Rozhovor

Vlasta Švejdová: Obyčejné malé denní radosti jsou ty nejradostnější...

S paní Vlastou Švejdovou jsem

si povídal pár metrů od domu

v Kozí ulici, kde žila a tvořila

šestatřicet let. Seděli jsme ve

foyer Českého rozhlasu Brno

v Beethovenově, a proto jsme

téma domova, Brna i spolupráce

s nejposlouchanějším rádiem

v kraji nemohli opomenout. Paní

Švejdová s úsměvem vzpomenula, jak se stávala velmi vítanou

„náhradnicí“, když se někdo

z objednaných hostů živého rozhlasového vysílání nedostavil.

Měla to „přes ulici“, stačilo zatelefonovat a vždycky bylo o čem

si povídat. Ostatně, i při našem

rozhovoru mi na úvod řekla, že

už je za ty roky nastavená tak, že

když se jí zeptám na cokoliv, tak

mi odpoví. K našemu povídání

přišla ze studia České televize,

kde ve dvou vstupech zvala

v živém vysílání na svoji výstavu

Hádám, hádám pohádku, která

probíhá na Špilberku. Televizní

vstupy byly ale krátké, informativní, a přestože se moderátoři

snažili představit hosta jako jednu z našich nejznámějších a nejlepších současných ilustrátorek,

kreslířek a malířek, jejíž nějaký

obrázek s okatou holčičkou

a klukem má doma snad každý –

ať už v nějaké knížce, učebnici,

leporelu nebo třeba na staré krabici od Sunaru, neřeklo se zdaleka všechno...

Nebyli jsme tak spotřební. Nám

stačilo málo, protože i málo bylo.

Je samozřejmě dobře, že je hmotný dostatek, ale třeba některé

hračky pro děti se mi nelíbí. Líbí

se mi ty, které probouzejí přirozenou dětskou hravost, fantazii

a jsou blízké psychice dítěte. Chci,

aby takové byly i moje obrázky. Ale

stejně jako před lety záleží především na rodině, na rodičích, jak

se dítě bude dál utvářet. Jsem

ráda, když rodiče už od raného

dětství svoje děti kultivují. Já jsem

vyrostla na Alšově Špalíčku

a dodnes si vybavuji básničky, písničky, říkadla. Ty Alšovy obrázky

mě hluboce zasáhly. Moje první

úspěšná kniha byl Budulínek

v úpravě Josefa Věromíra Plevy.

Poprvé vyšla před třiceti lety

a dodnes mi nosí děti tu knížku

k podpisu.

To mě těší. Jednou jsem potkala

malou holčičku s maminkou a ta

povídá – tak to je ta paní, která ti

nakreslila Budulínka. A holčička

se obrátila na mámu a ptá se – to

je ta Božena Němcová? Je dobře,

že nás děti přes to přečtené a viděné dovedou rozesmát i dojmout.

Děti mají také schopnost vystihnout velmi lakonicky svoje pocity.

Když můj vnuk dočetl moji knížku

Na hradě už nestraší, řekl mi jen

stručně – babi, je to dobrý, je to

o naší rodině.

Čím jste chtěla být jako malá?

Zvala jste na výstavu, ale co byste

ještě ráda řekla, kdyby bylo víc

času?

Už odmalička jsem ráda malovala. Celé prázdniny jsem prokreslila

a všude, kam jsem přijela, jsem

musela mít tužku, papír a barvičky. Z výtvarné výchovy jsem měla

pořád jedničky a přestože mám

„hudební hluch“, moje kreslení

mně zajistilo i jedničku ze zpěvu.

Měla jsem vždycky krásně vedený a ilustrovaný sešit (úsměv).

Celý svůj tvůrčí život kreslím převážně pro děti. A teď se zamýšlím,

jak dnešní děti vnímají současnou

situaci ve světě. I my dospělí těžko

zpracováváme to trápení lidí, ale

i obavu o zachování našich jistot

a naší kultury. Teď jsou děti samozřejmě daleko více v dosahu nejrůznějších médií než jsme byli my,

dostávají se jim mnohdy i drastické informace o vývoji ve světě

a některé to velmi intenzivně prožívají. A tak bych chtěla říct, že

přeji všem dětem, aby se ta situace co nejdříve uklidnila a naše děti

mohly žít to svoje šťastné a klidné

dětství. České dětství.

Jako autorku vás identifikují

okaté děti. Opravdu začínáte

každou svoji kresbu od očí?

Myslíte si, že dnešní děti jsou jiné,

než jsme byli my – dříve narození?

Před dvanácti lety jsem vážně

onemocněla. Byla jsem onkolo-

Ano. Podle výrazu očí pak tvořím

pohyb. Nahrbení, vzpřímenost,

celkový výraz a charakter postavičky. Oči jsou světlo duše.

V poslední době ale malujete

i jiné obrazy než jen okaté děti.

Profil

gická pacientka a moc jsem nevycházela z domu. Ale člověk musí

něco dělat. Já jsem byla zvyklá

celý život za jakýchkoliv okolností

několik hodin denně kreslit, ale

potřebovala jsem si i odpočinout.

A po těch kresbách, kdy vzniká

nejdříve černobílá linka a oči jsou

unaveny, tak začala vznikat

barevná plátna, oleje. A maluji

doposud. A možná proto, že jsem

v době nemoci nechodila moc do

města, začala jsem to město

malovat. Ulice zaplněné maminkami a dětmi, občas i nějaký ten

muž se tam vyskytne... Brno

maluji doposud. Brno je můj život.

Já su (úsměv) brněnská malířka.

Co vám pomohlo nemoc překonat?

Právě to malování a samozřejmě

rodina. A věřím v Boha.

Vzpomenete si, kdo, nebo co vám

udělalo v poslední době radost?

Radost mi dělají malí i velcí

návštěvníci výstavy na Špilberku.

Dívám se, jak se rodiče vracejí do

dětství a ti malí objevují něco

nového. Ale co je to vlastně

radost? Jsou malé i velké radosti.

A ty obyčejné malé denní radosti

jsou asi ty nejradostnější. Ty velké

radosti přinášejí někdy s sebou

velký stres. Už to sice není jako

dřív, když jsem si třeba při jízdě

tramvají něco představovala

a musela jsem vystoupit, jak jsem

se smála, ale můžu třeba nemít

radost z toho, že mě neopouští

fantazie? A že stále kreslím

a maluji?



Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

Vlasta Švejdová se narodila 22.července 1946 v Brně, kde bydlí celý

život. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor drobný

umělecký průmysl – loutkářství

a hračky. Po maturitě v roce 1964

krátce pracovala v propagaci Zbrojovky a dodnes s úsměvem vzpomíná, jak chodila ráno k píchačkám.

Na počátku své umělecké dráhy se

věnovala psaní krátkých příběhů

a pohádek a novinové ilustraci. Spolupracovala zejména s brněnskou

Rovností, ale její přirozený smysl

pro humor a cit pro reflexi všedních

životních okamžiků a jejich úsměvnou transformaci ji přivedl na post

kmenové autorky tehdy nejpopulárnějšího humoristického časopisu

Dikobraz. Spolupracovala také s Filmovým studiem Barrandov a podílela se na tvorbě sedmi kreslených

filmů. Film „Matka?“ získal první

cenu na festivalu Červeného kříže

a Červeného půlměsíce ve Varně

v roce 1983. Pro Zlínské studio

vytvořila film O křečkovi a byla

výtvarnicí pohádky O bojácném Floriánkovi, kterou v roce 1999 natočilo

brněnské studio České televize.

Radostí pro ni byly i ilustrace téměř

čtyřiceti obalů hudebních nosičů.

Napsala a nakreslila dvě knížky pro

děti: Kaštánek a Na hradě už nestraší. Ilustrovala více než 100 knížek

převážně pro děti a mnoho učebnic,

toho si velmi cení. Je držitelkou ceny

Pohádkový zvoneček nakladatelství

Melantrich a časopisu Ahoj na sobotu. V poslední době se věnuje i tvorbě

pro dospělé, převážně olejomalbě

a perokresbě. Ve svém volném čase

čte knihy, na které doposud neměla

čas... Má dvě dcery a dva syny, šest

vnoučat – Anežku, Ditu, Karolínu,

Markétu, Jenny a Patrika a tři pravnoučata – Juditu, Metoděje a nejmladšího Jeronýma. Více na

www.vlastasvejdova.cz.

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Leden 2016