Rozhovor

někoho z rodiny, přátele a vztahy. Tak začal

člověk raději ty vzpomínky vytěsňovat.

Čemuž samozřejmě nahrávalo i to, že jsme

měli spoustu jiných starostí se životem

v naprosto jiném prostředí a kultuře. Dívali

jsme se tedy hlavně dopředu a vzpomínky

vybledávaly. Ale všechno přišlo jinak a já

jsem po dvaceti letech zase do Brna přijel.

A byl jsem překvapen, s jakou lehkostí bylo

možné znovu navázat nitky s kamarády

a kolegy, se kterými jsem se celou dobu neviděl. A tak jsem sem začal jezdit často a rád.

U příležitosti čtyřicátého výročí založení mé

kanceláře jsem minulé léto do Brna také zorganizoval exkurzi celého týmu, abych jim

ukázal své rodné město, do kterého tak často

mizím. Trasy našich procházek, nebo snad

lépe pochodů, jsem se snažil sestavit tak,

aby neviděli jen neopominutelné highlights,

ale také pochopili urbanistické souvislosti.

Večer je nočním životem provázel jeden

brněnský kolega, který u nás pět let pracoval.

A já jsem naopak padal zničený do postele.

Mělo to velký úspěch.

Vracíte se do Brna i pracovně?

Prvním děkanem na fakultě byl po revoluci

Ivan Ruller, který se mě jednou zeptal, jestli

bych nechtěl externě učit. Což se mně v prvé

chvíli zdálo docela absurdní, dojíždět z Basileje. Ale potom jsem to začal přece jen dělat

a dojížděl dvacet let každý měsíc do školy.

Učil jsem hlavně na magisterském stupni

a musím říct, že mě to hodně bavilo, ten kontakt se studenty a ta možnost předat jim něco

ze svých zkušeností.

Také pozvání do porot různých architektonických soutěží rád přijímám. Považuji soutěže za nejlepší způsob zadávání veřejných

zakázek a jsem rád, že jsou v Brně často

vypisovány. A ještě víc mě těší, že jsou –

zvláště v městské části Brno-střed – také

dotahovány do konce podle vítězných projektů. To už vůbec není samozřejmost. To

bych také velice přál výsledku velké soutěže

na Mendlovo náměstí. Tam se už sice začalo

stavět, ale k dokončení podle soutěže město

ještě čeká dlouhá cesta majetkového vypořádání v prodloužení Hybešovy ulice. To byla

jistě jedna z nejzajímavějších a také nejtěžších soutěží, které jsem měl možnost v Brně

posuzovat.

O které stavbě v posledních 10

letech v Brně byste řekl, že jste

z ní nadšený?

Snad nejvíc mě těší obrovský pokrok,

který město udělalo zvláště v posledních

letech ohledně veřejného prostoru. Napří-

klad rekonstrukce Joštovy ulice, Dominikánského a Moravského náměstí, Zelného

trhu či prostoru před Místodržitelským palácem včetně Joštovy jezdecké sochy, to

všechno jsou pro mě velmi zdárné a příkladné realizace. V měřítku jednotlivých

objektů si hlavně cením těch realizací, které

přinášejí nějakou nadhodnotu i svému místu a bezprostřednímu okolí. Jako příklad

bych jmenoval rekonstrukci tržnice na Zelném trhu, zdařilá přestavba, která se ale

navíc v přízemí otevírá do intimního dvora

Staré radnice a tak citlivě spojuje dva světy

různých měřítek a funkcí. Nebo další příklad, kostel Marie Restituty na Lesné. Sama

o sobě už velmi kvalitní stavba, která ale

navíc poskytuje celému velmi rozvolněnému sídlišti jakési těžiště a úchytný bod. Který, jak jsem zažil, je také lidmi vděčně a hojně využíván.

Na čem je naopak potřeba

pořádně zapracovat?

Několik představ bych měl. Jednak by

město mělo vůči investorům a developerům

nekompromisně uplatňovat svou vůdčí roli

v územním plánování. A to celou svou vahou

zvoleného zastupitelstva všech obyvatel.

Jednou daná pravidla prostorového uspořádání by nemělo být možné překročit.

Město by také mělo i po soukromých stavebnících požadovat, aby pro citlivé areály

nutně uspořádali soukromé architektonické

soutěže, do kterých by museli pozvat vedle

svých favoritů i architekty a porotce navržené

městem.

Stejný postup by mělo město uplatňovat

i při rozvoji brownfieldů, které představují

obrovský potenciál pro vnitřní zahuštění

města. Samozřejmě je jednodušší rozvíjet

zelené plochy na periferii, v rámci udržitelného rozvoje to příliš rozumné ale není. Také

by město mělo pokračovat v péči o veřejný

prostor a nedopustit například taková příšerná pseudo-řešení jako na nově rekonstruované ulici Plotní.

Které místo máte v Brně

nejraději, kam vždy zajdete?

Je neuvěřitelné, co se vyvinulo v koutě za

Jakubským kostelem. Za mého mládí to nebylo moc víc než zadní dvůr města. Často tam

rád zajdu, tam se mísí a tepe současný brněnský život.

Jaké je vaše životní moo?

Snažit se dělat věci co nejlíp, seč mně síly

stačí.

Kateřina Dobešová

Jiří Oplatek

Narodil se v roce 1944 v Brně, jeho

otec byl také architekt. Vyrůstal v okolí

ulice Kotlářské a své brněnské zázemí

má dnes na Údolní. V roce 1968

dokončil Fakultu architektury VUT

v Brně.

Po roční základní vojenské službě

emigroval v září 1969 do Švýcarska

a usadil se v Basileji, kde začal pracovat v architektonickém studiu Vischer

& Weber. V té době zde již byla i jeho

budoucí žena, která tehdy pracovala

v reklamní agentuře. V ateliéru pracoval něco přes deset let. V tomto období navrhl jednu ze svých nejznámějších

realizací, a to nejvyšší budovu ve Švýcarsku, televizní vysílač St. Chrischona

nedaleko Basileje.

Společně s kolegou v roce 1981

založili studio s názvem Vischer &

Oplatek Architekten SIA a realizovali

řadu staveb v Basileji a okolí, například

bytový dům Zum Karpf nebo obytnou

zástavbu Luzernerring.

V roce 1993 pak založil svou vlastní

kancelář s názvem Jura Oplatek Architekt SIA, ze které v roce 2003 vzešla

akciová společnost Oplatek Architekten AG. Těžiště jejich práce leží

v poslední době hlavně na projektech

pro veřejný sektor. Jedná se buď

o novostavby, jako například volnočasové centrum pod dálničním mostem

v Basileji, domov seniorů v Münchensteinu, nebo o přestavby a sanace –

provozní budova etnografického

muzea, budovy školského odboru

a státního zastupitelství, plovárna, kluziště a podobně.

Vedení studia v současnosti přebírá

jeho dcera Blanka Oplatek, která

vystudovala architekturu na curyšské

ETH.

Jiří Oplatek navíc v letech 1995 až

2015 zároveň externě pedagogicky

působil na Fakultě architektury při VUT

v Brně, kde byl habilitován na docenta.

Na rodné Brno nikdy nezanevřel,

o dění ve městě se stále zajímá a pravidelně se sem vrací.

Žije v Münchensteinu u Basileje, kde

se také narodily jeho dvě dnes dospělé,

a také velmi dobře česky mluvící děti.

Práce v ateliéru se i dnes stále aktivně

účastní, byť i jen na částečný úvazek.

I

Zpravodaj městské části Brno-střed | leden 2023 | 15