Rozhovor

DOC. ING. ARCH. JIŘÍ OPLATEK:

ČESKO-ŠVÝCARSKÝ ARCHITEKT NA BRNO NIKDY NEZAPOMNĚL

sadit, dotkly nejmíň. A tak většina důstojníků

zase velice rychle nasedla na staré, ideologicky osvědčené koně a velmi brzo bylo jasné, jak to všechno skončí. Já jsem měl velké

štěstí, že se mně podařilo vyjet už pár dnů

po odchodu do civilu. Měsíc po tom už se

hranice na dlouhou dobu zavřely.

Jaké to bylo, hledat v cizině

práci v oboru?

I když žije větší část života ve Švýcarsku,

na rodné Brno architekt Jiří Oplatek nikdy

nezapomněl a pravidelně se sem vrací. Ať

už jako učitel na Fakultě architektury VUT

Brno nebo jako předseda odborných porot

architektonických soutěží, které v posledních letech připravovala městská část

Brno-střed. Jak říkají jeho kolegové

z porot, je důsledný a přísný, ale díky

zahraničním zkušenostem je velmi důležitý a pro rozhodování i dost zásadní jeho

věcný nadhled. Zeptali jsme se, co jej přimělo k emigraci a jak se žije ve Švýcarsku.

A protože se několikrát ročně a rád vrací

do Brna, zajímá nás i jeho názor na rozvoj

města.

Co vás přivedlo k myšlence

odejít z České republiky?

Ruská armáda, samozřejmě. Zase jednou,

nebo, lépe řečeno, už tehdy. Kdo to přímo

nezažil, si asi těžko umí představit, jaký to

byl tehdy šok. Jako kdyby půl roku po listopadu 1989 přijely z východu tanky a odvezly

Havla do Moskvy, kde by musel podepsat,

že byla celá sametová revoluce omyl a že

je vlastně úplně v pořádku, že Rusové zasáhli. Já jsem tehdy v srpnu 1968 zrovna dokončil

fakultu a v září jsem musel na rok nastoupit

na vojnu.

A tam jsem na vlastní kůži zažil, kterým

směrem se to všechno bude ubírat i přes

počáteční odpor prakticky celé společnosti.

Armáda byla totiž ta její část, které se ty změny, které se z jara 1968 podařilo jinde pro-

To tehdy nebyl žádný problém, byla vysoká konjunktura a lidí bylo potřeba. Pár dnů

potom, co jsem přijel do Basileje, jsem náhodou potkal na ulici kamaráda, který taky zrovna absolvoval fakultu. Chodili jsme spolu po

městě, a kde jsme viděli na zvoncích, že tam

sídlí nějací architekti, jsme zazvonili a ptali

se, jestli náhodou někoho nepotřebují. No

a k večeru jsme měli oba pár nabídek. Tak

jsem si jednu z nich vybral, neměl jsem sice

moc tušení, co dělají, ale náhodou to nebyla

špatná volba. Měl jsem jen první den hrůzu

z toho, že budou chtít vidět můj diplom, který

jsem přes hranice samozřejmě sebou nebral.

Ale to je vůbec nezajímalo, řekli mi, kde si

mám sednout a že mi po týdnu dají vědět,

jestli mě vezmou definitivně. Zůstal jsem tam

potom deset let.

Jiné zkušenosti jsem poté udělal s vlastní

kanceláří. Teprve tehdy jsem poznal na vlastní kůži, co znamenají ekonomické cykly

a ochlazení hospodářství. Když bylo málo

práce a mezi kolegy se začalo bojovat

o zakázky, uvědomil jsem si, jak mi ve Švýcarsku chybí ty základní sociální sítě, například spolužáci z gymnázia nebo vysoké školy,

tu na úřadě strýc či bratranec a podobně.

Prostě lidé, kteří by občas mohli pomoct

pouze z toho důvodu, že mě už léta znají.

Občas to byla docela krušná doba, ale vždycky potom zase vysvitlo slunce.

Jak se vám ve Švýcarsku žije?

Pro emigranty z Československa byl tehdy

otevřený celý svět. Že já jsem skončil ve Švýcarsku, je ale vlastně výsledek vnějších okolností, které jsem nakonec mohl jen málo

ovlivnit. Ale osud to se mnou myslel dobře,

já jsem tam velice spokojený. Hodně mně

vyhovuje způsob myšlení tamních lidí, jakási

základní spolehlivost a předvídatelnost. Ale

hlavně mě fascinuje schopnost tamní společnosti dohodnout se nějakým způsobem

i s těmi, jejichž názory jsou často hodně rozdílné. Musíte vědět, že Švýcarsko je hodně

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | leden 2023

rozdrobená země – 26 kantonů, čtyři úřední

řeči a pomalu každé údolí s jiným dialektem.

Tam může politika fungovat pouze s vědomím toho, že šikování nesmiřitelných front

tu společnost nikam neposune, leda snad

k záhubě. Což ovšem na druhé straně taky

znamená, že tamější politika je občas až

trochu nuda, protože se nic moc dramatického neděje. Ale když se dnes člověk rozhlídne po světě, tak za to musí být hodně

rád, že žije v tak nudné zemi. Já alespoň

jsem.

Co máte na Basileji nejraději?

Spolu s příměstskými obcemi je velikost

Basileje srovnatelná s Brnem, už jenom

měřítkem je to tedy velmi příjemné místo

k žití. Na rozdíl od Brna má ale ještě z velké

části středověké centrum, nedotčené válkou

nebo velkoplošnou asanací. A další podstatný rozdíl je řeka. Rýn tam nejenže protéká

středem města, ale ještě se točí z východu

na sever, což znamená, že není v pohledech

vnímán pouze jako lineární prvek. Voda je

v něm čistá, takže se v létě stává masovou

atrakcí pro spoustu lidí, kteří se u prvního

mostu vrhnou do řeky a nechají se unášet

až k francouzské hranici. A to je další specifikum Basileje, která leží na hranici tří států

a do Francie nebo Německa se člověk

dostane městskou dopravou. A hodně lidí

od sousedů také ve městě pracuje, je to skutečně velice pomíchaná společnost. Basilej

je velmi otevřené město, až má někdy člověk

pocit, že je snad otevřenější ke svým sousedům než ke zbytku Švýcarska. Ještě bych

se chtěl zmínit o dalším podstatném rozdílu

k Brnu, Basilej je totiž město polycentrické.

Tím myslím, že existují i mimo centrum města

rostlé čtvrti různého charakteru, čtvrť za

řekou, čtvrť za kolejemi a podobně, každá

se svým těžištěm. Dá se v nich velmi dobře

žít, nakupovat a chodit za zábavou, aniž by

je člověk musel opustit. Městským plánováním je ten systém vědomě podporován, protože nabízí obyvatelům více příležitostí

k identifikaci se svým prostředím.

A co Brno, nezapomínáte na

něj? Jak často se sem vracíte?

Musíte si představit, v jaké situaci jsem po

emigraci byl. Tehdy jsme byli všichni naprosto jasně přesvědčeni, že se už nikdy do Česka nebudeme moct vrátit. Což nebylo zrovna

povzbudivé vědomí, každý tam zanechal