Zpravodaj Brno-střed

Zpravodaj MČ Brno-střed

Strana 14

Rozhovor / Historie
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2026
„Cítil jsem vůči Němcům zášť abrečel jsem
zlostí. Otec pocházel zrodiny brněnských
Němců, sprarodiči jsme se ale nestýkali.
Nikdy totiž tatínkovi neodpustili, že si vzal
maminku, služebnou anavíc Češku.“
Karel Mikolín přišel nasvět 25. února 1924
vBrně jako první dítě Karla aTerézie Mikolí
-
nových. Maminka byla Češka aotec Němec.
Mikolínovi bydleli nejprve vjednopokojovém
bytě bez elektřiny, vroce 1936 se stali domov
-
níky vpřepychovém brněnském činžovním
domě. Vzpomíná na vyhlášení mobilizace
vzáří 1938 inapříjezd německých vojáků
doBrna vbřeznu 1939.
Jak podzim 1938 vybičoval vlidech národní
povědomí, tak příchod německých vojsk
vbřeznu 1939 byl pro všechny studenou spr
-
chou. Karlovi vadilo to, že jako mladý nikam
nesměl. Všechny spolky se postupně uzaví
-
raly, atak musel opustit box, atletiku iveslo-
vání vMoravské Slavii. Vstoupit doKuratoria
pro výchovu mládeže nepřicházelo vúvahu.
Většina židovských nájemníků vdomě byla
zřejmě dobře informovaná otom, dojaké si-
tuace by se mohli dostat, atak postupně Brno
vtichosti opustili. Ti méně majetní nebo méně
prozíraví občané zanedlouho chodili ulicemi
se žlutou hvězdou nakabátech.Douprázd
-
něných bytů se nastěhoval mimo jiné protek-
torátní starosta Brna Oskar Judex, atak byl
Karel, který obden vytíral schodiště achodby,
aby rodičům pomohl, svědkem návštěv vyso
-
kých funkcionářů SS iřadových vojáků. Ztěch
prvních šel strach, zároveň ale dům požíval jis
-
tou ochranu německých úřadů, což se později
hodilo. Vroce 1946 vstoupil doKSČ, vsrpnu
1948 se oženil, má jednoho syna. Vojenskou
službu absolvoval naSlovensku avarmádě již
zůstal. Vystudoval vojenskou akademii adě
-
lal velitele spojovacího vojska vTáboře. Zde
prožil iinvazi vsrpnu 1968. Vsedmdesátých
letech byl kvůli srpnovým událostem souzen
vojenským soudem, vyvázl skázeňským tres
-
tem. Revoluci vlistopadu 1989 sledoval sne-
důvěrou, věřil, že reformovat systém šlo ibez
toho. Se zděšením dnes sleduje vojenskou
invazi Ruské federace naUkrajinu.
Markéta Koubková
■
PAMĚŤ NÁRODA: KAREL MIKOLÍN
Vlastní tvorbu jste kombinoval
spedagogickým působením.
Byla to nutnost, nebo vítaná
příležitost?
Šťastným řízením osudu (to byl názor mého
otce, až později imůj) jsem se hned poskon
-
čení vysokoškolského studia oprázdninách
dověděl ovypsaném konkurzu namísto uči
-
tele Lidové školy umění vAntonínské ulici
vBrně. Ipřes velký počet uchazečů, kterých
byla pětadvacítka, jsem byl vybrán. Přijal
jsem to se smíšenými pocity, spíš trpkými,
že jsem tím pádem jako malíř skončil. Až
čas ukázal, že všechno je jinak: celé dopo
-
ledne jsem maloval, atak uspokojen jsem
odpoledne šel učit. Říkal jsem: Dopoledne
na‚svém‘, odpoledne na,panském‘.
Existence výtvarníka navolné noze je vevět-
šině krušná záležitost odvisející odnejistých pří-
ležitostí získat zakázku aještě ktomu mnohdy
zápasit osvou představu se zadavatelem,
často slevovat zvýtvarné kvality. Já jsem byl fi
-
nančně zajištěn (sice dost skrovně) atvořil jsem
naprosto svobodně. Podotýkám, že jsem učil
velmi rád anápaditě – se svou koncepcí, která
vstoupila doobecného povědomí. Už poroce
výuky jsem měl sdětmi výstavu vDomě umění
(ředitel byl tehdy Adolf Kroupa) nazvanou Velké
obrazy malých – avzápětí veVancouveru.
Co pro vás jako pedagoga bylo
zásadní?
Děti amladé lidi mám velice rád. To oni vycítí,
ato je ten první krůček kobapolné vstřícnosti.
Akdyž se rozhostí vzájemná důvěra, pak je
možno jim předestřít – nikoliv vnutit – výtvarný
úkol. Je pak se samozřejmostí přijímán, stejně
jako pedagogické pokyny apřipomínky. Ana
-
jednou anejednou se dostaví oboustranný
pocit radosti ztvořivé práce, ten, který se bo
-
hužel neobjeví vpovinné školní výuce zglaj-
šaltované předepsanou šablonou, kritériem
úpravnosti vedoucím kesterilitě výsledku.
Jste už třetím rokem porotcem
naší výtvarné soutěže. Co byste
začínajícím výtvarníkům poradil?
To, co jsem jako učitel kdysi říkával svým
žákům apozději studentům. Nebát se po
-
čátečních neúspěchů. Pustit se svervou
dozdolávání plochy papíru, lepenky či jiného
materiálu. Hodně kreslit. Čára nám hodně
napoví otvaru, který chce zajmout, obklopit,
uzavřít. Výtvarná práce je tou nejušlechtilejší
zábavou, která může jednou přerůst veváž
-
nou činnost cele naplňující život. Aikdyž se
takovou nestane, probudí vnás hlubší vztah
azájem ocelý svět umění, který vevýčtu
lidské činnosti je pomalu jedinou pevnou
hodnotou vchaotické skrumáži dnešního
rozkolísaného apřetechnizovaného světa.
Načem nyní pracujete?
Napracovním stole – malířský stojan je
zatím jenom zdobným atributem – apod
ním čekají kovové a dřevěné fragmenty
kesvému usazení nadřevěnou desku. Do
-
plním tak řadu podobně koncipovaných ob-
jektů. Ze zrušených klavírů jsem kdysi vyjmul
dřevěná ramena sklávesami. Budou to další
artefakty snázvem Oněmělé klávesy.
Kde mohou lidé vaše díla vidět?
Moravská galerie zpřístupnila před ne-
dávnem vŘečkovicích své sbírky zdepo-
zitu. Jsem tam také zastoupen. Absolvoval
jsem vposlední době několik samostatných
výstav: Bez krasohledu vArt Gallery, Soliteři
podél cest vČeské spořitelně, Rudimentární
objekty, pobíjené plastiky vGalerii 13 aúčast
naněkolika společných expozicích. Všechny
patrony jsem ještě nevystřílel, ale některé
nabídky jsem oddálil. Kdyby měl někdo ne
-
odbytné puzení, dokonce sběratelské, rád
ho vesvém ateliéru přivítám. Musel jsem mu
dát zprostorových důvodů galerijní podobu
(vše nazdech). Jinak: velké skladiště.
Marta Vojáčková
■
Foto: Matúš Zajac
Zpravodaj Brno-střed