Rozhovor
MILAN UHDE
ŠARMANTNÍ MUŽ, SVÉRÁZNÝ POLITIK,
ÚŽASNÝ VYPRAVĚČ A MNOHEM VÍC
a začala se hrát. Ale v roce 1969 přišli k moci
jiní komunisté, schvalovatelé okupace, a pak
si to se mnou vyřídili. Byl jsem zakázán, knihy
mé i spousty jiných autorů byly vyházeny
z knihoven a já jsem nesměl nastoupit na
žádné místo. Chtěli, abych sebekriticky
vystoupil v televizi. To jsem odmítl. Na jaře
1973 jsem se stal mužem v domácnosti,
naučil se vařit, pečoval postupně o dvě děti
a překládal na cizí jméno z ruštiny do češtiny
a z češtiny do ruštiny různé komerční texty.
Nechodil jsem mezi lidi. Bývalí přátelé, kteří
směli publikovat, mi vzkázali, že se na nějakou dobu nebudeme vídat, a na druhé straně
Havel, Kohout, Vaculík, Klíma a další kolegové, kteří otevřeně proti režimu vystupovali,
byli na mě tehdy příliš radikální. Hroutil jsem
se a projevy svého otřesu jsem otravoval
ženu. Byla statečná a vydržela to. V Ústavu
analytické chemie, kde pracovala, jí vyhrožovali, že ji vyhodí, a tím rodinu připraví
o obživu. Trvale se tak nedalo žít.
P
ak jste podepsal
Chartu 77?
Určitě znáte hru Balada pro banditu, tu
napsal právě on. Pro Divadlo Husa na provázku napsal celkem 11 divadelních her.
Je však i autorem řady dalších divadelních
a rozhlasových her, povídek, scénářů a sbírek poezie. Byl disidentem a zakázaným
autorem před revolucí, ministrem kultury,
předsedou Poslanecké sněmovny i předsedou Rady České televize. Zažil toho
mnoho a střípek z toho vám nyní přinášíme.
J
aké bylo vaše dětství
v Brně?
Příjemné zážitky čtyřicátých let si vybavuju
těžko, ne proto, že bych si byl vědom situace
okupovaného státu, v níž jsme žili, ale byl
jsem obětí rodičovské péče, která se snažila,
abych žil v domnění, že je všechno v pořádku.
Jenže ta idyla vůbec idylická nebyla. Maminka byla Židovka, hrozil jí koncentrační tábor.
Byl jsem velmi citlivé až neurotické děcko
a pochopil jsem, že se v rodině děje něco
strašného. Rodiče mi o tom nic neřekli. Usmívali se sice, jenže oč víc se snažili, o to jsem
byl podezíravější. Nesměl jsem na ulici, branka předzahrádky byla stále zamčená. Naši
mě chránili od styku s ulicí, protože měli
strach, aby mi tam někdo něco nevykládal,
co bych neměl vědět. Někteří sousedi byli
snaživí.
N
ějakou milou vzpomínku
byste našel?
Dost těžko, ale miloval jsem dědečka
z maminčiny strany. Byl náramný hračkář. Když
se vrátil z lázní, vyprávěl mi, jaké to tam bylo.
V listopadovém mrazíku se svlékl do půl těla,
běhal po zahradě a dělal plavecké pohyby,
aby mi ukázal, jak plaval v bazénu. A babička
volala z pavlače: „Ty ses zbláznil, Karle, okamžitě se obleč,“ ale on byl rád, že jsem se bavil.
A najednou tu dědeček nebyl, protože ho
odvlekli do koncentračního tábora, kde
i s babičkou zahynuli. Ale podle rodičů jeli na
Slovensko do naší rodinné vily a já jsem tomu
věřil.
K
dy a jak jste se stal
zakázaným autorem?
Pro satirické divadlo Večerní Brno jsem
v roce 1964 napsal prvotinu Král Vávra, která
vycházela z Krále Lávry, Havlíčkova veršovaného příběhu o králi s oslíma ušima. Můj
Vávra byl ředitelem zemské poloosy, strašně
hloupý, ale v minulosti se stal masovým vrahem holičů…, tu historii možná znáte. Jen
pouhou náhodou nebyla ta hra zakázána
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2017
Na začátku byl Pavel Kohout. Zavolal mi,
slovo dalo slovo, jel jsem za ním do Prahy
a on mi u velkého německého nakladatele
domluvil, že tam pošlu novou hru. Navíc zjistil,
že mi v Německu už tři roky leží honorář
2 500 marek za jinou hru z dřívějška. Nakladatel na základě mé plné moci peníze
vyzvedl a kolegiální německý novinář mi je
přivezl. 2 500 marek stačilo při našem skromném živobytí na jeden rok. Do roka a do dne
hráli v Německu mou rozhlasovou hru. Mezitím se v brněnském Divadle Husa na provázku začala hrát má Balada pro banditu,
jejíž autorství vzal na sebe kamarád režisér
Zdeněk Pospíšil. Měla úspěch, byla zfilmovaná a Zdeněk mi veškerý honorář do koruny
vysázel. Vrátilo se mi sebevědomí, a tak jsem
se rozhodl podepsat Chartu 77.
A
co bylo
dál?
Sebevědomí rostlo navzdory policejnímu
pronásledování. V roce 1988 jsem podepsal
prohlášení Hnutí za občanskou svobodu,
které požadovalo svobodné volby a konec
vlády jedné strany. Ráno 27. října v 5.30
k nám přijeli policisté a odvezli mě do věznice ve Žďáře nad Sázavou, protože v Brně
bylo ve všech celách předběžného zadržení
plno. Kapitán Státní bezpečnosti se mě místo
výslechu zeptal: „Až se to obrátí, co s námi
uděláte?“ Drželi mě po 48 hodin, po propuštění mě hned za branou znovu zadrželi