Rozhovor
Karol Divín: Jsem transplantovaný Brňan se středoevropskými kořeny...
Legendární krasobruslař Karol
Divín se narodil v Budapešti, jeho
maminka Irma byla Češka z Plzně,
tatínek Anton byl Maďar s německými kořeny, vyrůstal v Bratislavě
a oženil se do Brna. Může si s vámi
povídat krásnou češtinou, slovenštinou i maďarštinou a určitě se
s ním domluvíte německy, anglicky i rusky. Jako se správným Evropanem, či jako v jeho případě Středoevropanem, za kterého se on
sám považuje. Jak sám ale také
říká, jeho žena Mirka, rodem ze
severní Moravy, je doma v Brně
a on je tam doma s ní. Lidé, se kterými chce být, se kterými je mu
dobře, kteří ho potřebují, to je pro
něho to nejdůležitější. Země je až
na druhém místě, ale „středem
jeho Evropy“ je už více než padesát let Brno, kde v jednom
z kohoutovických paneláků bydlí.
A odtud to má jen pár zastávek do
krasobruslařské haly TJ Stadion
Brno v Křídlovické ulici, kde
21.března vyvrcholí oslavy padesáti let založení klubu. A pan Divín
bude u toho.
Svoji sportovní kariéru jste přetavil v kariéru úspěšného trenéra
a mentora. Jak k tomu došlo?
Na trenérskou dráhu jsem se nijak
speciálně nepřipravoval, ale už
během závodní kariéry jsem se
zajímal o metody tréninku, fyziologii a spolupracoval jsem s lékaři.
Vlastně jsem musel, protože na
některé závody se mnou ani trenér
jezdit nemohl. Třeba i na olympiádě ve Squaw Valley jsem byl sám
a sám jsem si musel naordinovat
i aklimatizaci. Když se podívám
zpátky, tak jsem se dostal do
potřebné pohody podle dnešních
nejmodernějších postupů a požadavků (úsměv). Bezprostředně po
skončení závodní kariéry jsem byl
tedy již docela zkušený a když mě
v roce 1965 požádal Ivan Maurer,
abych mu pomohl při soustředění
dánských krasobruslařů, neodmítl
jsem. Hned napoprvé jsem vycítil,
že dokážu mladé zaujmout
a navázat s nimi kontakt. To je
první předpoklad každé trenérské
práce. Při následném angažmá
v Kanadě jsem pak pracoval pro
řadu špičkových krasobruslařů,
byl jsem členem týmu mistra světa
Briana Orsera, ale trénoval jsem
i ve Finsku, v Německu a i jako
trenér jsem objel kus světa.
Koho jste vedl v Brně?
Těch závodníků a závodnic byla
celá řada, nerad bych na někoho
zapomněl. Helena Sedláčková,
Eva Štolfová, Renata Baierová,
Jana Havlová, Katka Nováková,
Josef Šenk, Jaroslav Suchý, Petr
Starec, také reprezentant a sám
výborný trenér.Ten mi byl dokonce
na svatbě za svědka.Trénoval jsem
i Rudolfa Březinu, tátu našeho současného olympionika Michala Březiny. Vzpomínám si, jak za mnou
někdy před patnácti lety Ruda přišel a ptal se mě, co říkám na jeho
syna. Už za pět minut jsem nemohl
nepoznat, že má velké nadání.
Michal ale nebyl jediný velký brněnský talent. Před lety jsem měl ve
skupině i desetiletou Radku Kovaříkovou, která se později spolu
s Reném Novotným stala mistryní
světa ve sportovních dvojicích.
Na které vaše jízdy rád vzpomínáte?
Určitě na ty medailové před domácím publikem. I když jsem byl zdravotně indisponovaný. V Bratislavě
jsem dokonce hned po dojezdu
ulehl se čtyřicítkami horečky. Rád
také vzpomínám na volnou jízdu
na mistrovství Evropy ve Vídni. Ta
byla bezchybná. K ní lze přirovnat
volnou z Davosu v roce 1959, kde
jsem vyhrál. Mám-li být ale upřímný, nejraději vzpomínám na olympiádu v roce 1960. Vybavuje se
mi, jak jsem netrpělivě čekal, až
počítač, kterého byl plný autobus,
vychrlí výsledky. A jak jsem pak
byl přešťastný...
Vaší specialitou byl prvek zvaný
„Měsíc“, elegantní jízda v dlouhém
oblouku, a také povinné cviky.
Můžete některé přiblížit?
Do roku 1990, kdy byly povinné
cviky nahrazeny krátkým programem, bylo na olympiádě pět povinných cviků, při mistrovství světa
a Evropy dokonce šest. Je pravda,
že třeba na olympiádě ve Squaw
Valley se mi extrémně povedly.
Vyhrál jsem už první cvik, to byla
osmička dozadu, a na poslední,
protitrojkový paragraf vzad, jsem
dostal nevídané známky pro povinné – 5, 4. Ale já jsem byl pro zrušení
povinných. Ty dva dny, ve kterých
se jely, zbytečně ubíraly energii pro
Profil
volnou jízdu, která byla a je pro celkový součet rozhodující.
V Brně se stále mluví
o Hokejových hrách, které se odehrály pod širým nebem. Jak jste
na tom byl vy při závodech na
nekrytých stadionech?
Já jsem raději závodil venku. Byl
jsem hodně citlivý na čerstvý
vzduch. Když se závodilo v hale,
měl jsem potíže s dechem. Vždyť
v tehdejších halách se často i kouřilo...
Před deseti lety jste si koupil počítač a vřele ho doporučujete všem
„polostarším“ jako zdroj informací
i komunikace...
Každé ráno se podívám, jak hrál
Vancouver (hokejový tým z města,
kde žije jeho syn Petr s rodinou,
pozn. autora) a přes počítač posílám třeba i vánoční pozdravy. Zdeňkovi Doležalovi do Švýcarska a Áji
Vrzáňové ale vždycky posílám
pohled. Ájá počítač nemá, vlastně
neměla. Zemřela loni v červenci.
To byla skutečná dáma a krasobruslařská legenda.
Na sklonku loňského roku jste za
celoživotní přínos našemu sportu
obdržel Cenu Jihomoravského
kraje. Jak se vám na jižní Moravě
a v Brně žije?
Ceny si vážím, je to pro mě čest.
A dobře vím, kde je Lednice (tam
se ceny kraje předávaly, pozn. autora) a kde jsou jihomoravské vinice
(úsměv). A Brno? Rád a spokojeně
říkám, že jsem transplantovaný
Brňan se středoevropskými kořeny
(úsměv). Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl
Karol Divín se narodil 22. února
1936 v Budapešti a bruslit začal
v Plzni, kam se rodina na sklonku
druhé světové války přestěhovala.
Až do patnácti let hrál i fotbal a tenis,
to už bydlel v Bratislavě, ale pod
vlivem svého táty se rozhodl
výhradně pro krasobruslení. Stal
se juniorským mistrem a v roce
1954 poprvé seniorským mistrem
republiky. V témže roce získal
i první z jedenácti velkých medailí,
za které vděčí i trenéru Ivanu Maurerovi, který na trenérském postu
vystřídal jeho tátu v roce 1959.
K největším úspěchům Karola Divína patří stříbrná medaile z olympijských her ve Squaw Valley v roce
1960, stříbro z MS v roce 1962
v Praze a bronz z MS v Dortmundu
v roce 1964, titul Mistra Evropy
z roku 1958 v Bratislavě a z roku
1959 v Davosu, stříbro z ME v roce
1957 ve Vídni a v roce 1962 v Ženevě a čtyřikrát bronzová medaile
z ME z roku 1954 v Bolzanu, 1955
v Budapešti, 1956 v Paříži a 1964
v Grenoblu. K výčtu jeho sportovních úspěchů patří rovněž jedenáct
titulů mistra republiky v řadě
v letech 1954–1964 (první
a poslední získal v Brně), což je
rekord, který zřejmě nebude již nikdy překonán. V roce 1964 ukončil
kariéru aktivního sportovce a stal
se uznávaným trenérem, který
zanechal výraznou stopu i v Brně.
Karol Divín má z prvního manželství s Olgou Reinišovou syna Petra,
který má čtyři děti – Benjamin,
Stephanie, Martina a Jack – a který
žije v Kanadě. V roce 1984 vyženil
dvě dcery. Renatu žijící v Brně, která má děti Katku a Tomáše, a Janu
žijící v USA, která má také dvě děti,
Remie a Briannu.Ta se také věnuje
krasobruslení jako její maminka.
A od loňského roku má Karol Divín
už i pravnučku!
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Únor 2016