Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

PAVEL FRIED

Pavel Fried byl a stále je duší brněnské

Židovské obce. Celkem osm let vykonával

totiž funkci jejího předsedy a kromě jiných

aktivit pořádal a účastnil se mnoha besed

věnovaných holokaustu. Osobně jsem

měl tu možnost s ním několik takových

besed také absolvovat.

Pavel Fried se narodil v roce 1930 v židovské čtvrti v Třebíči. „Bylo to takové městečko

na dlani,“ jak na něj dnes vzpomíná. Jeho

otec měl před válkou v Třebíči železářství

a maminka mu v obchodě pomáhala. Dětství

Pavla Frieda bylo spokojené a šťastné. Měl

o sedm let starší sestru, která se poměrně

brzy vdala a dál žila s vlastní rodinou.

U Friedů se dodržovaly hlavní židovské

svátky a jako dítě chodíval Pavel Fried se

svým tatínkem také do třebíčské synagogy.

Desítkám tisíc českých a moravských židů

se však život po březnové okupaci roku

1939 a s následným zavedením takzvaných

Norimberských rasových zákonů nepředstavitelně proměnil.

„Zvykli jsme si na to, že nesmíme jít po

osmé hodině z domu, zvykli jsme si na to,

že smíme jít nakupovat až odpoledne... Člověk si na ta různá omezení zvykl a vyrovnal

se s tím. Každý si řekl: ‚To je dočasně, a přece nebudeme těm Němcům dělat divadlo,

nebudeme z toho dělat tragédii.‘ Když nás

takto izolovali ze společnosti, tak bylo rozhodnuto, že nás soustředí, tedy koncentrují,

do koncentráků. Celým smyslem toho, co

Němci uzákonili, byla fyzická likvidace, tedy

vyvraždění židovského obyvatelstva nejprve ve střední Evropě a pak samozřejmě

i dál,“ vzpomíná dnes Pavel Fried.

V roce 1941 přišlo nařízení o vyloučení

židovských dětí z výuky a Pavel Fried už

nesměl dál chodit do školy. Začátkem následujícího roku pak gestapo zatklo jeho tatínka v souvislosti s arizací rodinného obchodu. Z vyšetřovny gestapa v Jihlavě putoval

rovnou do Terezína.

Ještě v květnu téhož roku našla maminka

Pavla Frieda ve schránce předvolání do

transportu. Spolu s maminkou tak teprve

dvanáctiletý Pavel Fried zamířil směr koncentrační tábor Terezín. Tam bydlel nejdříve

s maminkou na půdě.

„Když jsme tam přišli, nebyly tam ještě

postele. Nacpali jsme si slamníky a ten první

čas se spalo na slamnících na zemi. Kufry

jsme měli za slamníky za hlavou, a tak jsme

tam existovali.“ Později byly zřízeny v bývalé

škole domovy pro mládež, takzvané heimy.

Takto pamětník popisuje dětský domov:

„V budově bylo deset pokojů a v každém

pokoji asi čtyřicet, dvaačtyřicet postelí, kde

jsme spali a žili. Byly to třípatrové postele,

většinou pro dva a dva vedle sebe v každém patře. Když zbylo nějaké místo, postavila se tam ještě další palanda, kde byla

sice jedna postel, ale tři nad sebou.“

Hlavním problémem terezínského ghetta

byla podle Pavla Frieda jeho přelidněnost.

Ve městě postaveném pro sedm tisíc obyvatel žilo na šedesát tisíc vězňů. Následkem

toho a nedostatečných hygienických podmínek se v Terezíně velmi snadno šířily

infekce, zejména úplavice, tyfus a žloutenka. Pavel Fried může děkovat štěstí, že on

sám se nikdy nenakazil, ale jeho dobrý

kamarád z Třebíče, který s ním bydlel na

pokoji, ano, a on ho ve dne v noci doprovázel na záchod, protože kamaráda nemoc

naprosto oslabila. Samozřejmě podstatně

hůř na tom byli staří lidé. Například babička

Pavla Frieda v Terezíně na následky nemoci

zemřela.

Celkově sice Terezín nepatřil k vyhlazovacím koncentračním táborům, přesto tu

byla vysoká úmrtnost, za čtyři roky existence

ghetta zde zemřelo na pětatřicet tisíc lidí.

Z Terezína vyjížděly pravidelně dobytčí

vlaky plné vězňů kamsi na východ. Pavel

Fried vzpomíná, že terezínští vězni nevěděli,

kam směřují, ani co se dál s vězni děje. Do

transportu na východ byla v září 1943 zařazena i jeho sestra Erika s manželem.

„Dostali jsme od ní později dopisnici, že

pracuje a že se jí daří dobře, ale zároveň

v ní byl zašifrovaný vzkaz Wir in Auschwitz,

což jsme v té době vůbec nechápali. Co se

s nimi stalo, jsme pochopili teprve koncem

války.“

Do jednoho z těchto transportů byl na

podzim 1944 zařazen i Pavel Fried. Tehdy

mu ovšem zachránilo život to, že jeho

maminka pracovala v dílně, kde se stříkaly

vojenské uniformy na bílo.

Maminka chtěla nastoupit do transportu

se synem a ohlásila to svému židovskému

nadřízenému. Pavel Fried na tuto událost

vzpomíná: „Už jsem měl číslo na krku a už

jsem dostal potraviny na cestu. Moje matka,

která tehdy stříkala uniformy, šla za svým

vedoucím a říkala mu: ‚Leoši, kluk je zařazený do transportu, já chci jít s ním.‘ On

namítal: ‚To je hloupost, ty s ním nebudeš

ani půl hodiny.‘ Zřejmě nějaké informace

měl. A ona říkala: ‚To nevadí, já s ním pojedu,

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | květen 2019

i kdybych s ním měla být jen tu chvilku.

Samotného ho nenechám jít.‘ Ten člověk

sebral odvahu a šel za esesákem, který to

měl na starost, a říkal mu: ‚Podívejte se, já

tu mám sílu, která je zapracovaná, a chce

jít do transportu se svým synem, že ho

nenechá jít samotného. Ale kde já zase

seženu zapracovanou sílu?‘ Takže já spolu

s dalším hochem jsme museli nastoupit vedle toho baráku, kde matka pracovala, přišel

ten esesák a řekl: ‚Na gut, no dobře.‘ Tím

jsem byl z toho transportu vyřazený.“

Terezín byl osvobozen 8. května 1945.

Pavel Fried měl skutečně štěstí, vrátil se

domů a s ním i oba jeho rodiče. Z české

větve rodiny však byli jediní. Otec se pokusil

obnovit živnost, ale po komunistickém převratu o ni přišel. Pavel Fried vystudoval

střední průmyslovou školu strojní. Když

dospěl do věku, kdy se na něj vztahovala

vojenská povinnost, musel narukovat

k Pomocným technickým praporům.

Důvod? Tatínek byl živnostník.

I přes všechny útrapy obou totalitních

režimů 20. století vystudoval Pavel Fried

vysokou školu a založil vlastní rodinu. Po

roce 1989 se výrazně angažoval v Rotary

Clubu a Židovské obci v Brně.

„Z vlastní zkušenosti vím, že je velmi důležité, aby lidé žili v souladu se svým svědomím a neposlouchali slepě ty, kdo je navádějí jednat proti druhým.“ To je myslím hlavní

poselství, které Pavel Fried během svých

besed pronáší.

Celý příběh Pavla Frieda tak, jak ho natočila Andrea Jelínková, najdete na webových

stránkách www.pametnaroda.cz.

Pokud víte o nějaké osobě, jejíž příběh

by neměl být zapomenut, dejte nám prosím

vědět na david.butula@postbellum.cz.

Michal Doležel

■