Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ: KAREL ELLINGER V uplynulém měsíci jsme měli možnost připomenout si 80 let od tragického data 15. března 1939. Toho dne se lidé probudili do zcela jiné země, než jakou znali. Do českých zemí vpochodovali nacisté a o den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Kromě jiného zde tak začaly platit Norimberské rasové zákony. Přeživších holocaustu každoročně čím dál více ubývá, a tak bychom v Brně našli už jen několik osob, dovedli bychom je spočítat na prstech jedné ruky. Mezi nimi je i devadesátiletý Karel Ellinger, který se narodil do smíšené česko-židovské rodiny v Brně. Svoje dětství ale prožil v jihomoravských Pohořelicích. Jeho otec pocházel z vážené židovské rodiny, která zde žila dlouhé generace. Dědeček z otcovy strany byl gymnaziálním spolužákem Tomáše Garrigua Masaryka a v Pohořelicích vykonával dokonce funkci starosty. Křesťanská maminka byla sirotek, pracovala jako písařka u soudu. Otec vystudoval obchodní akademii ve Vídni, několik let služebně pobýval v Itálii, Belgii nebo Francii. V rodině kromě Karla vyrůstal jeho o dva roky starší bratr Jan. Na podzim roku 1938 došlo k záboru Sudet a Pohořelice se ocitly v říši. Rodina Ellingerova se proto rozhodla z Pohořelic uprchnout. Odešli do Brna, kde našli jisté zázemí, ale po půl roce otec na jaře 1939 náhle zemřel. Starost o zajištění synů převzala matka. První ročník primy ukončil Karel Ellinger ještě na gymnáziu v Křenové ulici, později zde už Židé ani míšenci studovat nesměli, a tak přestoupil na gymnázium v Hybešově ulici, které bylo jediným židovským gymnáziem v Protektorátu. „Z dvaceti hochů jsem zůstal naživu jediný, z osmnácti dívek se vrátily tři,“ vzpomíná Karel Ellinger. V roce 1941 bylo židovské gymnázium zrušeno a studenti nesměli pokračovat ve výuce. Karel Ellinger a jeho bratr zůstali doma s matkou. Ta se snažila zabezpečit rodinu, našla si práci v Královopolské strojírně a všemožně se pokoušela synům vynahradit všechna omezení. „Bydleli jsme v Lidické ulici, v domě se zahrádkou, kde jsme pěstovali i zeleninu. Známí nám slíbili, že nám darují králíčka. Hned jsme s  bratrem stloukli králíkárnu a nesli jsme ji na dvorek. Vtom na nás volala maminka, ať jdeme okamžitě domů. Místo králíčka jsme dostali předvolání do transpor-

tu.“ Druhý den odjeli oba bratři s maminkou do Prahy, na shromaždiště v  tehdejším Radiopaláci. Do Terezína pak pokračovali další den, už sami. „Ubytovali mě v Hannoverských kasárnách na půdě společně s další stovkou chlapců. Pracovat jsme chodili ven za ghetto, planýrovali jsme tam kopečky. Vedoucím naší skupiny asi dvaceti hochů byl Pavel Rosenbaum, jehož manželka pracovala jako choreografka u Voskovce a Wericha. Vykopali jsme tam takový pruh, lehli si, někdo hlídkoval a Pavel nám vykládal o Osvobozeném divadle. My jsme znali všechny jejich písničky.“ Po několika měsících fyzické práce s krumpáčem se v lednu 1944 dostal do ševcovské dílny, kde pracoval otec jeho kamaráda Jirky Weisse, a nastoupil tam jako ševcovský učeň. V dílně se vyráběly dětské sandálky s dřevěnou podešví a další druhy obuvi, dva z mistrů obuvníků šili esesákům holínky na míru. „Hned druhý den jsem dostal ševcovské nářadí darem od kamaráda a po práci jsem od tří do šesti ševcoval a spravoval lidem boty. Za to jsem měl denně čtvrtku chleba a dvě deka margarínu navíc. To jsem si dělil s bráchou, a i proto jsem pak před doktorem Mengelem vypadal zachovale.“ Na konci září 1944 se terezínské ghetto začínalo vylidňovat. Němci měli údajně strach z možného povstání, proto odváželi především muže a mladé lidi transporty na východ. Transport se týkal i Karla Ellingera a jeho bratra. Odjeli 28. září 1944 dobytčákem do Osvětimi. „Cesta trvala asi osmačtyřicet hodin. V kufříku jsem měl Remarqueovu knihu Tři kamarádi.“ Po příjezdu do Osvětimi nastala situace často popisovaná – zmatek, křik, zděšení, pobíhající kápové, selekce… „Vysoko na nebi ve tmě tam svítily plameny. Komíny nebyly vidět. Že to jsou plameny z pecí krematoria, nikdo nevěděl.“ Bratři Ellingerovi první selekcí prošli, pak je nahnali do baráku pro nově příchozí, potom do sprch: „Jim šel plyn, nám voda.“ Asi po dvou dnech je vyhnali na apelplac k další selekci, kde Mengele rozhodoval o životě, nebo smrti. „Když jsme už byli roztřídění, tak ta velká skupina lidí viděla, že mají jít do plynu. Sebrali se a utíkali zpět za námi. Celá selekce se musela provést znovu. Stál jsem tedy před Mengelem třikrát.“

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2019

Z Osvětimi putoval Karel Ellinger ještě do dalších tří koncentračních táborů v Landsbergu, Landshutu a nakonec v  Dachau. V  důsledku celkového vyčerpání se v Dachau ocitl na marodce, kde se dočkal osvobození tábora. „A potom, 29. dubna 1945 v 17.00 hodin, prošel špitálem americký voják. Na ten okamžik nezapomenu nikdy v životě.“ Záhy po osvobození se přes Plzeň a Prahu vrátil Karel Ellinger do Brna. Po osvobození zde chodila maminka každý den k vlaku a čekala, zda se vrátí starší syn Jan. „Po válce jsem z dokumentů zjistil, že Honza zemřel 8. února 1945 v Landshutu. I v tamních strašných polních podmínkách lágru Němci vedli pečlivou evidenci zemřelých.“ Se svým názorem se netajil ani po roce 1948: „Když nás nabádali, abychom jako třída vstoupili do Komunistického svazu mládeže, odmítli jsme. Pak jsem v roce 1950, když jsem se hlásil na vysokou školu, dostal od komunistického ředitele špatný kádrový posudek, kde stálo: ‚Nutno znovu prověřit‘.“ Středoškolská studia Karlu Ellingerovi zkomplikovali nacisté, komunisté se snažili znemožnit mu studia vysokoškolská. Nepodařilo se to díky rodinnému známému, a tak Karel Ellinger vystudoval ČVUT v Praze. Pracoval jako odborný pracovník v brněnském Výzkumném ústavu pozemních staveb, je autorem desítek patentů a ve svém oboru se stal uznávaným profesionálem. Rozhovor s  Karlem Ellingerem vznikl v rámci projektu Paměť národa. Celý příběh pamětníka naleznete na stránkách www.pametnaroda.cz. Víte o nějaké osobě, jejíž život je pozoruhodný a neměl by být zapomenut? Dejte nám vědět na e-mail: david.butula@postbellum.cz, nebo adrese redakce@brno-stred.cz. Michal Doležel

■