Rozhovor
Zdeněk Kluka: Ve svých sedmdesáti se najednou nebudu bít v prsa
Když seděl Zdeněk Kluka poslední lednový den letošního
roku ve Sněmovním sále Nové
radnice v místech, kde sedávají
při jednáních brněnští konšelé
a byl obklopen lékaři, vědci
a dalšími umělci, kteří byli v ten
den dekorováni Cenou města
Brna, cítil se podle svých slov
jako na jiné planetě. K průběhu
slavnostního večera ale přistupoval nanejvýš zodpovědně, byl ve slušivém obleku
a měl jednu ze svých dvou
vázanek. Pro zasvěcené to byl
pohled nevídaný, protože takto
Zdeňka těžko vídat za bicí soupravou nebo při jeho častých
projížďkách brněnskými ulicemi na kole. Cenu převzal
z rukou primátora města nanejvýš důstojně, ale při následném rozhovoru dal již opět
průchod svému pověstnému
humoru, smyslu pro sebereflexi i sebeironii.
Na Cenu města Brna za hudbu
byly navrženy rovněž takové
osobnosti jako například
Hana a Petr Ulrychovi nebo
Jura Pavlica. A vy jste jim to
„vyfoukl“. Co tomu říkáte?
Tak asi jsem talentovaný a talentu
se neubráníš (smích). Ale teď
bez legrace. Všech jmenovaných
si vážím a jsem rád, že jsem s nimi
mohl spolupracovat.
S Jurou Pavlicou jsem třeba
napsal hudbu k inscenaci Divadla
Husa na provázku Babička, kde
v hlavní roli exceluje Jirka Pecha,
a kde jsme společně také hráli.
Myslím – hráli na nástroje. A já
hraju dosud, Jura Pavlica to po
čase vzdal (úsměv). A Hana
a Petr? Hanka je fenomenální
zpěvačka a Petra považuji za jednu z nejvýraznějších brněnských
osobností vůbec.
Uvědomujete si, že letos je to
pětapadesát let od založení
skupiny Brilant a vašeho vstupu na brněnskou hudební scénu?
Letopočty a data – to není nic pro
mě, ale fakt je, že na průmyslovce
jsme tři spolužáci založili ryze
amatérskou kapelu. Ale nehráli
jsme ještě bigbít, byl to spíš dixieland. Pak přišel z Olomouce Stan-
da Regal, přejmenovali jsme se
na Atlantis a když se rozdělovala
skupina Vulkán, kde s Alešem
Sigmundem zůstávali Martha
a Tena Elefteriadu, přišel k nám
i zmíněný Petr Ulrych. I s Hankou.
O rok později jste skupinu
Atlantis opustil a v říjnu 1968
vzniká legendární kapela Progress Organization. Jak vzpomínáte na první koncerty, které
se shodou okolností uskutečnily vždy ve čtvrtek?
Já už zapomínám a žiju především zítřkem (smích), tohle přenechávám hudebním historikům,
ale nedávno mi jeden připomněl,
že ten vůbec první koncert byl
3. dubna 1969 v divadle Reduta
a druhým jsme 1. května otevírali
klub Šelepka. Vzpomínám si, že
u toho byl Petr Sís, současný světově uznávaný výtvarník, který
tehdy udělal na Šelepce jednu
z vůbec prvních diskoték v Brně.
A ve čtvrtek 19. června 1969 jsme
pak hráli na zimním stadionu za
Lužánkami jako předkapela americkým The Beach Boys. Ti byli pro
nás opravdovým zjevením. Amerika přijela do Brna. Na to se taky
nedá zapomenout...
Milovník čísel připomíná, že už
příští rok oslavíte půlstoletí od
založení Progresu. Bude výroční koncert?
Bude. Určitě. Už to připravujeme.
A ještě chceme na stará kolena
po mnoha a mnoha letech vydat
jedno nové cédéčko. Progres mě
teď opravdu hodně bere...
Když se ohlédnete za svým
dosavadním životem, je tam
nějaký výrazný osobní mezník?
Je tam jedna žena, se kterou jsme
se brali v roce 1970 na brněnské
radnici, dvě děti a pět vnoučat...
(úsměv)
A mezníky na vaší muzikantské
cestě?
Jsou to všechny kapely, které
jsem zakládal a kterými jsem prošel, ale je tam i jeden další důležitý
mezník a tím je setkání s režisérem Peterem Scherhauferem. Po
jednom z našich koncertů za
mnou přišel a ptal se – kdo složil
tady to?! Měl na mysli skladbu,
kterou jsem nazval Pakárna. Když
Profil
jsem mu odpověděl, řekl – tak od
tebe chci hudbu do mé inscenace
Červený smích. A tak začala moje
spolupráce s Divadlem Husa na
provázku.
Narozeniny slavíte v dubnu a to
je měsíc, kdy si připomínáme
osvobození Brna. Měly by se
hrůzy druhé světové války a její
následky stále připomínat?
Mělo by se to připomínat. Lidi by
neměli zapomínat. Měly by se připomínat osudy lidí, kteří doplatili
na zbabělost, podlost a ničemnost
jiných. Mělo by se to připomínat.
A tečka.
Takové je každoroční setkání
a koncert u pomníku v sadech
Národního odboje, při kterém
se připomínají i aktuální
brněnská výročí a osobnosti.
Máte prý vystoupit v triu
s dalšími sedmdesátníky
Jožkou Hanákem a zpěvákem
lidových písní Jirkou Helánem.
A mám hrát na harmoniku, kterou
jsem koupil už jako starou před
více než patnácti lety.
Její levá strana poněkud neladí
s pravou, a tak budu muset asi
hrát jen jednoruč.
A filharmonik Hanák to vedle mě
bude muset přetrpět (úsměv).
Budete slavit svoje
sedmdesátiny i se svou
kapelou?
Plánujeme nějaký malý koncert,
spíš takové setkání, a rozjedeme
to až na padesátiny Progres
v příštím roce. Já jsem nikdy nebyl
sólista v první linii a ve svých
sedmdesáti se najednou nebudu
bít v prsa.
I
Vladimír Koudelka
Zdeněk Kluka se narodil 16.dubna 1947
v Brně. Už jako klučík se zajímal o hudbu, od druhé třídy se učil na akordeon,
později studoval hru na klavír a zpěv
a sám se „vyučil“ bubeníkem. Na konci
roku 1962 založil se spolužáky na průmyslovce v dnešní Kounicově ulici skupinu Brilant, kterou v roce 1964 přejmenovali na Atlantis. V roce 1967 se stali
jejími členy i Hana a Petr Ulrychovi, ale
přetlak v úspěšné kapele zapříčinil
odchod „otce zakladatele“. Společně
s Pavlem Váněm (dalšími dvěma členy
byli Jan Sochor a Emanuel Sideridis,
kterého později nahradil Pavel Pelc)
zakládá v roce 1968 skupinu The Progress Organization. Jedno z nejvýznamnějších seskupení českého art rocku se
stalo Zdeňkovým hudebním osudem, ať
už se jmenovalo Barnodaj (podle básně
Jaromíra Hniličky) či Progres 2, pod kterýmžto názvem působí dodnes. K nejvýznamnějším počinům patří alba Barnodaj, které bylo ihned po vydání
vyhlášeno v anketě časopisu Melodie
Deskou roku 1971, Mauglí (1978), Dialog s vesmírem (1980), Třetí kniha
džunglí (1982), Mozek (1984), Změna!
(1988) a Otrava krve (1990). Zdeněk
Kluka je jediným členem kapely, který
v ní působí nepřetržitě od roku 1968,
i když v sedmdesátých letech vypomáhal také v doprovodných skupinách
Marthy aTeny Elefteriadu a Boba Frídla.
V současné době se muzikantsky i lidsky
uplatňuje také ve skupině Čankišou, kde
kromě bicích nástrojů hraje na balafon
(druh dřevěného xylofonu), basakoredeon a akordeon. Opomenout nelze ani
jeho spolupráci s televizí a divadly
(Divadlo Husa na provázku, ale např.
i Městské divadlo Brno, divadlo Radost,
studio Marta, pražské Národní divadlo
a další). Zdeněk Kluka bydlí v centru
Brna, které miluje, a velkou radost má
z toho, že ulicemi, kterými dříve projížděl
na kole oproti zákazu, teď může už oficiálně. S manželkou Lenkou má syna
Jana a dceru Janu a radost mu dělá pět
vnoučat – Anička, Matěj, Sára, Tea
a malý Kubík.
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Duben 2017