Rozhovor

Jiří Lysák: Život člověka má takový smysl, jaký mu člověk dá

kolik toho člověk pochopí. Venkov

byl vždy blíž zákonům přírody, lidské pospolitosti a uchovávání

bohatosti mateřského jazyka. Zdá

se mi, že se to ale časem mění

a cestu si razí nejrůznější šidítka

šířená bohužel i masovými sdělovacími prostředky. Važme si proto

venkova, každého metru úrodné

půdy, každého ovocného stromu,

lesa, keře i studánky, která zatím

nevyschla. My jsme jako kluci věděli

o všem, kde co roste, co se kde

děje a měli jsme stále co dělat.

Večer nás těžko sháněli domů.

Dnes jedete přes vesnice a nevidíte

mládež. Mladí sedí doma u počítačů a mobilních telefonů.

Profil

Jiří Lysák se narodil 9. září 1926

v Březníku v učitelské rodině. Mládí

prožil na venkově a v Brně. Studoval

na gymnáziu, učitelském ústavu a je

promovaným pedagogem a doktorem pedagogiky. Po válce vyučoval

na Karvinsku, v Bosonohách a ve

Střelicích. Po skončení vojenské prezenční služby začal učit v Brně. Byl

jmenován ředitelem národní školy

v Kohoutovicích a pak ředitelem školy

ve Vídeňské ulici. Podílel se na stavbě

nynějšího gymnázia ve Vídeňské ulici, kde byl po tři roky zástupcem ředitele. Založil zde a vedl první pedagogickou poradnu, později přešel do

funkce ředitele speciální školy.Výrazně přispěl k rozvoji diagnostických

a zvláštních výchovných zařízení

a rozvoji pedagogicko-psychologického poradenství v Jihomoravském

kraji. Posledních sedmnáct roků

aktivní pedagogické činnosti, kterou

ukončil v roce 1988, působil jako krajský školní inspektor. Pracoval také

jako vedoucí zájezdů, jako horský

vůdce a věnoval se myslivosti s řadou

oceněných trofejí i na světových

výstavách. Jeho sociální cítění a rozvrstvené zájmy se odrážejí i v jeho

četné publikační činnosti. Je autorem

mnoha článků a fotografií a uskutečnil

také řadu přednášek a vlastivědných

akcí. V době okupace se zapojil do

trampského hnutí a protifašistického

odboje.Tato část jeho života se zrcadlí v jeho publikacích Trampská vzpomínání (2006) a Z dějin Partyzánské

družiny Josefa Hybeše (2011), další

publikace věnoval zejména svému

rodnému Pooslaví a Pojihlaví. Jeho

poslední uveřejněnou publikací jsou

Citáty a oslovení k zamyšlení (2014).

Za svoji pedagogickou a veřejnou činnost byl mnohokrát oceněn i na celostátní úrovni. V současné době bydlí

střídavě v Brně v Údolní ulici a na lesní samotě ve svém rodném kraji.

Při rozhovoru s dlouholetým

pedagogem Jiřím Lysákem a při

ohlédnutím se za jeho plodným

životem se nemůžeme ubránit

citovat slova Jana Ámose Komenského, se kterými se devadesátiletý Jiří Lysák jednoznačně ztotožňuje: Opravdový život je život

činný. Zahálka je hrobem člověka

zaživa. Co máš udělat, do toho se

dej s chutí, co sám můžeš udělat,

to nečekej od jiných a bez příčiny

neodkládej s ničím. Když můžeš

někomu pomoci, učiň tak s největší radostí!

Když se ohlížíte za svým životem,

vzal byste něco zpět, udělal jinak?

Je mnoho věcí a situací, které bych

s přibývajícími životními zkušenostmi řešil racionálněji a lépe. Vše je

vždy podmíněno prostorem a časem. Nikdo není neomylný a bezchybný, ale jen blb se nepoučí

z předchozích chyb. Přiznat chybu

je ale někdy odvaha a poučit se z ní

je umění.V životě každého se střídá

úspěch s neúspěchem, radost se

smutkem, zdraví s nemocí, láska

s nenávistí. A té lásky a zdraví potřebuje každý nejvíce. Stejně tak i trochu vděku za práci pro společnost.

A já v tom nejsem jiný.

Bydlíte v centru Brna, ale srdcem

jste pořád kolem řeky Oslavy.

Inspiruje vás toto prostředí?

Brno bylo pro mne místem poznání

i vědění. Vesnice a Oslava s Chvojnicí pak tvůrčím prostorem s nejrůznějšími tradicemi, bolestmi

i nadějemi. Příroda a historie mně

ale také dala příležitost k mnoha

poznáním, ale vždy záleží na tom,

Jak ještě vzpomínáte na svoje

mládí?

Měl jsem ideální rodinné prostředí

s mnoha pozitivními příklady a podněty. Rodiče mne brali do divadla,

kina, na koncerty. Vzpomínám si,

jak jsem s nimi jel do Prahy na

pohřeb prezidenta Masaryka, na

Sokolský slet nebo na návštěvu

Osvobozeného divadla. Osobním

příkladem a nenásilně u mě budovali vztah k vlasti, k republice, k soudržnosti rodiny a sociální cítění.

Dnes se vlastenectví a slovo vlastenec uvádí mnohdy jako slovo

hanlivé, což je hrozné. Vždyť přece

kdo si neváží historie své vlasti

a také přírody, nemůže si vážit ani

sám sebe. Běda národu, který

naplive na své dějiny a paměť. Běda

spisovatelům, umělcům a historikům, kteří zapřou svá díla a pějí dle

kohouta, který právě kokrhá nad

Prahou.

Jaké je ve vašich vzpomínkách

Brno?

V Brně žiji od dob první republiky.

Moje nejstarší vzpomínka patří

stavbě Baťova paláce, (dnešní Centrum, pozn. autora), který byl otevřen na začátku třicátých let.

V paměti mně utkvělo, jak se

v Kobližné ulici zarážely piloty

buchary do země. Pamatuji si na

mnohé: protiválečné demonstrace,

mobilizaci, Mnichov, patnáctý březen 1939, život za protektorátu...

Nedávno jsem byl požádán, abych

při setkání k výročí osvobození

Brna zavzpomínal na popravené

trampské kamarády z chaty Kavčice – Josefa Dřevikovského a Jana

Hlaváče. V té souvislosti mám

i vzpomínku na sběrný tábor Pod

kaštany, který připomíná pomník

přímo v místě setkání v sadech

Národního odboje. Z mládežnické

odbojové organizace, kam Dřevikovský a Hlaváč patřili, bylo na

Brněnsku zatčeno 170 členů a 32

se jich nevrátilo domů. Mnozí z nich

prošli právě tímto táborem, zejména

před transportem k soudu do Breslau nebo do koncentračních táborů.

Pamatuji si na těch několik zděných

baráků obehnaných drátěným plotem a viděl jsem i následky destrukce provedené wehrmachtem dva

dny před osvobozením města Brna.

Zůstaly stát jen části zdí.

Vzpomenul jste osadu Kavčice

a stejně tak se jmenuje i písnička,

kterou na počest popravených

trampů zpívali při setkání

v sadech Národního odboje

Roman Horký a Petr Bende, se

kterými jste na fotografii.

A zazpívají ji zde i příští rok, kdy si

připomeneme sto let od narození

těch dvou trampů. A čtyřiasedmdesát let od jejich tragické smrti.

Jsem rád, že i po několika desítkách let se nezapomíná. A že

i píseň má k té době co říct. Pořadatel mě už nyní k tomu setkání

a koncertu koncem dubna příštího

roku pozval. Rád bych zde připomenul i další jména trampů popravených nebo zahynulých v koncentračních táborech.

Na „svoje roky“ vypadáte výborně! Čemu za to vděčíte?

Nechcete-li zblbnout a sledovat jen

svoje neduhy, musíte masírovat

mozek i tělo. A také mít dobré lékaře. Těm jsem vděčný. A stále něco

tvořím. Nyní vydávám publikaci

Z historie trampingu slunného údolí

řeky Oslavy a Chvojnice do roku

1945. A ještě něco: my jsme měli

úctu k vlasti, přírodě a rodině,

dětem a starým lidem, což byly

a jsou základní hodnoty všech

generací. A tak mám ve stáří dobré

pocity a uspokojení, že rodina,

synové, snachy, vnuk i vnučka drží

při sobě a pomáhají mně unést

poslední roky života a překonat

období, kdy tělo účtuje s časem.

Život člověka musí dávat nějaký

smysl. A život člověka má takový

smysl, jaký mu člověk dá.



Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Září 2016