Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

KAREL ELLINGER

V uplynulém měsíci jsme měli možnost

připomenout si 80 let od tragického data

15. března 1939. Toho dne se lidé probudili do zcela jiné země, než jakou znali.

Do českých zemí vpochodovali nacisté

a o den později byl vyhlášen Protektorát

Čechy a Morava. Kromě jiného zde tak

začaly platit Norimberské rasové zákony.

Přeživších holocaustu každoročně čím

dál více ubývá, a tak bychom v Brně našli

už jen několik osob, dovedli bychom je spočítat na prstech jedné ruky. Mezi nimi je

i devadesátiletý Karel Ellinger, který se narodil do smíšené česko-židovské rodiny

v Brně.

Svoje dětství ale prožil v jihomoravských

Pohořelicích. Jeho otec pocházel z vážené

židovské rodiny, která zde žila dlouhé generace. Dědeček z otcovy strany byl gymnaziálním spolužákem Tomáše Garrigua Masaryka a v Pohořelicích vykonával dokonce

funkci starosty. Křesťanská maminka byla

sirotek, pracovala jako písařka u soudu.

Otec vystudoval obchodní akademii ve

Vídni, několik let služebně pobýval v Itálii,

Belgii nebo Francii. V rodině kromě Karla

vyrůstal jeho o dva roky starší bratr Jan. Na

podzim roku 1938 došlo k záboru Sudet

a Pohořelice se ocitly v říši. Rodina Ellingerova se proto rozhodla z Pohořelic uprchnout. Odešli do Brna, kde našli jisté zázemí, ale po půl roce otec na jaře 1939 náhle

zemřel.

Starost o zajištění synů převzala matka.

První ročník primy ukončil Karel Ellinger ještě na gymnáziu v Křenové ulici, později zde

už Židé ani míšenci studovat nesměli, a tak

přestoupil na gymnázium v Hybešově ulici,

které bylo jediným židovským gymnáziem

v Protektorátu.

„Z dvaceti hochů jsem zůstal naživu jediný,

z osmnácti dívek se vrátily tři,“ vzpomíná

Karel Ellinger. V roce 1941 bylo židovské

gymnázium zrušeno a studenti nesměli

pokračovat ve výuce. Karel Ellinger a jeho

bratr zůstali doma s matkou. Ta se snažila

zabezpečit rodinu, našla si práci v Královopolské strojírně a všemožně se pokoušela

synům vynahradit všechna omezení.

„Bydleli jsme v Lidické ulici, v domě se

zahrádkou, kde jsme pěstovali i zeleninu.

Známí nám slíbili, že nám darují králíčka.

Hned jsme s bratrem stloukli králíkárnu

a nesli jsme ji na dvorek. Vtom na nás volala

maminka, ať jdeme okamžitě domů. Místo

králíčka jsme dostali předvolání do transpor-

tu.“ Druhý den odjeli oba bratři s maminkou

do Prahy, na shromaždiště v tehdejším

Radiopaláci.

Do Terezína pak pokračovali další den,

už sami. „Ubytovali mě v Hannoverských

kasárnách na půdě společně s další stovkou chlapců. Pracovat jsme chodili ven za

ghetto, planýrovali jsme tam kopečky.

Vedoucím naší skupiny asi dvaceti hochů

byl Pavel Rosenbaum, jehož manželka pracovala jako choreografka u Voskovce

a Wericha. Vykopali jsme tam takový pruh,

lehli si, někdo hlídkoval a Pavel nám vykládal o Osvobozeném divadle. My jsme znali

všechny jejich písničky.“

Po několika měsících fyzické práce

s krumpáčem se v lednu 1944 dostal do

ševcovské dílny, kde pracoval otec jeho

kamaráda Jirky Weisse, a nastoupil tam jako

ševcovský učeň. V dílně se vyráběly dětské

sandálky s dřevěnou podešví a další druhy

obuvi, dva z mistrů obuvníků šili esesákům

holínky na míru. „Hned druhý den jsem

dostal ševcovské nářadí darem od kamaráda a po práci jsem od tří do šesti ševcoval

a spravoval lidem boty. Za to jsem měl denně čtvrtku chleba a dvě deka margarínu

navíc. To jsem si dělil s bráchou, a i proto

jsem pak před doktorem Mengelem vypadal zachovale.“

Na konci září 1944 se terezínské ghetto

začínalo vylidňovat. Němci měli údajně

strach z možného povstání, proto odváželi

především muže a mladé lidi transporty na

východ. Transport se týkal i Karla Ellingera

a jeho bratra. Odjeli 28. září 1944 dobytčákem do Osvětimi.

„Cesta trvala asi osmačtyřicet hodin.

V kufříku jsem měl Remarqueovu knihu Tři

kamarádi.“ Po příjezdu do Osvětimi nastala

situace často popisovaná – zmatek, křik,

zděšení, pobíhající kápové, selekce…

„Vysoko na nebi ve tmě tam svítily plameny. Komíny nebyly vidět. Že to jsou plameny z pecí krematoria, nikdo nevěděl.“

Bratři Ellingerovi první selekcí prošli, pak je

nahnali do baráku pro nově příchozí, potom

do sprch: „Jim šel plyn, nám voda.“ Asi po

dvou dnech je vyhnali na apelplac k další

selekci, kde Mengele rozhodoval o životě,

nebo smrti.

„Když jsme už byli roztřídění, tak ta velká

skupina lidí viděla, že mají jít do plynu.

Sebrali se a utíkali zpět za námi. Celá selekce se musela provést znovu. Stál jsem tedy

před Mengelem třikrát.“

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2019

Z Osvětimi putoval Karel Ellinger ještě do

dalších tří koncentračních táborů v Landsbergu, Landshutu a nakonec v Dachau.

V důsledku celkového vyčerpání se

v Dachau ocitl na marodce, kde se dočkal

osvobození tábora.

„A potom, 29. dubna 1945 v 17.00 hodin,

prošel špitálem americký voják. Na ten

okamžik nezapomenu nikdy v životě.“ Záhy

po osvobození se přes Plzeň a Prahu vrátil

Karel Ellinger do Brna. Po osvobození zde

chodila maminka každý den k vlaku a čekala, zda se vrátí starší syn Jan.

„Po válce jsem z dokumentů zjistil, že

Honza zemřel 8. února 1945 v Landshutu.

I v tamních strašných polních podmínkách

lágru Němci vedli pečlivou evidenci zemřelých.“ Se svým názorem se netajil ani po

roce 1948: „Když nás nabádali, abychom

jako třída vstoupili do Komunistického svazu mládeže, odmítli jsme. Pak jsem v roce

1950, když jsem se hlásil na vysokou školu,

dostal od komunistického ředitele špatný

kádrový posudek, kde stálo: ‚Nutno znovu

prověřit‘.“

Středoškolská studia Karlu Ellingerovi

zkomplikovali nacisté, komunisté se snažili

znemožnit mu studia vysokoškolská. Nepodařilo se to díky rodinnému známému, a tak

Karel Ellinger vystudoval ČVUT v Praze. Pracoval jako odborný pracovník v brněnském

Výzkumném ústavu pozemních staveb, je

autorem desítek patentů a ve svém oboru

se stal uznávaným profesionálem.

Rozhovor s Karlem Ellingerem vznikl

v rámci projektu Paměť národa. Celý příběh pamětníka naleznete na stránkách

www.pametnaroda.cz. Víte o nějaké osobě,

jejíž život je pozoruhodný a neměl by být

zapomenut? Dejte nám vědět na e-mail:

david.butula@postbellum.cz, nebo adrese

redakce@brno-stred.cz.

Michal Doležel

■