Rozhovor

Ivo Koblasa: Můj první neúspěšný závod mě pěkně nakopl

Handicap (nebo též hendikep)

je pojem, který se užívá ve více

významech, obvykle však ve

významu nevýhody. Jestliže

ovšem hovoříte s handicapovaným cyklistou Ivo Koblasou,

nemáte pocit, že by byl v něčem

v nevýhodě. Možná proto, že je

vedle něho jeho táta, který plní

funkci řidiče, maséra, trenéra

i mechanika a je mu oporou

a rádcem i při formování některých jeho myšlenek. Protože,

přiznejme, Ivo má při závodech

klasifikaci C2, což v jeho případě znamená i jisté výpovědní

omezení. Jeho slovům ale věříte a za svou proto můžete vzít

i citaci z filmu Rocky, kterou

najdete na Ivových webových

stránkách a která se stala jeho

životním mottem: Svět není jen

slunce a duha, je to hodně zlý

a drsný místo, a i když jsi sebesilnější, srazí tě na kolena

a nechá tě klečet, když to připustíš. Nikdo nerozdává tak

tvrdý rány jako život, ale nejde

o to, jak inkasuješ.Tady jde o to,

kolik ran dokážeš přijmout,

kolik uneseš a nezastaví tě.

Jenom tak se vítězí. Chce to

znát svojí cenu a jít houževnatě

za svým. Ale musíš umět snášet rány a ne si stěžovat, že nejsi dobrý a tam, kdes chtěl.

A ukazovat na toho a na toho,

že to zavinili. To dělají zbabělci

a to ty nejsi...

V duchu vašeho motta bojujete

nejen na silnici a na dráze, ale

společně s tátou jste se postavil

třeba i neoprávněnému pozastavení vaší reprezentační činnosti.

Jak to bylo?

Nerad se k tomu vracím. Bylo to

po paralympiádě v Londýně, ale

fakt je, že všechno zlé je k něčemu dobré a že mě ta událost

v něčem posílila. Od narození

trpím epilepsií, a proto musím

dodržovat přesný rytmus spánku.

A to hlavně v době, kdy se zúčastňuji vrcholných sportovních akcí.

A proto jsem musel před silničním

závodem v Londýně vyhledat

nocleh u kolegy Jirky Boušky, protože dva vedoucí svazu, ve kterém jsem byl organizován (Česká

federace Spastic Handicap, pozn.

autora) a kteří spali vedle, dělali

v noci velký... binec. Když jsme si

pak stěžovali, obrátilo se to proti

nám. Vedení svazu s námi zavedlo disciplinární řízení pro pomluvu. Byla mně pozastavena reprezentační činnost, což jsem vnímal

jako vyloučení z reprezentace. Ale

v den, kdy o tom měla natáčet

Česká televize pro pořad Reportéři ČT, bylo toto rozhodnutí

zrušeno. Přestoupil jsem pak do

České asociace tělesně handicapovaných sportovců, kde jsem

maximálně spokojený.

V úvodu píšeme o tom, že závodíte

v kategorii C2. Co to znamená?

Mezinárodní cyklistická federace

vydala pro závodění handicapovaných cyklistů pravidla, kterými

se musí řídit každý závodník na

mezinárodní úrovni. Součástí

těch pravidel je i rozdělení do

kategorií podle stupně postižení.

Těch kategorií je pět. Od C5, což

je kategorie pro cyklisty s minimálním postižením, až po C1.

Vy máte postiženou celou levou

část těla a nemáte jemnou motoriku v pravé ruce. Ale v návaznosti

na to, co bylo, je váš současný

stav obrovský úspěch.

Někdo hovoří i o zázraku...

Narodil jsem se s mozkovou

obrnou a pak se přidala i silná epilepsie, která mě až ohrožovala na

životě. V šesti letech mě museli

v Praze operovat. Byla to riskantní

operace, ale podařila se. Byl jsem

sice znovu jako kojenec a znovu

jsem se musel všemu učit, ale

zvládli jsme to. Rodiče říkají, že

to byl můj největší životní výkon.

A taky jsem se začal znovu učit

jezdit na kole. Byla to vlastně taková nutnost ke zvládnutí koordinace celého těla, ale pak už jsem si

bez kola nedovedl představit ani

jeden den. I za to patří poděkování

rodičům, lékařům a taky mým trenérům.

Na fotografii jste s jedním z těch

trenérů Miroslavem Černohlávkem

a Barborou Černoškovou.

Z jaké je to akce?

Byla to cyklistická benefice Milčovo kolečko na památku Miloše

Hrazdíry a dalších cyklistických

osobností. Jel se i intervalový

závod na tři kilometry a hodně lidí

bylo zvědavých, jak si mezi těmi

Profil

zdravými povedu. Nakonec jsem

skončil celkově druhý. Rád se

takových akcí účastním, protože

popularizují fair play sport mezi

dospělými i mládeží.

Co vy sám považujete za svůj největší životní výkon?

Pro mě je důležité, že jsem dodělal školu (obchodní škola

F. D. Roosevelta, pozn. autora),

a taky to, že mi můj největší životní

koníček – cyklistika přinesla sportovní úspěchy a umožnila mi cestovat po celém světě. A taky

věřím, že k těm největším sportovním výkonům přidám ještě

něco v září v Riu (úsměv).

Jak se na paralympiádu chystáte?

Po červnovém mistrovství republiky se zdravými cyklisty pojedu

v červenci na světový pohár handicapovaných do Baskicka

a v srpnu budu už jen ladit formu

v Rakousku. V Riu pojedu dráhu,

silniční závod i časovku. A pojedu

i týmový sprint. Rád bych ho jel

společně s mým největším vzorem Jirkou Ježkem.

Vzpomenete si třeba teď v souvislosti s cestou do Ria na váš první

opravdový cyklistický závod?

Vzpomínám si velmi dobře. Bylo

to v Plzni a skončil jsem úplně

poslední. Ale řekl jsem si, že to

tak nenechám. Můj první

neúspěšný závod mě pěkně

nakopl!



Vladimír Koudelka

Foto: archiv Ivo Koblasy

a Igor Zehl

Ivo Koblasa se narodil 10. července

1993 v Brně. S dětskou mozkovou

obrnou, ke které se záhy přidala silná epilepsie. Na kole jezdil ale už od

tří let. V šesti letech musel absolvovat riskantní operaci, takzvanou

kalosotomii, což je oddělení obou

hemisfér mozku, a kolo a cyklistika

se mu pak staly především rehabilitační pomůckou. Musel se učit znovu chodit, mluvit a zvládat běžné

každodenní činnosti a jízda na kole

se stala životně důležitou součástí

jeho terapie (a zůstává dodnes). Tato

nutnost se postupně přetavila

v posedlost, a tak se malý Ivo dostal

až k závodění. Pět let po operaci

absolvoval svůj první opravdový

závod. Skončil poslední, ale právě

to ho posunulo dopředu. V současné

době patří Ivo Koblasa k absolutní

špičce světového pelotonu kategorie

C2. K jeho největším sportovním

úspěchům patří titul vicemistra světa

z roku 2014, druhá místa ve světovém poháru v roce 2013 a 2014 a 4.

místo v týmovém sprintu při premiérovém startu na paralympijských

hrách v roce 2012 (více viz www.ivokoblasa.cz). I v loňském a letošním

roce byl úspěšný a zcela poprávu

byl vyhlášen Nejlepším handicapovaným cyklistou České republiky.

Ivova nezdolnost, příkladná píle

a výrazné sportovní výsledky byly

několikrát oceněny také tituly nejlepší handicapovaný sportovec Brna

i Jihomoravského kraje. U toho

posledního, který mu byl předán na

jaře letošního roku, „asistoval“ i jeho

dědeček, generál Emil Boček. I on

patří společně s jeho rodiči – maminkou Zuzanou a tátou Ivem, lékaři

i trenéry (v současné době jsou to

Viktor Zapletal a Jaroslav Bláha)

a dalšími přáteli a příznivci k těm,

kteří lemují Ivovu sportovní i životní

cestu. Pomáhají mu a tleskají. A Ivo

jim za to děkuje.

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Prázdniny 2016