Rozhovor
Jiří Lysák: Život člověka má takový smysl, jaký mu člověk dá
kolik toho člověk pochopí. Venkov
byl vždy blíž zákonům přírody, lidské pospolitosti a uchovávání
bohatosti mateřského jazyka. Zdá
se mi, že se to ale časem mění
a cestu si razí nejrůznější šidítka
šířená bohužel i masovými sdělovacími prostředky. Važme si proto
venkova, každého metru úrodné
půdy, každého ovocného stromu,
lesa, keře i studánky, která zatím
nevyschla. My jsme jako kluci věděli
o všem, kde co roste, co se kde
děje a měli jsme stále co dělat.
Večer nás těžko sháněli domů.
Dnes jedete přes vesnice a nevidíte
mládež. Mladí sedí doma u počítačů a mobilních telefonů.
Profil
Jiří Lysák se narodil 9. září 1926
v Březníku v učitelské rodině. Mládí
prožil na venkově a v Brně. Studoval
na gymnáziu, učitelském ústavu a je
promovaným pedagogem a doktorem pedagogiky. Po válce vyučoval
na Karvinsku, v Bosonohách a ve
Střelicích. Po skončení vojenské prezenční služby začal učit v Brně. Byl
jmenován ředitelem národní školy
v Kohoutovicích a pak ředitelem školy
ve Vídeňské ulici. Podílel se na stavbě
nynějšího gymnázia ve Vídeňské ulici, kde byl po tři roky zástupcem ředitele. Založil zde a vedl první pedagogickou poradnu, později přešel do
funkce ředitele speciální školy.Výrazně přispěl k rozvoji diagnostických
a zvláštních výchovných zařízení
a rozvoji pedagogicko-psychologického poradenství v Jihomoravském
kraji. Posledních sedmnáct roků
aktivní pedagogické činnosti, kterou
ukončil v roce 1988, působil jako krajský školní inspektor. Pracoval také
jako vedoucí zájezdů, jako horský
vůdce a věnoval se myslivosti s řadou
oceněných trofejí i na světových
výstavách. Jeho sociální cítění a rozvrstvené zájmy se odrážejí i v jeho
četné publikační činnosti. Je autorem
mnoha článků a fotografií a uskutečnil
také řadu přednášek a vlastivědných
akcí. V době okupace se zapojil do
trampského hnutí a protifašistického
odboje.Tato část jeho života se zrcadlí v jeho publikacích Trampská vzpomínání (2006) a Z dějin Partyzánské
družiny Josefa Hybeše (2011), další
publikace věnoval zejména svému
rodnému Pooslaví a Pojihlaví. Jeho
poslední uveřejněnou publikací jsou
Citáty a oslovení k zamyšlení (2014).
Za svoji pedagogickou a veřejnou činnost byl mnohokrát oceněn i na celostátní úrovni. V současné době bydlí
střídavě v Brně v Údolní ulici a na lesní samotě ve svém rodném kraji.
Při rozhovoru s dlouholetým
pedagogem Jiřím Lysákem a při
ohlédnutím se za jeho plodným
životem se nemůžeme ubránit
citovat slova Jana Ámose Komenského, se kterými se devadesátiletý Jiří Lysák jednoznačně ztotožňuje: Opravdový život je život
činný. Zahálka je hrobem člověka
zaživa. Co máš udělat, do toho se
dej s chutí, co sám můžeš udělat,
to nečekej od jiných a bez příčiny
neodkládej s ničím. Když můžeš
někomu pomoci, učiň tak s největší radostí!
Když se ohlížíte za svým životem,
vzal byste něco zpět, udělal jinak?
Je mnoho věcí a situací, které bych
s přibývajícími životními zkušenostmi řešil racionálněji a lépe. Vše je
vždy podmíněno prostorem a časem. Nikdo není neomylný a bezchybný, ale jen blb se nepoučí
z předchozích chyb. Přiznat chybu
je ale někdy odvaha a poučit se z ní
je umění.V životě každého se střídá
úspěch s neúspěchem, radost se
smutkem, zdraví s nemocí, láska
s nenávistí. A té lásky a zdraví potřebuje každý nejvíce. Stejně tak i trochu vděku za práci pro společnost.
A já v tom nejsem jiný.
Bydlíte v centru Brna, ale srdcem
jste pořád kolem řeky Oslavy.
Inspiruje vás toto prostředí?
Brno bylo pro mne místem poznání
i vědění. Vesnice a Oslava s Chvojnicí pak tvůrčím prostorem s nejrůznějšími tradicemi, bolestmi
i nadějemi. Příroda a historie mně
ale také dala příležitost k mnoha
poznáním, ale vždy záleží na tom,
Jak ještě vzpomínáte na svoje
mládí?
Měl jsem ideální rodinné prostředí
s mnoha pozitivními příklady a podněty. Rodiče mne brali do divadla,
kina, na koncerty. Vzpomínám si,
jak jsem s nimi jel do Prahy na
pohřeb prezidenta Masaryka, na
Sokolský slet nebo na návštěvu
Osvobozeného divadla. Osobním
příkladem a nenásilně u mě budovali vztah k vlasti, k republice, k soudržnosti rodiny a sociální cítění.
Dnes se vlastenectví a slovo vlastenec uvádí mnohdy jako slovo
hanlivé, což je hrozné. Vždyť přece
kdo si neváží historie své vlasti
a také přírody, nemůže si vážit ani
sám sebe. Běda národu, který
naplive na své dějiny a paměť. Běda
spisovatelům, umělcům a historikům, kteří zapřou svá díla a pějí dle
kohouta, který právě kokrhá nad
Prahou.
Jaké je ve vašich vzpomínkách
Brno?
V Brně žiji od dob první republiky.
Moje nejstarší vzpomínka patří
stavbě Baťova paláce, (dnešní Centrum, pozn. autora), který byl otevřen na začátku třicátých let.
V paměti mně utkvělo, jak se
v Kobližné ulici zarážely piloty
buchary do země. Pamatuji si na
mnohé: protiválečné demonstrace,
mobilizaci, Mnichov, patnáctý březen 1939, život za protektorátu...
Nedávno jsem byl požádán, abych
při setkání k výročí osvobození
Brna zavzpomínal na popravené
trampské kamarády z chaty Kavčice – Josefa Dřevikovského a Jana
Hlaváče. V té souvislosti mám
i vzpomínku na sběrný tábor Pod
kaštany, který připomíná pomník
přímo v místě setkání v sadech
Národního odboje. Z mládežnické
odbojové organizace, kam Dřevikovský a Hlaváč patřili, bylo na
Brněnsku zatčeno 170 členů a 32
se jich nevrátilo domů. Mnozí z nich
prošli právě tímto táborem, zejména
před transportem k soudu do Breslau nebo do koncentračních táborů.
Pamatuji si na těch několik zděných
baráků obehnaných drátěným plotem a viděl jsem i následky destrukce provedené wehrmachtem dva
dny před osvobozením města Brna.
Zůstaly stát jen části zdí.
Vzpomenul jste osadu Kavčice
a stejně tak se jmenuje i písnička,
kterou na počest popravených
trampů zpívali při setkání
v sadech Národního odboje
Roman Horký a Petr Bende, se
kterými jste na fotografii.
A zazpívají ji zde i příští rok, kdy si
připomeneme sto let od narození
těch dvou trampů. A čtyřiasedmdesát let od jejich tragické smrti.
Jsem rád, že i po několika desítkách let se nezapomíná. A že
i píseň má k té době co říct. Pořadatel mě už nyní k tomu setkání
a koncertu koncem dubna příštího
roku pozval. Rád bych zde připomenul i další jména trampů popravených nebo zahynulých v koncentračních táborech.
Na „svoje roky“ vypadáte výborně! Čemu za to vděčíte?
Nechcete-li zblbnout a sledovat jen
svoje neduhy, musíte masírovat
mozek i tělo. A také mít dobré lékaře. Těm jsem vděčný. A stále něco
tvořím. Nyní vydávám publikaci
Z historie trampingu slunného údolí
řeky Oslavy a Chvojnice do roku
1945. A ještě něco: my jsme měli
úctu k vlasti, přírodě a rodině,
dětem a starým lidem, což byly
a jsou základní hodnoty všech
generací. A tak mám ve stáří dobré
pocity a uspokojení, že rodina,
synové, snachy, vnuk i vnučka drží
při sobě a pomáhají mně unést
poslední roky života a překonat
období, kdy tělo účtuje s časem.
Život člověka musí dávat nějaký
smysl. A život člověka má takový
smysl, jaký mu člověk dá.
Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Září 2016