Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
KAREL ELLINGER
V uplynulém měsíci jsme měli možnost
připomenout si 80 let od tragického data
15. března 1939. Toho dne se lidé probudili do zcela jiné země, než jakou znali.
Do českých zemí vpochodovali nacisté
a o den později byl vyhlášen Protektorát
Čechy a Morava. Kromě jiného zde tak
začaly platit Norimberské rasové zákony.
Přeživších holocaustu každoročně čím
dál více ubývá, a tak bychom v Brně našli
už jen několik osob, dovedli bychom je spočítat na prstech jedné ruky. Mezi nimi je
i devadesátiletý Karel Ellinger, který se narodil do smíšené česko-židovské rodiny
v Brně.
Svoje dětství ale prožil v jihomoravských
Pohořelicích. Jeho otec pocházel z vážené
židovské rodiny, která zde žila dlouhé generace. Dědeček z otcovy strany byl gymnaziálním spolužákem Tomáše Garrigua Masaryka a v Pohořelicích vykonával dokonce
funkci starosty. Křesťanská maminka byla
sirotek, pracovala jako písařka u soudu.
Otec vystudoval obchodní akademii ve
Vídni, několik let služebně pobýval v Itálii,
Belgii nebo Francii. V rodině kromě Karla
vyrůstal jeho o dva roky starší bratr Jan. Na
podzim roku 1938 došlo k záboru Sudet
a Pohořelice se ocitly v říši. Rodina Ellingerova se proto rozhodla z Pohořelic uprchnout. Odešli do Brna, kde našli jisté zázemí, ale po půl roce otec na jaře 1939 náhle
zemřel.
Starost o zajištění synů převzala matka.
První ročník primy ukončil Karel Ellinger ještě na gymnáziu v Křenové ulici, později zde
už Židé ani míšenci studovat nesměli, a tak
přestoupil na gymnázium v Hybešově ulici,
které bylo jediným židovským gymnáziem
v Protektorátu.
„Z dvaceti hochů jsem zůstal naživu jediný,
z osmnácti dívek se vrátily tři,“ vzpomíná
Karel Ellinger. V roce 1941 bylo židovské
gymnázium zrušeno a studenti nesměli
pokračovat ve výuce. Karel Ellinger a jeho
bratr zůstali doma s matkou. Ta se snažila
zabezpečit rodinu, našla si práci v Královopolské strojírně a všemožně se pokoušela
synům vynahradit všechna omezení.
„Bydleli jsme v Lidické ulici, v domě se
zahrádkou, kde jsme pěstovali i zeleninu.
Známí nám slíbili, že nám darují králíčka.
Hned jsme s bratrem stloukli králíkárnu
a nesli jsme ji na dvorek. Vtom na nás volala
maminka, ať jdeme okamžitě domů. Místo
králíčka jsme dostali předvolání do transpor-
tu.“ Druhý den odjeli oba bratři s maminkou
do Prahy, na shromaždiště v tehdejším
Radiopaláci.
Do Terezína pak pokračovali další den,
už sami. „Ubytovali mě v Hannoverských
kasárnách na půdě společně s další stovkou chlapců. Pracovat jsme chodili ven za
ghetto, planýrovali jsme tam kopečky.
Vedoucím naší skupiny asi dvaceti hochů
byl Pavel Rosenbaum, jehož manželka pracovala jako choreografka u Voskovce
a Wericha. Vykopali jsme tam takový pruh,
lehli si, někdo hlídkoval a Pavel nám vykládal o Osvobozeném divadle. My jsme znali
všechny jejich písničky.“
Po několika měsících fyzické práce
s krumpáčem se v lednu 1944 dostal do
ševcovské dílny, kde pracoval otec jeho
kamaráda Jirky Weisse, a nastoupil tam jako
ševcovský učeň. V dílně se vyráběly dětské
sandálky s dřevěnou podešví a další druhy
obuvi, dva z mistrů obuvníků šili esesákům
holínky na míru. „Hned druhý den jsem
dostal ševcovské nářadí darem od kamaráda a po práci jsem od tří do šesti ševcoval
a spravoval lidem boty. Za to jsem měl denně čtvrtku chleba a dvě deka margarínu
navíc. To jsem si dělil s bráchou, a i proto
jsem pak před doktorem Mengelem vypadal zachovale.“
Na konci září 1944 se terezínské ghetto
začínalo vylidňovat. Němci měli údajně
strach z možného povstání, proto odváželi
především muže a mladé lidi transporty na
východ. Transport se týkal i Karla Ellingera
a jeho bratra. Odjeli 28. září 1944 dobytčákem do Osvětimi.
„Cesta trvala asi osmačtyřicet hodin.
V kufříku jsem měl Remarqueovu knihu Tři
kamarádi.“ Po příjezdu do Osvětimi nastala
situace často popisovaná – zmatek, křik,
zděšení, pobíhající kápové, selekce…
„Vysoko na nebi ve tmě tam svítily plameny. Komíny nebyly vidět. Že to jsou plameny z pecí krematoria, nikdo nevěděl.“
Bratři Ellingerovi první selekcí prošli, pak je
nahnali do baráku pro nově příchozí, potom
do sprch: „Jim šel plyn, nám voda.“ Asi po
dvou dnech je vyhnali na apelplac k další
selekci, kde Mengele rozhodoval o životě,
nebo smrti.
„Když jsme už byli roztřídění, tak ta velká
skupina lidí viděla, že mají jít do plynu.
Sebrali se a utíkali zpět za námi. Celá selekce se musela provést znovu. Stál jsem tedy
před Mengelem třikrát.“
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2019
Z Osvětimi putoval Karel Ellinger ještě do
dalších tří koncentračních táborů v Landsbergu, Landshutu a nakonec v Dachau.
V důsledku celkového vyčerpání se
v Dachau ocitl na marodce, kde se dočkal
osvobození tábora.
„A potom, 29. dubna 1945 v 17.00 hodin,
prošel špitálem americký voják. Na ten
okamžik nezapomenu nikdy v životě.“ Záhy
po osvobození se přes Plzeň a Prahu vrátil
Karel Ellinger do Brna. Po osvobození zde
chodila maminka každý den k vlaku a čekala, zda se vrátí starší syn Jan.
„Po válce jsem z dokumentů zjistil, že
Honza zemřel 8. února 1945 v Landshutu.
I v tamních strašných polních podmínkách
lágru Němci vedli pečlivou evidenci zemřelých.“ Se svým názorem se netajil ani po
roce 1948: „Když nás nabádali, abychom
jako třída vstoupili do Komunistického svazu mládeže, odmítli jsme. Pak jsem v roce
1950, když jsem se hlásil na vysokou školu,
dostal od komunistického ředitele špatný
kádrový posudek, kde stálo: ‚Nutno znovu
prověřit‘.“
Středoškolská studia Karlu Ellingerovi
zkomplikovali nacisté, komunisté se snažili
znemožnit mu studia vysokoškolská. Nepodařilo se to díky rodinnému známému, a tak
Karel Ellinger vystudoval ČVUT v Praze. Pracoval jako odborný pracovník v brněnském
Výzkumném ústavu pozemních staveb, je
autorem desítek patentů a ve svém oboru
se stal uznávaným profesionálem.
Rozhovor s Karlem Ellingerem vznikl
v rámci projektu Paměť národa. Celý příběh pamětníka naleznete na stránkách
www.pametnaroda.cz. Víte o nějaké osobě,
jejíž život je pozoruhodný a neměl by být
zapomenut? Dejte nám vědět na e-mail:
david.butula@postbellum.cz, nebo adrese
redakce@brno-stred.cz.
Michal Doležel
■