Kultura
DUŠE BRNA – ČÁST VIII.
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se
a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná
náměstí nebo nové hospůdky, každý podle
svých zálib. Možností je v našem městě
jistě nepřeberně. Každé město má navíc
svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se
v minulosti pokoušeli básníci, historici,
architekti i umělci.
V našem miniseriálu vám nabízíme pohled
na naše město z mnoha různých pohledů
známých osobností. Dnes jsme vybrali
pohled literárního historika, editora, divadelního a literárního kritika, univerzitního
profesora Dušana Jeřábka. Takto na zimu
svého dětství, tedy na období spadající do
dvacátých let minulého století, zavzpomínal
v knize Brno – kulturní město předválečné
a válečné:
Ale snad přece jen nejvíce zábav a potěšení poskytovala v Brně zima. Jak mi aspoň
dnes připadá, zima tenkrát skutečně nešetřila
sněhem a ledem a Brno bylo kouzelné pod
bílou pokrývkou. V ulicích postávali od podzimu do jara kaštanáři se svými roztopenými
bubny s komínkem. Za korunu jsme dostali
kornout horkých kaštanů, které jsme rozdělili
do obou kapes zimníku a hřáli si ruce, než
jsme tuto pochoutku, které se máloco vyrovnalo, zkonzumovali. Dlouho před Mikulášem
výzdoby obchodních výkladů ohlašovaly blížící se Vánoce. U jakubského kostela konal
se mikulášský trh, nabízející hojnost nejrůznějších lahůdek: byli zde perníkoví čerti
a Mikuláši, šňůry ověšené sučukem, pytle se
svatojánským chlebem (to je tuším pochoutka
dnes už neznámá – ale škoda jí věru není,
chuť měla hodně fádní), různobarevné cukrové špalky, sladké dřevo, pendreky, cukrkandl,
a ovšem banány, pomeranče, mandarinky,
ananasy a kdovíco ještě. Svůj dočasný stan
zde měli také prodavači tureckého medu –
nosili na hlavě pravé turecké fezy ze Strakonic, před sebou měli obrovskou krychli tureckého medu, který sekali podle přání zákazníkova sekyrkou do kousku papírku
a nepřestávali vyvoláváním lákat k sobě kupce. Vcelku vzato byl tento prodej svátečních
pochutin sice velmi poetický, ale zcela jistě
také krajně nehygienický. Cukroví bylo vystaveno celý den volně na ulici, většinou bez
obalu (nebalená se například prodávala i žvýkací guma!), a tak není divu, že způsobovalo
nám dětem dost často všeliké potíže. Ale tehdy se jaksi na tyto věci příliš nehledělo –
ostatně ani dnes nebývá po této stránce
všechno v pořádku.
26 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2021
Největší radostí městské zimy bylo bruslení.
Od listopadu jsme netrpělivě čekali na první
mrazy a na to, až se nad tribunou stadionu
Sokola Brno I – na rohu Botanické a Sokolské
ulice – objeví prapor. Ten totiž ohlašoval, že
se bruslí. Kluziště bylo otevřeno ve všední
dny od dvou do pěti odpoledne a od šesti
do devíti hodin večer, v neděli, ve svátky
a o vánočních nebo pololetních prázdninách
i dopoledne. Vstupné nebylo zrovna levné,
platila se koruna, výhodnější se zdála permanentka, ale to zase znamenalo moc peněz
najednou a rodiče vždy byli od takového
výdaje zdržovaní pochybností, zda se zima
vydaří. Ale pokud mě vzpomínky neklamou,
vydařila se vždycky a prapor nad kluzištěm
vlál aspoň dva měsíce.
Sokolský stadion sloužící v létě lehké atletice, byl střediskem české mládeže v Brně
– německy jsem tam nezaslechl mluvit po
celá léta, kdy jsem tam chodil. Němci se soustřeďovali na kluzišti v Lužánkách. My čeští
kluci jsme na lužánecké kluziště – které nám
vždycky proti našemu sokolskému stadionu
připadalo cizí a jeho obecenstvo příliš
noblesní – chodívali jen o pololetních prázdninách, protože nám tam trpěli hrát hokej.
S tou hrou se v Brně tenkrát teprve začínalo.
Hráli jsme na svých bruslích „na kličku“, tedy
přišroubovaných na obyčejných botách,
„šeksny“, brusle napevno a k tomu na speciálních botách bruslařských, byly tehdy ještě
výjimkou, natož pak „kanady“, tedy hokejové
brusle.
Se zimou – nebo aspoň především se
zimou – se mi spojují i další upomínky. Z mrazu nebo plískanice stačilo udělat krok –
a vstoupili jsme do dveří brněnských Ústředních lázní na Rašínově ulici. Byly to – a ostatně
jsou podnes – lázně (nebo spíše lázničky)
dýchající atmosférou začátku století. Ve třicátých letech ještě všeobecně přetrvával
jejich německý název Zentralbad. Starší páni
tam chodili do páry, my mládež do bazénu.
Plavání v zimě však vůbec nebylo běžné jako
dnes. Především – to je třeba znovu opakovat
– penězi se šetřilo a návštěva krytého bazénu
znamenala svým způsobem luxus. A tak byla
malá útulná plovárna Ústředních lázní obvykle velmi málo obsazena.
Pro tohle všechno – a pro mnohé jiné zážitky – měl jsem zimu rád a ta příchylnost k ní
zůstala mi podnes, jarní tání budí ve mně spíš
melancholii než radost, znamená mi loučení
s nejkrásnějším, nejkouzelnějším obdobím
roku.
(mav)