Rozhovor

Zdeněk Junák: Chci dělat věci pořádně, ale nechci se u toho brát moc vážně

Když si dáte se Zdeňkem Junákem schůzku, můžete si být jisti, že přijde včas a dobře naladěn. Můžete se s ním sejít před

a nebo po divadelním představení v klubu jeho mateřské scény v Lidické ulici, a nebo ho

můžete každý všední den

zastihnout po desáté hodině

v budově Českého rozhlasu

Brno v Beethovenově ulici, kde

od devíti uvádí pořad Srdcovky

Zdeňka Junáka. A jestliže máte

čas jenom o víkendu, tak každou sobotu uvádí od dvou do

čtyř odpoledne rozhlasový

pořad Rendez vous s Junákem.

V každém případě však doporučuji domluvit se s ním předem, protože z rozhlasu spěchá

na zkoušku nebo na představení a pokud nevysílá nebo

nehraje v divadle, tak zase hraje. S kapelou Vinařští romantici,

jíž je zakládajícím členem a kde

hraje na kytaru a zpívá, a nebo

s Bolkovou jedenáctkou. To

zase hraje fotbal. A nebo se třeba taky věnuje svým pětiletým

vnoučatům Sebikovi a Sabince.

Zdeněk je totiž i vzorným

dědečkem a všechno nasvědčuje tomu, že je i dobrým manželem a tátou. Stejně tak, jako

byl i dobrým synem. Když

vzpomínal v dušičkovém vydání svých rozhlasových srdcovek na svoje rodiče, Františka

a Zdeničku, dojal svým upřímným vyznání nejednoho posluchače a posluchačku, autora

tohoto textu nevyjímaje.

Rodina je pro vás asi hodně

důležitá...

Nejdůležitější.

A co divadlo? Začínal jste ve Zlíně v roce 1974.

Divadlo má pro mě pořád obrovské kouzlo, je to pro mě velký životabudič. Řeknu vám příklad. Před

pár lety jsem na tom nebyl zrovna

nejlíp. Začali mi odcházet moji

kolegové herci, kamarádi – Karel

Jánský, Jarda Dufek, Láďa Lakomý, ale hlavně Erik Pardus. V únoru 2012 mi pak během dvaceti

dnů zemřeli oba rodiče a do toho

přišel zeť, že si našel jinou a že

se s mou dcerou rozvádí. No, bylo

to se mnou dost špatný. A najednou – telefonát ze zlínského

divadla. Volá mi Hanka Mikolášková Kovaříková, umělecká šéfka,

a říká mi, ty starochu, tys měl

šedesát. Máš nějakou vysněnou

roli? A já jí říkám, nemám a kdybych měl, tak ti to neřeknu. Ale

měl jsem, velkou... A ona na to, já

bych pro tebe jednu měla. Tak

jsem jí řekl, že jednu vysněnou

mám. A ona – tak já to odpočítám

a řekneme to naráz. Tři, dva, jedna

– a zároveň jsme řekli – Řek Zorba. A loni jsem s tou rolí oslavil ve

Zlíně, tam, kde jsem začínal, čtyřicet let na divadelní scéně.

Teď opět hrajete s vaším, jak jste

sám říkal, panem profesorem

Polívkou.

To je pravda. Bolek študoval na

JAMU, no, študoval, byl o tři ročníky výš, a už tehdy byl klaun od

Pánaboha. A když šel do prvního

angažmá v Divadle na provázku,

paní profesorka Ryšánková mu

nabídla, aby nás vedl při pohybové průpravě. To byly nádherné

časy. V kavárně Slávia (úsměv).

Myslím, že už tehdy se začalo

rodit naše přátelství. Hráli jsme

pak spolu v Keanu IV, Čekání na

Godota, Benátském kupci a v listopadu měl u nás v divadle premiéru Král Lear. To vám vřele

doporučuji. Bolek je... nevysychající studnice inspirací.

Nemohu se vás nezeptat na

vašeho starostu Olina Vlčka, kterého hrajete v televizním seriálu

Vinaři, a na praporčíka Ambrože

z Četnických humoresek.

Setkání s režisérem Antonínem

Moskalykem bylo pro mě osudové. A povídání o něm a Četnických humoreskách by zabralo

celý zpravodaj. A ne jeden. AVinaři? Mrzí mě, že jsem skončil

v první sérii (úsměv).

V jaké kondici jsou a v jaké

sestavě nyní hrají Vinařští

romantici?

Kapelníkem je Jožka Hanák, vynikající basista a zpěvák, ten, který

s Petrem Ulrychem zakládal skupinu Javory, na housle hrají a zpívají Zdeněk Šmukař, vedoucí

katedry zpěvu na JAMU, a Honza

Kružík, jehož tatínek je autorem

Profil

zlidovělé písně Vinohrady, Vinohrady, na klávesy hraje Rosťa

Komosný z Křepic. A moje maličkost. Vinařští romantici jsou v té

nejlepší kondici. K našim dvacetinám se chystáme vydat druhé

cédéčko, nevíte o nějakém sponzorovi? (úsměv)

Jaký je pro vás měsíc prosinec?

A co byste si přál k prosincovým

narozeninám?

Letos to budou dva roky, kdy

o Vánocích, na Štěpána, zemřel

můj velký kamarád Igor Vavrda.

Dlouholetý člen Orchestru Gustava Broma, dirigent a aranžér

v našem divadle, zakládající člen

Vinařských romantiků a tak bych

mohl pokračovat. Byl to jedním

slovem Muzikant. V tom nejlepším

slova smyslu. A taky člověk, pro

kterého pokora, aniž to slovo

někdy vyslovil, nebyla prázdným

pojmem. Prosinec jsou ale samozřejmě také vánoční svátky, dárky

od Ježíška a světýlka v dětských

očích. A nejen v těch dětských.

A co si přát? Přál bych si, aby

moje rodina byla zdravá, aby

z mých vnoučat rostli dobří lidé,

aby mě múza Thálie byla ještě

nějaký ten čas nakloněna, abychom se měli trochu víc rádi,

dovedli se na sebe usmát,

pozdravit se... A taky bych si přál,

abych sám poznal, kdy se lidem

při tom mém rozhlasovém povídání oposlouchám. Chci dělat

věci pořádně, ale nechci se u toho

brát moc vážně.

I

Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

Zdeněk Junák se narodil 6. prosince

1951 v Kroměříži a dětství prožil

v Kelčanech u Kyjova. Tady si také

malý Zdeňa poprvé stoupl na prkna

znamenající svět. Po maturitě na

gymnáziu v Uherském Hradišti odešel do Brna na JAMU. Rád vzpomíná, jak ho ke studiu připravoval Stanislav Zindulka i na první setkání

s Jiřím Tomkem, Josefem Karlíkem

a dalšími bardy brněnského divadla.

Absolvoval v roce 1974 postavou

Antonína Somra v komedii Suchého

a Šlitra Člověk z půdy. Jeho první

štací byl Gottwaldov, kde hrál v sezoně 1974–1975. V září 1975 se stal

členem činohry Státního divadla

v Brně, kde hrál s výjimkou let

1976–1977, kdy byl na vojně

v Armádním uměleckém souboru

Víta Nejedlého, až do roku 1992. Od

toho roku je členem Městského

divadla Brno, kde vytvořil několik

desítek postav. Za roli Abrama Beera

v muzikálu Koločava byl nominován

na Cenu Thálie. Na svém kontě má

také téměř stovku převážně televizních pořadů a inscenací, ale hrál i ve

filmu (mj. Dědictví aneb Kurvahošigutntág). Pověstný je jeho dabing

Horsta Fuchse z teleshoppingu, ale

díky němu česky hovoří také Sean

Connery, Gene Hackman, Gérard

Depardieu nebo Ottfried Fischer ze

seriálu Big Ben. Je také členem skupiny Vinařští romantici a autorem

písně Víno rudý, která již patří do

zlatého fondu Českého rozhlasu

Brno, se kterým úzce spolupracuje

jako autor a moderátor několika

pořadů. S manželkou Irenou, dcerou

Zuzanou a vnoučaty Sabinou

a Sebastianem bydlí v nájemním

domě v ulici Milady Horákové.

Nesnáší oslovení „ty vole“, zdraví

starší lidi a rád posedí u dobrého

vína v galerii manželů Vicanových

a postojí s kamarády na růžku

u Franty Rezka.

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Prosinec 2015