Rozhovor
LADISLAV VENCÁLEK:
SOUDOBÝ AUTOR STARŠÍ GENERACE
Město na okraji zájmu, to je název článku,
který vyšel 4. února 1989 ve Svobodném
slově a mnozí Brňané si jej dodnes pamatují. Text se velmi kriticky věnoval Brnu
a byl naprosto odlišný od zpráv, výhradně
oslavujících komunistickou stranu, které
chrlily československé normalizační deníky
Rudé právo a Rovnost. Jeho autorem byl
brněnský novinář Ladislav Vencálek.
Jak se vám podařilo projít
s takovým článkem cenzurou?
No, cenzura, ono to nebylo tak, že by do
redakcí chodil nějaký pověřený pracovník
z Ústředního nebo Městského výboru KSČ
a říkal toto ano, toto musí pryč. Svobodné slovo, a do jisté míry i Lidová demokracie, list tehdejší Československé strany lidové, využívaly
komunisty tolerovanou míru samostatnosti,
kterou umožnoval takzvaný Helsinský mírový
proces, jímž se KSČ neustále oháněla. Svobodné slovo i Lidová demokracie měly svá
vedení a svou politickou reprezentaci a případné průšvihy řešily po své linii. Jednou jsem
napsal takovou kurzívku, začínala: Je podzim.
Je čas jelení říje a výročních členských schůzí
strany… Vyšlo to, zavolal si mě šéf a povídá:
„Ty vole, cos to zase napsal…“ Z toho vidíte,
že ve Svobodném slově byli slušní lidé. Pamětníci si vzpomenou, členství v nich nepřinášelo
žádné zisky, člen strany socialistické směl být
nanejvýš náměstkem v menším podniku. Rád
bych se ohradil proti unáhleným soudům, že
obě strany byly toliko nohsledy komunistické
partaje. Ale to by byl jiný článek. Bylo to Svobodné slovo, které přineslo první objektivní
informace o dějích v listopadu 1989 na Národní
třídě a byli to redaktoři Slova a pracovníci
Melantrichu, kteří nabídli Václavu Havlovi a protagonistům revoluce balkon Melantrichu.
Jak se změnila novinářská
práce po revoluci?
Změnily se technické a informační možnosti,
nezměnili se novináři. Byli takoví, co po celý
svůj život skládali řečnická cvičení v duchu
vládnoucí ideologie, byli takoví, co se k takové
práci nesnížili a byli donuceni z novin odejít.
I dnes jsou takoví, co pohodlně plují s proudem, z jiných, protože se to smí, se stali šťouralové, a pak jsou slušní, co poctivě ověřují
fakta. Cílem novinářské práce by mělo být přinášet objektivní a ověřené informace. To by
mělo být krédo všech, kteří ovlivňují veřejné
mínění. Nejen novinářů. Ale víte, co mně po
celá ta léta překvapovalo? Že tolik lidí daleko
chytřejších a vzdělanějších než já, tolik spisovatelů, novinářů a básníků, vzývalo a chválilo
ideologii, která nás před sedmdesáti lety
zavedla do slepé uličky. A po roce šedesát
osm se opakovalo totéž.
Jak byste definoval vaši
poslední knihu Pozdní sběr?
Jako pokus o dodávku optimismu a úsměvu
až do domu. Ryze subjektivní. Kniha je pestrou
mozaikou různorodých, zejména novinových
textů, které se v nemalé míře věnují městu
Brnu. Jejich časové rozpětí a často i humorný
nadhled připomene čtenáři pestrou mozaiku
minulých dějů i kodrcání společnosti při budování raného kapitalismu v českých zemích.
Úvodní slovo ke knize sepsala má dlouholetá
kolegyně Erika Bezdíčková, kresbami ji doplnil
výtvarník Jan Steklík.
Kde si ji mohou čtenáři koupit?
Jak to říkají v televizi? V lepších knihkupectvích? Převážně v Brně.
Jaké máte plány do budoucna?
Na to se hodí citace z knížky: „Tak co pořád
děláš, ptá se kamarád. No, to víš, povídám.
Třeba letos: zasel jsem na dvorku trávu.
Vyrostla, uvadla. Příští rok to udělám zas.“
Jste stále velmi aktivní, kde
berete energii?
Opět odpovím z knížky: „Tak kdes zas byl?
Už nevíš, na co by ses vymluvil. Ta polička
musí přijít tam. A ta lišta k tomu. Už nevíš, na
co by ses vymluvil. To zrcadlo přilep sem.
A kam zas jdeš? Pro pistoli, povídám.“
Které místo, či místa v centru
Brna jsou vaše nejoblíbenější?
Kdysi dávno jsme se my chlapci sobotu co
sobotu vpodvečer setkávali u kavárny Bellevue. Tam jsme elegantně, v záklonu, seskakovali z tramvají. Za okny kavárny sedával u svého
stolu básník Skácel se svými obdivovateli, my
ale měli vlastní okruh: šli jsme Českou, přes
náměstí Svobody až k hotelu Grand. Byly to
krásné chvíle s prazvláštním úkazem: všechny
půvabné dívky pluly ve svých lodičkách proti
nám. U Grandu jsme se vydali nazpět. A kupodivu, všechny půvabné dívky kráčely opět proti
nám… Dlouho jsme o tom přemýšleli…
Co byste vzkázal Brňanům?
Nevěřte pražské kavárně. Máme dost svých.
Kateřina Dobešová
Ladislav Vencálek
se narodil v roce 1936, je Brňan, absolvent
husovického gymnázia a přírodovědecké
fakulty nynější Masarykovy univerzity, oboru
geologie. V šedesátých letech zakladatel
chomutovského Divadla v podloubí, později v Brně redaktor časopisů Zálesák
a Brněnského večerníku – listu městského
výboru KSČ, kde setrval tři roky. Protože
však nevstoupil do strany, pracoval pak
i jako osvětlovač v Redutě. V roce 1975 byl
přijat do pražské redakce Svobodného slova, novin zřizovaných Čs. stranou socialistickou a vydavatelstvím Melantrich. Odtud
přešel do redakce v Brně. Zde působil až
do ukončení jejich činnosti v roce 1996. I po
odchodu do důchodu zůstal velmi aktivní.
Přispíval do řady časopisů, patří k zakladatelům spolku a vydavatelství Moravskoslezský kruh. Dnes se ve vydavatelství podílí
na činnosti v oblasti sociální a na přípravě
novin Pečuj doma. Jeho příspěvky najdete
i na www.brnozurnal.cz a v Divadelních
novinách. Mnozí Brňané si ještě pamatují
jeho článek z února 1989. Vyšel ve Svobodném slově s titulkem Město na okraji
zájmu. L. Vencálek tehdy velmi otevřeně
popsal aktuální neutěšenou situaci města
Brna v porovnání se sliby, které tehdejší
režim dlouhodobě proklamoval, ať už šlo
o množství postavených nových bytů, oprav
historických budov, nebo počtu lůžek
v nemocnicích vzhledem k počtu Brňanů,
který nás řadil až za rozvojové země. Pokles
významu Brna dokládal i údaji až úsměvnými, například v roce 1988 byl Jihomoravskému kraji krácen příděl toaletního papíru
o 40 tun ve prospěch kraje Severočeského.
Všechny údaje čerpal z oficiálních zpráv
města i kraje, citoval závazné stranické úkoly, které nikdy nebyly naplněny. Jeho
posledním dílem je knížka Pozdní sběr, jejíž
druhé vydání vyšlo letos v létě. L. Vencálek
je ženatý, má dvě děti. Syn Tomáš byl ředitelem brněnského studia Čs. rozhlasu,
zahynul při automobilové nehodě, dcera
Kateřina je psycholožkou.
■
Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2019 | 15