Rozhovor
MOJMÍR JEŘÁBEK: VÍDEŇANY
VŽDY PŘILÁKÁ LOOS A VILA TUGENDHAT
Vše začalo jeho zájmem o němčinu. Ten ho
dovedl až na post kulturního atašé v Německu, posléze na zahraniční odbor na
brněnském magistrátu a od roku 2018 na
místo ředitele Českého centra ve Vídni.
Čím teď České centrum žije?
Letošní podzim se vymyká tím, že celá síť
Českých center, kterých je 26 ve 23 zemích
na třech kontinentech, společně naplánovala
některá témata na dobu našeho předsednictví v Radě Evropské unie. K hlavním patří
lidská práva a my na to reagujeme dvěma
výstavami. Jedna, Vídeň múzická, se koná
v prostorách velvyslanectví a přibližuje díla
tří výtvarníků, chartistů, kteří díky velkorysému
pozvání kancléře Kreiského mohli najít nový
domov ve Vídni. Jde o Ondřeje Kohouta, syna
známého spisovatele, jeho ženu Evu Vones
a legendárního zakladatele happeningů
v Československu šedesátých let Eugena
Brikciuse. S tím koresponduje právě otevřená
výstava v Českém centru Patočka – filosof
a nepřítel státu. První mluvčí Charty, který se
stal i první obětí štvanice proti ní, je představen v kontextu uměleckých děl jeho přátel.
Naším hlavním prostorem je totiž galerie, kde
pravidelně prezentujeme především současné české a moravské umělce.
Po této mimořádné výstavě to bude naše
dnes asi nejoceňovanější výtvarnice Eva
Koťátková. S kulturními instituty dalších zemí
EU pak v říjnu plánujeme premiérovou Noc
literatury. Za naše barvy se bude jistě statečně bít poloviční Brňan Jaroslav Rudiš. Na
závěr roku (i mého působení ve Vídni)
bychom rádi v trojici, s francouzskými i švédskými kolegy (od Francie jsme předsednictví
převzali, Švédům je předáme), připravili literární večer s brněnskou autorkou Kateřinou
Tučkovou, která zastupuje Českou republiku
v antologii Le Grand Tour vydanou letos Francouzy k jejich předsednictví. Významný francouzský novinář Olivier Guez vybral 27 autorů či autorek z 27 zemí Unie, aby přiblížili
zajímavá a zapomenutá místa evropské kultury a historie. Publikace je zatím jen ve francouzštině, kterou bohužel neumím, tak se
na večer těším, alespoň se dozvím, o čem
Katka psala.
Na programu Centra jsou
i přednášky o češtině. Znamená
to, že se někteří Rakušané učí
česky?
Pozorný čtenář si možná všiml, že na rozdíl
od jiných kulturních institutů se jmenujeme
„jen“ České centrum. Důvod je ten, že naším
posláním je šíření dobrého jména a informací
o České republice nejen prostřednictvím kultury. K tomu patří i jazyková výuka, kterou již
tradičně nabízíme. Ano, zájem je značný, naše
dva kurzy jsou vždy plné. On-line přednášky
o češtině jsou pak takovým bonusem pro
zájemce.
Co je z české kultury pro
Rakušany atraktivní?
Určitě vše, co nás spojuje a co snese nejpřísnější měřítka! Vídeň byla, je a jistě zůstane přední metropolí kultury a životního
stylu. Dobrý překlad českého autora, výstava
či například dokumentární film o vile Tugendhat si své diváky vždy najde. Vídeňan to
dovede ocenit, stejně jako dobré jídlo a pití.
U osobností platí totéž. Největší zájem jsem
zažil při výstavě o Adolfu Loosovi, v níž jsme
se snažili přiblížit jeho méně známý brněnský
a plzeňský kontext. Vedle řady jiných výstav
věnovaných slavnému brněnskému rodákovi
tato nezapadla. Téma tím neskončilo: S Českou televizí Brno nyní chystáme ve Vídni ve
světové premiéře uvedení dokumentu
o Loosovi.
Co zajímá Vídeňany v Brně?
Co by se mohlo či mělo zlepšit,
aby Brno navštěvovali hojněji?
Určitě vila Tugendhat na prvním místě! Co
zlepšit? Její dostupnost! Časem pak propojit
všechny tři vily, tedy Löw-Beerovu a Arnoldovu a jejich zahrady, nabídnout další služby
a nemyslet si, že boom musí trvat věčně. Tedy
vytrvale investovat do propagace brněnské
meziválečné architektury jako jedinečného
fenoménu.
Co by si Brňané ve Vídni neměli
nechat ujít?
Vedle císařských sídel Hofburgu a Schönbrunnu určitě Belvedere s krásným výhledem
na centrum, francouzským parkem a skvělými
výstavami v obou jeho částech – Horním i Dolním zámku. Je to oáza přírody a architektury
kousek od rušného centra. Nikdy se nezklamete při návštěvách galerií. Především Albertiny a Uměleckohistorického muzea, světově
proslulou kolekcí se pyšní i uměleckoprůmyslové muzeum MAK na Okružní třídě. Všichni
jistě nakoukli do svatoštěpánského chrámu,
PhDr. Mojmír Jeřábek se narodil v roce
1957 v Brně, vyrůstal na Lidické 49
v dnešní městské části Brno-střed, po
maturitě na Gymnáziu Lerchova vystudoval germanistiku a bohemistiku na
Filozofické fakultě UJEP, dnešní Masarykově univerzitě. Profesní dráhu začínal
jako sportovní novinář v Lidové demokracii a Brněnském večerníku, dále pracoval v letech 1996 až 1997 jako kulturní
atašé na Velvyslanectví České republiky
v Bonnu, následně do roku 2001 zastával
pozici PR manažera Veletrhů Brno. Poté
se stal vedoucím Odboru zahraničních
vztahů Magistrátu města Brna a od roku
2017 až dosud je ředitelem Českého
centra Vídeň. Je držitelem rakouského
vyznamenání Za zásluhy o Rakouskou
republiku.
ale asi mnohé nenapadlo navštívit také jeho
podzemí. Tamní katakomby, původně rozsáhlá pohřebiště a kostnice, vám s průvodcem
osvětlí mnoho z historie města. I na Mozarta
dojde! No a v rámci této pohřební tematiky
nelze minout císařskou Kapucínskou hrobku
a rozsáhlý Zentralfriedhof, spjatý s mnoha
slavnými jmény. Tento hřbitov se stal nepochybně vzorem i pro brněnský Ústřední hřbitov. Na rozdíl od něj však zahrnuje všechny
konfese, pravoslavnou i židovskou část.
Které místo vám přirostlo
k srdci v Brně-střed?
Asi Lužánky, u nichž jsem vyrostl, škola na
Antonínské a její okolí, včetně Tyršáku. Vidíte,
už jsme zase u těch parků! A pak Barvičova,
další místo našich klukovských her, a – do
třetice – tajemný Wilsonův les, přecházející
do Žabovřesk, kde jsme našli později nový
Marta Vojáčková I
domov.
Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2022 | 15