Rozhovor
a byl jsem tam dalších 48 hodin. Za rok přišel
17. listopad. Hádejte, kde jsem ho strávil. Brzy
ráno jsme se synem vyrazili zazimovat chalupu, hlavně vynést záchod. Syn topil a měl
naladěnou Svobodnou Evropu, nosil mi zprávy, že v Praze je pozdvižení a že režim skončil. Říkal jsem mu, že komunisty nezná, mají
policii, armádu, ale patnáctiletý odborník
mě přesvědčoval, že jsou na hromadě. Měl
pravdu.
P
roč jste se rozhodl jít
do politiky?
Já jsem se vlastně nerozhodl, ono to přišlo.
Rok před revolucí jsem na popud Václava
Havla převzal funkci šéfredaktora v nově
zakládaném družstevním nakladatelství
Atlantis, které plánovalo uveřejňovat zakázanou literaturu. Úřední svolení dostalo až
v prosinci 1989. Ještě v listopadu mě studenti
pozvali na filosofickou fakultu, abych tam
strávil diskusní noc v rámci vysokoškolské
protestní stávky. Diskutovali jsme hlavně
o tom, jak by měla vypadat výuka dějin literatury, a studenti vyslovili přání, abych u nich
začal přednášet. V únoru 1990 jsem se do
toho pustil. Pak jsem v červnu besedoval
o politice v Německu a večer mě sháněli
organizátoři, že prý mi pan premiér Pithart
vzkazuje, abych při návratu přes Prahu zašel
k němu na českou vládu. Měl ji po vítězství
Občanského fóra sestavit. Řekl mi rovnou,
že mu chybí už jen ministr kultury. „Šel bys
do toho se mnou?“ Na rozmyšlenou mi dal
pět minut. Odpověděl jsem hned, že půjdu
rád.
N
a čem
pracujete teď?
Důchod se odkládá na neurčito. Napsal
jsem rýmovanou hru o Panně Marii, a to
v duchu barokních českých her. Maria je
ovšem pojatá neortodoxně. Anděl jí nejprve
jako ve snu předvedl, co ji čeká, rozhodneli se počít a porodit syna, a pak se jí teprve
zeptal, zda se k tomu odhodlá. Příběh probíhá částečně podle evangelií, ale částečně
v současnosti. Hra oslavuje Marii za její závěrečné souhlasné slovo. Text jsem nabídl
Huse na provázku. Termín se hledal velmi
těžko, nakonec se ustálil na začátku roku
2019, jenže to už nastoupí nové vedení
divadla a jeho právem je prohlásit, že je hra
o Marii nezajímá. Uvidíme. Věřím však, že
jestli je to dobrá hra, někde se hrát bude.
Zatím dopisuju další hru, chybí tři obrazy, ale
víc neprozradím. Nedávám si pokoj ani po
jiné stránce, a když mě pozve Česká televize
k rozhovoru nebo do diskusního pořadu, tak
pronáším své názory a dostávám ohlasy od
posluchačů, někdy i sprosté, jak už je v kraji
zvykem.
J
ak hodnotíte změny
v brněnském ND?
Pan Glaser je podle mě výborný ředitel,
podařilo se mu skvěle obsadit funkci šéfů
baletu, opery i činohry. Mám ale velkou obavu z nápadu pana ministra Hermana, že
brněnské a ostravské Národní divadlo vyjme
z pravomoci měst a přivtělí je k ministerstvu
kultury. Oběma magistrátům přitom nabízí,
že ministerstvo bude obě divadla financovat.
Doufám, že páni primátoři a jejich týmy na
to nepřistoupí. Pražské a ministerské řízení
na dálku může způsobit jen komplikace.
V Brně je navíc výborný náměstek pro kulturu. Já jsem sice jeho hnutí nevolil, ale co
vidím, to vidím: ten pán si počíná výborně
a v primátorovi má pevnou podporu. Na kulturu se v Brně dává více peněz, její správa
se stále zkvalitňuje, to dřív nebývalo, a je to
důvod k radosti.
B
ydlel jste 44 let
v Masarykově čtvrti, jaká je?
Masarykova čtvrť je překrásná, bydlí se tam
úžasně. Když v Brně napadne sníh, nahoře
u Wilsoňáku jej můžete olíznout, zatímco dole
ve městě je špinavý. Ale jinak je hodně městská, totiž po městsku odtažitá a neosobní.
V Medlánkách, kde teď po sedm let bydlím,
vídám hody, slavnosti, plesy, posvícenské
posezení, kroje, fotbalisty na místním hřišti, to
se mi moc líbí.
K
teré místo v Brně máte
nejradši?
Je to prostranství před Divadlem Husa na
provázku na Zelném trhu. Pro žádné jiné
divadlo v republice jsem nenapsal tolik her
a žádné jiné divadlo mě tolikrát nehrálo. Když
tímto místem procházím, a nejen když jdu
do Husy do divadla, je mi příjemně a nadějně.
C
o byste vzkázal
Brňanům?
Mám zkušenost, že když se v Praze každoročně objevovaly převratné kulturní a jiné hodnoty, aby se srovnal krok se světem, Brňáci si
zachovávali zdravý rozum. Přeju si, aby to tak
zůstalo. Brno si drží odstup, Brno je své. Nebere všecko tak žhavý a horký, jak nám to odněkud posílají.
Kateřina Dobešová
■
doc. PhDr. Milan Uhde
Narodil se 28. 7. 1936 v Brně a nikdy
se odsud neodstěhoval, ani když po osm
let působil ve vysoké politice. Oba jeho
rodiče byli právníci. Tatínek dostal od
prezidenta Masaryka zlaté hodinky
s vyrytým podpisem, protože jako první
student Masarykovy univerzity absolvoval celých pět let studia i státní zkoušky
se samými jedničkami.
Milan Uhde absolvoval Filosofickou
fakultu Masarykovy univerzity, obor čeština a ruština. Stal se členem redakce
literárního měsíčníku Host do domu,
a kromě toho působil jako externí učitel
na Janáčkově akademii múzických umění, kde vedl diplomové semináře studentů herectví. V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.
V roce 1972 byl komunistickým režimem jako autor zakázán, nesměl publikovat. Psal a publikoval však i nadále,
a to pod jmény svých přátel a v zahraničí.
Byl známý disident, byl často vyslýchán
a ze strany režimu i s rodinou perzekvován. Podepsal Chartu 77 a manifest
Demokracie pro všechny, který v roce
1988 vydalo Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s dalšími
disidenty nakladatelství Atlantis a stal se
jeho šéfredaktorem.
V roce 1990 se stal ministrem kultury
a v roce 1993 prvním předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky. V roce 1995 se habilitoval jako
docent na JAMU. V roce 1998 opustil
aktivní politiku a vrátil se za spisovatelský
stůl. V letech 2011-2014 stál v čele Rady
České televize. Má dvě dospělé děti,
syna Michala a dceru Janu. Je také
hrdým dědečkem dvou vnoučat. Má rád
Brno, kvalitní černý čaj, před šesti lety
se podruhé oženil a říká, že i když se
sebou vůbec není spokojen, je se svou
novou rodinou šťastný.
Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2017 | 15