Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ: VLASTA ČERNÁ Paní Černá je tichá, skromná a nenápadná dáma. Jakmile se však rozhovoří o svém životě, posloucháte ji napjatě a s otevřenou pusou. Přesně tak tomu bylo, když jsem ji doprovázel na besedu se studenty do jedné z brněnských středních škol. Besedu začala energicky. Studentům se představila a řekla, že se narodila v roce 1933 v obci Horní Štěpánov na Drahanské vrchovině: „Dětství bylo radostné a šťastné, ale ne zrovna jednoduché. Přišla jsem ze školy a na stole jsem měla napsané práce, které mám udělat,“ vzpomínala Vlasta Černá. Poté ovšem začala vzpomínat na druhou světovou válku, vlastně na její závěr, kdy se v okolí její rodné obce skrývalo několik partyzánů. Čtyři kilometry za vesnicí už začínala říše a sídlila tam posádka SS. Mezi partyzány a esesáky došlo k přestřelce, kterou partyzáni vyhráli. Následně zadržovali v hospodě dva chlapce. Jeden pocházel ze smíšeného manželství Němky a Čecha. Vesnici za to hrozila perzekuce, matka dětí vyhrožovala, že za to nechá všechny postřílet. Partyzáni tedy oba chlapce pustili. „Tatínek se bál, protože ti kluci viděli, že tam byl s těmi partyzány, tak utekl do lesů. Maminka byla informovaná od hajného, tak mu nosila do lesa jídlo a prádlo. Naštěstí to bylo před koncem války, takže to netrvalo dlouho.“ Takové štěstí ovšem neměli partyzáni. Němka tuto událost ohlásila příslušníkům SS, kteří pak na partyzány uskutečnili hon a v tamějším lese je popravili. O několik týdnů později však válka definitivně skončila a obyvatelé vesnice se začali mstít. „Dodnes vidím, jak lidi z vesnice tu Němku a její děti vyhnali z domu do toho lesa, kde pak museli rukama vyhrabat ty zabité partyzány. Lidi pak tu Němku a její dva syny zapřáhli za vůz a museli těla partyzánů dovézt do vesnice. Po cestě na ně lidi házeli kamení.“ Obecnou školu dokončila v roce 1948. V té době již třetím rokem v Horním Štěpánově působil mladý kněz Felix Maria Davídek. Ten si všiml jejího studijního nadání a začal ji doučovat z latiny, aby mohla nastoupit na gymnázium. Kněz také v Horním Štěpánově zřídil katolickou školu Athenium. Bylo po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana, a F. M. Davídek chtěl mladým lidem zajistit vzdělání neovlivněné marxisticko-leninskou ideologií. V roce 1950 se mu dokonce s pomocí olomouckých dominikánů podařilo založit

katolickou univerzitu. Studenti fakulty byli oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, ale ve skutečnosti se jejich vzdělání odehrávalo v Horním Štěpánově. Kněz Davídek také kritizoval režim během kázání i při výuce, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny a veřejně četl pastýřské listy. Tyto aktivity nezůstaly bez povšimnutí a 22. dubna 1950 kněze F. M. Davídka zatkli a internovali v Boskovicích. F. M. Davídkovi se však podařilo uniknout a vrátit se do Horního Štěpánova. „Znal mě z přípravy na latinu a věděl, že nikomu nic neprozradím, a požádal mě o nějaký úkryt. Já jsem mu pak zajišťovala úkryty. V jednom úkrytu nebyl víc než na měsíc, protože jsme měli obavy z prozrazení. Takové věci byly velmi nebezpečné. Trvalo to téměř půl roku. Pak jsme dostali avízo, že jsou nám estébáci na stopě. Domluvili jsme se, že asi budeme muset utéct,“ vzpomínala Vlasta Černá. F. M. Davídek a pět jeho studentů se rozhodlo utéct za hranice do Rakouska. Mezi nimi byla i Vlasta Černá. Na přechod hranic se rozdělili na dvě skupiny. Vlasta Černá šla ve skupině s F. M. Davídkem. Učitel a sympatizant Ignác Bilík se této skupině snažil zajistit přechod přes hranice, nevědomky ale navázal spojení s příslušníky KS-MV Gottwaldov provádějící fingované přechody přes hranice v rámci Akce Kameny. Aniž by to kdokoliv z nich tušil, k hranicím je přivedl nastrčený příslušník StB. „Ten člověk nás zavedl k hranicím u řeky Dyje a řekl, abychom dávali pozor, že u břehu řeky projde stráž, a potom abychom potichu přešli k řece. Tam bude připravená lodička a my přeplaveme na druhou stranu, kde už nás budou čekat naši známí z Rakouska. Všechno bylo tak, jak řekl. Skutečně stráž přešla. Byli to dva vojáci. Pořád si vybavuju, jak měli flinty s bajonetama. Pak jsme plouživě přišli k řece. Jenže jak jsme k ní přišli, tak se začalo střílet, světlice a byl zmatek. Já jsem v tom zmatku skočila do křoviska, kde jsem se ukryla. Jak ty světlice pořád osvětlovaly břeh, tak jsem viděla, že mé dva spolucestující zatkli a odvádí je. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Pak jsem si řekla, že jestli zůstanu schovaná, že nevím, kde jsem a kam půjdu. I kdyby se mi nějak podařilo dostat domů, tak mě stejně zatknou, protože budou vědět, že jsme byli tři. Rozhodla jsem se vystoupit ze křoví, jenže oni na mě začali střílet. Opravdu nevím, jak jsem to přežila. Představte si, že

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2019

se mi vůbec nic nestalo. Když pak viděli, že jsem žena, tak přiskočili, dali mi taky pouta a už jsem jela.“ Nejprve členy skupiny odvezli do budovy StB v Uherském Hradišti. Vlastě Černé tehdy ještě nebylo ani osmnáct let. V úplné izolaci pak ve sklepní cele strávila tři měsíce, mezi lidi se dostala jen na výslechy. K dispozici měla pouze pryčnu na spaní, vojenskou deku a plechový „žánek“ na potřebu. Po celou dobu se nemohla pořádně umýt ani převléct a vypráví, že v nevětrané cele byl nesnesitelný zápach. Nikdo přitom nevěděl o jejím uvěznění, aby se neprozradilo, že přes hranice převádějí nastrčení příslušníci StB. „Z věznice jsem musela domů napsat pozdrav z německého Řezna, aby se potvrdilo, že přechod je bezpečný, a mohli pochytat další lidi.“ Po třech měsících ji převezli do nechvalně proslulé věznice v Uherském Hradišti, kde bylo běžnou součástí výslechů mučení. „Musím říct, že mě celou dobu nebili. Jenom při jednom vyšetřování byly otevřené dveře do sousední místnosti, tam seděl na židli nějaký muž. Odhadla bych, že mohl mít něco přes čtyřicet let. Vyšetřovali ho dva vyšetřovatelé a ještě tam byl přítomen soudruh Grebeníček, ale ten jenom dohlížel. Oni toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel a spadl ze židle. Jak ležel na zemi, tak ho polili vodou a třepali s ním a vtom ty dveře zavřeli. Tak nevím, jak to dopadlo, jestli ho umlátili, nebo se vzpamatoval,“ vzpomínala na otřesný zážitek Vlasta Černá. Celý příběh Vlasty Černé najdete na stránkách Paměti národa. Znáte i vy osoby, jejichž osudy by měly být zaznamenány do Paměti národa? Napište nám na e-mail: david.butula@postbellum.cz nebo do redakce zpravodaje. Michal Doležel

■