Rozhovor
Jiří Duchoň: Nikdy jsem nechtěl být pěveckou hvězdou
V dubnu před dvěma lety doprovázel Jiří Duchoň na pódiu před
zaplněnými sady Národního
odboje při zpěvu písničky Volá
trubky hlas jubilující zpěvačku
AlenuTichou a loni při témže koncertu, kterým si připomínáme nejrůznější brněnská výročí, uctil písničkou Vítr ví své památku
zemřelého kolegy Štěpána Mátla.
Při letošním koncertu poslední
dubnový den ale bude první
hudební blok patřit výhradně
jemu. Svoje letošní pětasedmdesátiny oslaví společně s orchestrem, který nese jméno muže,
jehož letošní pětadevadesáté
výročí narození si budeme při koncertu rovněž připomínat. Je to člověk, který se jako muzikant vepsal
nesmazatelně do zlaté knihy našeho jazzu, swingu i populární hudby a který zanechal výraznou stopu také v paměti těch, které na
jejich hudební i životní cestě oslovil. Gustav Brom.
Jak vy na pana kapelníka Broma
vzpomínáte?
Vzpomínám si, jak za mnou
v osmašedesátém přišel s nabídkou, abych odjel s jeho kapelou na
turné do Německa. Já jsem tam už
zpíval a prý, že tam chtějí zase toho
zpěváka s vysokým hlasem
(úsměv). Ze spolupráce tehdy ale
sešlo, protože jsem měl už potvrzenou cestu do Švédska. Takže teď
v dubnu si vlastně s Orchestrem
Gustava Broma zazpívám vůbec
poprvé. Po téměř padesáti letech
od nabídky pana kapelníka. S Gustou Bromem jsme se ale potkávali
často. On byl charismatický člověk.
Přistupoval poctivě ke každému
druhu muziky i ke každému člověku.
Byl to skutečný profesionál s velkým
srdcem.
Vzpomenete si na svoje hudební
začátky?
Celá naše rodina byla velmi muzikální. Moje maminka hezky zpívala
a táta měl s mými strýci kapelu,
takovou tu se vším všudy: nějaké
to ságo, harmonika, housličky...
Sedli na kola, nástroje na záda
a jezdili hrávat po celém kraji.
A v tom jsem vyrůstal, takže žádný
div, že jsem už velmi brzičko začal
zpívat na nejrůznějších besídkách.
A v šesti letech jsem zpíval broučka
při premiéře opery Broučci v píseckém divadle.
Chtěl jste se stát vojenským muzikantem?
Naši neměli peníze, abych šel hned
po škole na konzervatoř, a tak mě
poslali do vojenské hudební školy.
Na tu školu ale nevzpomínám rozhodně ve zlém. Hodně jsem se
naučil a poznal řadu zajímavých lidí.
Se mnou do ročníku nastoupil třeba
Karel Bělohoubek, který se stal později šéfdirigentem Ústřední hudby
Armády České republiky. Před námi
tady studoval třeba legendární skladatel a kapelník Karel Valdauf a po
nás třeba bratři Malinové, kteří jsou
známí z účinkování s Robertem
Křesťanem ve skupině Druhá tráva,
nebo bratr Václava Neckáře Jan
Neckář. Po deseti letech u vojáků
jsem ale odešel do civilu. Chtěl jsem
se stát muzikantem, ne vojákem.
Jak vzpomínáte na svoje brněnské
začátky?
Byla to pro mě doba radosti a práce,
která mě bavila. Udělal jsem maturitu na konzervatoři, natáčel jsem
v rozhlase, televizi, jezdil po estrádách, zkrátka, byl jsem v jednom
kole. Účinkoval jsem společně
s dnešními legendami naší populární hudby a zábavy: Zbyšek
a Libor Pantůčkovi, Ruda Stolař,
Boženka Šebetovská, Jarmila
Veselá... S Alenkou Tichou jsem
nazpíval v doprovodu Velkého
smyčcového orchestru Československého rozhlasu moji asi nejznámější písničku Volá trubky hlas.
Napsali ji Bohuslav Sedláček a textař Jan Fiala a během dvou let vyšla
u všech našich tří tehdejších vydavatelství. Nejdříve u Pantonu, v roce
1969 u brněnského Discantu
a v roce 1970 ji vydal Supraphon.
Byl to můj vůbec první titul na deskách. Vzpomínám si, jak mě volali
z Pantonu, že potřebují na obal moji
fotku. Já byl tehdy zrovna ve Švédsku a místo, abych se napucoval
a šel k nějakému profesionálnímu
fotografovi, našel jsem si nejbližší
automat, vhodil jednu švédskou
korunu a fotka byla na světě. Možná
to svědčí o mém přístupu ke slávě
populárního zpěváka. Já jsem to
moje zpívání moc neprožíval, prožíval jsem muziku. Ať už s rozhlasovým smyčcových orchestrem
jako violoncellista, s big bandem,
Profil
kde jsem hrával na saxofon, ale i na
moři, při hraní na lodích s Leonem
Slezákem nebo Laďou Kerndlem.
Říká se o vás, že jste byl nejlepší
zpěvák mezi muzikanty a nejlepší
muzikant mezi zpěváky...
Nakolik je to nadsázka a nakolik
pravda musí samozřejmě posoudit
jiní, ale pravdou je, že třeba při veřejných rozhlasových nahrávkách, při
nichž jsem působil a účinkoval jako
koncertní mistr, jsem po sólovém
výstupu na violoncello šel před
orchestr a zpíval. Nikdy jsem ale
nechtěl být pěveckou hvězdou. Pro
mně byla a je zásadní muzika.
A jsem rád, že mě to vydrželo až
do dnešní doby.
Při koncertu v sobotu 30. dubna
budete zpívat poprvé s Orchestrem
Gustava Broma. Co to bude?
Rád bych si opět zazpíval Volá trubky hlas a určitě budu zpívat dvě nádherné skladby v perfektním aranžmá Mirka Hanáka. První se jmenuje
česky Vše o mně, vznikla přesně
před pětaosmdesáti lety, a druhá je
velmi populární O sole mio. Ta je
ještě starší. Byla napsána vlastně
již v předminulém století a zpívali ji
takoví mistři jako například Enrico
Caruso, Mario Lanza, Luciano
Pavarotti, s anglickým textem například Elvis Presley nebo Tony Bennett. Já ji budu zpívat s českým textem Jiřiny Fikejzové a rád bych jí
připomenul nedožité pětaosmdesátiny brněnského rodáka Milana
Chladila. Jiřina Fikejzová písničku
otextovala právě pro něho a nazvala
ji Za rok se vrátím.
I
Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl
Jiří Duchoň se narodil 3. ledna 1941
v Písku.V muzikantské rodině. Není
proto divu, že už v šesti letech zpíval
v opeře Broučci. V rodném městě
se učil také na housličky v hudební
škole Otakara Ševčíka a v roce
1956 byl přijat ke studiu (klarinet
a violoncello) na Vojenskou hudební
školu v Roudnici nad Labem. Po
jejím absolvování působil sedm let
u posádkové hudby ve Vyškově
a dálkově studoval na brněnské
konzervatoři. Zúčastňoval se různých soutěží a po úspěchu ve finále
1. ročníku amatérských zpěváků
v Jihlavě byl pozván k rozhlasovému natáčení. Byl osloven také dirigentem Milošem Machkem a po
konkursu v roce 1967 nastoupil jako
violoncellista v brněnském rozhlasovém orchestru, kde se stal posléze koncertním mistrem. Vystupoval
také s dalšími předními kapelami
(mj. Orchestr Erika Knirsche)
a v roce 1968 vyjel s Orchestrem
Mirko Foreta na svoje první zahraniční turné – do Švédska. Hvězda
Jiřího Duchoně začala stoupat
a jeho celostátní popularita rostla
zejména po odvysílání každého
dalšího hudebně zábavného televizního pořadu (např. Brněnské
kolo, Hity roku apod.). Na svém kontě má několik desítek rozhlasových
a gramofonových titulů, hitem se
stala zejména skladba Volá trubky
hlas. Po zrušení Rozhlasového
orchestru studio Brno na začátku
devadesátých let začal podnikat –
muzikantská návštěva Montrealu
ho inspirovala k otevření svatebního
salonu, ale láska k hudbě a jeho
pěvecké a instrumentální schopnosti ho přivedly zpátky na hudební
pódia. Vystupuje s kapelou
MR. SWING i se svým „one man
show“ a užívá si rodiny, přátel, muziky a všeho, co k tomu patří. A nezapomíná ani na tenis!
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Duben 2016