Rozhovor

JINDŘICH ELIÁŠ I PO PADESÁTI LETECH MÁM CHUŤ POKRAČOVAT! Jindru Eliáše můžete slyšet každé úterý od půl dvanácté v noci v živém celostátním vysílání Českého rozhlasu. V každodenním pořadu Noční proud je jediným borcem z Moravy, z Brna, který se zařadil mezi moderátorská esa, která tuto prestižní hudební relaci uvádějí. V televizi jste ho mohli vidět minulý měsíc, když byla odvysílána reportáž o historicky první diskotéce v Brně, kterou uváděl. První otázka je tedy nasnadě.

Vzpomínáte si na ten den? Na tu první březnovou sobotu roku 1969 se nedá zapomenout (úsměv). Předcházel tomu ale inzerát, kterým jistý Miloslav Bernátek hledal pro nový klub mládeže konferenciéry a diskžokeje. Přihlásil jsem se a moje zkouška ohněm přišla již brzy. Začátkem února nepřiletěl do Brna kvůli sněhové vánici známý pražský diskžokej a já tehdy se dvěma LP deskami Help od Beatles a Bee Gees First celý večer zachraňoval. Tento hrdinský počin (smích) mě vynesl následně do role prvního brněnského diskžokeje a moje jméno se poprvé objevilo na plakátech. Tehdy první brněnský diskotékový večer 1. března 1969 nazval Miloš Bernátek 5 hodin tance za 3 koruny a ze mě se stal v ten den první oficiální brněnský jezdec na deskách, disc-jockey, diskžokej.

Co tomu předcházelo? Předcházeli tomu moji rodiče (úsměv). Maminka, učitelka hudby, mě už odmala brala na opery, balety, na koncerty, táta byl celý týden na cestách, ze kterých nám vozil gramofonové desky s tehdejšími hity. Byly to ty velké rozbitné šelakové desky, které jsem si přehrával na tehdejším gramorádiu značky Tábor (úsměv). Na něm jsem měl později už naladěnou Svobodnou Evropu a Rádio Luxembourg a od čtrnácti let jsem už také navštěvoval bigbeatové koncerty. To všechno se na mně podepsalo (úsměv).

Jak jste sháněl gramofonové desky? Ty první skutečně vlastní, to byly ty už malé vinylové desky s rychlostí přehrávání 45 otáček za minutu. Kupoval jsem si je za kapesné od babičky. V roce 1967 jsem jako tehdejší průvodce Cestovní kanceláře mládeže navštívil evropský mládežnický seminář v Dortmundu a dostal se tak na čtrnáct dní za železnou

oponu. Tam jsem také poprvé viděl skutečného diskžokeje, vzpomínám si, že se mu říkalo Plattenspieler Mike, a ve dvou mládežnických klubech jsem jako dárek obdržel pár desítek singlů. Ty mě skvěle posloužily při mých prvních diskotékách, na kterých jsem hrál také desky, které mně přivezla maminka z Ameriky, kde navštívila svoji židovskou přítelkyni, které za války hodně pomohla.

Kde se v Brně odehrávaly vaše první diskotéky?

Jindřich Eliáš

Moje premiéry se uskutečnily v sále závodního klubu Mosilana v tehdejší ulici Gottwaldova, dnes je to Cejl. Byl to takový dlouhý úzký sál, kterému jsme říkali Nudle. O současném osudu tohoto, pro mně tak významného sálu, bohužel nic nevím. Každopádně se stal v prvních měsících roku 1969 mým startovacím místem a vyhledávaným centrem mladých.

Byl jste také u zrodu legendárního brněnského klubu Šelepka... Historie Šelepky se začala psát 1. května 1969 a u jejího zrodu byl bohužel již zesnulý Miloš Bernátek a můj spolužák Jirka Sedláček. Na prvním plakátu je moje jméno společně s brněnskými skupinami Progress Organization a Atlantis, Petrem Sísem a dalšími třemi pražskými diskžokeji. Na Šelepce jsem také realizoval v polovině devadesátých let myšlenku na prezentaci starých hitů. Nazval jsem to Oldies party. Myslel jsem si, že budou chodit hlavně moji vrstevníci, tehdejší čtyřicátníci, pamětníci (úsměv), ale začali chodit i daleko mladší a z Oldies se stal celorepublikový fenomén. Na Šelepce jsem zaznamenal návštěvnické rekordy a jsem rád, že si to při koncertu Nebe plné hvězd v parku před Šelepkou poslední dubnový den připomenu společně se Zdeňkem Klukou, Pavlem Váněm z Progresů a s dalšími, kteří byli před padesáti lety u toho.

Jak žijete dnes? Ani v důchodu nezahálím. Občas si s chutí uvedu svoji Oldies party, pravidelně však už jen poslední den v roce, letos už podvacáté na jevišti Městského divadla Brno v rámci Silvestrparty. Od roku 2014 jsem součástí týmu moderátorů, kteří uvádějí nejstarší hudební pořad Českého rozhlasu Noční proud a pořád mě těší dělat dobrou muzikou lidem radost. I po padesáti letech mám chuť pokračovat! Vladimíř Koudelka

Narodil se 29. května 1950 v Brně. Po maturitě byl přijat ke studiu na právnickou fakultu v Brně, ale vzápětí byl po účasti na demonstraci k 1. výročí sovětské okupace internován na téměř dva měsíce do bohunické věznice a po obdržení soudního trestu byl vyloučen z fakulty. Nestal se tak právníkem, ale úspěšným producentem, dramaturgem a zejména moderátorem hudebních pořadů. Svoji cestu do síně slávy československých diskžokejů započal před padesáti lety a k jejím vrcholům patřil již rok 1972, kdy byl jako jediný z Moravy pozván na historicky 1. festival diskotéky do Karlových Varů. Po tomto úspěchu začaly přicházet pozvánky na přehlídky nejlepších československých diskžokejů, první zkušenost s rozhlasovým mikrofonem, ale již v roce 1976 přišel další zásah režimu: pro „ideologicky zcela nevyhovující vystupování“ mu byla odebrána profesionální licence. Po čase byl sice vzat na milost, ale plně rozvinout svůj talent a schopnosti mohl až po roce 1989. V roce 1991 začal vysílat Český rozhlas Brno jeho velmi oblíbené Disco na přání, které vystřídalo Starobrněnské kolo, dodnes vzpomínaná oldies diskotéka s křížovkou uznávaného hádankáře Vítězslava Koudelky. V roce 2000 založil uměleckou agenturu Elias Top Company a v roce 2008 se stal ředitelem Kulturního střediska OMEGA, kde setrval do důchodového věku. Seniorem je však velmi aktivním, stále vystupuje a moderuje pořad Českého rozhlasu Noční proud. Kromě této práce mu dělají radost dobří přátelé a dobrá suchá vína, chalupa na Vysočině a vnučka Nelinka.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2019 | 15