Rozhovor

JARMILA A JAROMÍR OBENRAUCHOVI:

ZEMĚDĚLCI Z OBRÁZKU

Obenrauchovy znají návštěvníci Zelného trhu velmi dobře. Tichá usměvavá

paní Obenrauchová ochotně nabízí

zboží, zatímco doma na polích hospodaří její manžel a také dcera a zeť Kiliánovi. K rozhovoru nás pozvali na jejich

hospodářství v Bosonohách. Přestože

jsme měli připravenu řadu otázek,

téměř na ně nedošlo. Pan Obenrauch

je totiž z  rodu lidových vypravěčů

a chrlil jednu historku za druhou.

Vidím, že máte na obrázku

vymalovaný trh

Představte si, že visíme v Moravské galerii. Obraz je namalovaný někdy kolem roku

1994, tady nad námi tenkrát prodávali Cimbálníkovi, za námi Zámečník, tatínek Marka

Zámečníka z Vojkovic, co prodává na trhu

v současné době. Tady pak Zdena Svobodová z Bílovic, ta byla tak o deset, patnáct

let starší než já. Tenkrát mně říkala: Mirku

podívej, tady samá stará ženská, to my jsme

ještě mladí. No a kde je jí konec. Dnes prodává její dcera, Zdenka Šplíchalová. Tenkrát

jsme ještě prodávali na plechových stolech,

které zůstávaly trvale na náměstí, jezdili

jsme tam trabantem, bedýnky a slunečník

se zamykaly dovnitř stolu. Dcera byla malá

školačka, ale někdy už jezdila s námi.

Kdy jste s prodejem začali?

Tak já vždycky říkám, že komerčně prodávám víc než 60 let. Prodal jsem totiž

svůj první salát už jako předškolák. Pěstoval

jsem si pár kousků na malém záhonku

v jednoduchém vlastnoručně vyrobeném

skleníčku. Soused přišel k našim pro salát,

ale ti už ho vyprodali. Poslali ho tedy za mnou,

a to byla moje první vydělaná pětikoruna.

A odkdy jezdíte na Zelný trh?

To bylo někdy v sedmdesátých letech,

dělal jsem tenkrát v elektrodílně a na trh

chodil prodávat jen v sobotu. Normálně

jsme nabízeli hlavně kvítka a ranou zeleninu. Ale urodily se nám jahody, tak říkám

našim, že jim je prodám. Jak jsem je dovezl

na Zelný trh, stála na ně v okamžiku fronta

a lidi křičeli, ať neprodávám víc než po půlkile, aby se na ně taky dostalo. Když jsem

řekl, že přijedu ve všední den před prací na

půl pátou, už tam dvacítka lidí čekala. Prodal

jsem jahody za půl hodiny a stihl být v práci

na šestou. Kilo jich tenkrát stálo 18 korun.

Bylo to moc nebo málo, když litr nafty stál

90 haléřů a lístek na tramvaj korunu, ať jste

jeli, jak jste chtěli daleko?

Takto vzácné byly jen jahody?

Kdepak. Začínal jsem s pěstováním při

zaměstnání, využíval jsem pole svých rodičů, pěstitelů rané zeleniny. Nařízkoval jsem

si chryzantémy a potom, co rodiče sklidili

zeleninu, je nasadil. Od srpna do října jsem

je pak na trhu prodával. Tenkrát o mně psali

dokonce i v novinách, vyšel článek s titulkem: Konečně jsou květy i na rynku. Mizely

pod rukama, když jsem zpět domů dorazil

v půl desáté dopoledne, matka mě podezírala, že jsem se někde zavykládal.

To už si dnes člověk těžko

dovede představit

Stejné to bylo s bramborami. V osmdesátých letech jsem složil u prodejkyně vedle

pár pytlů s tím, že zaparkuji na Pellicově

auto a dojdu je prodat. Než jsem se vrátil,

přes trh se táhla fronta kolem kašny a už na

mě čekali. Popadl jsem lopatku na smetí,

nikoho tenkrát nezajímala nějaká naříznutá

brambora, a už to jelo, za půl hodiny byly

pytle pryč. A to bylo kilo za pět korun. Tenkrát nebyla žádná konkurence, žádné

supermarkety, co prodávají celý sortiment

celý rok. I na trhu bylo všeho jen málo.

V současnosti je na trhu

nabídka široká

To ano, ale lidi si už neumějí vybírat. Kolikrát

nakupují jen podle vzhledu, ale oči jde ošálit.

Člověk musí vybírat hlavně rozumem. Často

říkám, že my máme nejškaredější zeleninu

na trhu, ale víte co, taky jednu z nejzdravějších. Úplně jinak chutná než ta vypěstovaná

pod umělým světlem, bez půdy, jen hydroponicky. My pěstujeme postaru, s minimálním

použitím postřiků. Dcera nemá pro zeleninu

a bylinky k dispozici velké rozlohy pozemků,

ale má propracované osevní plány, plodiny

sází postupně a třeba mrkev vysévá třikrát

ročně, aby ji bylo možné koupit v různých

obdobích roku mladou na svazky. To stejné

s koprem, ten máme čerstvý i na podzim.

Máte štěstí, že jste našel

v rodině následníky

Dcerka má sice vysokou, ale je teď s dětmi doma, tak začala nejdřív s pěstováním

petrželky, bavilo ji to a teď už plánuje v pěstování pokračovat. Zeťák je stolař, ale po

práci sedne na traktor, kombajn a už vyráží

Jarmila a Jaromír

Obenrauchovi

Rodina Obenrauchova patří na Zelném

trhu k tradičním prodejcům, kteří nabízejí

svoje vlastní výpěstky. Jarmila Obenrauchová se věnuje přímo prodeji, Jaromír

Obenrauch především pěstuje. Nástupce našli ve své dceři Věře, která se svým

manželem Pavlem Kiliánem obhospodařuje lány obilí a zeleninová pole v Bosonohách. Kromě toho měli ještě donedávna kozy, nyní se pyšní poníkem a klisnou,

která co nevidět bude mít hříbátko. Na

Zelný trh se chystají, pokud bude počasí

příznivé, v půlce března. Nejdřív přijdou

na řadu přísady a pak už začne postupně

nabíhat jejich obvyklý sortiment od ředkviček, mrkve, špenátu přes bylinky až

po podzimní dýně. Dcera k tomu tradičnímu chce přidat další druhy květin, třeba

chrpu nebo z bylin černuchu, protože

jsou mezi zákazníky oblíbené a už se příliš v nabídce nevidí. Teď přes zimu chystají na sadbu mečíky, na verandě už mají

zasetý salát, každým dnem očekávají

dodávku semen, ze kterých začnou

předpěstovávat bylinky a zeleninu.

na pole, pěstuje hlavně obilí. Jenom stát

na trhu už se mladým nechce, takže na Zelňáku budeme, dokud nám starým bude

sloužit zdraví. Není to totiž jen tak, člověk

musí být rychlý, pohotový, když foukne vítr,

nevíte, co chytat dřív, jestli slunečník, zboží,

nebo pokladnu. Navíc se občas stane, že

si někdo zboží vezme bez placení. Někdo

nenápadně, někdo se ani moc nesnaží,

chytne zeleninu a jde. Nebo koupí mrkev

a nenápadně vezme pod svazek ještě pár

paliček česneku. My to vidíme, ale máme

to řešit? Možná na to nemají, tak si říkáme,

holt uděláme dobrý skutek.

Marta Vojáčková

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2020 | 15