Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
JIŘÍ BRADY
V lednu letošního roku nás zaskočila zpráva o úmrtí jednoho z pamětníků holocaustu, o kterém donedávna Češi vlastně moc
nevěděli. V sobotu 12. ledna zemřel v Kanadě český rodák Jiří Brady.
Jiří Brady se narodil v únoru 1928 v Novém
Městě na Moravě do rodiny místního židovského obchodníka s koloniálním zbožím:
„Pamatuji si, jak jsem balil koření, vážil do
pytlíku přivezené okurky. To byl můj svět.
Šplhali jsme po ovocných stromech. Měli
jsme velkou zahradu, kde tekl potok. Tatínek
postavil hráz a my se v tůni koupali. Měli jsme
necky a hráli jsme si na piráty,“ vzpomínal Jiří
Brady na své dětství. Vybavují se mu také
krásné chvíle se sestřičkou a rodiči. „Moje
mládí byla pohádka. V neděli jsme si vlezli
s maminkou a sestrou dycky do postele,
vyprávěli si, a pak jsme jeli na piknik.“
Harmonické dětství Jiřímu skončilo se zánikem Československa a zřízením protektorátu.
Maminku Jiřího zatklo gestapo hned na začátku války. Jednoho dne na dveře jejich bytu
zaklepal muž, který tvrdil, že je z belgického
odboje, a žádal finanční pomoc. Do Belgie
totiž ještě před vznikem protektorátu uprchl
bratr Jiřího maminky. Od paní Bradyové dostal
tento odbojář menší obnos peněz, avšak v Belgii ho dopadlo gestapo a našlo u něj seznam,
v němž se nacházelo i jméno Markéty Bradyové. Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück. Za dobré chování mohla poslat své
rodině pozdravy. „Matka rozžvýkala chleba
a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak!
Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají stále jako nové,“ popisoval pro Paměť
národa Jiří Brady několik drobných předmětů,
které se po jeho mamince zachovaly.
Tatínka Karla Bradyho odvlekli gestapáci
kvůli jedné drobné události z Nového Města.
Žily tam snad jen dvě čistě židovské rodiny.
Jeden starší Žid si z protestu proti norimberským zákonům nevystřihl Davidovu hvězdu.
Na kabátě nosil připnutý žlutý hadr, což
pobouřilo jednoho místního fanatického
nacistu, který trval na tom, že toto město musí
být judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy včetně tatínka, třináctiletého Jiřího
a desetileté Hany.
Děti zůstaly samy několik měsíců, dokud
nenastoupily na nucený transport do Terezína. Staral se o ně jejich strýček, pan Hájek.
Jiří měl mimo jiné díky tomu několik týdnů na
to, aby odstěhoval z jejich bytu ke strýci vzácné rodinné fotografie, filmy, ale i dopisy, ve
kterých jim dlužníci spílají a odmítají splácet,
protože prý Židy pohrdají.
Jiřího a Haničku v ghettu Terezín rozdělili.
Jiří spal v objektu bývalé školy – L 417, mezi
stejně starými, literárně výjimečně nadanými
kluky, jako byl Petr Ginz, Jiří Kurt Kotouč,
Hanuš Hachenburg a Zdeněk Ornest, kteří
právě zde založili dnes legendární terezínský
časopis Vedem. V jedné cimře tam spalo
40 chlapců. Osazenstvo ubikace se měnilo
podle transportů na východ, které většinou
znamenaly smrt v osvětimské plynové komoře. Celkem pokojem prošlo přes sto chlapců,
přežilo asi patnáct. Jen jeden z nich, Zdeněk
Taussig, zůstal celou válku v Terezíně. Sedm
set stran dnes literárně ceněného časopisu
zachránil. „Schoval ho v maštali,“ popisoval
Jiří Brady, který v Terezíně chodil do práce.
Dělal instalatéra, učil se rusky a anglicky. Na
podzim 1944 musel Jiří Brady opustit svou
třináctiletou sestru Haničku, která ještě několik týdnů v ghettu zůstala. Našel své jméno
v seznamech transportovaných na práci. Protože vězni slýchali hřmot spojeneckých letounů, mylně se domnívali, že konec války je
otázkou dnů či maximálně týdnů. Jiří nastoupil
do dobytčího vagonu. Za den a půl únavné
cesty dorazily stovky terezínských vězňů na
pověstnou rampu Osvětim-Birkenau. „To byl
šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili
zápach pálení lidského masa. Štěkající psi.
Vězni v mundúrech. Taková hrůza! Nevěděli
jsme, co dělat. Já měl štěstí. Jeden, který mě
vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to
pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš
Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ takto popisoval Jiří Brady hrůzu
prvních hodin v Osvětimi.
Protože předstíral, že je mu osmnáct let
a umí řemeslo, vybrali ho do čety zámečníků
a transportovali do pobočného tábora
Auschwitz-Gleiwitz. To ho zachránilo. Sice
trpěl hlady, sebemenší prohřešek se trestal
smrtí, ale jednalo se o pracovní, nikoliv vyhlazovací tábor. Tam Jiří onemocněl bakteriální
flegmónou v noze. Hnisavou ránu si nechal
ošetřit na marodce. Když si německý doktor
během chirurgického zákroku odskočil, prošel kolem něj starší slovenský vězeň Farber:
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2019
„To jsou svině, co!“ Brady odpověděl: „Jsou,
ale my to vydržíme!“ Tento pozoruhodný muž,
tzv. poslíček, který byl v lágrové hierarchii
považován za veterána, zachránil pamětníkovi život. Za týden se Jiřímu onemocnění
natolik zhoršilo, že ho ostatní vězni museli
na marodku donést. Ulehl na lůžko a Farber
za ním chodil. Jednou ho varoval, že musí
ráno barák bezpodmínečně opustit, protože
všechny nemocné chtějí dozorci toho dne
zavraždit. A to se také stalo. Brady, i když
trpěl bolestmi a horečkou, před lékařem prohlásil, že je vyléčený a může na práci. Vyhnul
se jisté smrti.
Po válce zkoušel několik týdnů udržet
rodinný krámek. Po letních měsících nastoupil
na ekonomickou školu. Nelíbilo se mu, co se
kolem něj děje. Komunismus odmítal. Nic ho
doma nedrželo: „Nechtěl jsem do Izraele,
kam se organizovaly transporty Židů. Jedním
jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ popisuje svou cestu do zahraničí. V Kanadě založil úspěšnou instalatérskou firmu. Celý
život se pak snažil finančně pomáhat potřebným lidem, podporoval samizdatovou literaturu. Příběh jeho sestry byl literárně ztvárněn
v knize Hanin kufřík. V roce 2016 měl údajně
obdržet státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana. To se však nakonec
nestalo, a tak se rozhodlo vedení města Brna
a Sokola Brno I ocenit Jiřího Bradyho alespoň
v Brně. Z rukou primátora Petra Vokřála
a sokolské gymnastky Věry Růžičkové
obdržel Medaili Za zásluhy Sokola Brno I.
Více informací najdete na www.pametnaroda.cz. Víte o zajímavých příbězích lidí
z vašeho okolí? Dejte nám vědět na
david.butula@postbellum.cz nebo na adresu
redakce zpravodaje. Michal Doležel ■