Rozhovor

a byl jsem tam dalších 48 hodin. Za rok přišel

17. listopad. Hádejte, kde jsem ho strávil. Brzy

ráno jsme se synem vyrazili zazimovat chalupu, hlavně vynést záchod. Syn topil a měl

naladěnou Svobodnou Evropu, nosil mi zprávy, že v Praze je pozdvižení a že režim skončil. Říkal jsem mu, že komunisty nezná, mají

policii, armádu, ale patnáctiletý odborník

mě přesvědčoval, že jsou na hromadě. Měl

pravdu.

P

roč jste se rozhodl jít

do politiky?

Já jsem se vlastně nerozhodl, ono to přišlo.

Rok před revolucí jsem na popud Václava

Havla převzal funkci šéfredaktora v nově

zakládaném družstevním nakladatelství

Atlantis, které plánovalo uveřejňovat zakázanou literaturu. Úřední svolení dostalo až

v prosinci 1989. Ještě v listopadu mě studenti

pozvali na filosofickou fakultu, abych tam

strávil diskusní noc v rámci vysokoškolské

protestní stávky. Diskutovali jsme hlavně

o tom, jak by měla vypadat výuka dějin literatury, a studenti vyslovili přání, abych u nich

začal přednášet. V únoru 1990 jsem se do

toho pustil. Pak jsem v červnu besedoval

o politice v Německu a večer mě sháněli

organizátoři, že prý mi pan premiér Pithart

vzkazuje, abych při návratu přes Prahu zašel

k němu na českou vládu. Měl ji po vítězství

Občanského fóra sestavit. Řekl mi rovnou,

že mu chybí už jen ministr kultury. „Šel bys

do toho se mnou?“ Na rozmyšlenou mi dal

pět minut. Odpověděl jsem hned, že půjdu

rád.

N

a čem

pracujete teď?

Důchod se odkládá na neurčito. Napsal

jsem rýmovanou hru o Panně Marii, a to

v duchu barokních českých her. Maria je

ovšem pojatá neortodoxně. Anděl jí nejprve

jako ve snu předvedl, co ji čeká, rozhodneli se počít a porodit syna, a pak se jí teprve

zeptal, zda se k tomu odhodlá. Příběh probíhá částečně podle evangelií, ale částečně

v současnosti. Hra oslavuje Marii za její závěrečné souhlasné slovo. Text jsem nabídl

Huse na provázku. Termín se hledal velmi

těžko, nakonec se ustálil na začátku roku

2019, jenže to už nastoupí nové vedení

divadla a jeho právem je prohlásit, že je hra

o Marii nezajímá. Uvidíme. Věřím však, že

jestli je to dobrá hra, někde se hrát bude.

Zatím dopisuju další hru, chybí tři obrazy, ale

víc neprozradím. Nedávám si pokoj ani po

jiné stránce, a když mě pozve Česká televize

k rozhovoru nebo do diskusního pořadu, tak

pronáším své názory a dostávám ohlasy od

posluchačů, někdy i sprosté, jak už je v kraji

zvykem.

J

ak hodnotíte změny

v brněnském ND?

Pan Glaser je podle mě výborný ředitel,

podařilo se mu skvěle obsadit funkci šéfů

baletu, opery i činohry. Mám ale velkou obavu z  nápadu pana ministra Hermana, že

brněnské a ostravské Národní divadlo vyjme

z pravomoci měst a přivtělí je k ministerstvu

kultury. Oběma magistrátům přitom nabízí,

že ministerstvo bude obě divadla financovat.

Doufám, že páni primátoři a jejich týmy na

to nepřistoupí. Pražské a ministerské řízení

na dálku může způsobit jen komplikace.

V Brně je navíc výborný náměstek pro kulturu. Já jsem sice jeho hnutí nevolil, ale co

vidím, to vidím: ten pán si počíná výborně

a v primátorovi má pevnou podporu. Na kulturu se v Brně dává více peněz, její správa

se stále zkvalitňuje, to dřív nebývalo, a je to

důvod k radosti.

B

ydlel jste 44 let

v Masarykově čtvrti, jaká je?

Masarykova čtvrť je překrásná, bydlí se tam

úžasně. Když v Brně napadne sníh, nahoře

u Wilsoňáku jej můžete olíznout, zatímco dole

ve městě je špinavý. Ale jinak je hodně městská, totiž po městsku odtažitá a neosobní.

V Medlánkách, kde teď po sedm let bydlím,

vídám hody, slavnosti, plesy, posvícenské

posezení, kroje, fotbalisty na místním hřišti, to

se mi moc líbí.

K

teré místo v Brně máte

nejradši?

Je to prostranství před Divadlem Husa na

provázku na Zelném trhu. Pro žádné jiné

divadlo v republice jsem nenapsal tolik her

a žádné jiné divadlo mě tolikrát nehrálo. Když

tímto místem procházím, a nejen když jdu

do Husy do divadla, je mi příjemně a nadějně.

C

o byste vzkázal

Brňanům?

Mám zkušenost, že když se v Praze každoročně objevovaly převratné kulturní a jiné hodnoty, aby se srovnal krok se světem, Brňáci si

zachovávali zdravý rozum. Přeju si, aby to tak

zůstalo. Brno si drží odstup, Brno je své. Nebere všecko tak žhavý a horký, jak nám to odněkud posílají.

Kateřina Dobešová

■

doc. PhDr. Milan Uhde

Narodil se 28. 7. 1936 v Brně a nikdy

se odsud neodstěhoval, ani když po osm

let působil ve vysoké politice. Oba jeho

rodiče byli právníci. Tatínek dostal od

prezidenta Masaryka zlaté hodinky

s vyrytým podpisem, protože jako první

student Masarykovy univerzity absolvoval celých pět let studia i státní zkoušky

se samými jedničkami.

Milan Uhde absolvoval Filosofickou

fakultu Masarykovy univerzity, obor čeština a ruština. Stal se členem redakce

literárního měsíčníku Host do domu,

a kromě toho působil jako externí učitel

na Janáčkově akademii múzických umění, kde vedl diplomové semináře studentů herectví. V roce 1971 dosáhl titulu doktora filosofie.

V roce 1972 byl komunistickým režimem jako autor zakázán, nesměl publikovat. Psal a publikoval však i nadále,

a to pod jmény svých přátel a v zahraničí.

Byl známý disident, byl často vyslýchán

a ze strany režimu i s rodinou perzekvován. Podepsal Chartu 77 a manifest

Demokracie pro všechny, který v roce

1988 vydalo Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1989 založil spolu s dalšími

disidenty nakladatelství Atlantis a stal se

jeho šéfredaktorem.

V roce 1990 se stal ministrem kultury

a v roce 1993 prvním předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky. V roce 1995 se habilitoval jako

docent na JAMU. V roce 1998 opustil

aktivní politiku a vrátil se za spisovatelský

stůl. V letech 2011-2014 stál v čele Rady

České televize. Má dvě dospělé děti,

syna Michala a dceru Janu. Je také

hrdým dědečkem dvou vnoučat. Má rád

Brno, kvalitní černý čaj, před šesti lety

se podruhé oženil a říká, že i když se

sebou vůbec není spokojen, je se svou

novou rodinou šťastný.

Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2017 | 15