Kultura

DUŠE BRNA – ČÁST VIII.

Je mnoho možností, jak vnímat svoje město. Vyhledávat zelené oázy, zastavit se

a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo známá zákoutí, hledat rušná

náměstí nebo nové hospůdky, každý podle

svých zálib. Možností je v našem městě

jistě nepřeberně. Každé město má navíc

svoji duši. Jak hledat duši Brna, o to se

v minulosti pokoušeli básníci, historici,

architekti i umělci.

V našem miniseriálu vám nabízíme pohled

na naše město z mnoha různých pohledů

známých osobností. Dnes jsme vybrali

pohled literárního historika, editora, divadelního a literárního kritika, univerzitního

profesora Dušana Jeřábka. Takto na zimu

svého dětství, tedy na období spadající do

dvacátých let minulého století, zavzpomínal

v knize Brno – kulturní město předválečné

a válečné:

Ale snad přece jen nejvíce zábav a potěšení poskytovala v Brně zima. Jak mi aspoň

dnes připadá, zima tenkrát skutečně nešetřila

sněhem a ledem a Brno bylo kouzelné pod

bílou pokrývkou. V ulicích postávali od podzimu do jara kaštanáři se svými roztopenými

bubny s komínkem. Za korunu jsme dostali

kornout horkých kaštanů, které jsme rozdělili

do obou kapes zimníku a hřáli si ruce, než

jsme tuto pochoutku, které se máloco vyrovnalo, zkonzumovali. Dlouho před Mikulášem

výzdoby obchodních výkladů ohlašovaly blížící se Vánoce. U jakubského kostela konal

se mikulášský trh, nabízející hojnost nejrůznějších lahůdek: byli zde perníkoví čerti

a Mikuláši, šňůry ověšené sučukem, pytle se

svatojánským chlebem (to je tuším pochoutka

dnes už neznámá – ale škoda jí věru není,

chuť měla hodně fádní), různobarevné cukrové špalky, sladké dřevo, pendreky, cukrkandl,

a ovšem banány, pomeranče, mandarinky,

ananasy a kdovíco ještě. Svůj dočasný stan

zde měli také prodavači tureckého medu –

nosili na hlavě pravé turecké fezy ze Strakonic, před sebou měli obrovskou krychli tureckého medu, který sekali podle přání zákazníkova sekyrkou do kousku papírku

a nepřestávali vyvoláváním lákat k sobě kupce. Vcelku vzato byl tento prodej svátečních

pochutin sice velmi poetický, ale zcela jistě

také krajně nehygienický. Cukroví bylo vystaveno celý den volně na ulici, většinou bez

obalu (nebalená se například prodávala i žvýkací guma!), a tak není divu, že způsobovalo

nám dětem dost často všeliké potíže. Ale tehdy se jaksi na tyto věci příliš nehledělo –

ostatně ani dnes nebývá po této stránce

všechno v pořádku.

26 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2021

Největší radostí městské zimy bylo bruslení.

Od listopadu jsme netrpělivě čekali na první

mrazy a na to, až se nad tribunou stadionu

Sokola Brno I – na rohu Botanické a Sokolské

ulice – objeví prapor. Ten totiž ohlašoval, že

se bruslí. Kluziště bylo otevřeno ve všední

dny od dvou do pěti odpoledne a od šesti

do devíti hodin večer, v neděli, ve svátky

a o vánočních nebo pololetních prázdninách

i dopoledne. Vstupné nebylo zrovna levné,

platila se koruna, výhodnější se zdála permanentka, ale to zase znamenalo moc peněz

najednou a rodiče vždy byli od takového

výdaje zdržovaní pochybností, zda se zima

vydaří. Ale pokud mě vzpomínky neklamou,

vydařila se vždycky a prapor nad kluzištěm

vlál aspoň dva měsíce.

Sokolský stadion sloužící v létě lehké atletice, byl střediskem české mládeže v Brně

– německy jsem tam nezaslechl mluvit po

celá léta, kdy jsem tam chodil. Němci se soustřeďovali na kluzišti v Lužánkách. My čeští

kluci jsme na lužánecké kluziště – které nám

vždycky proti našemu sokolskému stadionu

připadalo cizí a jeho obecenstvo příliš

noblesní – chodívali jen o pololetních prázdninách, protože nám tam trpěli hrát hokej.

S tou hrou se v Brně tenkrát teprve začínalo.

Hráli jsme na svých bruslích „na kličku“, tedy

přišroubovaných na obyčejných botách,

„šeksny“, brusle napevno a k tomu na speciálních botách bruslařských, byly tehdy ještě

výjimkou, natož pak „kanady“, tedy hokejové

brusle.

Se zimou – nebo aspoň především se

zimou – se mi spojují i další upomínky. Z mrazu nebo plískanice stačilo udělat krok –

a vstoupili jsme do dveří brněnských Ústředních lázní na Rašínově ulici. Byly to – a ostatně

jsou podnes – lázně (nebo spíše lázničky)

dýchající atmosférou začátku století. Ve třicátých letech ještě všeobecně přetrvával

jejich německý název Zentralbad. Starší páni

tam chodili do páry, my mládež do bazénu.

Plavání v zimě však vůbec nebylo běžné jako

dnes. Především – to je třeba znovu opakovat

– penězi se šetřilo a návštěva krytého bazénu

znamenala svým způsobem luxus. A tak byla

malá útulná plovárna Ústředních lázní obvykle velmi málo obsazena.

Pro tohle všechno – a pro mnohé jiné zážitky – měl jsem zimu rád a ta příchylnost k ní

zůstala mi podnes, jarní tání budí ve mně spíš

melancholii než radost, znamená mi loučení

s nejkrásnějším, nejkouzelnějším obdobím

roku.

(mav)