Rozhovor

a byl jsem tam dalších 48 hodin. Za rok přišel 17. listopad. Hádejte, kde jsem ho strávil. Brzy ráno jsme se synem vyrazili zazimovat chalupu, hlavně vynést záchod. Syn topil a měl naladěnou Svobodnou Evropu, nosil mi zprávy, že v Praze je pozdvižení a že režim skončil. Říkal jsem mu, že komunisty nezná, mají policii, armádu, ale patnáctiletý odborník mě přesvědčoval, že jsou na hromadě. Měl pravdu.

P

roč jste se rozhodl jít do politiky?

Já jsem se vlastně nerozhodl, ono to přišlo. Rok před revolucí jsem na popud Václava Havla převzal funkci šéfredaktora v nově zakládaném družstevním nakladatelství Atlantis, které plánovalo uveřejňovat zakázanou literaturu. Úřední svolení dostalo až v prosinci 1989. Ještě v listopadu mě studenti pozvali na filosofickou fakultu, abych tam strávil diskusní noc v rámci vysokoškolské protestní stávky. Diskutovali jsme hlavně o tom, jak by měla vypadat výuka dějin literatury, a studenti vyslovili přání, abych u nich začal přednášet. V únoru 1990 jsem se do toho pustil. Pak jsem v červnu besedoval o politice v Německu a večer mě sháněli organizátoři, že prý mi pan premiér Pithart vzkazuje, abych při návratu přes Prahu zašel k němu na českou vládu. Měl ji po vítězství Občanského fóra sestavit. Řekl mi rovnou, že mu chybí už jen ministr kultury. „Šel bys do toho se mnou?“ Na rozmyšlenou mi dal pět minut. Odpověděl jsem hned, že půjdu rád.

N

a čem pracujete teď?

Důchod se odkládá na neurčito. Napsal jsem rýmovanou hru o Panně Marii, a to v duchu barokních českých her. Maria je ovšem pojatá neortodoxně. Anděl jí nejprve jako ve snu předvedl, co ji čeká, rozhodneli se počít a porodit syna, a pak se jí teprve zeptal, zda se k tomu odhodlá. Příběh probíhá částečně podle evangelií, ale částečně v současnosti. Hra oslavuje Marii za její závěrečné souhlasné slovo. Text jsem nabídl Huse na provázku. Termín se hledal velmi těžko, nakonec se ustálil na začátku roku 2019, jenže to už nastoupí nové vedení divadla a jeho právem je prohlásit, že je hra o Marii nezajímá. Uvidíme. Věřím však, že jestli je to dobrá hra, někde se hrát bude. Zatím dopisuju další hru, chybí tři obrazy, ale víc neprozradím. Nedávám si pokoj ani po jiné stránce, a když mě pozve Česká televize

k rozhovoru nebo do diskusního pořadu, tak pronáším své názory a dostávám ohlasy od posluchačů, někdy i sprosté, jak už je v kraji zvykem.

J

ak hodnotíte změny v brněnském ND?

Pan Glaser je podle mě výborný ředitel, podařilo se mu skvěle obsadit funkci šéfů baletu, opery i činohry. Mám ale velkou obavu z  nápadu pana ministra Hermana, že brněnské a ostravské Národní divadlo vyjme z pravomoci měst a přivtělí je k ministerstvu kultury. Oběma magistrátům přitom nabízí, že ministerstvo bude obě divadla financovat. Doufám, že páni primátoři a jejich týmy na to nepřistoupí. Pražské a ministerské řízení na dálku může způsobit jen komplikace. V Brně je navíc výborný náměstek pro kulturu. Já jsem sice jeho hnutí nevolil, ale co vidím, to vidím: ten pán si počíná výborně a v primátorovi má pevnou podporu. Na kulturu se v Brně dává více peněz, její správa se stále zkvalitňuje, to dřív nebývalo, a je to důvod k radosti.

B

ydlel jste 44 let v Masarykově čtvrti, jaká je?

Masarykova čtvrť je překrásná, bydlí se tam úžasně. Když v Brně napadne sníh, nahoře u Wilsoňáku jej můžete olíznout, zatímco dole ve městě je špinavý. Ale jinak je hodně městská, totiž po městsku odtažitá a neosobní. V Medlánkách, kde teď po sedm let bydlím, vídám hody, slavnosti, plesy, posvícenské posezení, kroje, fotbalisty na místním hřišti, to se mi moc líbí.

K

teré místo v Brně máte nejradši?

Je to prostranství před Divadlem Husa na provázku na Zelném trhu. Pro žádné jiné divadlo v republice jsem nenapsal tolik her a žádné jiné divadlo mě tolikrát nehrálo. Když tímto místem procházím, a nejen když jdu do Husy do divadla, je mi příjemně a nadějně.

C

o byste vzkázal Brňanům?

Mám zkušenost, že když se v Praze každoročně objevovaly převratné kulturní a jiné hodnoty, aby se srovnal krok se světem, Brňáci si zachovávali zdravý rozum. Přeju si, aby to tak zůstalo. Brno si drží odstup, Brno je své. Nebere všecko tak žhavý a horký, jak nám to odněkud posílají. Kateřina Dobešová

■

doc. PhDr. Milan Uhde Narodil se 28. 7. 1936 v Brně a nikdy se odsud neodstěhoval, ani když po osm let působil ve vysoké politice. Oba jeho rodiče byli právníci. Tatínek dostal od prezidenta Masaryka zlaté hodinky s vyrytým podpisem, protože jako první student Masarykovy univerzity absolvoval celých pět let studia i státní zkoušky se samými jedničkami. Milan Uhde absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor čeština a ruština. Stal se členem redakce literárního měsíčníku Host do domu, a kromě toho působil jako externí učitel na Janáčkově akademii múzických umění, kde vedl diplomové semináře studentů herectví. V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie. V roce 1972 byl komunistickým režimem jako autor zakázán, nesměl publikovat. Psal a publikoval však i nadále, a to pod jmény svých přátel a v zahraničí. Byl známý disident, byl často vyslýchán a ze strany režimu i s rodinou perzekvován. Podepsal Chartu 77 a manifest Demokracie pro všechny, který v roce 1988 vydalo Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s dalšími disidenty nakladatelství Atlantis a stal se jeho šéfredaktorem. V roce 1990 se stal ministrem kultury a v roce 1993 prvním předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. V roce 1995 se habilitoval jako docent na JAMU. V roce 1998 opustil aktivní politiku a vrátil se za spisovatelský stůl. V letech 2011-2014 stál v čele Rady České televize. Má dvě dospělé děti, syna Michala a dceru Janu. Je také hrdým dědečkem dvou vnoučat. Má rád Brno, kvalitní černý čaj, před šesti lety se podruhé oženil a říká, že i když se sebou vůbec není spokojen, je se svou novou rodinou šťastný.

Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2017 | 15