Rozhovor
Zdeněk Junák: Chci dělat věci pořádně, ale nechci se u toho brát moc vážně
Když si dáte se Zdeňkem Junákem schůzku, můžete si být jisti, že přijde včas a dobře naladěn. Můžete se s ním sejít před
a nebo po divadelním představení v klubu jeho mateřské scény v Lidické ulici, a nebo ho
můžete každý všední den
zastihnout po desáté hodině
v budově Českého rozhlasu
Brno v Beethovenově ulici, kde
od devíti uvádí pořad Srdcovky
Zdeňka Junáka. A jestliže máte
čas jenom o víkendu, tak každou sobotu uvádí od dvou do
čtyř odpoledne rozhlasový
pořad Rendez vous s Junákem.
V každém případě však doporučuji domluvit se s ním předem, protože z rozhlasu spěchá
na zkoušku nebo na představení a pokud nevysílá nebo
nehraje v divadle, tak zase hraje. S kapelou Vinařští romantici,
jíž je zakládajícím členem a kde
hraje na kytaru a zpívá, a nebo
s Bolkovou jedenáctkou. To
zase hraje fotbal. A nebo se třeba taky věnuje svým pětiletým
vnoučatům Sebikovi a Sabince.
Zdeněk je totiž i vzorným
dědečkem a všechno nasvědčuje tomu, že je i dobrým manželem a tátou. Stejně tak, jako
byl i dobrým synem. Když
vzpomínal v dušičkovém vydání svých rozhlasových srdcovek na svoje rodiče, Františka
a Zdeničku, dojal svým upřímným vyznání nejednoho posluchače a posluchačku, autora
tohoto textu nevyjímaje.
Rodina je pro vás asi hodně
důležitá...
Nejdůležitější.
A co divadlo? Začínal jste ve Zlíně v roce 1974.
Divadlo má pro mě pořád obrovské kouzlo, je to pro mě velký životabudič. Řeknu vám příklad. Před
pár lety jsem na tom nebyl zrovna
nejlíp. Začali mi odcházet moji
kolegové herci, kamarádi – Karel
Jánský, Jarda Dufek, Láďa Lakomý, ale hlavně Erik Pardus. V únoru 2012 mi pak během dvaceti
dnů zemřeli oba rodiče a do toho
přišel zeť, že si našel jinou a že
se s mou dcerou rozvádí. No, bylo
to se mnou dost špatný. A najednou – telefonát ze zlínského
divadla. Volá mi Hanka Mikolášková Kovaříková, umělecká šéfka,
a říká mi, ty starochu, tys měl
šedesát. Máš nějakou vysněnou
roli? A já jí říkám, nemám a kdybych měl, tak ti to neřeknu. Ale
měl jsem, velkou... A ona na to, já
bych pro tebe jednu měla. Tak
jsem jí řekl, že jednu vysněnou
mám. A ona – tak já to odpočítám
a řekneme to naráz. Tři, dva, jedna
– a zároveň jsme řekli – Řek Zorba. A loni jsem s tou rolí oslavil ve
Zlíně, tam, kde jsem začínal, čtyřicet let na divadelní scéně.
Teď opět hrajete s vaším, jak jste
sám říkal, panem profesorem
Polívkou.
To je pravda. Bolek študoval na
JAMU, no, študoval, byl o tři ročníky výš, a už tehdy byl klaun od
Pánaboha. A když šel do prvního
angažmá v Divadle na provázku,
paní profesorka Ryšánková mu
nabídla, aby nás vedl při pohybové průpravě. To byly nádherné
časy. V kavárně Slávia (úsměv).
Myslím, že už tehdy se začalo
rodit naše přátelství. Hráli jsme
pak spolu v Keanu IV, Čekání na
Godota, Benátském kupci a v listopadu měl u nás v divadle premiéru Král Lear. To vám vřele
doporučuji. Bolek je... nevysychající studnice inspirací.
Nemohu se vás nezeptat na
vašeho starostu Olina Vlčka, kterého hrajete v televizním seriálu
Vinaři, a na praporčíka Ambrože
z Četnických humoresek.
Setkání s režisérem Antonínem
Moskalykem bylo pro mě osudové. A povídání o něm a Četnických humoreskách by zabralo
celý zpravodaj. A ne jeden. AVinaři? Mrzí mě, že jsem skončil
v první sérii (úsměv).
V jaké kondici jsou a v jaké
sestavě nyní hrají Vinařští
romantici?
Kapelníkem je Jožka Hanák, vynikající basista a zpěvák, ten, který
s Petrem Ulrychem zakládal skupinu Javory, na housle hrají a zpívají Zdeněk Šmukař, vedoucí
katedry zpěvu na JAMU, a Honza
Kružík, jehož tatínek je autorem
Profil
zlidovělé písně Vinohrady, Vinohrady, na klávesy hraje Rosťa
Komosný z Křepic. A moje maličkost. Vinařští romantici jsou v té
nejlepší kondici. K našim dvacetinám se chystáme vydat druhé
cédéčko, nevíte o nějakém sponzorovi? (úsměv)
Jaký je pro vás měsíc prosinec?
A co byste si přál k prosincovým
narozeninám?
Letos to budou dva roky, kdy
o Vánocích, na Štěpána, zemřel
můj velký kamarád Igor Vavrda.
Dlouholetý člen Orchestru Gustava Broma, dirigent a aranžér
v našem divadle, zakládající člen
Vinařských romantiků a tak bych
mohl pokračovat. Byl to jedním
slovem Muzikant. V tom nejlepším
slova smyslu. A taky člověk, pro
kterého pokora, aniž to slovo
někdy vyslovil, nebyla prázdným
pojmem. Prosinec jsou ale samozřejmě také vánoční svátky, dárky
od Ježíška a světýlka v dětských
očích. A nejen v těch dětských.
A co si přát? Přál bych si, aby
moje rodina byla zdravá, aby
z mých vnoučat rostli dobří lidé,
aby mě múza Thálie byla ještě
nějaký ten čas nakloněna, abychom se měli trochu víc rádi,
dovedli se na sebe usmát,
pozdravit se... A taky bych si přál,
abych sám poznal, kdy se lidem
při tom mém rozhlasovém povídání oposlouchám. Chci dělat
věci pořádně, ale nechci se u toho
brát moc vážně.
Vladimír Koudelka
Foto: Igor Zehl
Zdeněk Junák se narodil 6. prosince
1951 v Kroměříži a dětství prožil
v Kelčanech u Kyjova. Tady si také
malý Zdeňa poprvé stoupl na prkna
znamenající svět. Po maturitě na
gymnáziu v Uherském Hradišti odešel do Brna na JAMU. Rád vzpomíná, jak ho ke studiu připravoval Stanislav Zindulka i na první setkání
s Jiřím Tomkem, Josefem Karlíkem
a dalšími bardy brněnského divadla.
Absolvoval v roce 1974 postavou
Antonína Somra v komedii Suchého
a Šlitra Člověk z půdy. Jeho první
štací byl Gottwaldov, kde hrál v sezoně 1974–1975. V září 1975 se stal
členem činohry Státního divadla
v Brně, kde hrál s výjimkou let
1976–1977, kdy byl na vojně
v Armádním uměleckém souboru
Víta Nejedlého, až do roku 1992. Od
toho roku je členem Městského
divadla Brno, kde vytvořil několik
desítek postav. Za roli Abrama Beera
v muzikálu Koločava byl nominován
na Cenu Thálie. Na svém kontě má
také téměř stovku převážně televizních pořadů a inscenací, ale hrál i ve
filmu (mj. Dědictví aneb Kurvahošigutntág). Pověstný je jeho dabing
Horsta Fuchse z teleshoppingu, ale
díky němu česky hovoří také Sean
Connery, Gene Hackman, Gérard
Depardieu nebo Ottfried Fischer ze
seriálu Big Ben. Je také členem skupiny Vinařští romantici a autorem
písně Víno rudý, která již patří do
zlatého fondu Českého rozhlasu
Brno, se kterým úzce spolupracuje
jako autor a moderátor několika
pořadů. S manželkou Irenou, dcerou
Zuzanou a vnoučaty Sabinou
a Sebastianem bydlí v nájemním
domě v ulici Milady Horákové.
Nesnáší oslovení „ty vole“, zdraví
starší lidi a rád posedí u dobrého
vína v galerii manželů Vicanových
a postojí s kamarády na růžku
u Franty Rezka.
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Prosinec 2015