Kultura
DUŠE BRNA – ČÁST X.
Je mnoho možností, jak vnímat svoje město.
Vyhledávat zelené oázy, zastavit se a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo
známá zákoutí, hledat rušná náměstí nebo
nové hospůdky, každý podle svých zálib.
Možností je v našem městě jistě nepřeberně,
každé město má navíc svoji duši. Jak hledat
duši Brna, o to se v minulosti pokoušeli básníci, historici, architekti i umělci.
V našem seriálu vám nabízíme pohled na
naše město z mnoha různých pohledů známých
osobností. Dnes jsme vybrali ukázku z textu
profesora Jana Sedláka, (1943 až 2016), který
je věnován brněnskému výstavišti. Profesor
Jan Sedlák patřil mezi naše přední znalce dějin
architektury. Od roku 2000 až do roku 2004
byl děkanem Fakulty výtvarných umění, kde
působil až do své smrti v roce 2016. Byl také
členem Poradního sboru Rady města Brna pro
kulturu a v roce 1996 převzal Cenu města Brna.
Stavba století
Brněnskou vilu Tugendhat zná dnes celý svět
a po jejím zapsání do Seznamu světového
dědictví UNESCO přijíždí do moravské metropole stále více obdivovatelů ze všech koutů
planety. Avšak i mimo slavnou vilu žije Brno ve
vědomí domácích a zahraničních odborníků
i laiků jako město moderní architektury. Moderní
stavební kultura 20. století je s městem spjata
stejně neodmyslitelně jako Mendelovy genetické zákony, Janáčkova hudba, Kaplanova turbína či poezie avantgardních básníků. Mezi
stovkami vynikajících staveb zaujímají přední
místo pavilony brněnského výstaviště, které
dokládají téměř celou historii české architektury
minulého století. Potvrdila to také anketa Stavba
století o nejvýznamnějších stavbách a největších architektech minulého století v České
republice. Účastníci ankety zařadili mezi deset
nejvýznamnějších staveb dva pavilony na
brněnském výstavišti: bývalý obchodně průmyslový palác, dnešní pavilon A s rotundou
a pavilon Z.
V roce 1923, kdy byla vypsána soutěž na
urbanistické řešení výstaviště a architekturu
hlavního obchodně průmyslového paláce,
nestála v republice jediná stavba, jež by se dala
v plném slova smyslu označit za moderní.
Pozemky pro výstaviště získal Moravský
zemský výbor zakoupením rampy v Pisárkách,
na níž stál cukrovar dr. Viktora Bauera, jenž
nadále obýval empírový zámeček stojící na
zbývající nevykoupené parcele. V roce 1924
pověřil adaptací svého domu Adolfa Loose,
který ji prováděl právě v době, kdy se budovalo výstaviště. Jednalo se v podstatě o jedinou realizaci slavného architekta v jeho rodném městě, která sice s výstavištěm
nesouvisela, avšak stejně jako ono svědčila
o tehdejších mimořádných ambicích Brna na
poli architektury.
Na jaře 1926 rozhodl výstavní výbor o výstavní premiéře na novém výstavišti, jíž měla být
celostátní Výstava soudobé kultury v Československu k příležitosti desetiletého trvání republiky. Výhradně avantgardní duch ovládl na
výstavě propagaci moderního bydlení.
Výstavní činnost pokračovala v omezené
míře až do vypuknutí druhé světové války aopět
vstoupila do historie české architektury. Vrchol
představovala Výstava stavebnictví a bydlení
v roce 1933, jež vytvořila rámec druhému sjezdu
československých architektů-projektantů.
Poprvé tu byl vystaven Sociologický fragment bydlení od Jiřího Krohy, analýza bytových
poměrů v kapitalistickém Československu.
Výstava byla pokládána za krásnou a zajímavou
a Oldřich Starý napsal o brněnské architektuře,
že „nelze však toliko hodnotit jednotlivá díla,
z nichž mnohé má vysokou úroveň, ale zejména a hlavně ono společné a cílevědomé úsilí,
kterým se poštěstilo v poměrně krátké době
realizovat tolik moderních staveb, že u nás se
stěží najde obdoba, i uskutečnit nabádavou
výstavu a připoutat k ní tak velký zájem. Za to
musíme být brněnským architektům vděčni.
Brno má ovšem výhodu svěžejšího, jaksi mladšího prostředí, které je ve větším kontaktu s prací architektů a má pro ni pochopení. Ukazuje
se, že brněnské nové architektury nevznikají
jen náhodně, ale podle pevného programu,
který plní především obec.“
Naznačené výstavní aktivity přesto nezabránily tomu, že brněnské výstaviště postupně
postrádalo využití a jeho budovy chátraly.
Nechybělo mnoho a areál mohl být likvidován
nebo totálně přestavěn.
Uspořádání první Výstavy československého
strojírenství v roce 1955 otevřelo novou etapu
jeho historie, jež se nepřetržitě rozvíjí do našich
dnů a je i zárukou pokračování v budoucnu.
Po rozhodnutí o konání každoročních Mezinárodních strojírenských veletrhů, které vystřídaly strojírenské výstavy, následovalo rozšíření
areálu o nové pavilony, postavené v letech
1957 až 1960. Mezi nimi dominoval kruhový
pavilon Z, krytý montovanou kupolí z ocelových
trubek o rozponu téměř sto metrů, který vytvořil
v prostoru výstaviště novou dominantu.
Na sklonku padesátých let byla kupole rotundy srovnatelná s nejpokročilejšími stavebními
konstrukcemi toho typu ve světě, přičemž
zájem zahraničních odborníků budí dodnes.
V roce 1968 napsal Bohuslav Fuchs, že „uváženost, střízlivost a architektonický esprit pavilonů vytvořily z brněnského výstaviště soubor
trvalých kvalit s možností dalšího dobrého vývoje. Módnost a spekulativnost velkých světových
výstav zde nevznikla. Také zde nevznikla
monotónnost architektur…“ Neváhal dokonce
vyslovit předpoklad, že na západním území za
Svratkou by mohlo vyrůst nové zvětšené výstaviště, na němž by mohla být uspořádána výstava když ne světového, tedy alespoň evropského rozsahu. Bylo by odlišné „od dnešních
výstavišť, přehuštěných a stavebně přeexponovaných. Dobře volené plochy, obklopené
osvěžujícím lesním prostředím, by tvořily určité
jednotky a skupiny výstavních objektů a expozic. Získalo by se výstaviště úplně nového charakteru. K jeho vybudování v Brně zkušenosti
jsou.“ Čas Fuchsovo hodnocení potvrdil stejně
jako zůstal aktuální jeho perspektivní výhled.
(je)
Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2022 | 27