Rozhovor
v letech 1956 a 1957 přílet dvou jasných
komet, Arend-Rolandova měla dva ohony,
což mě fascinovalo. Tehdy jsem poprvé přišel
na hvězdárnu a zjistil, že koukat se dalekohledem je strašně prima a že bych to asi chtěl
dělat, až budu velký. Na té druhé kometě
bylo zase hezké to, že ji objevil Čech, Antonín
Mrkos, jeden z nejúspěšnějších lovců komet
20. století. Měl jsem štěstí na učitele, kteří
můj exotický zájem respektovali, někteří mě
dokonce nechali tu a tam učit, takže mi přišlo
normální, že bych tím učitelem mohl být, až
vyrostu.
Stal jste se astronomem
i učitelem. Po cestě nenastala
žádná překvapení?
Překvapivě vlivnou institucí se nečekaně
stala brněnská dětská nemocnice, kde mně
ve dvanácti léčili revmatickou horečku. Spolupacient dostal infekční zápal plic a stali jsme
se vězni karantény. S sebou jsem měl akorát
třídílnou učebnici astronomie a ve skříňce
jsem objevil zapomenutého Švejka. Byl jsem
tam zavřený asi měsíc, neměl jsem co dělat,
ani učitele tam nepustili, nikoho, tak jsem se
všechny tři učebnice i toho Švejka naučil zpaměti. Tehdy to šlo.
Hned po návratu jsem šel na hvězdárnu
a brzy tam začal pracovat jako demonstrátor,
tak se tam říkalo těm, co návštěvníkům povídají o vesmíru. Trávil jsem tam kdejakou volnou chvilku, ne jen kvůli astronomii. Scházela
se tam svobodomyslná společnost mladých
lidí, hráli jsme na chodbě karty, na louce házeli
létajícím talířem, také poslouchali Svobodnou
Evropu, protože ta se na kopci dala chytit.
Samá zábava, studium
exotického oboru... co řádná
školní docházka?
Střední školu jsem začal ve speciálce matfyz na Lerchově, po dvou letech jsem přešel
na dnešní Vídeňskou do zvláštní třídy pro
řešitele matfyz olympiád. Skvělí učitelé, z tam
získaných znalostí jsem těžil po celou vysokou školu. Po roce ovšem úřady třídu zase
rozpustily, protože výjimečnost se tehdy
nenosila.
Další kroky musely logicky
směřovat na přírodovědeckou
fakultu...
Po střední jsem se hlásil jednak na přírodovědu, na fyziku, jednak na konzervatoř.
Hrál jsem totiž už slušně na klarinet a přišlo
mi to také jako docela zajímavé povolání. Na
fyziku mě díky úspěchům v olympiádách vzali
hned, bez zkoušek. Absolvoval jsem ji bez
potíží, asi také proto, že jsem připravoval ke
zkouškám spolužáky. Opakoval jsem jim probranou látku, tím jsem se to naučil doopravdy
důkladně. Představoval jsem si, že bych na
fakultě mohl po studiu zůstat učit. Po vysoké
se chodilo na vojnu, ale díky prodělané revmatické horečce jsem nemusel, dostal jsem
takzvanou modrou knížku, což byla v tehdejších poměrech skutečná výhra, takže po jejím
získání jsem se poprvé v životě opil.
Kudy pak vedla cesta
k profesionální astronomii?
Svůj červený diplom jsem naivně považoval za poukaz na asistentské místo na přírodovědě. Nebyl jím tam ani jinde. Nakonec
jsem vyhrál konkurz na VUT, kde jsem učil
fyziku. Ovšem v roce 1972 si mě vzala do
prádla takzvaná prověrková komise.
„Souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské
smlouvy do naší země jako s bratrskou
pomocí?" „Nesouhlasím."
„Jak dlouho myslíte, že by ten pobyt vojsk
u nás měl trvat?"
„No, kdyby odešli včera, tak by bylo
pozdě."
Dneska se trochu divím, jaký jsem byl tenkrát jánošík, ale měl jsem za sebou řadu úspěchů a příslib poloviny studentů, že když mě
komise vyhodí, půjdou stávkovat. No, vyhodila. Měl jsem zakázané všechny školy všech
stupňů na území republiky, takže se mi práce
sháněla těžko. Naštěstí se našel statečný člověk, profesor Otto Obůrka, ředitel brněnské
hvězdárny, který mě vzal, stejně jako mého
vrstevníka Zdeňka Pokorného. Ten byl předtím ředitelem prostějovské hvězdárny, kde
ovšem dopadl stejně jako já na VUT.
Třicet let jste byl
zaměstnancem hvězdárny, od
roku 1990 do 2001 jejím
ředitelem. To byla přelomová
doba nejen politicky. Optickým
pozorováním, tedy pozemským,
v odborné astronomii prakticky
odzvonilo díky explozívnímu
vývoji technologií. Jak se to
projevilo ve vaší odborné práci?
Astronomie se fantasticky rozrostla obsahem, technologicky i počtem vědců. Když jsem
profesionálně začínal, polovinu astronomů
jsem znal osobně. Psali jsme si dopisy a oznamovali si novinky – tenkrát nebyly mobily
a volání z pevných linek bylo velice omezené,
teď píšeme e-maily a času je kupodivu podstatně méně, dnešních astronomů znám tak
pět procent. I tak to stačí k vytížení. Tykám si
s asi 350 astronomy z celého světa.
Prof. RNDr. Zdeněk Mikulášek, CSc.
(1947) je významný astrofyzik a popularizátor vědy s rozsáhlou mezinárodní
aktivitou. Působí v Ústavu teoretické
fyziky a astrofyziky Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity. Česká
astronomická společnost jej obdařila
Cenou Františka Nušla za celoživotní
přínos české astronomii a cenou Littera
astronomica za publikační a popularizační práci. Od roku 2000 nese jeho
jméno planetka číslo 11124.
Astronomie se odjakživa přátelí
s hudbou, obě patří mezi
devatero múz. Ve vašem
osobním případě je to přátelství
zvláště markantní.
Ano, celoživotní. Léta jsem hrál v Symfonickém orchestru železničářů. V roce 1994
jsem dal dohromady desetičlennou Komorní
dechovou harmonii Brno, jejímž jádrem jsou
dvě klasická dechová kvinteta. Dnes máme
pro toto složení upravených kolem 380 nejrůznějších skladeb klasické hudby, něco
i z lehčí populární hudby. Kromě hry na klarinet jsem dramaturgem a manažerem.
Nesmírně mě to baví. V čele KDH stáli vynikající dirigenti, například Robert Kružík, nyní
šéfdirigent Zlínské filharmonie, Jakub Hrůša,
šéfdirigent Bamberských symfoniků v Bavorsku, Jakub Mareček, dnes ředitel České filharmonie. Ochrannou ruku nad námi drží
město Brno, které nám pomáhá s financováním části aktivit.
Děkuji za rozhovor a přeji stále pevné
zdraví včetně pověstného specifického
Miroslav Sedláček ■
humoru.
Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2021 | 15