Rozhovor

Zdeněk Kluka: Ve svých sedmdesáti se najednou nebudu bít v prsa Když seděl Zdeněk Kluka poslední lednový den letošního roku ve Sněmovním sále Nové radnice v místech, kde sedávají při jednáních brněnští konšelé a byl obklopen lékaři, vědci a dalšími umělci, kteří byli v ten den dekorováni Cenou města Brna, cítil se podle svých slov jako na jiné planetě. K průběhu slavnostního večera ale přistupoval nanejvýš zodpovědně, byl ve slušivém obleku a měl jednu ze svých dvou vázanek. Pro zasvěcené to byl pohled nevídaný, protože takto Zdeňka těžko vídat za bicí soupravou nebo při jeho častých projížďkách brněnskými ulicemi na kole. Cenu převzal z rukou primátora města nanejvýš důstojně, ale při následném rozhovoru dal již opět průchod svému pověstnému humoru, smyslu pro sebereflexi i sebeironii.

Na Cenu města Brna za hudbu byly navrženy rovněž takové osobnosti jako například Hana a Petr Ulrychovi nebo Jura Pavlica. A vy jste jim to „vyfoukl“. Co tomu říkáte? Tak asi jsem talentovaný a talentu se neubráníš (smích). Ale teď bez legrace. Všech jmenovaných si vážím a jsem rád, že jsem s nimi mohl spolupracovat. S Jurou Pavlicou jsem třeba napsal hudbu k inscenaci Divadla Husa na provázku Babička, kde v hlavní roli exceluje Jirka Pecha, a kde jsme společně také hráli. Myslím – hráli na nástroje. A já hraju dosud, Jura Pavlica to po čase vzdal (úsměv). A Hana a Petr? Hanka je fenomenální zpěvačka a Petra považuji za jednu z nejvýraznějších brněnských osobností vůbec.

Uvědomujete si, že letos je to pětapadesát let od založení skupiny Brilant a vašeho vstupu na brněnskou hudební scénu? Letopočty a data – to není nic pro mě, ale fakt je, že na průmyslovce jsme tři spolužáci založili ryze amatérskou kapelu. Ale nehráli jsme ještě bigbít, byl to spíš dixieland. Pak přišel z Olomouce Stan-

da Regal, přejmenovali jsme se na Atlantis a když se rozdělovala skupina Vulkán, kde s Alešem Sigmundem zůstávali Martha a Tena Elefteriadu, přišel k nám i zmíněný Petr Ulrych. I s Hankou.

O rok později jste skupinu Atlantis opustil a v říjnu 1968 vzniká legendární kapela Progress Organization. Jak vzpomínáte na první koncerty, které se shodou okolností uskutečnily vždy ve čtvrtek? Já už zapomínám a žiju především zítřkem (smích), tohle přenechávám hudebním historikům, ale nedávno mi jeden připomněl, že ten vůbec první koncert byl 3. dubna 1969 v divadle Reduta a druhým jsme 1. května otevírali klub Šelepka. Vzpomínám si, že u toho byl Petr Sís, současný světově uznávaný výtvarník, který tehdy udělal na Šelepce jednu z vůbec prvních diskoték v Brně. A ve čtvrtek 19. června 1969 jsme pak hráli na zimním stadionu za Lužánkami jako předkapela americkým The Beach Boys. Ti byli pro nás opravdovým zjevením. Amerika přijela do Brna. Na to se taky nedá zapomenout...

Milovník čísel připomíná, že už příští rok oslavíte půlstoletí od založení Progresu. Bude výroční koncert? Bude. Určitě. Už to připravujeme. A ještě chceme na stará kolena po mnoha a mnoha letech vydat jedno nové cédéčko. Progres mě teď opravdu hodně bere...

Když se ohlédnete za svým dosavadním životem, je tam nějaký výrazný osobní mezník? Je tam jedna žena, se kterou jsme se brali v roce 1970 na brněnské radnici, dvě děti a pět vnoučat... (úsměv)

A mezníky na vaší muzikantské cestě? Jsou to všechny kapely, které jsem zakládal a kterými jsem prošel, ale je tam i jeden další důležitý mezník a tím je setkání s režisérem Peterem Scherhauferem. Po jednom z našich koncertů za mnou přišel a ptal se – kdo složil tady to?! Měl na mysli skladbu, kterou jsem nazval Pakárna. Když

Profil jsem mu odpověděl, řekl – tak od tebe chci hudbu do mé inscenace Červený smích. A tak začala moje spolupráce s Divadlem Husa na provázku.

Narozeniny slavíte v dubnu a to je měsíc, kdy si připomínáme osvobození Brna. Měly by se hrůzy druhé světové války a její následky stále připomínat? Mělo by se to připomínat. Lidi by neměli zapomínat. Měly by se připomínat osudy lidí, kteří doplatili na zbabělost, podlost a ničemnost jiných. Mělo by se to připomínat. A tečka.

Takové je každoroční setkání a koncert u pomníku v sadech Národního odboje, při kterém se připomínají i aktuální brněnská výročí a osobnosti. Máte prý vystoupit v triu s dalšími sedmdesátníky Jožkou Hanákem a zpěvákem lidových písní Jirkou Helánem. A mám hrát na harmoniku, kterou jsem koupil už jako starou před více než patnácti lety. Její levá strana poněkud neladí s pravou, a tak budu muset asi hrát jen jednoruč. A filharmonik Hanák to vedle mě bude muset přetrpět (úsměv).

Budete slavit svoje sedmdesátiny i se svou kapelou? Plánujeme nějaký malý koncert, spíš takové setkání, a rozjedeme to až na padesátiny Progres v příštím roce. Já jsem nikdy nebyl sólista v první linii a ve svých sedmdesáti se najednou nebudu bít v prsa. I

Vladimír Koudelka

Zdeněk Kluka se narodil 16.dubna 1947 v Brně. Už jako klučík se zajímal o hudbu, od druhé třídy se učil na akordeon, později studoval hru na klavír a zpěv a sám se „vyučil“ bubeníkem. Na konci roku 1962 založil se spolužáky na průmyslovce v dnešní Kounicově ulici skupinu Brilant, kterou v roce 1964 přejmenovali na Atlantis. V roce 1967 se stali jejími členy i Hana a Petr Ulrychovi, ale přetlak v úspěšné kapele zapříčinil odchod „otce zakladatele“. Společně s Pavlem Váněm (dalšími dvěma členy byli Jan Sochor a Emanuel Sideridis, kterého později nahradil Pavel Pelc) zakládá v roce 1968 skupinu The Progress Organization. Jedno z nejvýznamnějších seskupení českého art rocku se stalo Zdeňkovým hudebním osudem, ať už se jmenovalo Barnodaj (podle básně Jaromíra Hniličky) či Progres 2, pod kterýmžto názvem působí dodnes. K nejvýznamnějším počinům patří alba Barnodaj, které bylo ihned po vydání vyhlášeno v anketě časopisu Melodie Deskou roku 1971, Mauglí (1978), Dialog s vesmírem (1980), Třetí kniha džunglí (1982), Mozek (1984), Změna! (1988) a Otrava krve (1990). Zdeněk Kluka je jediným členem kapely, který v ní působí nepřetržitě od roku 1968, i když v sedmdesátých letech vypomáhal také v doprovodných skupinách Marthy aTeny Elefteriadu a Boba Frídla. V současné době se muzikantsky i lidsky uplatňuje také ve skupině Čankišou, kde kromě bicích nástrojů hraje na balafon (druh dřevěného xylofonu), basakoredeon a akordeon. Opomenout nelze ani jeho spolupráci s televizí a divadly (Divadlo Husa na provázku, ale např. i Městské divadlo Brno, divadlo Radost, studio Marta, pražské Národní divadlo a další). Zdeněk Kluka bydlí v centru Brna, které miluje, a velkou radost má z toho, že ulicemi, kterými dříve projížděl na kole oproti zákazu, teď může už oficiálně. S manželkou Lenkou má syna Jana a dceru Janu a radost mu dělá pět vnoučat – Anička, Matěj, Sára, Tea a malý Kubík.

15 ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Duben 2017