Rozhovor
JARMILA A JAROMÍR OBENRAUCHOVI:
ZEMĚDĚLCI Z OBRÁZKU
Obenrauchovy znají návštěvníci Zelného trhu velmi dobře. Tichá usměvavá
paní Obenrauchová ochotně nabízí
zboží, zatímco doma na polích hospodaří její manžel a také dcera a zeť Kiliánovi. K rozhovoru nás pozvali na jejich
hospodářství v Bosonohách. Přestože
jsme měli připravenu řadu otázek,
téměř na ně nedošlo. Pan Obenrauch
je totiž z rodu lidových vypravěčů
a chrlil jednu historku za druhou.
Vidím, že máte na obrázku
vymalovaný trh
Představte si, že visíme v Moravské galerii. Obraz je namalovaný někdy kolem roku
1994, tady nad námi tenkrát prodávali Cimbálníkovi, za námi Zámečník, tatínek Marka
Zámečníka z Vojkovic, co prodává na trhu
v současné době. Tady pak Zdena Svobodová z Bílovic, ta byla tak o deset, patnáct
let starší než já. Tenkrát mně říkala: Mirku
podívej, tady samá stará ženská, to my jsme
ještě mladí. No a kde je jí konec. Dnes prodává její dcera, Zdenka Šplíchalová. Tenkrát
jsme ještě prodávali na plechových stolech,
které zůstávaly trvale na náměstí, jezdili
jsme tam trabantem, bedýnky a slunečník
se zamykaly dovnitř stolu. Dcera byla malá
školačka, ale někdy už jezdila s námi.
Kdy jste s prodejem začali?
Tak já vždycky říkám, že komerčně prodávám víc než 60 let. Prodal jsem totiž
svůj první salát už jako předškolák. Pěstoval
jsem si pár kousků na malém záhonku
v jednoduchém vlastnoručně vyrobeném
skleníčku. Soused přišel k našim pro salát,
ale ti už ho vyprodali. Poslali ho tedy za mnou,
a to byla moje první vydělaná pětikoruna.
A odkdy jezdíte na Zelný trh?
To bylo někdy v sedmdesátých letech,
dělal jsem tenkrát v elektrodílně a na trh
chodil prodávat jen v sobotu. Normálně
jsme nabízeli hlavně kvítka a ranou zeleninu. Ale urodily se nám jahody, tak říkám
našim, že jim je prodám. Jak jsem je dovezl
na Zelný trh, stála na ně v okamžiku fronta
a lidi křičeli, ať neprodávám víc než po půlkile, aby se na ně taky dostalo. Když jsem
řekl, že přijedu ve všední den před prací na
půl pátou, už tam dvacítka lidí čekala. Prodal
jsem jahody za půl hodiny a stihl být v práci
na šestou. Kilo jich tenkrát stálo 18 korun.
Bylo to moc nebo málo, když litr nafty stál
90 haléřů a lístek na tramvaj korunu, ať jste
jeli, jak jste chtěli daleko?
Takto vzácné byly jen jahody?
Kdepak. Začínal jsem s pěstováním při
zaměstnání, využíval jsem pole svých rodičů, pěstitelů rané zeleniny. Nařízkoval jsem
si chryzantémy a potom, co rodiče sklidili
zeleninu, je nasadil. Od srpna do října jsem
je pak na trhu prodával. Tenkrát o mně psali
dokonce i v novinách, vyšel článek s titulkem: Konečně jsou květy i na rynku. Mizely
pod rukama, když jsem zpět domů dorazil
v půl desáté dopoledne, matka mě podezírala, že jsem se někde zavykládal.
To už si dnes člověk těžko
dovede představit
Stejné to bylo s bramborami. V osmdesátých letech jsem složil u prodejkyně vedle
pár pytlů s tím, že zaparkuji na Pellicově
auto a dojdu je prodat. Než jsem se vrátil,
přes trh se táhla fronta kolem kašny a už na
mě čekali. Popadl jsem lopatku na smetí,
nikoho tenkrát nezajímala nějaká naříznutá
brambora, a už to jelo, za půl hodiny byly
pytle pryč. A to bylo kilo za pět korun. Tenkrát nebyla žádná konkurence, žádné
supermarkety, co prodávají celý sortiment
celý rok. I na trhu bylo všeho jen málo.
V současnosti je na trhu
nabídka široká
To ano, ale lidi si už neumějí vybírat. Kolikrát
nakupují jen podle vzhledu, ale oči jde ošálit.
Člověk musí vybírat hlavně rozumem. Často
říkám, že my máme nejškaredější zeleninu
na trhu, ale víte co, taky jednu z nejzdravějších. Úplně jinak chutná než ta vypěstovaná
pod umělým světlem, bez půdy, jen hydroponicky. My pěstujeme postaru, s minimálním
použitím postřiků. Dcera nemá pro zeleninu
a bylinky k dispozici velké rozlohy pozemků,
ale má propracované osevní plány, plodiny
sází postupně a třeba mrkev vysévá třikrát
ročně, aby ji bylo možné koupit v různých
obdobích roku mladou na svazky. To stejné
s koprem, ten máme čerstvý i na podzim.
Máte štěstí, že jste našel
v rodině následníky
Dcerka má sice vysokou, ale je teď s dětmi doma, tak začala nejdřív s pěstováním
petrželky, bavilo ji to a teď už plánuje v pěstování pokračovat. Zeťák je stolař, ale po
práci sedne na traktor, kombajn a už vyráží
Jarmila a Jaromír
Obenrauchovi
Rodina Obenrauchova patří na Zelném
trhu k tradičním prodejcům, kteří nabízejí
svoje vlastní výpěstky. Jarmila Obenrauchová se věnuje přímo prodeji, Jaromír
Obenrauch především pěstuje. Nástupce našli ve své dceři Věře, která se svým
manželem Pavlem Kiliánem obhospodařuje lány obilí a zeleninová pole v Bosonohách. Kromě toho měli ještě donedávna kozy, nyní se pyšní poníkem a klisnou,
která co nevidět bude mít hříbátko. Na
Zelný trh se chystají, pokud bude počasí
příznivé, v půlce března. Nejdřív přijdou
na řadu přísady a pak už začne postupně
nabíhat jejich obvyklý sortiment od ředkviček, mrkve, špenátu přes bylinky až
po podzimní dýně. Dcera k tomu tradičnímu chce přidat další druhy květin, třeba
chrpu nebo z bylin černuchu, protože
jsou mezi zákazníky oblíbené a už se příliš v nabídce nevidí. Teď přes zimu chystají na sadbu mečíky, na verandě už mají
zasetý salát, každým dnem očekávají
dodávku semen, ze kterých začnou
předpěstovávat bylinky a zeleninu.
na pole, pěstuje hlavně obilí. Jenom stát
na trhu už se mladým nechce, takže na Zelňáku budeme, dokud nám starým bude
sloužit zdraví. Není to totiž jen tak, člověk
musí být rychlý, pohotový, když foukne vítr,
nevíte, co chytat dřív, jestli slunečník, zboží,
nebo pokladnu. Navíc se občas stane, že
si někdo zboží vezme bez placení. Někdo
nenápadně, někdo se ani moc nesnaží,
chytne zeleninu a jde. Nebo koupí mrkev
a nenápadně vezme pod svazek ještě pár
paliček česneku. My to vidíme, ale máme
to řešit? Možná na to nemají, tak si říkáme,
holt uděláme dobrý skutek.
Marta Vojáčková
■
Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2020 | 15