Rozhovor
DOC. ING. ARCH. JIŘÍ OPLATEK:
ČESKO-ŠVÝCARSKÝ ARCHITEKT NA BRNO NIKDY NEZAPOMNĚL
sadit, dotkly nejmíň. A tak většina důstojníků
zase velice rychle nasedla na staré, ideologicky osvědčené koně a velmi brzo bylo jasné, jak to všechno skončí. Já jsem měl velké
štěstí, že se mně podařilo vyjet už pár dnů
po odchodu do civilu. Měsíc po tom už se
hranice na dlouhou dobu zavřely.
Jaké to bylo, hledat v cizině
práci v oboru?
I když žije větší část života ve Švýcarsku,
na rodné Brno architekt Jiří Oplatek nikdy
nezapomněl a pravidelně se sem vrací. Ať
už jako učitel na Fakultě architektury VUT
Brno nebo jako předseda odborných porot
architektonických soutěží, které v posledních letech připravovala městská část
Brno-střed. Jak říkají jeho kolegové
z porot, je důsledný a přísný, ale díky
zahraničním zkušenostem je velmi důležitý a pro rozhodování i dost zásadní jeho
věcný nadhled. Zeptali jsme se, co jej přimělo k emigraci a jak se žije ve Švýcarsku.
A protože se několikrát ročně a rád vrací
do Brna, zajímá nás i jeho názor na rozvoj
města.
Co vás přivedlo k myšlence
odejít z České republiky?
Ruská armáda, samozřejmě. Zase jednou,
nebo, lépe řečeno, už tehdy. Kdo to přímo
nezažil, si asi těžko umí představit, jaký to
byl tehdy šok. Jako kdyby půl roku po listopadu 1989 přijely z východu tanky a odvezly
Havla do Moskvy, kde by musel podepsat,
že byla celá sametová revoluce omyl a že
je vlastně úplně v pořádku, že Rusové zasáhli. Já jsem tehdy v srpnu 1968 zrovna dokončil
fakultu a v září jsem musel na rok nastoupit
na vojnu.
A tam jsem na vlastní kůži zažil, kterým
směrem se to všechno bude ubírat i přes
počáteční odpor prakticky celé společnosti.
Armáda byla totiž ta její část, které se ty změny, které se z jara 1968 podařilo jinde pro-
To tehdy nebyl žádný problém, byla vysoká konjunktura a lidí bylo potřeba. Pár dnů
potom, co jsem přijel do Basileje, jsem náhodou potkal na ulici kamaráda, který taky zrovna absolvoval fakultu. Chodili jsme spolu po
městě, a kde jsme viděli na zvoncích, že tam
sídlí nějací architekti, jsme zazvonili a ptali
se, jestli náhodou někoho nepotřebují. No
a k večeru jsme měli oba pár nabídek. Tak
jsem si jednu z nich vybral, neměl jsem sice
moc tušení, co dělají, ale náhodou to nebyla
špatná volba. Měl jsem jen první den hrůzu
z toho, že budou chtít vidět můj diplom, který
jsem přes hranice samozřejmě sebou nebral.
Ale to je vůbec nezajímalo, řekli mi, kde si
mám sednout a že mi po týdnu dají vědět,
jestli mě vezmou definitivně. Zůstal jsem tam
potom deset let.
Jiné zkušenosti jsem poté udělal s vlastní
kanceláří. Teprve tehdy jsem poznal na vlastní kůži, co znamenají ekonomické cykly
a ochlazení hospodářství. Když bylo málo
práce a mezi kolegy se začalo bojovat
o zakázky, uvědomil jsem si, jak mi ve Švýcarsku chybí ty základní sociální sítě, například spolužáci z gymnázia nebo vysoké školy,
tu na úřadě strýc či bratranec a podobně.
Prostě lidé, kteří by občas mohli pomoct
pouze z toho důvodu, že mě už léta znají.
Občas to byla docela krušná doba, ale vždycky potom zase vysvitlo slunce.
Jak se vám ve Švýcarsku žije?
Pro emigranty z Československa byl tehdy
otevřený celý svět. Že já jsem skončil ve Švýcarsku, je ale vlastně výsledek vnějších okolností, které jsem nakonec mohl jen málo
ovlivnit. Ale osud to se mnou myslel dobře,
já jsem tam velice spokojený. Hodně mně
vyhovuje způsob myšlení tamních lidí, jakási
základní spolehlivost a předvídatelnost. Ale
hlavně mě fascinuje schopnost tamní společnosti dohodnout se nějakým způsobem
i s těmi, jejichž názory jsou často hodně rozdílné. Musíte vědět, že Švýcarsko je hodně
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | leden 2023
rozdrobená země – 26 kantonů, čtyři úřední
řeči a pomalu každé údolí s jiným dialektem.
Tam může politika fungovat pouze s vědomím toho, že šikování nesmiřitelných front
tu společnost nikam neposune, leda snad
k záhubě. Což ovšem na druhé straně taky
znamená, že tamější politika je občas až
trochu nuda, protože se nic moc dramatického neděje. Ale když se dnes člověk rozhlídne po světě, tak za to musí být hodně
rád, že žije v tak nudné zemi. Já alespoň
jsem.
Co máte na Basileji nejraději?
Spolu s příměstskými obcemi je velikost
Basileje srovnatelná s Brnem, už jenom
měřítkem je to tedy velmi příjemné místo
k žití. Na rozdíl od Brna má ale ještě z velké
části středověké centrum, nedotčené válkou
nebo velkoplošnou asanací. A další podstatný rozdíl je řeka. Rýn tam nejenže protéká
středem města, ale ještě se točí z východu
na sever, což znamená, že není v pohledech
vnímán pouze jako lineární prvek. Voda je
v něm čistá, takže se v létě stává masovou
atrakcí pro spoustu lidí, kteří se u prvního
mostu vrhnou do řeky a nechají se unášet
až k francouzské hranici. A to je další specifikum Basileje, která leží na hranici tří států
a do Francie nebo Německa se člověk
dostane městskou dopravou. A hodně lidí
od sousedů také ve městě pracuje, je to skutečně velice pomíchaná společnost. Basilej
je velmi otevřené město, až má někdy člověk
pocit, že je snad otevřenější ke svým sousedům než ke zbytku Švýcarska. Ještě bych
se chtěl zmínit o dalším podstatném rozdílu
k Brnu, Basilej je totiž město polycentrické.
Tím myslím, že existují i mimo centrum města
rostlé čtvrti různého charakteru, čtvrť za
řekou, čtvrť za kolejemi a podobně, každá
se svým těžištěm. Dá se v nich velmi dobře
žít, nakupovat a chodit za zábavou, aniž by
je člověk musel opustit. Městským plánováním je ten systém vědomě podporován, protože nabízí obyvatelům více příležitostí
k identifikaci se svým prostředím.
A co Brno, nezapomínáte na
něj? Jak často se sem vracíte?
Musíte si představit, v jaké situaci jsem po
emigraci byl. Tehdy jsme byli všichni naprosto jasně přesvědčeni, že se už nikdy do Česka nebudeme moct vrátit. Což nebylo zrovna
povzbudivé vědomí, každý tam zanechal