Kultura

DUŠE BRNA – ČÁST X.

Je mnoho možností, jak vnímat svoje město.

Vyhledávat zelené oázy, zastavit se a zvednout oči ke střechám domů, objevovat málo

známá zákoutí, hledat rušná náměstí nebo

nové hospůdky, každý podle svých zálib.

Možností je v našem městě jistě nepřeberně,

každé město má navíc svoji duši. Jak hledat

duši Brna, o to se v minulosti pokoušeli básníci, historici, architekti i umělci.

V našem seriálu vám nabízíme pohled na

naše město z mnoha různých pohledů známých

osobností. Dnes jsme vybrali ukázku z textu

profesora Jana Sedláka, (1943 až 2016), který

je věnován brněnskému výstavišti. Profesor

Jan Sedlák patřil mezi naše přední znalce dějin

architektury. Od roku 2000 až do roku 2004

byl děkanem Fakulty výtvarných umění, kde

působil až do své smrti v roce 2016. Byl také

členem Poradního sboru Rady města Brna pro

kulturu a v roce 1996 převzal Cenu města Brna.

Stavba století

Brněnskou vilu Tugendhat zná dnes celý svět

a po jejím zapsání do Seznamu světového

dědictví UNESCO přijíždí do moravské metropole stále více obdivovatelů ze všech koutů

planety. Avšak i mimo slavnou vilu žije Brno ve

vědomí domácích a zahraničních odborníků

i laiků jako město moderní architektury. Moderní

stavební kultura 20. století je s městem spjata

stejně neodmyslitelně jako Mendelovy genetické zákony, Janáčkova hudba, Kaplanova turbína či poezie avantgardních básníků. Mezi

stovkami vynikajících staveb zaujímají přední

místo pavilony brněnského výstaviště, které

dokládají téměř celou historii české architektury

minulého století. Potvrdila to také anketa Stavba

století o nejvýznamnějších stavbách a největších architektech minulého století v České

republice. Účastníci ankety zařadili mezi deset

nejvýznamnějších staveb dva pavilony na

brněnském výstavišti: bývalý obchodně průmyslový palác, dnešní pavilon A s rotundou

a pavilon Z.

V roce 1923, kdy byla vypsána soutěž na

urbanistické řešení výstaviště a architekturu

hlavního obchodně průmyslového paláce,

nestála v republice jediná stavba, jež by se dala

v plném slova smyslu označit za moderní.

Pozemky pro výstaviště získal Moravský

zemský výbor zakoupením rampy v Pisárkách,

na níž stál cukrovar dr. Viktora Bauera, jenž

nadále obýval empírový zámeček stojící na

zbývající nevykoupené parcele. V roce 1924

pověřil adaptací svého domu Adolfa Loose,

který ji prováděl právě v době, kdy se budovalo výstaviště. Jednalo se v podstatě o jedinou realizaci slavného architekta v jeho rodném městě, která sice s výstavištěm

nesouvisela, avšak stejně jako ono svědčila

o tehdejších mimořádných ambicích Brna na

poli architektury.

Na jaře 1926 rozhodl výstavní výbor o výstavní premiéře na novém výstavišti, jíž měla být

celostátní Výstava soudobé kultury v Československu k příležitosti desetiletého trvání republiky. Výhradně avantgardní duch ovládl na

výstavě propagaci moderního bydlení.

Výstavní činnost pokračovala v omezené

míře až do vypuknutí druhé světové války aopět

vstoupila do historie české architektury. Vrchol

představovala Výstava stavebnictví a bydlení

v roce 1933, jež vytvořila rámec druhému sjezdu

československých architektů-projektantů.

Poprvé tu byl vystaven Sociologický fragment bydlení od Jiřího Krohy, analýza bytových

poměrů v kapitalistickém Československu.

Výstava byla pokládána za krásnou a zajímavou

a Oldřich Starý napsal o brněnské architektuře,

že „nelze však toliko hodnotit jednotlivá díla,

z nichž mnohé má vysokou úroveň, ale zejména a hlavně ono společné a cílevědomé úsilí,

kterým se poštěstilo v poměrně krátké době

realizovat tolik moderních staveb, že u nás se

stěží najde obdoba, i uskutečnit nabádavou

výstavu a připoutat k ní tak velký zájem. Za to

musíme být brněnským architektům vděčni.

Brno má ovšem výhodu svěžejšího, jaksi mladšího prostředí, které je ve větším kontaktu s prací architektů a má pro ni pochopení. Ukazuje

se, že brněnské nové architektury nevznikají

jen náhodně, ale podle pevného programu,

který plní především obec.“

Naznačené výstavní aktivity přesto nezabránily tomu, že brněnské výstaviště postupně

postrádalo využití a jeho budovy chátraly.

Nechybělo mnoho a areál mohl být likvidován

nebo totálně přestavěn.

Uspořádání první Výstavy československého

strojírenství v roce 1955 otevřelo novou etapu

jeho historie, jež se nepřetržitě rozvíjí do našich

dnů a je i zárukou pokračování v budoucnu.

Po rozhodnutí o konání každoročních Mezinárodních strojírenských veletrhů, které vystřídaly strojírenské výstavy, následovalo rozšíření

areálu o nové pavilony, postavené v letech

1957 až 1960. Mezi nimi dominoval kruhový

pavilon Z, krytý montovanou kupolí z ocelových

trubek o rozponu téměř sto metrů, který vytvořil

v prostoru výstaviště novou dominantu.

Na sklonku padesátých let byla kupole rotundy srovnatelná s nejpokročilejšími stavebními

konstrukcemi toho typu ve světě, přičemž

zájem zahraničních odborníků budí dodnes.

V roce 1968 napsal Bohuslav Fuchs, že „uváženost, střízlivost a architektonický esprit pavilonů vytvořily z brněnského výstaviště soubor

trvalých kvalit s možností dalšího dobrého vývoje. Módnost a spekulativnost velkých světových

výstav zde nevznikla. Také zde nevznikla

monotónnost architektur…“ Neváhal dokonce

vyslovit předpoklad, že na západním území za

Svratkou by mohlo vyrůst nové zvětšené výstaviště, na němž by mohla být uspořádána výstava když ne světového, tedy alespoň evropského rozsahu. Bylo by odlišné „od dnešních

výstavišť, přehuštěných a stavebně přeexponovaných. Dobře volené plochy, obklopené

osvěžujícím lesním prostředím, by tvořily určité

jednotky a skupiny výstavních objektů a expozic. Získalo by se výstaviště úplně nového charakteru. K jeho vybudování v Brně zkušenosti

jsou.“ Čas Fuchsovo hodnocení potvrdil stejně

jako zůstal aktuální jeho perspektivní výhled.

(je)



Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2022 | 27