Rozhovor
JINDŘICH ELIÁŠ
I PO PADESÁTI LETECH MÁM CHUŤ
POKRAČOVAT!
Jindru Eliáše můžete slyšet každé úterý od
půl dvanácté v noci v živém celostátním
vysílání Českého rozhlasu. V každodenním
pořadu Noční proud je jediným borcem
z Moravy, z Brna, který se zařadil mezi
moderátorská esa, která tuto prestižní
hudební relaci uvádějí. V televizi jste ho
mohli vidět minulý měsíc, když byla odvysílána reportáž o historicky první diskotéce
v Brně, kterou uváděl. První otázka je tedy
nasnadě.
Vzpomínáte si na ten den?
Na tu první březnovou sobotu roku 1969 se
nedá zapomenout (úsměv). Předcházel tomu
ale inzerát, kterým jistý Miloslav Bernátek hledal pro nový klub mládeže konferenciéry
a diskžokeje. Přihlásil jsem se a moje zkouška
ohněm přišla již brzy. Začátkem února nepřiletěl do Brna kvůli sněhové vánici známý pražský diskžokej a já tehdy se dvěma LP deskami
Help od Beatles a Bee Gees First celý večer
zachraňoval. Tento hrdinský počin (smích) mě
vynesl následně do role prvního brněnského
diskžokeje a moje jméno se poprvé objevilo
na plakátech. Tehdy první brněnský diskotékový večer 1. března 1969 nazval Miloš Bernátek 5 hodin tance za 3 koruny a ze mě se
stal v ten den první oficiální brněnský jezdec
na deskách, disc-jockey, diskžokej.
Co tomu předcházelo?
Předcházeli tomu moji rodiče (úsměv).
Maminka, učitelka hudby, mě už odmala brala
na opery, balety, na koncerty, táta byl celý
týden na cestách, ze kterých nám vozil gramofonové desky s tehdejšími hity. Byly to ty
velké rozbitné šelakové desky, které jsem si
přehrával na tehdejším gramorádiu značky
Tábor (úsměv). Na něm jsem měl později už
naladěnou Svobodnou Evropu a Rádio Luxembourg a od čtrnácti let jsem už také navštěvoval
bigbeatové koncerty. To všechno se na mně
podepsalo (úsměv).
Jak jste sháněl gramofonové
desky?
Ty první skutečně vlastní, to byly ty už malé
vinylové desky s rychlostí přehrávání 45 otáček za minutu. Kupoval jsem si je za kapesné
od babičky. V roce 1967 jsem jako tehdejší
průvodce Cestovní kanceláře mládeže navštívil evropský mládežnický seminář v Dortmundu a dostal se tak na čtrnáct dní za železnou
oponu. Tam jsem také poprvé viděl skutečného diskžokeje, vzpomínám si, že se mu říkalo Plattenspieler Mike, a ve dvou mládežnických klubech jsem jako dárek obdržel pár
desítek singlů. Ty mě skvěle posloužily při
mých prvních diskotékách, na kterých jsem
hrál také desky, které mně přivezla maminka
z Ameriky, kde navštívila svoji židovskou přítelkyni, které za války hodně pomohla.
Kde se v Brně odehrávaly vaše
první diskotéky?
Jindřich Eliáš
Moje premiéry se uskutečnily v sále závodního klubu Mosilana v tehdejší ulici Gottwaldova, dnes je to Cejl. Byl to takový dlouhý úzký
sál, kterému jsme říkali Nudle. O současném
osudu tohoto, pro mně tak významného sálu,
bohužel nic nevím. Každopádně se stal
v prvních měsících roku 1969 mým startovacím
místem a vyhledávaným centrem mladých.
Byl jste také u zrodu legendárního
brněnského klubu Šelepka...
Historie Šelepky se začala psát 1. května
1969 a u jejího zrodu byl bohužel již zesnulý
Miloš Bernátek a můj spolužák Jirka Sedláček.
Na prvním plakátu je moje jméno společně
s brněnskými skupinami Progress Organization
a Atlantis, Petrem Sísem a dalšími třemi pražskými diskžokeji. Na Šelepce jsem také realizoval v polovině devadesátých let myšlenku
na prezentaci starých hitů. Nazval jsem to Oldies party. Myslel jsem si, že budou chodit hlavně
moji vrstevníci, tehdejší čtyřicátníci, pamětníci
(úsměv), ale začali chodit i daleko mladší
a z Oldies se stal celorepublikový fenomén.
Na Šelepce jsem zaznamenal návštěvnické
rekordy a jsem rád, že si to při koncertu Nebe
plné hvězd v parku před Šelepkou poslední
dubnový den připomenu společně se Zdeňkem Klukou, Pavlem Váněm z Progresů a s dalšími, kteří byli před padesáti lety u toho.
Jak žijete dnes?
Ani v důchodu nezahálím. Občas si s chutí
uvedu svoji Oldies party, pravidelně však už
jen poslední den v roce, letos už podvacáté
na jevišti Městského divadla Brno v rámci Silvestrparty. Od roku 2014 jsem součástí týmu
moderátorů, kteří uvádějí nejstarší hudební
pořad Českého rozhlasu Noční proud a pořád
mě těší dělat dobrou muzikou lidem radost.
I po padesáti letech mám chuť pokračovat!
Vladimíř Koudelka
Narodil se 29. května 1950 v Brně.
Po maturitě byl přijat ke studiu na právnickou fakultu v Brně, ale vzápětí byl
po účasti na demonstraci k 1. výročí
sovětské okupace internován na téměř
dva měsíce do bohunické věznice a po
obdržení soudního trestu byl vyloučen
z fakulty. Nestal se tak právníkem, ale
úspěšným producentem, dramaturgem
a zejména moderátorem hudebních
pořadů. Svoji cestu do síně slávy československých diskžokejů započal
před padesáti lety a k jejím vrcholům
patřil již rok 1972, kdy byl jako jediný
z Moravy pozván na historicky 1. festival
diskotéky do Karlových Varů. Po tomto
úspěchu začaly přicházet pozvánky na
přehlídky nejlepších československých
diskžokejů, první zkušenost s rozhlasovým mikrofonem, ale již v roce 1976
přišel další zásah režimu: pro „ideologicky zcela nevyhovující vystupování“
mu byla odebrána profesionální licence.
Po čase byl sice vzat na milost, ale plně
rozvinout svůj talent a schopnosti mohl
až po roce 1989. V roce 1991 začal vysílat Český rozhlas Brno jeho velmi oblíbené Disco na přání, které vystřídalo
Starobrněnské kolo, dodnes vzpomínaná oldies diskotéka s křížovkou uznávaného hádankáře Vítězslava Koudelky. V roce 2000 založil uměleckou
agenturu Elias Top Company a v roce
2008 se stal ředitelem Kulturního střediska OMEGA, kde setrval do důchodového věku. Seniorem je však velmi
aktivním, stále vystupuje a moderuje
pořad Českého rozhlasu Noční proud.
Kromě této práce mu dělají radost dobří
přátelé a dobrá suchá vína, chalupa na
Vysočině a vnučka Nelinka.
■
Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2019 | 15