Rozhovor

Jiří Duchoň: Nikdy jsem nechtěl být pěveckou hvězdou

V dubnu před dvěma lety doprovázel Jiří Duchoň na pódiu před

zaplněnými sady Národního

odboje při zpěvu písničky Volá

trubky hlas jubilující zpěvačku

AlenuTichou a loni při témže koncertu, kterým si připomínáme nejrůznější brněnská výročí, uctil písničkou Vítr ví své památku

zemřelého kolegy Štěpána Mátla.

Při letošním koncertu poslední

dubnový den ale bude první

hudební blok patřit výhradně

jemu. Svoje letošní pětasedmdesátiny oslaví společně s orchestrem, který nese jméno muže,

jehož letošní pětadevadesáté

výročí narození si budeme při koncertu rovněž připomínat. Je to člověk, který se jako muzikant vepsal

nesmazatelně do zlaté knihy našeho jazzu, swingu i populární hudby a který zanechal výraznou stopu také v paměti těch, které na

jejich hudební i životní cestě oslovil. Gustav Brom.

Jak vy na pana kapelníka Broma

vzpomínáte?

Vzpomínám si, jak za mnou

v osmašedesátém přišel s nabídkou, abych odjel s jeho kapelou na

turné do Německa. Já jsem tam už

zpíval a prý, že tam chtějí zase toho

zpěváka s vysokým hlasem

(úsměv). Ze spolupráce tehdy ale

sešlo, protože jsem měl už potvrzenou cestu do Švédska. Takže teď

v dubnu si vlastně s Orchestrem

Gustava Broma zazpívám vůbec

poprvé. Po téměř padesáti letech

od nabídky pana kapelníka. S Gustou Bromem jsme se ale potkávali

často. On byl charismatický člověk.

Přistupoval poctivě ke každému

druhu muziky i ke každému člověku.

Byl to skutečný profesionál s velkým

srdcem.

Vzpomenete si na svoje hudební

začátky?

Celá naše rodina byla velmi muzikální. Moje maminka hezky zpívala

a táta měl s mými strýci kapelu,

takovou tu se vším všudy: nějaké

to ságo, harmonika, housličky...

Sedli na kola, nástroje na záda

a jezdili hrávat po celém kraji.

A v tom jsem vyrůstal, takže žádný

div, že jsem už velmi brzičko začal

zpívat na nejrůznějších besídkách.

A v šesti letech jsem zpíval broučka

při premiéře opery Broučci v píseckém divadle.

Chtěl jste se stát vojenským muzikantem?

Naši neměli peníze, abych šel hned

po škole na konzervatoř, a tak mě

poslali do vojenské hudební školy.

Na tu školu ale nevzpomínám rozhodně ve zlém. Hodně jsem se

naučil a poznal řadu zajímavých lidí.

Se mnou do ročníku nastoupil třeba

Karel Bělohoubek, který se stal později šéfdirigentem Ústřední hudby

Armády České republiky. Před námi

tady studoval třeba legendární skladatel a kapelník Karel Valdauf a po

nás třeba bratři Malinové, kteří jsou

známí z účinkování s Robertem

Křesťanem ve skupině Druhá tráva,

nebo bratr Václava Neckáře Jan

Neckář. Po deseti letech u vojáků

jsem ale odešel do civilu. Chtěl jsem

se stát muzikantem, ne vojákem.

Jak vzpomínáte na svoje brněnské

začátky?

Byla to pro mě doba radosti a práce,

která mě bavila. Udělal jsem maturitu na konzervatoři, natáčel jsem

v rozhlase, televizi, jezdil po estrádách, zkrátka, byl jsem v jednom

kole. Účinkoval jsem společně

s dnešními legendami naší populární hudby a zábavy: Zbyšek

a Libor Pantůčkovi, Ruda Stolař,

Boženka Šebetovská, Jarmila

Veselá... S Alenkou Tichou jsem

nazpíval v doprovodu Velkého

smyčcového orchestru Československého rozhlasu moji asi nejznámější písničku Volá trubky hlas.

Napsali ji Bohuslav Sedláček a textař Jan Fiala a během dvou let vyšla

u všech našich tří tehdejších vydavatelství. Nejdříve u Pantonu, v roce

1969 u brněnského Discantu

a v roce 1970 ji vydal Supraphon.

Byl to můj vůbec první titul na deskách. Vzpomínám si, jak mě volali

z Pantonu, že potřebují na obal moji

fotku. Já byl tehdy zrovna ve Švédsku a místo, abych se napucoval

a šel k nějakému profesionálnímu

fotografovi, našel jsem si nejbližší

automat, vhodil jednu švédskou

korunu a fotka byla na světě. Možná

to svědčí o mém přístupu ke slávě

populárního zpěváka. Já jsem to

moje zpívání moc neprožíval, prožíval jsem muziku. Ať už s rozhlasovým smyčcových orchestrem

jako violoncellista, s big bandem,

Profil

kde jsem hrával na saxofon, ale i na

moři, při hraní na lodích s Leonem

Slezákem nebo Laďou Kerndlem.

Říká se o vás, že jste byl nejlepší

zpěvák mezi muzikanty a nejlepší

muzikant mezi zpěváky...

Nakolik je to nadsázka a nakolik

pravda musí samozřejmě posoudit

jiní, ale pravdou je, že třeba při veřejných rozhlasových nahrávkách, při

nichž jsem působil a účinkoval jako

koncertní mistr, jsem po sólovém

výstupu na violoncello šel před

orchestr a zpíval. Nikdy jsem ale

nechtěl být pěveckou hvězdou. Pro

mně byla a je zásadní muzika.

A jsem rád, že mě to vydrželo až

do dnešní doby.

Při koncertu v sobotu 30. dubna

budete zpívat poprvé s Orchestrem

Gustava Broma. Co to bude?

Rád bych si opět zazpíval Volá trubky hlas a určitě budu zpívat dvě nádherné skladby v perfektním aranžmá Mirka Hanáka. První se jmenuje

česky Vše o mně, vznikla přesně

před pětaosmdesáti lety, a druhá je

velmi populární O sole mio. Ta je

ještě starší. Byla napsána vlastně

již v předminulém století a zpívali ji

takoví mistři jako například Enrico

Caruso, Mario Lanza, Luciano

Pavarotti, s anglickým textem například Elvis Presley nebo Tony Bennett. Já ji budu zpívat s českým textem Jiřiny Fikejzové a rád bych jí

připomenul nedožité pětaosmdesátiny brněnského rodáka Milana

Chladila. Jiřina Fikejzová písničku

otextovala právě pro něho a nazvala

ji Za rok se vrátím.



Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

Jiří Duchoň se narodil 3. ledna 1941

v Písku.V muzikantské rodině. Není

proto divu, že už v šesti letech zpíval

v opeře Broučci. V rodném městě

se učil také na housličky v hudební

škole Otakara Ševčíka a v roce

1956 byl přijat ke studiu (klarinet

a violoncello) na Vojenskou hudební

školu v Roudnici nad Labem. Po

jejím absolvování působil sedm let

u posádkové hudby ve Vyškově

a dálkově studoval na brněnské

konzervatoři. Zúčastňoval se různých soutěží a po úspěchu ve finále

1. ročníku amatérských zpěváků

v Jihlavě byl pozván k rozhlasovému natáčení. Byl osloven také dirigentem Milošem Machkem a po

konkursu v roce 1967 nastoupil jako

violoncellista v brněnském rozhlasovém orchestru, kde se stal posléze koncertním mistrem. Vystupoval

také s dalšími předními kapelami

(mj. Orchestr Erika Knirsche)

a v roce 1968 vyjel s Orchestrem

Mirko Foreta na svoje první zahraniční turné – do Švédska. Hvězda

Jiřího Duchoně začala stoupat

a jeho celostátní popularita rostla

zejména po odvysílání každého

dalšího hudebně zábavného televizního pořadu (např. Brněnské

kolo, Hity roku apod.). Na svém kontě má několik desítek rozhlasových

a gramofonových titulů, hitem se

stala zejména skladba Volá trubky

hlas. Po zrušení Rozhlasového

orchestru studio Brno na začátku

devadesátých let začal podnikat –

muzikantská návštěva Montrealu

ho inspirovala k otevření svatebního

salonu, ale láska k hudbě a jeho

pěvecké a instrumentální schopnosti ho přivedly zpátky na hudební

pódia. Vystupuje s kapelou

MR. SWING i se svým „one man

show“ a užívá si rodiny, přátel, muziky a všeho, co k tomu patří. A nezapomíná ani na tenis!

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Duben 2016