Rozhovor
Mojmír Bártek: Děkuji panu Bromovi, že mě naučil dívat se do muziky!
O co efektněji a sebevědoměji
zněly a stále znějí kreativní sóla
Mojmíra Bártka, o to neokázaleji a skromněji, ale s téměř stálým úsměvem vypráví tento
vynikající trombonista, skladatel, aranžér a pedagog svůj
životní příběh. S velkou dávkou
pokory vzdává hold své
mamince, Bohu, děkuje ale také
Gustavu Bromovi a nezapomene ani na Josefa Audese, neboť
právě tento saxofonista upozornil kapelníka Broma na jeho
kvality a zapříčinil tak, že se čerstvě dostudovaný konzervatorista Bártek stal před téměř
padesáti lety členem věhlasného orchestru. Tam se také
setkal s Jaromírem Hniličkou.
Legendární trumpetista byl pak
dlouhé roky nejen jeho spoluhráčem a zájezdovým spolunocležníkem, ale i přítelem, kterým zůstává dodnes. Na žádost
o jednovětou charakteristiku
Mojmíra Bártka nejdéle působící muzikant v Bromově kapele řekl: Mojda je nejlepší kumpán, kterého jsem kdy poznal,
je to rovnej chlap.
Pane Bártku, jak jste se vůbec
do kapely Gustava Broma
dostal?
V roce 1959 jsem nastoupil na
brněnskou konzervatoř k profesoru Josefu Smékalovi. Tomu také
vděčím za hodně. První rok u něho
byl ale velmi krutý, protože na Vsetíně jsem se naučil hrát opačně:
správně se má nátrubkem překlenout horní ret, a já jsem hrál spodním. A protože jsem levák, tak
jsem tahal levou rukou. Bůhví ale,
jestli bych dnes nehrál líp, kdybych
zůstal u té „vsetínské školy“
(úsměv). V Brně jsem se ale „předělal“ a už při studiích začal
„vydělávat“. Hrál jsem v Combu
Luďka Švábenského a za odpoledne hraní jsme měli padesát
korun. Často jsme hráli v tehdejším Domě pionýrů v Lužánkách
a výplatu jsme pak hned směnili
za buřty s cibulí a pivo naproti
v Szegedu (úsměv). Při jednom
hraní si mě všimli členové orchestru pana Broma Milan Řežábek
a Josef Audes a dali kapelníkovi
echo. Hrál jsem zrovna s Foretem
v Karlových Varech a moje žena
mi telefonuje: volal pan Brom, že
tě chce do kapely. Tak šupem do
Brna, druhý den jsem už s kapelou
zkoušel a čtyři dny po nástupu
jsem hrál v Německu Hniličkovu
Jazzovou mši...
Jak vzpomínáte na ta léta
v kapele?
Ze začátku jsem si samozřejmě
zvykal na nové prostředí, ale měl
jsem štěstí, že jsem se brzy skamarádil s Josefem Audesem. Od
něho jsem se učil jak pracovat
s jazzovou muzikou, jak k ní přistupovat. Pepa nikdy nic nebral
na lehkou váhu. Dvacet let jsem
s ním bydlel na zájezdech a cvičilo
se i na pokojích. Pak jsem ho jako
spolubydlícího vyměnil za Jardu
Hniličku. To byla také dobrá škola
(úsměv). Nezřídka se stávalo, že
jsme seděli po náročném koncertu unavení na pokoji už v pyžamu
a jeden povídá: jdeme ven. A druhý říká – jdeme. A šlo se. A až do
rána jsme si povídali někde u piva.
Pořád jsme měli o čem. Muzika je
krásné téma.
Před nástupem do Orchestru
Gustava Broma jste byl ještě
dva roky na vojně.
Honza Slabák mě přemluvil,
abych přerušil studium na konzervatoři a šel do armádního
uměleckého souboru do Prahy.
A nelituji toho. Nemusel jsem pak
na vojnu někam k útvaru, ale hlavně jsem tady poznal spoustu
výborných muzikantů a herců.
Měli jsme tam také takový kvartýtek. S Honzou Formánkem jsme
hráli trombony a Honza Slabák
a Jindra Hovorka – pozdější
věhlasný primáš rozhlasového
orchestru lidových nástrojů – hráli
na trubky. Chodili jsme po pražských hospodách a hráli ty naše
moravské lidovky. Tady jsou základy té světoznámé Moravanky
(úsměv).
Profil
Je pravda, že jste panu Bromovi
až do jeho smrti vykal?
Ano, je. A přitom s mojí ženou si
tykali. Já jsem měl k němu takovou
úctu, že jsem mu tykat nedokázal.
Natolik jsem si ho vážil, protože
bylo za co. On byl pro všechny
v kapele opravdu jako táta. Zařizoval nám věci, které ani nemusel,
protože chtěl, abychom byli
v pohodě. Pan Brom byl vynikající
chlap. Do smrti mu budu děkovat,
že mě naučil dívat se do muziky!
Říkáte, že byl pro vás pan Brom
jako táta. Vy jste si toho svého
příliš neužil.
Mého tátu umučili před sedmdesáti
roky v Kounicových kolejích. Byl
zapojený do odbojové organizace
na Vsetíně a někdo ho udal. Máma
věděla kdo, ale nám to nikdy neřekla. Před smrtí ho mučili, topili, ale
nic a nikoho nevyzradil. Mně byly
v tom roce 1945 tři roky. Ale pamatuji si ho. Nebo mám takovou utkvělou představu, že si to pamatuju.
Říkal mi – ty můj malej Laprcajte.
Každopádně mi zachránil život.
U nás na Lapači jsem spadl do
potoka a on mě vytáhl na poslední
chvíli. A jeho pak voda zabila...
Prý jste pomohl také Petru Ulrychovi?
O tátovi jste mluvil letos i při
koncertu k výročí osvobození.
Příští rok tam máte hrát i s vaším
orchestrem. V jaké je kondici?
Myslíte s koupí chalupy v Karlovicích (úsměv)? Tu mu sehnala
moje maminka. Chodila po kotárech a ptala se, kde je volná chalupa. Ale vážně. Třeba ta naše písnička Chtěl jsem hledat čistou
studánečku je švarná. Hraje se
v rozhlase dodnes.
Starám se ne o jednu, ale o tři
kapely. A všechny jsou ve výborné
kondici, protože je tvoří převážně
fyzicky i duševně mladí lidé nadšení pro muziku. A to je zdravé
a nakažlivé...
Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl
Mojmír Bártek se narodil 26.dubna
1942 ve Zlíně. O muziku se začal
zajímat už jako malý ogárek ve Vsetíně, kde bydlel s maminkou Ludmilou a dvěma staršími bratry Luborem a Radovanem. Táta –
MUDr. Adolf Bártek – byl umučen
v únoru roku 1945 v Kounicových
kolejích. Malý Mojmír se učil na klavír a akordeon, ale přitahovaly ho
žesťové nástroje. Ve třinácti začal
s trombonem a v roce 1959 byl přijat
na brněnskou konzervatoř. Bydlel
u tety v Žabovřeskách, po svatbě
v roce 1962 pak v Bezručově ulici.
V letech 1963–1965 byl na vojně
v armádním uměleckém souboru
v Praze. Konzervatoř dokončil
v roce 1967 a v tomtéž roce nastoupil do Orchestru Gustava Broma.
Ještě během studií hrál postupně
v Combu Luďka Švábenského
a v orchestrech Jožky Karena, Erika
Knirsche a Mirko Foreta. V letech
1975–1980 vystudoval kompozici
na JAMU. Je autorem přibližně dvou
set skladeb v oblasti jazzu a populární hudby, ale věnuje se i hudbě
vážné. Početné jsou i jeho kompozice pro děti. Jako interpret projel
prakticky celý svět, rád vzpomíná
na turné s triem Supremes, Maynardem Fergusonem či hraní pod
taktovkou Ray Conniffa. V současné době řídí Big band Konzervatoře
Brno, Vyškovský big band a The
Young Pekáč, rád a často spolupracuje také s big bandem z norského
Stavangeru. S manželkou Janou
má syna Ctibora, vynikajícího bubeníka a perkusionistu, a dceru Šárku,
která žije v Londýně. K jeho zálibám
patří lyžování a turistika, má rád
také svoje pejsky Cagey a Sherry
(viz jeho Sherry song). K oblíbeným
slovům Mojmíra Bártka patří „švarný, švarná, švarné“ a věta: Když přijde těžká chvíle, hlavně se nepo…
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Listopad 2015