Rozhovor

Zdeněk Kluka: Ve svých sedmdesáti se najednou nebudu bít v prsa

Když seděl Zdeněk Kluka poslední lednový den letošního

roku ve Sněmovním sále Nové

radnice v místech, kde sedávají

při jednáních brněnští konšelé

a byl obklopen lékaři, vědci

a dalšími umělci, kteří byli v ten

den dekorováni Cenou města

Brna, cítil se podle svých slov

jako na jiné planetě. K průběhu

slavnostního večera ale přistupoval nanejvýš zodpovědně, byl ve slušivém obleku

a měl jednu ze svých dvou

vázanek. Pro zasvěcené to byl

pohled nevídaný, protože takto

Zdeňka těžko vídat za bicí soupravou nebo při jeho častých

projížďkách brněnskými ulicemi na kole. Cenu převzal

z rukou primátora města nanejvýš důstojně, ale při následném rozhovoru dal již opět

průchod svému pověstnému

humoru, smyslu pro sebereflexi i sebeironii.

Na Cenu města Brna za hudbu

byly navrženy rovněž takové

osobnosti jako například

Hana a Petr Ulrychovi nebo

Jura Pavlica. A vy jste jim to

„vyfoukl“. Co tomu říkáte?

Tak asi jsem talentovaný a talentu

se neubráníš (smích). Ale teď

bez legrace. Všech jmenovaných

si vážím a jsem rád, že jsem s nimi

mohl spolupracovat.

S Jurou Pavlicou jsem třeba

napsal hudbu k inscenaci Divadla

Husa na provázku Babička, kde

v hlavní roli exceluje Jirka Pecha,

a kde jsme společně také hráli.

Myslím – hráli na nástroje. A já

hraju dosud, Jura Pavlica to po

čase vzdal (úsměv). A Hana

a Petr? Hanka je fenomenální

zpěvačka a Petra považuji za jednu z nejvýraznějších brněnských

osobností vůbec.

Uvědomujete si, že letos je to

pětapadesát let od založení

skupiny Brilant a vašeho vstupu na brněnskou hudební scénu?

Letopočty a data – to není nic pro

mě, ale fakt je, že na průmyslovce

jsme tři spolužáci založili ryze

amatérskou kapelu. Ale nehráli

jsme ještě bigbít, byl to spíš dixieland. Pak přišel z Olomouce Stan-

da Regal, přejmenovali jsme se

na Atlantis a když se rozdělovala

skupina Vulkán, kde s Alešem

Sigmundem zůstávali Martha

a Tena Elefteriadu, přišel k nám

i zmíněný Petr Ulrych. I s Hankou.

O rok později jste skupinu

Atlantis opustil a v říjnu 1968

vzniká legendární kapela Progress Organization. Jak vzpomínáte na první koncerty, které

se shodou okolností uskutečnily vždy ve čtvrtek?

Já už zapomínám a žiju především zítřkem (smích), tohle přenechávám hudebním historikům,

ale nedávno mi jeden připomněl,

že ten vůbec první koncert byl

3. dubna 1969 v divadle Reduta

a druhým jsme 1. května otevírali

klub Šelepka. Vzpomínám si, že

u toho byl Petr Sís, současný světově uznávaný výtvarník, který

tehdy udělal na Šelepce jednu

z vůbec prvních diskoték v Brně.

A ve čtvrtek 19. června 1969 jsme

pak hráli na zimním stadionu za

Lužánkami jako předkapela americkým The Beach Boys. Ti byli pro

nás opravdovým zjevením. Amerika přijela do Brna. Na to se taky

nedá zapomenout...

Milovník čísel připomíná, že už

příští rok oslavíte půlstoletí od

založení Progresu. Bude výroční koncert?

Bude. Určitě. Už to připravujeme.

A ještě chceme na stará kolena

po mnoha a mnoha letech vydat

jedno nové cédéčko. Progres mě

teď opravdu hodně bere...

Když se ohlédnete za svým

dosavadním životem, je tam

nějaký výrazný osobní mezník?

Je tam jedna žena, se kterou jsme

se brali v roce 1970 na brněnské

radnici, dvě děti a pět vnoučat...

(úsměv)

A mezníky na vaší muzikantské

cestě?

Jsou to všechny kapely, které

jsem zakládal a kterými jsem prošel, ale je tam i jeden další důležitý

mezník a tím je setkání s režisérem Peterem Scherhauferem. Po

jednom z našich koncertů za

mnou přišel a ptal se – kdo složil

tady to?! Měl na mysli skladbu,

kterou jsem nazval Pakárna. Když

Profil

jsem mu odpověděl, řekl – tak od

tebe chci hudbu do mé inscenace

Červený smích. A tak začala moje

spolupráce s Divadlem Husa na

provázku.

Narozeniny slavíte v dubnu a to

je měsíc, kdy si připomínáme

osvobození Brna. Měly by se

hrůzy druhé světové války a její

následky stále připomínat?

Mělo by se to připomínat. Lidi by

neměli zapomínat. Měly by se připomínat osudy lidí, kteří doplatili

na zbabělost, podlost a ničemnost

jiných. Mělo by se to připomínat.

A tečka.

Takové je každoroční setkání

a koncert u pomníku v sadech

Národního odboje, při kterém

se připomínají i aktuální

brněnská výročí a osobnosti.

Máte prý vystoupit v triu

s dalšími sedmdesátníky

Jožkou Hanákem a zpěvákem

lidových písní Jirkou Helánem.

A mám hrát na harmoniku, kterou

jsem koupil už jako starou před

více než patnácti lety.

Její levá strana poněkud neladí

s pravou, a tak budu muset asi

hrát jen jednoruč.

A filharmonik Hanák to vedle mě

bude muset přetrpět (úsměv).

Budete slavit svoje

sedmdesátiny i se svou

kapelou?

Plánujeme nějaký malý koncert,

spíš takové setkání, a rozjedeme

to až na padesátiny Progres

v příštím roce. Já jsem nikdy nebyl

sólista v první linii a ve svých

sedmdesáti se najednou nebudu

bít v prsa.



Vladimír Koudelka

Zdeněk Kluka se narodil 16.dubna 1947

v Brně. Už jako klučík se zajímal o hudbu, od druhé třídy se učil na akordeon,

později studoval hru na klavír a zpěv

a sám se „vyučil“ bubeníkem. Na konci

roku 1962 založil se spolužáky na průmyslovce v dnešní Kounicově ulici skupinu Brilant, kterou v roce 1964 přejmenovali na Atlantis. V roce 1967 se stali

jejími členy i Hana a Petr Ulrychovi, ale

přetlak v úspěšné kapele zapříčinil

odchod „otce zakladatele“. Společně

s Pavlem Váněm (dalšími dvěma členy

byli Jan Sochor a Emanuel Sideridis,

kterého později nahradil Pavel Pelc)

zakládá v roce 1968 skupinu The Progress Organization. Jedno z nejvýznamnějších seskupení českého art rocku se

stalo Zdeňkovým hudebním osudem, ať

už se jmenovalo Barnodaj (podle básně

Jaromíra Hniličky) či Progres 2, pod kterýmžto názvem působí dodnes. K nejvýznamnějším počinům patří alba Barnodaj, které bylo ihned po vydání

vyhlášeno v anketě časopisu Melodie

Deskou roku 1971, Mauglí (1978), Dialog s vesmírem (1980), Třetí kniha

džunglí (1982), Mozek (1984), Změna!

(1988) a Otrava krve (1990). Zdeněk

Kluka je jediným členem kapely, který

v ní působí nepřetržitě od roku 1968,

i když v sedmdesátých letech vypomáhal také v doprovodných skupinách

Marthy aTeny Elefteriadu a Boba Frídla.

V současné době se muzikantsky i lidsky

uplatňuje také ve skupině Čankišou, kde

kromě bicích nástrojů hraje na balafon

(druh dřevěného xylofonu), basakoredeon a akordeon. Opomenout nelze ani

jeho spolupráci s televizí a divadly

(Divadlo Husa na provázku, ale např.

i Městské divadlo Brno, divadlo Radost,

studio Marta, pražské Národní divadlo

a další). Zdeněk Kluka bydlí v centru

Brna, které miluje, a velkou radost má

z toho, že ulicemi, kterými dříve projížděl

na kole oproti zákazu, teď může už oficiálně. S manželkou Lenkou má syna

Jana a dceru Janu a radost mu dělá pět

vnoučat – Anička, Matěj, Sára, Tea

a malý Kubík.

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Duben 2017