Rozhovor

JARMILA A JAROMÍR OBENRAUCHOVI: ZEMĚDĚLCI Z OBRÁZKU Obenrauchovy znají návštěvníci Zelného trhu velmi dobře. Tichá usměvavá paní Obenrauchová ochotně nabízí zboží, zatímco doma na polích hospodaří její manžel a také dcera a zeť Kiliánovi. K rozhovoru nás pozvali na jejich hospodářství v Bosonohách. Přestože jsme měli připravenu řadu otázek, téměř na ně nedošlo. Pan Obenrauch je totiž z  rodu lidových vypravěčů a chrlil jednu historku za druhou.

Vidím, že máte na obrázku vymalovaný trh Představte si, že visíme v Moravské galerii. Obraz je namalovaný někdy kolem roku 1994, tady nad námi tenkrát prodávali Cimbálníkovi, za námi Zámečník, tatínek Marka Zámečníka z Vojkovic, co prodává na trhu v současné době. Tady pak Zdena Svobodová z Bílovic, ta byla tak o deset, patnáct let starší než já. Tenkrát mně říkala: Mirku podívej, tady samá stará ženská, to my jsme ještě mladí. No a kde je jí konec. Dnes prodává její dcera, Zdenka Šplíchalová. Tenkrát jsme ještě prodávali na plechových stolech, které zůstávaly trvale na náměstí, jezdili jsme tam trabantem, bedýnky a slunečník se zamykaly dovnitř stolu. Dcera byla malá školačka, ale někdy už jezdila s námi.

Kdy jste s prodejem začali? Tak já vždycky říkám, že komerčně prodávám víc než 60 let. Prodal jsem totiž svůj první salát už jako předškolák. Pěstoval jsem si pár kousků na malém záhonku v jednoduchém vlastnoručně vyrobeném skleníčku. Soused přišel k našim pro salát, ale ti už ho vyprodali. Poslali ho tedy za mnou, a to byla moje první vydělaná pětikoruna.

A odkdy jezdíte na Zelný trh? To bylo někdy v sedmdesátých letech, dělal jsem tenkrát v elektrodílně a na trh chodil prodávat jen v sobotu. Normálně jsme nabízeli hlavně kvítka a ranou zeleninu. Ale urodily se nám jahody, tak říkám našim, že jim je prodám. Jak jsem je dovezl na Zelný trh, stála na ně v okamžiku fronta a lidi křičeli, ať neprodávám víc než po půlkile, aby se na ně taky dostalo. Když jsem řekl, že přijedu ve všední den před prací na půl pátou, už tam dvacítka lidí čekala. Prodal jsem jahody za půl hodiny a stihl být v práci na šestou. Kilo jich tenkrát stálo 18 korun. Bylo to moc nebo málo, když litr nafty stál

90 haléřů a lístek na tramvaj korunu, ať jste jeli, jak jste chtěli daleko?

Takto vzácné byly jen jahody? Kdepak. Začínal jsem s pěstováním při zaměstnání, využíval jsem pole svých rodičů, pěstitelů rané zeleniny. Nařízkoval jsem si chryzantémy a potom, co rodiče sklidili zeleninu, je nasadil. Od srpna do října jsem je pak na trhu prodával. Tenkrát o mně psali dokonce i v novinách, vyšel článek s titulkem: Konečně jsou květy i na rynku. Mizely pod rukama, když jsem zpět domů dorazil v půl desáté dopoledne, matka mě podezírala, že jsem se někde zavykládal.

To už si dnes člověk těžko dovede představit Stejné to bylo s bramborami. V osmdesátých letech jsem složil u prodejkyně vedle pár pytlů s tím, že zaparkuji na Pellicově auto a dojdu je prodat. Než jsem se vrátil, přes trh se táhla fronta kolem kašny a už na mě čekali. Popadl jsem lopatku na smetí, nikoho tenkrát nezajímala nějaká naříznutá brambora, a už to jelo, za půl hodiny byly pytle pryč. A to bylo kilo za pět korun. Tenkrát nebyla žádná konkurence, žádné supermarkety, co prodávají celý sortiment celý rok. I na trhu bylo všeho jen málo.

V současnosti je na trhu nabídka široká To ano, ale lidi si už neumějí vybírat. Kolikrát nakupují jen podle vzhledu, ale oči jde ošálit. Člověk musí vybírat hlavně rozumem. Často říkám, že my máme nejškaredější zeleninu na trhu, ale víte co, taky jednu z nejzdravějších. Úplně jinak chutná než ta vypěstovaná pod umělým světlem, bez půdy, jen hydroponicky. My pěstujeme postaru, s minimálním použitím postřiků. Dcera nemá pro zeleninu a bylinky k dispozici velké rozlohy pozemků, ale má propracované osevní plány, plodiny sází postupně a třeba mrkev vysévá třikrát ročně, aby ji bylo možné koupit v různých obdobích roku mladou na svazky. To stejné s koprem, ten máme čerstvý i na podzim.

Máte štěstí, že jste našel v rodině následníky Dcerka má sice vysokou, ale je teď s dětmi doma, tak začala nejdřív s pěstováním petrželky, bavilo ji to a teď už plánuje v pěstování pokračovat. Zeťák je stolař, ale po práci sedne na traktor, kombajn a už vyráží

Jarmila a Jaromír Obenrauchovi Rodina Obenrauchova patří na Zelném trhu k tradičním prodejcům, kteří nabízejí svoje vlastní výpěstky. Jarmila Obenrauchová se věnuje přímo prodeji, Jaromír Obenrauch především pěstuje. Nástupce našli ve své dceři Věře, která se svým manželem Pavlem Kiliánem obhospodařuje lány obilí a zeleninová pole v Bosonohách. Kromě toho měli ještě donedávna kozy, nyní se pyšní poníkem a klisnou, která co nevidět bude mít hříbátko. Na Zelný trh se chystají, pokud bude počasí příznivé, v půlce března. Nejdřív přijdou na řadu přísady a pak už začne postupně nabíhat jejich obvyklý sortiment od ředkviček, mrkve, špenátu přes bylinky až po podzimní dýně. Dcera k tomu tradičnímu chce přidat další druhy květin, třeba chrpu nebo z bylin černuchu, protože jsou mezi zákazníky oblíbené a už se příliš v nabídce nevidí. Teď přes zimu chystají na sadbu mečíky, na verandě už mají zasetý salát, každým dnem očekávají dodávku semen, ze kterých začnou předpěstovávat bylinky a zeleninu.

na pole, pěstuje hlavně obilí. Jenom stát na trhu už se mladým nechce, takže na Zelňáku budeme, dokud nám starým bude sloužit zdraví. Není to totiž jen tak, člověk musí být rychlý, pohotový, když foukne vítr, nevíte, co chytat dřív, jestli slunečník, zboží, nebo pokladnu. Navíc se občas stane, že si někdo zboží vezme bez placení. Někdo nenápadně, někdo se ani moc nesnaží, chytne zeleninu a jde. Nebo koupí mrkev a nenápadně vezme pod svazek ještě pár paliček česneku. My to vidíme, ale máme to řešit? Možná na to nemají, tak si říkáme, holt uděláme dobrý skutek. Marta Vojáčková

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2020 | 15