Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ: PAVEL FRIED Pavel Fried byl a stále je duší brněnské Židovské obce. Celkem osm let vykonával totiž funkci jejího předsedy a kromě jiných aktivit pořádal a účastnil se mnoha besed věnovaných holokaustu. Osobně jsem měl tu možnost s ním několik takových besed také absolvovat. Pavel Fried se narodil v roce 1930 v židovské čtvrti v Třebíči. „Bylo to takové městečko na dlani,“ jak na něj dnes vzpomíná. Jeho otec měl před válkou v Třebíči železářství a maminka mu v obchodě pomáhala. Dětství Pavla Frieda bylo spokojené a šťastné. Měl o sedm let starší sestru, která se poměrně brzy vdala a dál žila s vlastní rodinou. U Friedů se dodržovaly hlavní židovské svátky a jako dítě chodíval Pavel Fried se svým tatínkem také do třebíčské synagogy. Desítkám tisíc českých a moravských židů se však život po březnové okupaci roku 1939 a s následným zavedením takzvaných Norimberských rasových zákonů nepředstavitelně proměnil. „Zvykli jsme si na to, že nesmíme jít po osmé hodině z domu, zvykli jsme si na to, že smíme jít nakupovat až odpoledne... Člověk si na ta různá omezení zvykl a vyrovnal se s tím. Každý si řekl: ‚To je dočasně, a přece nebudeme těm Němcům dělat divadlo, nebudeme z toho dělat tragédii.‘ Když nás takto izolovali ze společnosti, tak bylo rozhodnuto, že nás soustředí, tedy koncentrují, do koncentráků. Celým smyslem toho, co Němci uzákonili, byla fyzická likvidace, tedy vyvraždění židovského obyvatelstva nejprve ve střední Evropě a pak samozřejmě i dál,“ vzpomíná dnes Pavel Fried. V roce 1941 přišlo nařízení o vyloučení židovských dětí z výuky a Pavel Fried už nesměl dál chodit do školy. Začátkem následujícího roku pak gestapo zatklo jeho tatínka v souvislosti s arizací rodinného obchodu. Z vyšetřovny gestapa v Jihlavě putoval rovnou do Terezína. Ještě v květnu téhož roku našla maminka Pavla Frieda ve schránce předvolání do transportu. Spolu s maminkou tak teprve dvanáctiletý Pavel Fried zamířil směr koncentrační tábor Terezín. Tam bydlel nejdříve s maminkou na půdě. „Když jsme tam přišli, nebyly tam ještě postele. Nacpali jsme si slamníky a ten první čas se spalo na slamnících na zemi. Kufry jsme měli za slamníky za hlavou, a tak jsme tam existovali.“ Později byly zřízeny v bývalé škole domovy pro mládež, takzvané heimy.

Takto pamětník popisuje dětský domov: „V budově bylo deset pokojů a v každém pokoji asi čtyřicet, dvaačtyřicet postelí, kde jsme spali a žili. Byly to třípatrové postele, většinou pro dva a dva vedle sebe v každém patře. Když zbylo nějaké místo, postavila se tam ještě další palanda, kde byla sice jedna postel, ale tři nad sebou.“ Hlavním problémem terezínského ghetta byla podle Pavla Frieda jeho přelidněnost. Ve městě postaveném pro sedm tisíc obyvatel žilo na šedesát tisíc vězňů. Následkem toho a nedostatečných hygienických podmínek se v Terezíně velmi snadno šířily infekce, zejména úplavice, tyfus a žloutenka. Pavel Fried může děkovat štěstí, že on sám se nikdy nenakazil, ale jeho dobrý kamarád z Třebíče, který s ním bydlel na pokoji, ano, a on ho ve dne v noci doprovázel na záchod, protože kamaráda nemoc naprosto oslabila. Samozřejmě podstatně hůř na tom byli staří lidé. Například babička Pavla Frieda v Terezíně na následky nemoci zemřela. Celkově sice Terezín nepatřil k vyhlazovacím koncentračním táborům, přesto tu byla vysoká úmrtnost, za čtyři roky existence ghetta zde zemřelo na pětatřicet tisíc lidí. Z Terezína vyjížděly pravidelně dobytčí vlaky plné vězňů kamsi na východ. Pavel Fried vzpomíná, že terezínští vězni nevěděli, kam směřují, ani co se dál s vězni děje. Do transportu na východ byla v září 1943 zařazena i jeho sestra Erika s manželem. „Dostali jsme od ní později dopisnici, že pracuje a že se jí daří dobře, ale zároveň v ní byl zašifrovaný vzkaz Wir in Auschwitz, což jsme v té době vůbec nechápali. Co se s nimi stalo, jsme pochopili teprve koncem války.“ Do jednoho z těchto transportů byl na podzim 1944 zařazen i Pavel Fried. Tehdy mu ovšem zachránilo život to, že jeho maminka pracovala v dílně, kde se stříkaly vojenské uniformy na bílo. Maminka chtěla nastoupit do transportu se synem a ohlásila to svému židovskému nadřízenému. Pavel Fried na tuto událost vzpomíná: „Už jsem měl číslo na krku a už jsem dostal potraviny na cestu. Moje matka, která tehdy stříkala uniformy, šla za svým vedoucím a říkala mu: ‚Leoši, kluk je zařazený do transportu, já chci jít s ním.‘ On namítal: ‚To je hloupost, ty s ním nebudeš ani půl hodiny.‘ Zřejmě nějaké informace měl. A ona říkala: ‚To nevadí, já s ním pojedu,

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2019

i kdybych s ním měla být jen tu chvilku. Samotného ho nenechám jít.‘ Ten člověk sebral odvahu a šel za esesákem, který to měl na starost, a říkal mu: ‚Podívejte se, já tu mám sílu, která je zapracovaná, a chce jít do transportu se svým synem, že ho nenechá jít samotného. Ale kde já zase seženu zapracovanou sílu?‘ Takže já spolu s dalším hochem jsme museli nastoupit vedle toho baráku, kde matka pracovala, přišel ten esesák a řekl: ‚Na gut, no dobře.‘ Tím jsem byl z toho transportu vyřazený.“ Terezín byl osvobozen 8. května 1945. Pavel Fried měl skutečně štěstí, vrátil se domů a s ním i oba jeho rodiče. Z české větve rodiny však byli jediní. Otec se pokusil obnovit živnost, ale po komunistickém převratu o ni přišel. Pavel Fried vystudoval střední průmyslovou školu strojní. Když dospěl do věku, kdy se na něj vztahovala vojenská povinnost, musel narukovat k Pomocným technickým praporům. Důvod? Tatínek byl živnostník. I přes všechny útrapy obou totalitních režimů 20. století vystudoval Pavel Fried vysokou školu a založil vlastní rodinu. Po roce 1989 se výrazně angažoval v Rotary Clubu a Židovské obci v Brně. „Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi důležité, aby lidé žili v souladu se svým svědomím a neposlouchali slepě ty, kdo je navádějí jednat proti druhým.“ To je myslím hlavní poselství, které Pavel Fried během svých besed pronáší. Celý příběh Pavla Frieda tak, jak ho natočila Andrea Jelínková, najdete na webových stránkách www.pametnaroda.cz. Pokud víte o nějaké osobě, jejíž příběh by neměl být zapomenut, dejte nám prosím vědět na david.butula@postbellum.cz. Michal Doležel

■