Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
PAVEL FRIED
Pavel Fried byl a stále je duší brněnské
Židovské obce. Celkem osm let vykonával
totiž funkci jejího předsedy a kromě jiných
aktivit pořádal a účastnil se mnoha besed
věnovaných holokaustu. Osobně jsem
měl tu možnost s ním několik takových
besed také absolvovat.
Pavel Fried se narodil v roce 1930 v židovské čtvrti v Třebíči. „Bylo to takové městečko
na dlani,“ jak na něj dnes vzpomíná. Jeho
otec měl před válkou v Třebíči železářství
a maminka mu v obchodě pomáhala. Dětství
Pavla Frieda bylo spokojené a šťastné. Měl
o sedm let starší sestru, která se poměrně
brzy vdala a dál žila s vlastní rodinou.
U Friedů se dodržovaly hlavní židovské
svátky a jako dítě chodíval Pavel Fried se
svým tatínkem také do třebíčské synagogy.
Desítkám tisíc českých a moravských židů
se však život po březnové okupaci roku
1939 a s následným zavedením takzvaných
Norimberských rasových zákonů nepředstavitelně proměnil.
„Zvykli jsme si na to, že nesmíme jít po
osmé hodině z domu, zvykli jsme si na to,
že smíme jít nakupovat až odpoledne... Člověk si na ta různá omezení zvykl a vyrovnal
se s tím. Každý si řekl: ‚To je dočasně, a přece nebudeme těm Němcům dělat divadlo,
nebudeme z toho dělat tragédii.‘ Když nás
takto izolovali ze společnosti, tak bylo rozhodnuto, že nás soustředí, tedy koncentrují,
do koncentráků. Celým smyslem toho, co
Němci uzákonili, byla fyzická likvidace, tedy
vyvraždění židovského obyvatelstva nejprve ve střední Evropě a pak samozřejmě
i dál,“ vzpomíná dnes Pavel Fried.
V roce 1941 přišlo nařízení o vyloučení
židovských dětí z výuky a Pavel Fried už
nesměl dál chodit do školy. Začátkem následujícího roku pak gestapo zatklo jeho tatínka v souvislosti s arizací rodinného obchodu. Z vyšetřovny gestapa v Jihlavě putoval
rovnou do Terezína.
Ještě v květnu téhož roku našla maminka
Pavla Frieda ve schránce předvolání do
transportu. Spolu s maminkou tak teprve
dvanáctiletý Pavel Fried zamířil směr koncentrační tábor Terezín. Tam bydlel nejdříve
s maminkou na půdě.
„Když jsme tam přišli, nebyly tam ještě
postele. Nacpali jsme si slamníky a ten první
čas se spalo na slamnících na zemi. Kufry
jsme měli za slamníky za hlavou, a tak jsme
tam existovali.“ Později byly zřízeny v bývalé
škole domovy pro mládež, takzvané heimy.
Takto pamětník popisuje dětský domov:
„V budově bylo deset pokojů a v každém
pokoji asi čtyřicet, dvaačtyřicet postelí, kde
jsme spali a žili. Byly to třípatrové postele,
většinou pro dva a dva vedle sebe v každém patře. Když zbylo nějaké místo, postavila se tam ještě další palanda, kde byla
sice jedna postel, ale tři nad sebou.“
Hlavním problémem terezínského ghetta
byla podle Pavla Frieda jeho přelidněnost.
Ve městě postaveném pro sedm tisíc obyvatel žilo na šedesát tisíc vězňů. Následkem
toho a nedostatečných hygienických podmínek se v Terezíně velmi snadno šířily
infekce, zejména úplavice, tyfus a žloutenka. Pavel Fried může děkovat štěstí, že on
sám se nikdy nenakazil, ale jeho dobrý
kamarád z Třebíče, který s ním bydlel na
pokoji, ano, a on ho ve dne v noci doprovázel na záchod, protože kamaráda nemoc
naprosto oslabila. Samozřejmě podstatně
hůř na tom byli staří lidé. Například babička
Pavla Frieda v Terezíně na následky nemoci
zemřela.
Celkově sice Terezín nepatřil k vyhlazovacím koncentračním táborům, přesto tu
byla vysoká úmrtnost, za čtyři roky existence
ghetta zde zemřelo na pětatřicet tisíc lidí.
Z Terezína vyjížděly pravidelně dobytčí
vlaky plné vězňů kamsi na východ. Pavel
Fried vzpomíná, že terezínští vězni nevěděli,
kam směřují, ani co se dál s vězni děje. Do
transportu na východ byla v září 1943 zařazena i jeho sestra Erika s manželem.
„Dostali jsme od ní později dopisnici, že
pracuje a že se jí daří dobře, ale zároveň
v ní byl zašifrovaný vzkaz Wir in Auschwitz,
což jsme v té době vůbec nechápali. Co se
s nimi stalo, jsme pochopili teprve koncem
války.“
Do jednoho z těchto transportů byl na
podzim 1944 zařazen i Pavel Fried. Tehdy
mu ovšem zachránilo život to, že jeho
maminka pracovala v dílně, kde se stříkaly
vojenské uniformy na bílo.
Maminka chtěla nastoupit do transportu
se synem a ohlásila to svému židovskému
nadřízenému. Pavel Fried na tuto událost
vzpomíná: „Už jsem měl číslo na krku a už
jsem dostal potraviny na cestu. Moje matka,
která tehdy stříkala uniformy, šla za svým
vedoucím a říkala mu: ‚Leoši, kluk je zařazený do transportu, já chci jít s ním.‘ On
namítal: ‚To je hloupost, ty s ním nebudeš
ani půl hodiny.‘ Zřejmě nějaké informace
měl. A ona říkala: ‚To nevadí, já s ním pojedu,
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2019
i kdybych s ním měla být jen tu chvilku.
Samotného ho nenechám jít.‘ Ten člověk
sebral odvahu a šel za esesákem, který to
měl na starost, a říkal mu: ‚Podívejte se, já
tu mám sílu, která je zapracovaná, a chce
jít do transportu se svým synem, že ho
nenechá jít samotného. Ale kde já zase
seženu zapracovanou sílu?‘ Takže já spolu
s dalším hochem jsme museli nastoupit vedle toho baráku, kde matka pracovala, přišel
ten esesák a řekl: ‚Na gut, no dobře.‘ Tím
jsem byl z toho transportu vyřazený.“
Terezín byl osvobozen 8. května 1945.
Pavel Fried měl skutečně štěstí, vrátil se
domů a s ním i oba jeho rodiče. Z české
větve rodiny však byli jediní. Otec se pokusil
obnovit živnost, ale po komunistickém převratu o ni přišel. Pavel Fried vystudoval
střední průmyslovou školu strojní. Když
dospěl do věku, kdy se na něj vztahovala
vojenská povinnost, musel narukovat
k Pomocným technickým praporům.
Důvod? Tatínek byl živnostník.
I přes všechny útrapy obou totalitních
režimů 20. století vystudoval Pavel Fried
vysokou školu a založil vlastní rodinu. Po
roce 1989 se výrazně angažoval v Rotary
Clubu a Židovské obci v Brně.
„Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi důležité, aby lidé žili v souladu se svým svědomím a neposlouchali slepě ty, kdo je navádějí jednat proti druhým.“ To je myslím hlavní
poselství, které Pavel Fried během svých
besed pronáší.
Celý příběh Pavla Frieda tak, jak ho natočila Andrea Jelínková, najdete na webových
stránkách www.pametnaroda.cz.
Pokud víte o nějaké osobě, jejíž příběh
by neměl být zapomenut, dejte nám prosím
vědět na david.butula@postbellum.cz.
Michal Doležel
■