Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

JIŘÍ BRADY

V lednu letošního roku nás zaskočila zpráva o úmrtí jednoho z pamětníků holocaustu, o kterém donedávna Češi vlastně moc

nevěděli. V sobotu 12. ledna zemřel v Kanadě český rodák Jiří Brady.

Jiří Brady se narodil v únoru 1928 v Novém

Městě na Moravě do rodiny místního židovského obchodníka s koloniálním zbožím:

„Pamatuji si, jak jsem balil koření, vážil do

pytlíku přivezené okurky. To byl můj svět.

Šplhali jsme po ovocných stromech. Měli

jsme velkou zahradu, kde tekl potok. Tatínek

postavil hráz a my se v tůni koupali. Měli jsme

necky a hráli jsme si na piráty,“ vzpomínal Jiří

Brady na své dětství. Vybavují se mu také

krásné chvíle se sestřičkou a rodiči. „Moje

mládí byla pohádka. V neděli jsme si vlezli

s maminkou a sestrou dycky do postele,

vyprávěli si, a pak jsme jeli na piknik.“

Harmonické dětství Jiřímu skončilo se zánikem Československa a zřízením protektorátu.

Maminku Jiřího zatklo gestapo hned na začátku války. Jednoho dne na dveře jejich bytu

zaklepal muž, který tvrdil, že je z belgického

odboje, a žádal finanční pomoc. Do Belgie

totiž ještě před vznikem protektorátu uprchl

bratr Jiřího maminky. Od paní Bradyové dostal

tento odbojář menší obnos peněz, avšak v Belgii ho dopadlo gestapo a našlo u něj seznam,

v němž se nacházelo i jméno Markéty Bradyové. Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück. Za dobré chování mohla poslat své

rodině pozdravy. „Matka rozžvýkala chleba

a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak!

Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají stále jako nové,“ popisoval pro Paměť

národa Jiří Brady několik drobných předmětů,

které se po jeho mamince zachovaly. 

Tatínka Karla Bradyho odvlekli gestapáci

kvůli jedné drobné události z Nového Města.

Žily tam snad jen dvě čistě židovské rodiny.

Jeden starší Žid si z protestu proti norimberským zákonům nevystřihl Davidovu hvězdu.

Na kabátě nosil připnutý žlutý hadr, což

pobouřilo jednoho místního fanatického

nacistu, který trval na tom, že toto město musí

být judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy včetně tatínka, třináctiletého Jiřího

a desetileté Hany. 

Děti zůstaly samy několik měsíců, dokud

nenastoupily na nucený transport do Terezína. Staral se o ně jejich strýček, pan Hájek.

Jiří měl mimo jiné díky tomu několik týdnů na

to, aby odstěhoval z jejich bytu ke strýci vzácné rodinné fotografie, filmy, ale i dopisy, ve

kterých jim dlužníci spílají a odmítají splácet,

protože prý Židy pohrdají.

Jiřího a Haničku v ghettu Terezín rozdělili.

Jiří spal v objektu bývalé školy – L 417, mezi

stejně starými, literárně výjimečně nadanými

kluky, jako byl Petr Ginz, Jiří Kurt Kotouč,

Hanuš Hachenburg a Zdeněk Ornest, kteří

právě zde založili dnes legendární terezínský

časopis Vedem. V jedné cimře tam spalo

40 chlapců. Osazenstvo ubikace se měnilo

podle transportů na východ, které většinou

znamenaly smrt v osvětimské plynové komoře. Celkem pokojem prošlo přes sto chlapců,

přežilo asi patnáct. Jen jeden z nich, Zdeněk

Taussig, zůstal celou válku v Terezíně. Sedm

set stran dnes literárně ceněného časopisu

zachránil. „Schoval ho v maštali,“ popisoval

Jiří Brady, který v Terezíně chodil do práce.

Dělal instalatéra, učil se rusky a anglicky. Na

podzim 1944 musel Jiří Brady opustit svou

třináctiletou sestru Haničku, která ještě několik týdnů v ghettu zůstala. Našel své jméno

v seznamech transportovaných na práci. Protože vězni slýchali hřmot spojeneckých letounů, mylně se domnívali, že konec války je

otázkou dnů či maximálně týdnů. Jiří nastoupil

do dobytčího vagonu. Za den a půl únavné

cesty dorazily stovky terezínských vězňů na

pověstnou rampu Osvětim-Birkenau. „To byl

šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili

zápach pálení lidského masa. Štěkající psi.

Vězni v mundúrech. Taková hrůza! Nevěděli

jsme, co dělat. Já měl štěstí. Jeden, který mě

vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to

pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš

Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ takto popisoval Jiří Brady hrůzu

prvních hodin v Osvětimi. 

Protože předstíral, že je mu osmnáct let

a umí řemeslo, vybrali ho do čety zámečníků

a transportovali do pobočného tábora

Auschwitz-Gleiwitz. To ho zachránilo. Sice

trpěl hlady, sebemenší prohřešek se trestal

smrtí, ale jednalo se o pracovní, nikoliv vyhlazovací tábor. Tam Jiří onemocněl bakteriální

flegmónou v noze. Hnisavou ránu si nechal

ošetřit na marodce. Když si německý doktor

během chirurgického zákroku odskočil, prošel kolem něj starší slovenský vězeň Farber:

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2019

„To jsou svině, co!“ Brady odpověděl: „Jsou,

ale my to vydržíme!“ Tento pozoruhodný muž,

tzv. poslíček, který byl v lágrové hierarchii

považován za veterána, zachránil pamětníkovi život. Za týden se Jiřímu onemocnění

natolik zhoršilo, že ho ostatní vězni museli

na marodku donést. Ulehl na lůžko a Farber

za ním chodil. Jednou ho varoval, že musí

ráno barák bezpodmínečně opustit, protože

všechny nemocné chtějí dozorci toho dne

zavraždit. A to se také stalo. Brady, i když

trpěl bolestmi a horečkou, před lékařem prohlásil, že je vyléčený a může na práci. Vyhnul

se jisté smrti.

Po válce zkoušel několik týdnů udržet

rodinný krámek. Po letních měsících nastoupil

na ekonomickou školu. Nelíbilo se mu, co se

kolem něj děje. Komunismus odmítal. Nic ho

doma nedrželo: „Nechtěl jsem do Izraele,

kam se organizovaly transporty Židů. Jedním

jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ popisuje svou cestu do zahraničí. V Kanadě založil úspěšnou instalatérskou firmu. Celý

život se pak snažil finančně pomáhat potřebným lidem, podporoval samizdatovou literaturu. Příběh jeho sestry byl literárně ztvárněn

v knize Hanin kufřík. V roce 2016 měl údajně

obdržet státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana. To se však nakonec

nestalo, a tak se rozhodlo vedení města Brna

a Sokola Brno I ocenit Jiřího Bradyho alespoň

v  Brně. Z  rukou primátora Petra Vokřála

a sokolské gymnastky Věry Růžičkové

obdržel Medaili Za zásluhy Sokola Brno I.

Více informací najdete na www.pametnaroda.cz. Víte o zajímavých příbězích lidí

z  vašeho okolí? Dejte nám vědět na

david.butula@postbellum.cz nebo na adresu

redakce zpravodaje. Michal Doležel ■