Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
VLASTA ČERNÁ
Paní Černá je tichá, skromná a nenápadná
dáma. Jakmile se však rozhovoří o svém
životě, posloucháte ji napjatě a s otevřenou
pusou.
Přesně tak tomu bylo, když jsem ji doprovázel na besedu se studenty do jedné
z brněnských středních škol. Besedu začala
energicky. Studentům se představila a řekla,
že se narodila v roce 1933 v obci Horní Štěpánov na Drahanské vrchovině: „Dětství
bylo radostné a šťastné, ale ne zrovna jednoduché. Přišla jsem ze školy a na stole
jsem měla napsané práce, které mám udělat,“ vzpomínala Vlasta Černá.
Poté ovšem začala vzpomínat na druhou
světovou válku, vlastně na její závěr, kdy se
v okolí její rodné obce skrývalo několik partyzánů. Čtyři kilometry za vesnicí už začínala
říše a sídlila tam posádka SS. Mezi partyzány
a esesáky došlo k přestřelce, kterou partyzáni vyhráli. Následně zadržovali v hospodě
dva chlapce. Jeden pocházel ze smíšeného
manželství Němky a Čecha. Vesnici za to
hrozila perzekuce, matka dětí vyhrožovala,
že za to nechá všechny postřílet. Partyzáni
tedy oba chlapce pustili. „Tatínek se bál,
protože ti kluci viděli, že tam byl s těmi partyzány, tak utekl do lesů. Maminka byla
informovaná od hajného, tak mu nosila do
lesa jídlo a prádlo. Naštěstí to bylo před
koncem války, takže to netrvalo dlouho.“
Takové štěstí ovšem neměli partyzáni.
Němka tuto událost ohlásila příslušníkům
SS, kteří pak na partyzány uskutečnili hon
a v tamějším lese je popravili. O několik týdnů později však válka definitivně skončila
a obyvatelé vesnice se začali mstít. „Dodnes
vidím, jak lidi z vesnice tu Němku a její děti
vyhnali z domu do toho lesa, kde pak museli
rukama vyhrabat ty zabité partyzány. Lidi
pak tu Němku a její dva syny zapřáhli za
vůz a museli těla partyzánů dovézt do vesnice. Po cestě na ně lidi házeli kamení.“
Obecnou školu dokončila v roce 1948.
V té době již třetím rokem v Horním Štěpánově působil mladý kněz Felix Maria Davídek. Ten si všiml jejího studijního nadání
a začal ji doučovat z latiny, aby mohla
nastoupit na gymnázium. Kněz také v Horním Štěpánově zřídil katolickou školu Athenium. Bylo po únoru 1948, kdy moc ve státě
převzala komunistická strana, a F. M. Davídek chtěl mladým lidem zajistit vzdělání
neovlivněné marxisticko-leninskou ideologií. V roce 1950 se mu dokonce s pomocí
olomouckých dominikánů podařilo založit
katolickou univerzitu. Studenti fakulty byli
oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, ale ve skutečnosti se jejich vzdělání odehrávalo v Horním Štěpánově. Kněz Davídek
také kritizoval režim během kázání i při
výuce, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny a veřejně četl pastýřské listy. Tyto aktivity nezůstaly bez povšimnutí a 22. dubna
1950 kněze F. M. Davídka zatkli a internovali
v Boskovicích. F. M. Davídkovi se však podařilo uniknout a vrátit se do Horního Štěpánova. „Znal mě z přípravy na latinu a věděl,
že nikomu nic neprozradím, a požádal mě
o nějaký úkryt. Já jsem mu pak zajišťovala
úkryty. V jednom úkrytu nebyl víc než na
měsíc, protože jsme měli obavy z prozrazení. Takové věci byly velmi nebezpečné.
Trvalo to téměř půl roku. Pak jsme dostali
avízo, že jsou nám estébáci na stopě.
Domluvili jsme se, že asi budeme muset
utéct,“ vzpomínala Vlasta Černá.
F. M. Davídek a pět jeho studentů se rozhodlo utéct za hranice do Rakouska. Mezi
nimi byla i Vlasta Černá. Na přechod hranic
se rozdělili na dvě skupiny. Vlasta Černá
šla ve skupině s F. M. Davídkem. Učitel
a sympatizant Ignác Bilík se této skupině
snažil zajistit přechod přes hranice, nevědomky ale navázal spojení s příslušníky
KS-MV Gottwaldov provádějící fingované
přechody přes hranice v rámci Akce Kameny. Aniž by to kdokoliv z nich tušil, k hranicím
je přivedl nastrčený příslušník StB.
„Ten člověk nás zavedl k hranicím u řeky
Dyje a řekl, abychom dávali pozor, že u břehu řeky projde stráž, a potom abychom potichu přešli k řece. Tam bude připravená
lodička a my přeplaveme na druhou stranu,
kde už nás budou čekat naši známí
z Rakouska. Všechno bylo tak, jak řekl. Skutečně stráž přešla. Byli to dva vojáci. Pořád
si vybavuju, jak měli flinty s bajonetama.
Pak jsme plouživě přišli k řece. Jenže jak
jsme k ní přišli, tak se začalo střílet, světlice
a byl zmatek. Já jsem v tom zmatku skočila
do křoviska, kde jsem se ukryla. Jak ty světlice pořád osvětlovaly břeh, tak jsem viděla,
že mé dva spolucestující zatkli a odvádí je.
Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Pak
jsem si řekla, že jestli zůstanu schovaná,
že nevím, kde jsem a kam půjdu. I kdyby
se mi nějak podařilo dostat domů, tak mě
stejně zatknou, protože budou vědět, že
jsme byli tři. Rozhodla jsem se vystoupit ze
křoví, jenže oni na mě začali střílet. Opravdu
nevím, jak jsem to přežila. Představte si, že
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2019
se mi vůbec nic nestalo. Když pak viděli, že
jsem žena, tak přiskočili, dali mi taky pouta
a už jsem jela.“ Nejprve členy skupiny
odvezli do budovy StB v Uherském Hradišti.
Vlastě Černé tehdy ještě nebylo ani osmnáct let. V úplné izolaci pak ve sklepní cele
strávila tři měsíce, mezi lidi se dostala jen
na výslechy. K dispozici měla pouze pryčnu
na spaní, vojenskou deku a plechový
„žánek“ na potřebu. Po celou dobu se
nemohla pořádně umýt ani převléct a vypráví, že v nevětrané cele byl nesnesitelný
zápach. Nikdo přitom nevěděl o jejím uvěznění, aby se neprozradilo, že přes hranice
převádějí nastrčení příslušníci StB. „Z věznice jsem musela domů napsat pozdrav
z německého Řezna, aby se potvrdilo, že
přechod je bezpečný, a mohli pochytat další
lidi.“
Po třech měsících ji převezli do nechvalně
proslulé věznice v Uherském Hradišti, kde
bylo běžnou součástí výslechů mučení.
„Musím říct, že mě celou dobu nebili. Jenom
při jednom vyšetřování byly otevřené dveře
do sousední místnosti, tam seděl na židli
nějaký muž. Odhadla bych, že mohl mít
něco přes čtyřicet let. Vyšetřovali ho dva
vyšetřovatelé a ještě tam byl přítomen soudruh Grebeníček, ale ten jenom dohlížel.
Oni toho člověka tak krutě mlátili, že omdlel
a spadl ze židle. Jak ležel na zemi, tak ho
polili vodou a třepali s ním a vtom ty dveře
zavřeli. Tak nevím, jak to dopadlo, jestli ho
umlátili, nebo se vzpamatoval,“ vzpomínala
na otřesný zážitek Vlasta Černá.
Celý příběh Vlasty Černé najdete na
stránkách Paměti národa. Znáte i vy osoby,
jejichž osudy by měly být zaznamenány do
Paměti národa? Napište nám na e-mail:
david.butula@postbellum.cz nebo do redakce zpravodaje.
Michal Doležel
■