Rozhovor
Vlasta Švejdová: Obyčejné malé denní radosti jsou ty nejradostnější...
S paní Vlastou Švejdovou jsem
si povídal pár metrů od domu
v Kozí ulici, kde žila a tvořila
šestatřicet let. Seděli jsme ve
foyer Českého rozhlasu Brno
v Beethovenově, a proto jsme
téma domova, Brna i spolupráce
s nejposlouchanějším rádiem
v kraji nemohli opomenout. Paní
Švejdová s úsměvem vzpomenula, jak se stávala velmi vítanou
„náhradnicí“, když se někdo
z objednaných hostů živého rozhlasového vysílání nedostavil.
Měla to „přes ulici“, stačilo zatelefonovat a vždycky bylo o čem
si povídat. Ostatně, i při našem
rozhovoru mi na úvod řekla, že
už je za ty roky nastavená tak, že
když se jí zeptám na cokoliv, tak
mi odpoví. K našemu povídání
přišla ze studia České televize,
kde ve dvou vstupech zvala
v živém vysílání na svoji výstavu
Hádám, hádám pohádku, která
probíhá na Špilberku. Televizní
vstupy byly ale krátké, informativní, a přestože se moderátoři
snažili představit hosta jako jednu z našich nejznámějších a nejlepších současných ilustrátorek,
kreslířek a malířek, jejíž nějaký
obrázek s okatou holčičkou
a klukem má doma snad každý –
ať už v nějaké knížce, učebnici,
leporelu nebo třeba na staré krabici od Sunaru, neřeklo se zdaleka všechno...
Nebyli jsme tak spotřební. Nám
stačilo málo, protože i málo bylo.
Je samozřejmě dobře, že je hmotný dostatek, ale třeba některé
hračky pro děti se mi nelíbí. Líbí
se mi ty, které probouzejí přirozenou dětskou hravost, fantazii
a jsou blízké psychice dítěte. Chci,
aby takové byly i moje obrázky. Ale
stejně jako před lety záleží především na rodině, na rodičích, jak
se dítě bude dál utvářet. Jsem
ráda, když rodiče už od raného
dětství svoje děti kultivují. Já jsem
vyrostla na Alšově Špalíčku
a dodnes si vybavuji básničky, písničky, říkadla. Ty Alšovy obrázky
mě hluboce zasáhly. Moje první
úspěšná kniha byl Budulínek
v úpravě Josefa Věromíra Plevy.
Poprvé vyšla před třiceti lety
a dodnes mi nosí děti tu knížku
k podpisu.
To mě těší. Jednou jsem potkala
malou holčičku s maminkou a ta
povídá – tak to je ta paní, která ti
nakreslila Budulínka. A holčička
se obrátila na mámu a ptá se – to
je ta Božena Němcová? Je dobře,
že nás děti přes to přečtené a viděné dovedou rozesmát i dojmout.
Děti mají také schopnost vystihnout velmi lakonicky svoje pocity.
Když můj vnuk dočetl moji knížku
Na hradě už nestraší, řekl mi jen
stručně – babi, je to dobrý, je to
o naší rodině.
Čím jste chtěla být jako malá?
Zvala jste na výstavu, ale co byste
ještě ráda řekla, kdyby bylo víc
času?
Už odmalička jsem ráda malovala. Celé prázdniny jsem prokreslila
a všude, kam jsem přijela, jsem
musela mít tužku, papír a barvičky. Z výtvarné výchovy jsem měla
pořád jedničky a přestože mám
„hudební hluch“, moje kreslení
mně zajistilo i jedničku ze zpěvu.
Měla jsem vždycky krásně vedený a ilustrovaný sešit (úsměv).
Celý svůj tvůrčí život kreslím převážně pro děti. A teď se zamýšlím,
jak dnešní děti vnímají současnou
situaci ve světě. I my dospělí těžko
zpracováváme to trápení lidí, ale
i obavu o zachování našich jistot
a naší kultury. Teď jsou děti samozřejmě daleko více v dosahu nejrůznějších médií než jsme byli my,
dostávají se jim mnohdy i drastické informace o vývoji ve světě
a některé to velmi intenzivně prožívají. A tak bych chtěla říct, že
přeji všem dětem, aby se ta situace co nejdříve uklidnila a naše děti
mohly žít to svoje šťastné a klidné
dětství. České dětství.
Jako autorku vás identifikují
okaté děti. Opravdu začínáte
každou svoji kresbu od očí?
Myslíte si, že dnešní děti jsou jiné,
než jsme byli my – dříve narození?
Před dvanácti lety jsem vážně
onemocněla. Byla jsem onkolo-
Ano. Podle výrazu očí pak tvořím
pohyb. Nahrbení, vzpřímenost,
celkový výraz a charakter postavičky. Oči jsou světlo duše.
V poslední době ale malujete
i jiné obrazy než jen okaté děti.
Profil
gická pacientka a moc jsem nevycházela z domu. Ale člověk musí
něco dělat. Já jsem byla zvyklá
celý život za jakýchkoliv okolností
několik hodin denně kreslit, ale
potřebovala jsem si i odpočinout.
A po těch kresbách, kdy vzniká
nejdříve černobílá linka a oči jsou
unaveny, tak začala vznikat
barevná plátna, oleje. A maluji
doposud. A možná proto, že jsem
v době nemoci nechodila moc do
města, začala jsem to město
malovat. Ulice zaplněné maminkami a dětmi, občas i nějaký ten
muž se tam vyskytne... Brno
maluji doposud. Brno je můj život.
Já su (úsměv) brněnská malířka.
Co vám pomohlo nemoc překonat?
Právě to malování a samozřejmě
rodina. A věřím v Boha.
Vzpomenete si, kdo, nebo co vám
udělalo v poslední době radost?
Radost mi dělají malí i velcí
návštěvníci výstavy na Špilberku.
Dívám se, jak se rodiče vracejí do
dětství a ti malí objevují něco
nového. Ale co je to vlastně
radost? Jsou malé i velké radosti.
A ty obyčejné malé denní radosti
jsou asi ty nejradostnější. Ty velké
radosti přinášejí někdy s sebou
velký stres. Už to sice není jako
dřív, když jsem si třeba při jízdě
tramvají něco představovala
a musela jsem vystoupit, jak jsem
se smála, ale můžu třeba nemít
radost z toho, že mě neopouští
fantazie? A že stále kreslím
a maluji?
Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl
Vlasta Švejdová se narodila 22.července 1946 v Brně, kde bydlí celý
život. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor drobný
umělecký průmysl – loutkářství
a hračky. Po maturitě v roce 1964
krátce pracovala v propagaci Zbrojovky a dodnes s úsměvem vzpomíná, jak chodila ráno k píchačkám.
Na počátku své umělecké dráhy se
věnovala psaní krátkých příběhů
a pohádek a novinové ilustraci. Spolupracovala zejména s brněnskou
Rovností, ale její přirozený smysl
pro humor a cit pro reflexi všedních
životních okamžiků a jejich úsměvnou transformaci ji přivedl na post
kmenové autorky tehdy nejpopulárnějšího humoristického časopisu
Dikobraz. Spolupracovala také s Filmovým studiem Barrandov a podílela se na tvorbě sedmi kreslených
filmů. Film „Matka?“ získal první
cenu na festivalu Červeného kříže
a Červeného půlměsíce ve Varně
v roce 1983. Pro Zlínské studio
vytvořila film O křečkovi a byla
výtvarnicí pohádky O bojácném Floriánkovi, kterou v roce 1999 natočilo
brněnské studio České televize.
Radostí pro ni byly i ilustrace téměř
čtyřiceti obalů hudebních nosičů.
Napsala a nakreslila dvě knížky pro
děti: Kaštánek a Na hradě už nestraší. Ilustrovala více než 100 knížek
převážně pro děti a mnoho učebnic,
toho si velmi cení. Je držitelkou ceny
Pohádkový zvoneček nakladatelství
Melantrich a časopisu Ahoj na sobotu. V poslední době se věnuje i tvorbě
pro dospělé, převážně olejomalbě
a perokresbě. Ve svém volném čase
čte knihy, na které doposud neměla
čas... Má dvě dcery a dva syny, šest
vnoučat – Anežku, Ditu, Karolínu,
Markétu, Jenny a Patrika a tři pravnoučata – Juditu, Metoděje a nejmladšího Jeronýma. Více na
www.vlastasvejdova.cz.
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Leden 2016