Rozhovor
Ivo Koblasa: Můj první neúspěšný závod mě pěkně nakopl
Handicap (nebo též hendikep)
je pojem, který se užívá ve více
významech, obvykle však ve
významu nevýhody. Jestliže
ovšem hovoříte s handicapovaným cyklistou Ivo Koblasou,
nemáte pocit, že by byl v něčem
v nevýhodě. Možná proto, že je
vedle něho jeho táta, který plní
funkci řidiče, maséra, trenéra
i mechanika a je mu oporou
a rádcem i při formování některých jeho myšlenek. Protože,
přiznejme, Ivo má při závodech
klasifikaci C2, což v jeho případě znamená i jisté výpovědní
omezení. Jeho slovům ale věříte a za svou proto můžete vzít
i citaci z filmu Rocky, kterou
najdete na Ivových webových
stránkách a která se stala jeho
životním mottem: Svět není jen
slunce a duha, je to hodně zlý
a drsný místo, a i když jsi sebesilnější, srazí tě na kolena
a nechá tě klečet, když to připustíš. Nikdo nerozdává tak
tvrdý rány jako život, ale nejde
o to, jak inkasuješ.Tady jde o to,
kolik ran dokážeš přijmout,
kolik uneseš a nezastaví tě.
Jenom tak se vítězí. Chce to
znát svojí cenu a jít houževnatě
za svým. Ale musíš umět snášet rány a ne si stěžovat, že nejsi dobrý a tam, kdes chtěl.
A ukazovat na toho a na toho,
že to zavinili. To dělají zbabělci
a to ty nejsi...
V duchu vašeho motta bojujete
nejen na silnici a na dráze, ale
společně s tátou jste se postavil
třeba i neoprávněnému pozastavení vaší reprezentační činnosti.
Jak to bylo?
Nerad se k tomu vracím. Bylo to
po paralympiádě v Londýně, ale
fakt je, že všechno zlé je k něčemu dobré a že mě ta událost
v něčem posílila. Od narození
trpím epilepsií, a proto musím
dodržovat přesný rytmus spánku.
A to hlavně v době, kdy se zúčastňuji vrcholných sportovních akcí.
A proto jsem musel před silničním
závodem v Londýně vyhledat
nocleh u kolegy Jirky Boušky, protože dva vedoucí svazu, ve kterém jsem byl organizován (Česká
federace Spastic Handicap, pozn.
autora) a kteří spali vedle, dělali
v noci velký... binec. Když jsme si
pak stěžovali, obrátilo se to proti
nám. Vedení svazu s námi zavedlo disciplinární řízení pro pomluvu. Byla mně pozastavena reprezentační činnost, což jsem vnímal
jako vyloučení z reprezentace. Ale
v den, kdy o tom měla natáčet
Česká televize pro pořad Reportéři ČT, bylo toto rozhodnutí
zrušeno. Přestoupil jsem pak do
České asociace tělesně handicapovaných sportovců, kde jsem
maximálně spokojený.
V úvodu píšeme o tom, že závodíte
v kategorii C2. Co to znamená?
Mezinárodní cyklistická federace
vydala pro závodění handicapovaných cyklistů pravidla, kterými
se musí řídit každý závodník na
mezinárodní úrovni. Součástí
těch pravidel je i rozdělení do
kategorií podle stupně postižení.
Těch kategorií je pět. Od C5, což
je kategorie pro cyklisty s minimálním postižením, až po C1.
Vy máte postiženou celou levou
část těla a nemáte jemnou motoriku v pravé ruce. Ale v návaznosti
na to, co bylo, je váš současný
stav obrovský úspěch.
Někdo hovoří i o zázraku...
Narodil jsem se s mozkovou
obrnou a pak se přidala i silná epilepsie, která mě až ohrožovala na
životě. V šesti letech mě museli
v Praze operovat. Byla to riskantní
operace, ale podařila se. Byl jsem
sice znovu jako kojenec a znovu
jsem se musel všemu učit, ale
zvládli jsme to. Rodiče říkají, že
to byl můj největší životní výkon.
A taky jsem se začal znovu učit
jezdit na kole. Byla to vlastně taková nutnost ke zvládnutí koordinace celého těla, ale pak už jsem si
bez kola nedovedl představit ani
jeden den. I za to patří poděkování
rodičům, lékařům a taky mým trenérům.
Na fotografii jste s jedním z těch
trenérů Miroslavem Černohlávkem
a Barborou Černoškovou.
Z jaké je to akce?
Byla to cyklistická benefice Milčovo kolečko na památku Miloše
Hrazdíry a dalších cyklistických
osobností. Jel se i intervalový
závod na tři kilometry a hodně lidí
bylo zvědavých, jak si mezi těmi
Profil
zdravými povedu. Nakonec jsem
skončil celkově druhý. Rád se
takových akcí účastním, protože
popularizují fair play sport mezi
dospělými i mládeží.
Co vy sám považujete za svůj největší životní výkon?
Pro mě je důležité, že jsem dodělal školu (obchodní škola
F. D. Roosevelta, pozn. autora),
a taky to, že mi můj největší životní
koníček – cyklistika přinesla sportovní úspěchy a umožnila mi cestovat po celém světě. A taky
věřím, že k těm největším sportovním výkonům přidám ještě
něco v září v Riu (úsměv).
Jak se na paralympiádu chystáte?
Po červnovém mistrovství republiky se zdravými cyklisty pojedu
v červenci na světový pohár handicapovaných do Baskicka
a v srpnu budu už jen ladit formu
v Rakousku. V Riu pojedu dráhu,
silniční závod i časovku. A pojedu
i týmový sprint. Rád bych ho jel
společně s mým největším vzorem Jirkou Ježkem.
Vzpomenete si třeba teď v souvislosti s cestou do Ria na váš první
opravdový cyklistický závod?
Vzpomínám si velmi dobře. Bylo
to v Plzni a skončil jsem úplně
poslední. Ale řekl jsem si, že to
tak nenechám. Můj první
neúspěšný závod mě pěkně
nakopl!
Vladimír Koudelka
Foto: archiv Ivo Koblasy
a Igor Zehl
Ivo Koblasa se narodil 10. července
1993 v Brně. S dětskou mozkovou
obrnou, ke které se záhy přidala silná epilepsie. Na kole jezdil ale už od
tří let. V šesti letech musel absolvovat riskantní operaci, takzvanou
kalosotomii, což je oddělení obou
hemisfér mozku, a kolo a cyklistika
se mu pak staly především rehabilitační pomůckou. Musel se učit znovu chodit, mluvit a zvládat běžné
každodenní činnosti a jízda na kole
se stala životně důležitou součástí
jeho terapie (a zůstává dodnes). Tato
nutnost se postupně přetavila
v posedlost, a tak se malý Ivo dostal
až k závodění. Pět let po operaci
absolvoval svůj první opravdový
závod. Skončil poslední, ale právě
to ho posunulo dopředu. V současné
době patří Ivo Koblasa k absolutní
špičce světového pelotonu kategorie
C2. K jeho největším sportovním
úspěchům patří titul vicemistra světa
z roku 2014, druhá místa ve světovém poháru v roce 2013 a 2014 a 4.
místo v týmovém sprintu při premiérovém startu na paralympijských
hrách v roce 2012 (více viz www.ivokoblasa.cz). I v loňském a letošním
roce byl úspěšný a zcela poprávu
byl vyhlášen Nejlepším handicapovaným cyklistou České republiky.
Ivova nezdolnost, příkladná píle
a výrazné sportovní výsledky byly
několikrát oceněny také tituly nejlepší handicapovaný sportovec Brna
i Jihomoravského kraje. U toho
posledního, který mu byl předán na
jaře letošního roku, „asistoval“ i jeho
dědeček, generál Emil Boček. I on
patří společně s jeho rodiči – maminkou Zuzanou a tátou Ivem, lékaři
i trenéry (v současné době jsou to
Viktor Zapletal a Jaroslav Bláha)
a dalšími přáteli a příznivci k těm,
kteří lemují Ivovu sportovní i životní
cestu. Pomáhají mu a tleskají. A Ivo
jim za to děkuje.
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Prázdniny 2016