Rozhovor

JINDŘICH ELIÁŠ

I PO PADESÁTI LETECH MÁM CHUŤ

POKRAČOVAT!

Jindru Eliáše můžete slyšet každé úterý od

půl dvanácté v noci v živém celostátním

vysílání Českého rozhlasu. V každodenním

pořadu Noční proud je jediným borcem

z Moravy, z Brna, který se zařadil mezi

moderátorská esa, která tuto prestižní

hudební relaci uvádějí. V televizi jste ho

mohli vidět minulý měsíc, když byla odvysílána reportáž o historicky první diskotéce

v Brně, kterou uváděl. První otázka je tedy

nasnadě.

Vzpomínáte si na ten den?

Na tu první březnovou sobotu roku 1969 se

nedá zapomenout (úsměv). Předcházel tomu

ale inzerát, kterým jistý Miloslav Bernátek hledal pro nový klub mládeže konferenciéry

a diskžokeje. Přihlásil jsem se a moje zkouška

ohněm přišla již brzy. Začátkem února nepřiletěl do Brna kvůli sněhové vánici známý pražský diskžokej a já tehdy se dvěma LP deskami

Help od Beatles a Bee Gees First celý večer

zachraňoval. Tento hrdinský počin (smích) mě

vynesl následně do role prvního brněnského

diskžokeje a moje jméno se poprvé objevilo

na plakátech. Tehdy první brněnský diskotékový večer 1. března 1969 nazval Miloš Bernátek 5 hodin tance za 3 koruny a ze mě se

stal v ten den první oficiální brněnský jezdec

na deskách, disc-jockey, diskžokej.

Co tomu předcházelo?

Předcházeli tomu moji rodiče (úsměv).

Maminka, učitelka hudby, mě už odmala brala

na opery, balety, na koncerty, táta byl celý

týden na cestách, ze kterých nám vozil gramofonové desky s tehdejšími hity. Byly to ty

velké rozbitné šelakové desky, které jsem si

přehrával na tehdejším gramorádiu značky

Tábor (úsměv). Na něm jsem měl později už

naladěnou Svobodnou Evropu a Rádio Luxembourg a od čtrnácti let jsem už také navštěvoval

bigbeatové koncerty. To všechno se na mně

podepsalo (úsměv).

Jak jste sháněl gramofonové

desky?

Ty první skutečně vlastní, to byly ty už malé

vinylové desky s rychlostí přehrávání 45 otáček za minutu. Kupoval jsem si je za kapesné

od babičky. V roce 1967 jsem jako tehdejší

průvodce Cestovní kanceláře mládeže navštívil evropský mládežnický seminář v Dortmundu a dostal se tak na čtrnáct dní za železnou

oponu. Tam jsem také poprvé viděl skutečného diskžokeje, vzpomínám si, že se mu říkalo Plattenspieler Mike, a ve dvou mládežnických klubech jsem jako dárek obdržel pár

desítek singlů. Ty mě skvěle posloužily při

mých prvních diskotékách, na kterých jsem

hrál také desky, které mně přivezla maminka

z Ameriky, kde navštívila svoji židovskou přítelkyni, které za války hodně pomohla.

Kde se v Brně odehrávaly vaše

první diskotéky?

Jindřich Eliáš

Moje premiéry se uskutečnily v sále závodního klubu Mosilana v tehdejší ulici Gottwaldova, dnes je to Cejl. Byl to takový dlouhý úzký

sál, kterému jsme říkali Nudle. O současném

osudu tohoto, pro mně tak významného sálu,

bohužel nic nevím. Každopádně se stal

v prvních měsících roku 1969 mým startovacím

místem a vyhledávaným centrem mladých.

Byl jste také u zrodu legendárního

brněnského klubu Šelepka...

Historie Šelepky se začala psát 1. května

1969 a u jejího zrodu byl bohužel již zesnulý

Miloš Bernátek a můj spolužák Jirka Sedláček.

Na prvním plakátu je moje jméno společně

s brněnskými skupinami Progress Organization

a Atlantis, Petrem Sísem a dalšími třemi pražskými diskžokeji. Na Šelepce jsem také realizoval v polovině devadesátých let myšlenku

na prezentaci starých hitů. Nazval jsem to Oldies party. Myslel jsem si, že budou chodit hlavně

moji vrstevníci, tehdejší čtyřicátníci, pamětníci

(úsměv), ale začali chodit i daleko mladší

a z Oldies se stal celorepublikový fenomén.

Na Šelepce jsem zaznamenal návštěvnické

rekordy a jsem rád, že si to při koncertu Nebe

plné hvězd v parku před Šelepkou poslední

dubnový den připomenu společně se Zdeňkem Klukou, Pavlem Váněm z Progresů a s dalšími, kteří byli před padesáti lety u toho.

Jak žijete dnes?

Ani v důchodu nezahálím. Občas si s chutí

uvedu svoji Oldies party, pravidelně však už

jen poslední den v roce, letos už podvacáté

na jevišti Městského divadla Brno v rámci Silvestrparty. Od roku 2014 jsem součástí týmu

moderátorů, kteří uvádějí nejstarší hudební

pořad Českého rozhlasu Noční proud a pořád

mě těší dělat dobrou muzikou lidem radost.

I po padesáti letech mám chuť pokračovat!

Vladimíř Koudelka

Narodil se 29. května 1950 v Brně.

Po maturitě byl přijat ke studiu na právnickou fakultu v Brně, ale vzápětí byl

po účasti na demonstraci k 1. výročí

sovětské okupace internován na téměř

dva měsíce do bohunické věznice a po

obdržení soudního trestu byl vyloučen

z fakulty. Nestal se tak právníkem, ale

úspěšným producentem, dramaturgem

a zejména moderátorem hudebních

pořadů. Svoji cestu do síně slávy československých diskžokejů započal

před padesáti lety a k jejím vrcholům

patřil již rok 1972, kdy byl jako jediný

z Moravy pozván na historicky 1. festival

diskotéky do Karlových Varů. Po tomto

úspěchu začaly přicházet pozvánky na

přehlídky nejlepších československých

diskžokejů, první zkušenost s rozhlasovým mikrofonem, ale již v roce 1976

přišel další zásah režimu: pro „ideologicky zcela nevyhovující vystupování“

mu byla odebrána profesionální licence.

Po čase byl sice vzat na milost, ale plně

rozvinout svůj talent a schopnosti mohl

až po roce 1989. V roce 1991 začal vysílat Český rozhlas Brno jeho velmi oblíbené Disco na přání, které vystřídalo

Starobrněnské kolo, dodnes vzpomínaná oldies diskotéka s křížovkou uznávaného hádankáře Vítězslava Koudelky. V roce 2000 založil uměleckou

agenturu Elias Top Company a v roce

2008 se stal ředitelem Kulturního střediska OMEGA, kde setrval do důchodového věku. Seniorem je však velmi

aktivním, stále vystupuje a moderuje

pořad Českého rozhlasu Noční proud.

Kromě této práce mu dělají radost dobří

přátelé a dobrá suchá vína, chalupa na

Vysočině a vnučka Nelinka.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2019 | 15