Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

VLASTA ČERNÁ

Paní Černá je tichá, skromná a nenápadná

dáma. Jakmile se však rozhovoří o svém

životě, posloucháte ji napjatě a s otevřenou

pusou.

Přesně tak tomu bylo, když jsem ji doprovázel na besedu se studenty do jedné

z brněnských středních škol. Besedu začala

energicky. Studentům se představila a řekla,

že se narodila v roce 1933 v obci Horní Štěpánov na Drahanské vrchovině: „Dětství

bylo radostné a šťastné, ale ne zrovna jednoduché. Přišla jsem ze školy a na stole

jsem měla napsané práce, které mám udělat,“ vzpomínala Vlasta Černá.

Poté ovšem začala vzpomínat na druhou

světovou válku, vlastně na její závěr, kdy se

v okolí její rodné obce skrývalo několik partyzánů. Čtyři kilometry za vesnicí už začínala

říše a sídlila tam posádka SS. Mezi partyzány

a esesáky došlo k přestřelce, kterou partyzáni vyhráli. Následně zadržovali v hospodě

dva chlapce. Jeden pocházel ze smíšeného

manželství Němky a Čecha. Vesnici za to

hrozila perzekuce, matka dětí vyhrožovala,

že za to nechá všechny postřílet. Partyzáni

tedy oba chlapce pustili. „Tatínek se bál,

protože ti kluci viděli, že tam byl s těmi partyzány, tak utekl do lesů. Maminka byla

informovaná od hajného, tak mu nosila do

lesa jídlo a prádlo. Naštěstí to bylo před

koncem války, takže to netrvalo dlouho.“

Takové štěstí ovšem neměli partyzáni.

Němka tuto událost ohlásila příslušníkům

SS, kteří pak na partyzány uskutečnili hon

a v tamějším lese je popravili. O několik týdnů později však válka definitivně skončila

a obyvatelé vesnice se začali mstít. „Dodnes

vidím, jak lidi z vesnice tu Němku a její děti

vyhnali z domu do toho lesa, kde pak museli

rukama vyhrabat ty zabité partyzány. Lidi

pak tu Němku a její dva syny zapřáhli za

vůz a museli těla partyzánů dovézt do vesnice. Po cestě na ně lidi házeli kamení.“

Obecnou školu dokončila v roce 1948.

V té době již třetím rokem v Horním Štěpánově působil mladý kněz Felix Maria Davídek. Ten si všiml jejího studijního nadání

a začal ji doučovat z latiny, aby mohla

nastoupit na gymnázium. Kněz také v Horním Štěpánově zřídil katolickou školu Athenium. Bylo po únoru 1948, kdy moc ve státě

převzala komunistická strana, a F. M. Davídek chtěl mladým lidem zajistit vzdělání

neovlivněné marxisticko-leninskou ideologií. V roce 1950 se mu dokonce s pomocí

olomouckých dominikánů podařilo založit

katolickou univerzitu. Studenti fakulty byli

oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, ale ve skutečnosti se jejich vzdělání odehrávalo v Horním Štěpánově. Kněz Davídek

také kritizoval režim během kázání i při

výuce, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny a veřejně četl pastýřské listy. Tyto aktivity nezůstaly bez povšimnutí a 22. dubna

1950 kněze F. M. Davídka zatkli a internovali

v Boskovicích. F. M. Davídkovi se však podařilo uniknout a vrátit se do Horního Štěpánova. „Znal mě z přípravy na latinu a věděl,

že nikomu nic neprozradím, a požádal mě

o nějaký úkryt. Já jsem mu pak zajišťovala

úkryty. V jednom úkrytu nebyl víc než na

měsíc, protože jsme měli obavy z prozrazení. Takové věci byly velmi nebezpečné.

Trvalo to téměř půl roku. Pak jsme dostali

avízo, že jsou nám estébáci na stopě.

Domluvili jsme se, že asi budeme muset

utéct,“ vzpomínala Vlasta Černá.

F. M. Davídek a pět jeho studentů se rozhodlo utéct za hranice do Rakouska. Mezi

nimi byla i Vlasta Černá. Na přechod hranic

se rozdělili na dvě skupiny. Vlasta Černá

šla ve skupině s F. M. Davídkem. Učitel

a sympatizant Ignác Bilík se této skupině

snažil zajistit přechod přes hranice, nevědomky ale navázal spojení s příslušníky

KS-MV Gottwaldov provádějící fingované

přechody přes hranice v rámci Akce Kameny. Aniž by to kdokoliv z nich tušil, k hranicím

je přivedl nastrčený příslušník StB.

„Ten člověk nás zavedl k hranicím u řeky

Dyje a řekl, abychom dávali pozor, že u břehu řeky projde stráž, a potom abychom potichu přešli k řece. Tam bude připravená

lodička a my přeplaveme na druhou stranu,

kde už nás budou čekat naši známí

z Rakouska. Všechno bylo tak, jak řekl. Skutečně stráž přešla. Byli to dva vojáci. Pořád

si vybavuju, jak měli flinty s bajonetama.

Pak jsme plouživě přišli k řece. Jenže jak

jsme k ní přišli, tak se začalo střílet, světlice

a byl zmatek. Já jsem v tom zmatku skočila

do křoviska, kde jsem se ukryla. Jak ty světlice pořád osvětlovaly břeh, tak jsem viděla,

že mé dva spolucestující zatkli a odvádí je.

Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Pak

jsem si řekla, že jestli zůstanu schovaná,

že nevím, kde jsem a kam půjdu. I kdyby

se mi nějak podařilo dostat domů, tak mě

stejně zatknou, protože budou vědět, že

jsme byli tři. Rozhodla jsem se vystoupit ze

křoví, jenže oni na mě začali střílet. Opravdu

nevím, jak jsem to přežila. Představte si, že

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2019

se mi vůbec nic nestalo. Když pak viděli, že

jsem žena, tak přiskočili, dali mi taky pouta

a už jsem jela.“ Nejprve členy skupiny

odvezli do budovy StB v Uherském Hradišti.

Vlastě Černé tehdy ještě nebylo ani osmnáct let. V úplné izolaci pak ve sklepní cele

strávila tři měsíce, mezi lidi se dostala jen

na výslechy. K dispozici měla pouze pryčnu

na spaní, vojenskou deku a plechový

„žánek“ na potřebu. Po celou dobu se

nemohla pořádně umýt ani převléct a vypráví, že v nevětrané cele byl nesnesitelný

zápach. Nikdo přitom nevěděl o jejím uvěznění, aby se neprozradilo, že přes hranice

převádějí nastrčení příslušníci StB. „Z věznice jsem musela domů napsat pozdrav

z německého Řezna, aby se potvrdilo, že

přechod je bezpečný, a mohli pochytat další

lidi.“

Po třech měsících ji převezli do nechvalně

proslulé věznice v Uherském Hradišti, kde

bylo běžnou součástí výslechů mučení.

„Musím říct, že mě celou dobu nebili. Jenom

při jednom vyšetřování byly otevřené dveře

do sousední místnosti, tam seděl na židli

nějaký muž. Odhadla bych, že mohl mít

něco přes čtyřicet let. Vyšetřovali ho dva

vyšetřovatelé a ještě tam byl přítomen soudruh Grebeníček, ale ten jenom dohlížel.

Oni toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel

a spadl ze židle. Jak ležel na zemi, tak ho

polili vodou a třepali s ním a vtom ty dveře

zavřeli. Tak nevím, jak to dopadlo, jestli ho

umlátili, nebo se vzpamatoval,“ vzpomínala

na otřesný zážitek Vlasta Černá.

Celý příběh Vlasty Černé najdete na

stránkách Paměti národa. Znáte i vy osoby,

jejichž osudy by měly být zaznamenány do

Paměti národa? Napište nám na e-mail:

david.butula@postbellum.cz nebo do redakce zpravodaje.

Michal Doležel

■