Rozhovor

v letech 1956 a 1957 přílet dvou jasných

komet, Arend-Rolandova měla dva ohony,

což mě fascinovalo. Tehdy jsem poprvé přišel

na hvězdárnu a zjistil, že koukat se dalekohledem je strašně prima a že bych to asi chtěl

dělat, až budu velký. Na té druhé kometě

bylo zase hezké to, že ji objevil Čech, Antonín

Mrkos, jeden z nejúspěšnějších lovců komet

20. století. Měl jsem štěstí na učitele, kteří

můj exotický zájem respektovali, někteří mě

dokonce nechali tu a tam učit, takže mi přišlo

normální, že bych tím učitelem mohl být, až

vyrostu.

Stal jste se astronomem

i učitelem. Po cestě nenastala

žádná překvapení?

Překvapivě vlivnou institucí se nečekaně

stala brněnská dětská nemocnice, kde mně

ve dvanácti léčili revmatickou horečku. Spolupacient dostal infekční zápal plic a stali jsme

se vězni karantény. S sebou jsem měl akorát

třídílnou učebnici astronomie a ve skříňce

jsem objevil zapomenutého Švejka. Byl jsem

tam zavřený asi měsíc, neměl jsem co dělat,

ani učitele tam nepustili, nikoho, tak jsem se

všechny tři učebnice i toho Švejka naučil zpaměti. Tehdy to šlo.

Hned po návratu jsem šel na hvězdárnu

a brzy tam začal pracovat jako demonstrátor,

tak se tam říkalo těm, co návštěvníkům povídají o vesmíru. Trávil jsem tam kdejakou volnou chvilku, ne jen kvůli astronomii. Scházela

se tam svobodomyslná společnost mladých

lidí, hráli jsme na chodbě karty, na louce házeli

létajícím talířem, také poslouchali Svobodnou

Evropu, protože ta se na kopci dala chytit.

Samá zábava, studium

exotického oboru... co řádná

školní docházka?

Střední školu jsem začal ve speciálce matfyz na Lerchově, po dvou letech jsem přešel

na dnešní Vídeňskou do zvláštní třídy pro

řešitele matfyz olympiád. Skvělí učitelé, z tam

získaných znalostí jsem těžil po celou vysokou školu. Po roce ovšem úřady třídu zase

rozpustily, protože výjimečnost se tehdy

nenosila.

Další kroky musely logicky

směřovat na přírodovědeckou

fakultu...

Po střední jsem se hlásil jednak na přírodovědu, na fyziku, jednak na konzervatoř.

Hrál jsem totiž už slušně na klarinet a přišlo

mi to také jako docela zajímavé povolání. Na

fyziku mě díky úspěchům v olympiádách vzali

hned, bez zkoušek. Absolvoval jsem ji bez

potíží, asi také proto, že jsem připravoval ke

zkouškám spolužáky. Opakoval jsem jim probranou látku, tím jsem se to naučil doopravdy

důkladně. Představoval jsem si, že bych na

fakultě mohl po studiu zůstat učit. Po vysoké

se chodilo na vojnu, ale díky prodělané revmatické horečce jsem nemusel, dostal jsem

takzvanou modrou knížku, což byla v tehdejších poměrech skutečná výhra, takže po jejím

získání jsem se poprvé v životě opil.

Kudy pak vedla cesta

k profesionální astronomii?

Svůj červený diplom jsem naivně považoval za poukaz na asistentské místo na přírodovědě. Nebyl jím tam ani jinde. Nakonec

jsem vyhrál konkurz na VUT, kde jsem učil

fyziku. Ovšem v roce 1972 si mě vzala do

prádla takzvaná prověrková komise.

„Souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské

smlouvy do naší země jako s bratrskou

pomocí?" „Nesouhlasím."

„Jak dlouho myslíte, že by ten pobyt vojsk

u nás měl trvat?"

„No, kdyby odešli včera, tak by bylo

pozdě."

Dneska se trochu divím, jaký jsem byl tenkrát jánošík, ale měl jsem za sebou řadu úspěchů a příslib poloviny studentů, že když mě

komise vyhodí, půjdou stávkovat. No, vyhodila. Měl jsem zakázané všechny školy všech

stupňů na území republiky, takže se mi práce

sháněla těžko. Naštěstí se našel statečný člověk, profesor Otto Obůrka, ředitel brněnské

hvězdárny, který mě vzal, stejně jako mého

vrstevníka Zdeňka Pokorného. Ten byl předtím ředitelem prostějovské hvězdárny, kde

ovšem dopadl stejně jako já na VUT.

Třicet let jste byl

zaměstnancem hvězdárny, od

roku 1990 do 2001 jejím

ředitelem. To byla přelomová

doba nejen politicky. Optickým

pozorováním, tedy pozemským,

v odborné astronomii prakticky

odzvonilo díky explozívnímu

vývoji technologií. Jak se to

projevilo ve vaší odborné práci?

Astronomie se fantasticky rozrostla obsahem, technologicky i počtem vědců. Když jsem

profesionálně začínal, polovinu astronomů

jsem znal osobně. Psali jsme si dopisy a oznamovali si novinky – tenkrát nebyly mobily

a volání z pevných linek bylo velice omezené,

teď píšeme e-maily a času je kupodivu podstatně méně, dnešních astronomů znám tak

pět procent. I tak to stačí k vytížení. Tykám si

s asi 350 astronomy z celého světa.

Prof. RNDr. Zdeněk Mikulášek, CSc.

(1947) je významný astrofyzik a popularizátor vědy s rozsáhlou mezinárodní

aktivitou. Působí v Ústavu teoretické

fyziky a astrofyziky Přírodovědecké

fakulty Masarykovy univerzity. Česká

astronomická společnost jej obdařila

Cenou Františka Nušla za celoživotní

přínos české astronomii a cenou Littera

astronomica za publikační a popularizační práci. Od roku 2000 nese jeho

jméno planetka číslo 11124.

Astronomie se odjakživa přátelí

s hudbou, obě patří mezi

devatero múz. Ve vašem

osobním případě je to přátelství

zvláště markantní.

Ano, celoživotní. Léta jsem hrál v Symfonickém orchestru železničářů. V roce 1994

jsem dal dohromady desetičlennou Komorní

dechovou harmonii Brno, jejímž jádrem jsou

dvě klasická dechová kvinteta. Dnes máme

pro toto složení upravených kolem 380 nejrůznějších skladeb klasické hudby, něco

i z lehčí populární hudby. Kromě hry na klarinet jsem dramaturgem a manažerem.

Nesmírně mě to baví. V čele KDH stáli vynikající dirigenti, například Robert Kružík, nyní

šéfdirigent Zlínské filharmonie, Jakub Hrůša,

šéfdirigent Bamberských symfoniků v Bavorsku, Jakub Mareček, dnes ředitel České filharmonie. Ochrannou ruku nad námi drží

město Brno, které nám pomáhá s financováním části aktivit.

Děkuji za rozhovor a přeji stále pevné

zdraví včetně pověstného specifického

Miroslav Sedláček ■

humoru.

Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2021 | 15