brně

a on je tam doma s ní. Lidé, se kterými chce být, se kterými je mu

dobře, kteří ho potřebují, to je pro

něho to nejdůležitější. Země je až

na druhém místě, ale „středem

jeho Evropy“ je už více než padesát let Brno, kde v jednom

z kohoutovických paneláků bydlí.

A odtud to má jen pár zastávek do

krasobruslařské haly TJ Stadion

Brno v Křídlovické ulici, kde

21.března vyvrcholí oslavy padesáti let založení klubu. A pan Divín

bude u toho.

Svoji sportovní kariéru jste přetavil v kariéru úspěšného trenéra

a mentora. Jak k tomu došlo?

Na trenérskou dráhu jsem se nijak

speciálně nepřipravoval, ale už

během závodní kariéry jsem se

zajímal o metody tréninku, fyziologii a spolupracoval jsem s lékaři.

Vlastně jsem musel, protože na

některé závody se mnou ani trenér

jezdit nemohl. Třeba i na olympiádě ve Squaw Valley jsem byl sám

a sám jsem si musel naordinovat

i aklimatizaci. Když se podívám

zpátky, tak jsem se dostal do

potřebné pohody podle dnešních

nejmodernějších postupů a požadavků (úsměv). Bezprostředně po

skončení závodní kariéry jsem byl

tedy již docela zkušený a když mě

v roce 1965 požádal Ivan Maurer,

abych mu pomohl při soustředění

dánských krasobruslařů, neodmítl

jsem. Hned napoprvé jsem vycítil,

že dokážu mladé zaujmout

a navázat s nimi kontakt. To je

první předpoklad každé trenérské

práce. Při následném angažmá

v Kanadě jsem pak pracoval pro

řadu špičkových krasobruslařů,

byl jsem členem týmu mistra světa

Briana Orsera, ale trénoval jsem

i ve Finsku, v Německu a i jako

trenér jsem objel kus světa.

Koho jste vedl v Brně?

Těch závodníků a závodnic byla

celá řada, nerad bych na někoho

zapomněl. Helena Sedláčková,

Eva Štolfová, Renata Baierová,

Jana Havlová, Katka Nováková,

Josef Šenk, Jaroslav Suchý, Petr

Starec, také reprezentant a sám

výborný trenér.Ten mi byl dokonce

na svatbě za svědka.Trénoval jsem

i Rudolfa Březinu, tátu našeho současného olympionika Michala Březiny. Vzpomínám si, jak za mnou

někdy před patnácti lety Ruda přišel a ptal se mě, co říkám na jeho

syna. Už za pět minut jsem nemohl

nepoznat, že má velké nadání.

Michal ale nebyl jediný velký brněnský talent. Před lety jsem měl ve

skupině i desetiletou Radku Kovaříkovou, která se později spolu

s Reném Novotným stala mistryní

světa ve sportovních dvojicích.

Na které vaše jízdy rád vzpomínáte?

Určitě na ty medailové před domácím publikem. I když jsem byl zdravotně indisponovaný. V Bratislavě

jsem dokonce hned po dojezdu

ulehl se čtyřicítkami horečky. Rád

také vzpomínám na volnou jízdu

na mistrovství Evropy ve Vídni. Ta

byla bezchybná. K ní lze přirovnat

volnou z Davosu v roce 1959, kde

jsem vyhrál. Mám-li být ale upřímný, nejraději vzpomínám na olympiádu v roce 1960. Vybavuje se

mi, jak jsem netrpělivě čekal, až

počítač, kterého byl plný autobus,

vychrlí výsledky. A jak jsem pak

byl přešťastný...

Vaší specialitou byl prvek zvaný

„Měsíc“, elegantní jízda v dlouhém

oblouku, a také povinné cviky.

Můžete některé přiblížit?

Do roku 1990, kdy byly povinné

cviky nahrazeny krátkým programem, bylo na olympiádě pět povinných cviků, při mistrovství světa

a Evropy dokonce šest. Je pravda,

že třeba na olympiádě ve Squaw

Valley se mi extrémně povedly.

Vyhrál jsem už první cvik, to byla

osmička dozadu, a na poslední,

protitrojkový paragraf vzad, jsem

dostal nevídané známky pro povinné – 5, 4. Ale já jsem byl pro zrušení

povinných. Ty dva dny, ve kterých

se jely, zbytečně ubíraly energii pro

Profil

volnou jízdu, která byla a je pro celkový součet rozhodující.

V Brně se stále mluví

o Hokejových hrách, které se odehrály pod širým nebem. Jak jste

na tom byl vy při závodech na

nekrytých stadionech?

Já jsem raději závodil venku. Byl

jsem hodně citlivý na čerstvý

vzduch. Když se závodilo v hale,

měl jsem potíže s dechem. Vždyť

v tehdejších halách se často i kouřilo...

Před deseti lety jste si koupil počítač a vřele ho doporučujete všem

„polostarším“ jako zdroj informací

i komunikace...

Každé ráno se podívám, jak hrál

Vancouver (hokejový tým z města,

kde žije jeho syn Petr s rodinou,

pozn. autora) a přes počítač posílám třeba i vánoční pozdravy. Zdeňkovi Doležalovi do Švýcarska a Áji

Vrzáňové ale vždycky posílám

pohled. Ájá počítač nemá, vlastně

neměla. Zemřela loni v červenci.

To byla skutečná dáma a krasobruslařská legenda.

Na sklonku loňského roku jste za

celoživotní přínos našemu sportu

obdržel Cenu Jihomoravského

kraje. Jak se vám na jižní Moravě

a v Brně žije?

Ceny si vážím, je to pro mě čest.

A dobře vím, kde je Lednice (tam

se ceny kraje předávaly, pozn. autora) a kde jsou jihomoravské vinice

(úsměv). A Brno? Rád a spokojeně

říkám, že jsem transplantovaný

Brňan se středoevropskými kořeny

(úsměv).  Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

Karol Divín se narodil 22. února

1936 v Budapešti a bruslit začal

v Plzni, kam se rodina na sklonku

druhé světové války přestěhovala.

Až do patnácti let hrál i fotbal a tenis,

to už bydlel v Bratislavě, ale pod

vlivem svého táty se rozhodl

výhradně pro krasobruslení. Stal

se juniorským mistrem a v roce

1954 poprvé seniorským mistrem

republiky. V témže roce získal

i první z jedenácti velkých medailí,

za které vděčí i trenéru Ivanu Maurerovi, který na trenérském postu

vystřídal jeho tátu v roce 1959.

K největším úspěchům Karola Divína patří stříbrná medaile z olympijských her ve Squaw Valley v roce

1960, stříbro z MS v roce 1962

v Praze a bronz z MS v Dortmundu

v roce 1964, titul Mistra Evropy

z roku 1958 v Bratislavě a z roku

1959 v Davosu, stříbro z ME v roce

1957 ve Vídni a v roce 1962 v Ženevě a čtyřikrát bronzová medaile

z ME z roku 1954 v Bolzanu, 1955

v Budapešti, 1956 v Paříži a 1964

v Grenoblu. K výčtu jeho sportovních úspěchů patří rovněž jedenáct

titulů mistra republiky v řadě

v letech 1954–1964 (první

a poslední získal v Brně), což je

rekord, který zřejmě nebude již nikdy překonán. V roce 1964 ukončil

kariéru aktivního sportovce a stal

se uznávaným trenérem, který

zanechal výraznou stopu i v Brně.

Karol Divín má z prvního manželství s Olgou Reinišovou syna Petra,

který má čtyři děti – Benjamin,

Stephanie, Martina a Jack – a který

žije v Kanadě. V roce 1984 vyženil

dvě dcery. Renatu žijící v Brně, která má děti Katku a Tomáše, a Janu

žijící v USA, která má také dvě děti,

Remie a Briannu.Ta se také věnuje

krasobruslení jako její maminka.

A od loňského roku má Karol Divín

už i pravnučku!

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Únor 2016