Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ: JIŘÍ BRADY V lednu letošního roku nás zaskočila zpráva o úmrtí jednoho z pamětníků holocaustu, o kterém donedávna Češi vlastně moc nevěděli. V sobotu 12. ledna zemřel v Kanadě český rodák Jiří Brady. Jiří Brady se narodil v únoru 1928 v Novém Městě na Moravě do rodiny místního židovského obchodníka s koloniálním zbožím: „Pamatuji si, jak jsem balil koření, vážil do pytlíku přivezené okurky. To byl můj svět. Šplhali jsme po ovocných stromech. Měli jsme velkou zahradu, kde tekl potok. Tatínek postavil hráz a my se v tůni koupali. Měli jsme necky a hráli jsme si na piráty,“ vzpomínal Jiří Brady na své dětství. Vybavují se mu také krásné chvíle se sestřičkou a rodiči. „Moje mládí byla pohádka. V neděli jsme si vlezli s maminkou a sestrou dycky do postele, vyprávěli si, a pak jsme jeli na piknik.“ Harmonické dětství Jiřímu skončilo se zánikem Československa a zřízením protektorátu. Maminku Jiřího zatklo gestapo hned na začátku války. Jednoho dne na dveře jejich bytu zaklepal muž, který tvrdil, že je z belgického odboje, a žádal finanční pomoc. Do Belgie totiž ještě před vznikem protektorátu uprchl bratr Jiřího maminky. Od paní Bradyové dostal tento odbojář menší obnos peněz, avšak v Belgii ho dopadlo gestapo a našlo u něj seznam, v němž se nacházelo i jméno Markéty Bradyové. Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück. Za dobré chování mohla poslat své rodině pozdravy. „Matka rozžvýkala chleba a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak! Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají stále jako nové,“ popisoval pro Paměť národa Jiří Brady několik drobných předmětů, které se po jeho mamince zachovaly.  Tatínka Karla Bradyho odvlekli gestapáci kvůli jedné drobné události z Nového Města. Žily tam snad jen dvě čistě židovské rodiny. Jeden starší Žid si z protestu proti norimberským zákonům nevystřihl Davidovu hvězdu. Na kabátě nosil připnutý žlutý hadr, což pobouřilo jednoho místního fanatického nacistu, který trval na tom, že toto město musí být judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy včetně tatínka, třináctiletého Jiřího a desetileté Hany.  Děti zůstaly samy několik měsíců, dokud nenastoupily na nucený transport do Terezína. Staral se o ně jejich strýček, pan Hájek.

Jiří měl mimo jiné díky tomu několik týdnů na to, aby odstěhoval z jejich bytu ke strýci vzácné rodinné fotografie, filmy, ale i dopisy, ve kterých jim dlužníci spílají a odmítají splácet, protože prý Židy pohrdají. Jiřího a Haničku v ghettu Terezín rozdělili. Jiří spal v objektu bývalé školy – L 417, mezi stejně starými, literárně výjimečně nadanými kluky, jako byl Petr Ginz, Jiří Kurt Kotouč, Hanuš Hachenburg a Zdeněk Ornest, kteří právě zde založili dnes legendární terezínský časopis Vedem. V jedné cimře tam spalo 40 chlapců. Osazenstvo ubikace se měnilo podle transportů na východ, které většinou znamenaly smrt v osvětimské plynové komoře. Celkem pokojem prošlo přes sto chlapců, přežilo asi patnáct. Jen jeden z nich, Zdeněk Taussig, zůstal celou válku v Terezíně. Sedm set stran dnes literárně ceněného časopisu zachránil. „Schoval ho v maštali,“ popisoval Jiří Brady, který v Terezíně chodil do práce. Dělal instalatéra, učil se rusky a anglicky. Na podzim 1944 musel Jiří Brady opustit svou třináctiletou sestru Haničku, která ještě několik týdnů v ghettu zůstala. Našel své jméno v seznamech transportovaných na práci. Protože vězni slýchali hřmot spojeneckých letounů, mylně se domnívali, že konec války je otázkou dnů či maximálně týdnů. Jiří nastoupil do dobytčího vagonu. Za den a půl únavné cesty dorazily stovky terezínských vězňů na pověstnou rampu Osvětim-Birkenau. „To byl šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psi. Vězni v mundúrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat. Já měl štěstí. Jeden, který mě vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ takto popisoval Jiří Brady hrůzu prvních hodin v Osvětimi.  Protože předstíral, že je mu osmnáct let a umí řemeslo, vybrali ho do čety zámečníků a transportovali do pobočného tábora Auschwitz-Gleiwitz. To ho zachránilo. Sice trpěl hlady, sebemenší prohřešek se trestal smrtí, ale jednalo se o pracovní, nikoliv vyhlazovací tábor. Tam Jiří onemocněl bakteriální flegmónou v noze. Hnisavou ránu si nechal ošetřit na marodce. Když si německý doktor během chirurgického zákroku odskočil, prošel kolem něj starší slovenský vězeň Farber:

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2019

„To jsou svině, co!“ Brady odpověděl: „Jsou, ale my to vydržíme!“ Tento pozoruhodný muž, tzv. poslíček, který byl v lágrové hierarchii považován za veterána, zachránil pamětníkovi život. Za týden se Jiřímu onemocnění natolik zhoršilo, že ho ostatní vězni museli na marodku donést. Ulehl na lůžko a Farber za ním chodil. Jednou ho varoval, že musí ráno barák bezpodmínečně opustit, protože všechny nemocné chtějí dozorci toho dne zavraždit. A to se také stalo. Brady, i když trpěl bolestmi a horečkou, před lékařem prohlásil, že je vyléčený a může na práci. Vyhnul se jisté smrti. Po válce zkoušel několik týdnů udržet rodinný krámek. Po letních měsících nastoupil na ekonomickou školu. Nelíbilo se mu, co se kolem něj děje. Komunismus odmítal. Nic ho doma nedrželo: „Nechtěl jsem do Izraele, kam se organizovaly transporty Židů. Jedním jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ popisuje svou cestu do zahraničí. V Kanadě založil úspěšnou instalatérskou firmu. Celý život se pak snažil finančně pomáhat potřebným lidem, podporoval samizdatovou literaturu. Příběh jeho sestry byl literárně ztvárněn v knize Hanin kufřík. V roce 2016 měl údajně obdržet státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana. To se však nakonec nestalo, a tak se rozhodlo vedení města Brna a Sokola Brno I ocenit Jiřího Bradyho alespoň v  Brně. Z  rukou primátora Petra Vokřála a sokolské gymnastky Věry Růžičkové obdržel Medaili Za zásluhy Sokola Brno I. Více informací najdete na www.pametnaroda.cz. Víte o zajímavých příbězích lidí z  vašeho okolí? Dejte nám vědět na david.butula@postbellum.cz nebo na adresu redakce zpravodaje. Michal Doležel ■