Rozhovor

MILAN UHDE

ŠARMANTNÍ MUŽ, SVÉRÁZNÝ POLITIK,

ÚŽASNÝ VYPRAVĚČ A MNOHEM VÍC

a začala se hrát. Ale v roce 1969 přišli k moci

jiní komunisté, schvalovatelé okupace, a pak

si to se mnou vyřídili. Byl jsem zakázán, knihy

mé i spousty jiných autorů byly vyházeny

z knihoven a já jsem nesměl nastoupit na

žádné místo. Chtěli, abych sebekriticky

vystoupil v televizi. To jsem odmítl. Na jaře

1973 jsem se stal mužem v domácnosti,

naučil se vařit, pečoval postupně o dvě děti

a překládal na cizí jméno z ruštiny do češtiny

a z češtiny do ruštiny různé komerční texty.

Nechodil jsem mezi lidi. Bývalí přátelé, kteří

směli publikovat, mi vzkázali, že se na nějakou dobu nebudeme vídat, a na druhé straně

Havel, Kohout, Vaculík, Klíma a další kolegové, kteří otevřeně proti režimu vystupovali,

byli na mě tehdy příliš radikální. Hroutil jsem

se a projevy svého otřesu jsem otravoval

ženu. Byla statečná a vydržela to. V Ústavu

analytické chemie, kde pracovala, jí vyhrožovali, že ji vyhodí, a tím rodinu připraví

o obživu. Trvale se tak nedalo žít.

P

ak jste podepsal

Chartu 77?

Určitě znáte hru Balada pro banditu, tu

napsal právě on. Pro Divadlo Husa na provázku napsal celkem 11 divadelních her.

Je však i autorem řady dalších divadelních

a rozhlasových her, povídek, scénářů a sbírek poezie. Byl disidentem a zakázaným

autorem před revolucí, ministrem kultury,

předsedou Poslanecké sněmovny i předsedou Rady České televize. Zažil toho

mnoho a střípek z toho vám nyní přinášíme.

J

aké bylo vaše dětství

v Brně?

Příjemné zážitky čtyřicátých let si vybavuju

těžko, ne proto, že bych si byl vědom situace

okupovaného státu, v níž jsme žili, ale byl

jsem obětí rodičovské péče, která se snažila,

abych žil v domnění, že je všechno v pořádku.

Jenže ta idyla vůbec idylická nebyla. Maminka byla Židovka, hrozil jí koncentrační tábor.

Byl jsem velmi citlivé až neurotické děcko

a pochopil jsem, že se v rodině děje něco

strašného. Rodiče mi o tom nic neřekli. Usmívali se sice, jenže oč víc se snažili, o to jsem

byl podezíravější. Nesměl jsem na ulici, branka předzahrádky byla stále zamčená. Naši

mě chránili od styku s ulicí, protože měli

strach, aby mi tam někdo něco nevykládal,

co bych neměl vědět. Někteří sousedi byli

snaživí.

N

ějakou milou vzpomínku

byste našel?

Dost těžko, ale miloval jsem dědečka

z maminčiny strany. Byl náramný hračkář. Když

se vrátil z lázní, vyprávěl mi, jaké to tam bylo.

V listopadovém mrazíku se svlékl do půl těla,

běhal po zahradě a dělal plavecké pohyby,

aby mi ukázal, jak plaval v bazénu. A babička

volala z pavlače: „Ty ses zbláznil, Karle, okamžitě se obleč,“ ale on byl rád, že jsem se bavil.

A najednou tu dědeček nebyl, protože ho

odvlekli do koncentračního tábora, kde

i s babičkou zahynuli. Ale podle rodičů jeli na

Slovensko do naší rodinné vily a já jsem tomu

věřil.

K

dy a jak jste se stal

zakázaným autorem?

Pro satirické divadlo Večerní Brno jsem

v roce 1964 napsal prvotinu Král Vávra, která

vycházela z Krále Lávry, Havlíčkova veršovaného příběhu o králi s oslíma ušima. Můj

Vávra byl ředitelem zemské poloosy, strašně

hloupý, ale v minulosti se stal masovým vrahem holičů…, tu historii možná znáte. Jen

pouhou náhodou nebyla ta hra zakázána

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2017

Na začátku byl Pavel Kohout. Zavolal mi,

slovo dalo slovo, jel jsem za ním do Prahy

a on mi u velkého německého nakladatele

domluvil, že tam pošlu novou hru. Navíc zjistil,

že mi v Německu už tři roky leží honorář

2 500 marek za jinou hru z dřívějška. Nakladatel na základě mé plné moci peníze

vyzvedl a kolegiální německý novinář mi je

přivezl. 2 500 marek stačilo při našem skromném živobytí na jeden rok. Do roka a do dne

hráli v Německu mou rozhlasovou hru. Mezitím se v brněnském Divadle Husa na provázku začala hrát má Balada pro banditu,

jejíž autorství vzal na sebe kamarád režisér

Zdeněk Pospíšil. Měla úspěch, byla zfilmovaná a Zdeněk mi veškerý honorář do koruny

vysázel. Vrátilo se mi sebevědomí, a tak jsem

se rozhodl podepsat Chartu 77.

A

co bylo

dál?

Sebevědomí rostlo navzdory policejnímu

pronásledování. V roce 1988 jsem podepsal

prohlášení Hnutí za občanskou svobodu,

které požadovalo svobodné volby a konec

vlády jedné strany. Ráno 27. října v 5.30

k nám přijeli policisté a odvezli mě do věznice ve Žďáře nad Sázavou, protože v Brně

bylo ve všech celách předběžného zadržení

plno. Kapitán Státní bezpečnosti se mě místo

výslechu zeptal: „Až se to obrátí, co s námi

uděláte?“ Drželi mě po 48 hodin, po propuštění mě hned za branou znovu zadrželi