Rozhovor

Mojmír Bártek: Děkuji panu Bromovi, že mě naučil dívat se do muziky!

O co efektněji a sebevědoměji

zněly a stále znějí kreativní sóla

Mojmíra Bártka, o to neokázaleji a skromněji, ale s téměř stálým úsměvem vypráví tento

vynikající trombonista, skladatel, aranžér a pedagog svůj

životní příběh. S velkou dávkou

pokory vzdává hold své

mamince, Bohu, děkuje ale také

Gustavu Bromovi a nezapomene ani na Josefa Audese, neboť

právě tento saxofonista upozornil kapelníka Broma na jeho

kvality a zapříčinil tak, že se čerstvě dostudovaný konzervatorista Bártek stal před téměř

padesáti lety členem věhlasného orchestru. Tam se také

setkal s Jaromírem Hniličkou.

Legendární trumpetista byl pak

dlouhé roky nejen jeho spoluhráčem a zájezdovým spolunocležníkem, ale i přítelem, kterým zůstává dodnes. Na žádost

o jednovětou charakteristiku

Mojmíra Bártka nejdéle působící muzikant v Bromově kapele řekl: Mojda je nejlepší kumpán, kterého jsem kdy poznal,

je to rovnej chlap.

Pane Bártku, jak jste se vůbec

do kapely Gustava Broma

dostal?

V roce 1959 jsem nastoupil na

brněnskou konzervatoř k profesoru Josefu Smékalovi. Tomu také

vděčím za hodně. První rok u něho

byl ale velmi krutý, protože na Vsetíně jsem se naučil hrát opačně:

správně se má nátrubkem překlenout horní ret, a já jsem hrál spodním. A protože jsem levák, tak

jsem tahal levou rukou. Bůhví ale,

jestli bych dnes nehrál líp, kdybych

zůstal u té „vsetínské školy“

(úsměv). V Brně jsem se ale „předělal“ a už při studiích začal

„vydělávat“. Hrál jsem v Combu

Luďka Švábenského a za odpoledne hraní jsme měli padesát

korun. Často jsme hráli v tehdejším Domě pionýrů v Lužánkách

a výplatu jsme pak hned směnili

za buřty s cibulí a pivo naproti

v Szegedu (úsměv). Při jednom

hraní si mě všimli členové orchestru pana Broma Milan Řežábek

a Josef Audes a dali kapelníkovi

echo. Hrál jsem zrovna s Foretem

v Karlových Varech a moje žena

mi telefonuje: volal pan Brom, že

tě chce do kapely. Tak šupem do

Brna, druhý den jsem už s kapelou

zkoušel a čtyři dny po nástupu

jsem hrál v Německu Hniličkovu

Jazzovou mši...

Jak vzpomínáte na ta léta

v kapele?

Ze začátku jsem si samozřejmě

zvykal na nové prostředí, ale měl

jsem štěstí, že jsem se brzy skamarádil s Josefem Audesem. Od

něho jsem se učil jak pracovat

s jazzovou muzikou, jak k ní přistupovat. Pepa nikdy nic nebral

na lehkou váhu. Dvacet let jsem

s ním bydlel na zájezdech a cvičilo

se i na pokojích. Pak jsem ho jako

spolubydlícího vyměnil za Jardu

Hniličku. To byla také dobrá škola

(úsměv). Nezřídka se stávalo, že

jsme seděli po náročném koncertu unavení na pokoji už v pyžamu

a jeden povídá: jdeme ven. A druhý říká – jdeme. A šlo se. A až do

rána jsme si povídali někde u piva.

Pořád jsme měli o čem. Muzika je

krásné téma.

Před nástupem do Orchestru

Gustava Broma jste byl ještě

dva roky na vojně.

Honza Slabák mě přemluvil,

abych přerušil studium na konzervatoři a šel do armádního

uměleckého souboru do Prahy.

A nelituji toho. Nemusel jsem pak

na vojnu někam k útvaru, ale hlavně jsem tady poznal spoustu

výborných muzikantů a herců.

Měli jsme tam také takový kvartýtek. S Honzou Formánkem jsme

hráli trombony a Honza Slabák

a Jindra Hovorka – pozdější

věhlasný primáš rozhlasového

orchestru lidových nástrojů – hráli

na trubky. Chodili jsme po pražských hospodách a hráli ty naše

moravské lidovky. Tady jsou základy té světoznámé Moravanky

(úsměv).

Profil

Je pravda, že jste panu Bromovi

až do jeho smrti vykal?

Ano, je. A přitom s mojí ženou si

tykali. Já jsem měl k němu takovou

úctu, že jsem mu tykat nedokázal.

Natolik jsem si ho vážil, protože

bylo za co. On byl pro všechny

v kapele opravdu jako táta. Zařizoval nám věci, které ani nemusel,

protože chtěl, abychom byli

v pohodě. Pan Brom byl vynikající

chlap. Do smrti mu budu děkovat,

že mě naučil dívat se do muziky!

Říkáte, že byl pro vás pan Brom

jako táta. Vy jste si toho svého

příliš neužil.

Mého tátu umučili před sedmdesáti

roky v Kounicových kolejích. Byl

zapojený do odbojové organizace

na Vsetíně a někdo ho udal. Máma

věděla kdo, ale nám to nikdy neřekla. Před smrtí ho mučili, topili, ale

nic a nikoho nevyzradil. Mně byly

v tom roce 1945 tři roky. Ale pamatuji si ho. Nebo mám takovou utkvělou představu, že si to pamatuju.

Říkal mi – ty můj malej Laprcajte.

Každopádně mi zachránil život.

U nás na Lapači jsem spadl do

potoka a on mě vytáhl na poslední

chvíli. A jeho pak voda zabila...

Prý jste pomohl také Petru Ulrychovi?

O tátovi jste mluvil letos i při

koncertu k výročí osvobození.

Příští rok tam máte hrát i s vaším

orchestrem. V jaké je kondici?

Myslíte s koupí chalupy v Karlovicích (úsměv)? Tu mu sehnala

moje maminka. Chodila po kotárech a ptala se, kde je volná chalupa. Ale vážně. Třeba ta naše písnička Chtěl jsem hledat čistou

studánečku je švarná. Hraje se

v rozhlase dodnes.

Starám se ne o jednu, ale o tři

kapely. A všechny jsou ve výborné

kondici, protože je tvoří převážně

fyzicky i duševně mladí lidé nadšení pro muziku. A to je zdravé

a nakažlivé...

I

Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

Mojmír Bártek se narodil 26.dubna

1942 ve Zlíně. O muziku se začal

zajímat už jako malý ogárek ve Vsetíně, kde bydlel s maminkou Ludmilou a dvěma staršími bratry Luborem a Radovanem. Táta –

MUDr. Adolf Bártek – byl umučen

v únoru roku 1945 v Kounicových

kolejích. Malý Mojmír se učil na klavír a akordeon, ale přitahovaly ho

žesťové nástroje. Ve třinácti začal

s trombonem a v roce 1959 byl přijat

na brněnskou konzervatoř. Bydlel

u tety v Žabovřeskách, po svatbě

v roce 1962 pak v Bezručově ulici.

V letech 1963–1965 byl na vojně

v armádním uměleckém souboru

v Praze. Konzervatoř dokončil

v roce 1967 a v tomtéž roce nastoupil do Orchestru Gustava Broma.

Ještě během studií hrál postupně

v Combu Luďka Švábenského

a v orchestrech Jožky Karena, Erika

Knirsche a Mirko Foreta. V letech

1975–1980 vystudoval kompozici

na JAMU. Je autorem přibližně dvou

set skladeb v oblasti jazzu a populární hudby, ale věnuje se i hudbě

vážné. Početné jsou i jeho kompozice pro děti. Jako interpret projel

prakticky celý svět, rád vzpomíná

na turné s triem Supremes, Maynardem Fergusonem či hraní pod

taktovkou Ray Conniffa. V současné době řídí Big band Konzervatoře

Brno, Vyškovský big band a The

Young Pekáč, rád a často spolupracuje také s big bandem z norského

Stavangeru. S manželkou Janou

má syna Ctibora, vynikajícího bubeníka a perkusionistu, a dceru Šárku,

která žije v Londýně. K jeho zálibám

patří lyžování a turistika, má rád

také svoje pejsky Cagey a Sherry

(viz jeho Sherry song). K oblíbeným

slovům Mojmíra Bártka patří „švarný, švarná, švarné“ a věta: Když přijde těžká chvíle, hlavně se nepo…

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Listopad 2015