Rozhovor

LADISLAV VENCÁLEK:

SOUDOBÝ AUTOR STARŠÍ GENERACE

Město na okraji zájmu, to je název článku,

který vyšel 4. února 1989 ve Svobodném

slově a mnozí Brňané si jej dodnes pamatují. Text se velmi kriticky věnoval Brnu

a byl naprosto odlišný od zpráv, výhradně

oslavujících komunistickou stranu, které

chrlily československé normalizační deníky

Rudé právo a Rovnost. Jeho autorem byl

brněnský novinář Ladislav Vencálek.

Jak se vám podařilo projít

s takovým článkem cenzurou?

No, cenzura, ono to nebylo tak, že by do

redakcí chodil nějaký pověřený pracovník

z Ústředního nebo Městského výboru KSČ

a říkal toto ano, toto musí pryč. Svobodné slovo, a do jisté míry i Lidová demokracie, list tehdejší Československé strany lidové, využívaly

komunisty tolerovanou míru samostatnosti,

kterou umožnoval takzvaný Helsinský mírový

proces, jímž se KSČ neustále oháněla. Svobodné slovo i Lidová demokracie měly svá

vedení a svou politickou reprezentaci a případné průšvihy řešily po své linii. Jednou jsem

napsal takovou kurzívku, začínala: Je podzim.

Je čas jelení říje a výročních členských schůzí

strany… Vyšlo to, zavolal si mě šéf a povídá:

„Ty vole, cos to zase napsal…“ Z toho vidíte,

že ve Svobodném slově byli slušní lidé. Pamětníci si vzpomenou, členství v nich nepřinášelo

žádné zisky, člen strany socialistické směl být

nanejvýš náměstkem v menším podniku. Rád

bych se ohradil proti unáhleným soudům, že

obě strany byly toliko nohsledy komunistické

partaje. Ale to by byl jiný článek. Bylo to Svobodné slovo, které přineslo první objektivní

informace o dějích v listopadu 1989 na Národní

třídě a byli to redaktoři Slova a pracovníci

Melantrichu, kteří nabídli Václavu Havlovi a protagonistům revoluce balkon Melantrichu.

Jak se změnila novinářská

práce po revoluci?

Změnily se technické a informační možnosti,

nezměnili se novináři. Byli takoví, co po celý

svůj život skládali řečnická cvičení v duchu

vládnoucí ideologie, byli takoví, co se k takové

práci nesnížili a byli donuceni z novin odejít.

I dnes jsou takoví, co pohodlně plují s proudem, z jiných, protože se to smí, se stali šťouralové, a pak jsou slušní, co poctivě ověřují

fakta. Cílem novinářské práce by mělo být přinášet objektivní a ověřené informace. To by

mělo být krédo všech, kteří ovlivňují veřejné

mínění. Nejen novinářů. Ale víte, co mně po

celá ta léta překvapovalo? Že tolik lidí daleko

chytřejších a vzdělanějších než já, tolik spisovatelů, novinářů a básníků, vzývalo a chválilo

ideologii, která nás před sedmdesáti lety

zavedla do slepé uličky. A po roce šedesát

osm se opakovalo totéž.

Jak byste definoval vaši

poslední knihu Pozdní sběr?

Jako pokus o dodávku optimismu a úsměvu

až do domu. Ryze subjektivní. Kniha je pestrou

mozaikou různorodých, zejména novinových

textů, které se v nemalé míře věnují městu

Brnu. Jejich časové rozpětí a často i humorný

nadhled připomene čtenáři pestrou mozaiku

minulých dějů i kodrcání společnosti při budování raného kapitalismu v českých zemích.

Úvodní slovo ke knize sepsala má dlouholetá

kolegyně Erika Bezdíčková, kresbami ji doplnil

výtvarník Jan Steklík.

Kde si ji mohou čtenáři koupit?

Jak to říkají v televizi? V lepších knihkupectvích? Převážně v Brně.

Jaké máte plány do budoucna?

Na to se hodí citace z knížky: „Tak co pořád

děláš, ptá se kamarád. No, to víš, povídám.

Třeba letos: zasel jsem na dvorku trávu.

Vyrostla, uvadla. Příští rok to udělám zas.“

Jste stále velmi aktivní, kde

berete energii?

Opět odpovím z knížky: „Tak kdes zas byl?

Už nevíš, na co by ses vymluvil. Ta polička

musí přijít tam. A ta lišta k tomu. Už nevíš, na

co by ses vymluvil. To zrcadlo přilep sem.

A kam zas jdeš? Pro pistoli, povídám.“

Které místo, či místa v centru

Brna jsou vaše nejoblíbenější?

Kdysi dávno jsme se my chlapci sobotu co

sobotu vpodvečer setkávali u kavárny Bellevue. Tam jsme elegantně, v záklonu, seskakovali z tramvají. Za okny kavárny sedával u svého

stolu básník Skácel se svými obdivovateli, my

ale měli vlastní okruh: šli jsme Českou, přes

náměstí Svobody až k hotelu Grand. Byly to

krásné chvíle s prazvláštním úkazem: všechny

půvabné dívky pluly ve svých lodičkách proti

nám. U Grandu jsme se vydali nazpět. A kupodivu, všechny půvabné dívky kráčely opět proti

nám… Dlouho jsme o tom přemýšleli…

Co byste vzkázal Brňanům?

Nevěřte pražské kavárně. Máme dost svých.

Kateřina Dobešová

Ladislav Vencálek

se narodil v roce 1936, je Brňan, absolvent

husovického gymnázia a přírodovědecké

fakulty nynější Masarykovy univerzity, oboru

geologie. V šedesátých letech zakladatel

chomutovského Divadla v podloubí, později v Brně redaktor časopisů Zálesák

a Brněnského večerníku – listu městského

výboru KSČ, kde setrval tři roky. Protože

však nevstoupil do strany, pracoval pak

i jako osvětlovač v Redutě. V roce 1975 byl

přijat do pražské redakce Svobodného slova, novin zřizovaných Čs. stranou socialistickou a vydavatelstvím Melantrich. Odtud

přešel do redakce v Brně. Zde působil až

do ukončení jejich činnosti v roce 1996. I po

odchodu do důchodu zůstal velmi aktivní.

Přispíval do řady časopisů, patří k zakladatelům spolku a vydavatelství Moravskoslezský kruh. Dnes se ve vydavatelství podílí

na činnosti v oblasti sociální a na přípravě

novin Pečuj doma. Jeho příspěvky najdete

i na www.brnozurnal.cz a v Divadelních

novinách. Mnozí Brňané si ještě pamatují

jeho článek z února 1989. Vyšel ve Svobodném slově s titulkem Město na okraji

zájmu. L. Vencálek tehdy velmi otevřeně

popsal aktuální neutěšenou situaci města

Brna v porovnání se sliby, které tehdejší

režim dlouhodobě proklamoval, ať už šlo

o množství postavených nových bytů, oprav

historických budov, nebo počtu lůžek

v nemocnicích vzhledem k počtu Brňanů,

který nás řadil až za rozvojové země. Pokles

významu Brna dokládal i údaji až úsměvnými, například v roce 1988 byl Jihomoravskému kraji krácen příděl toaletního papíru

o 40 tun ve prospěch kraje Severočeského.

Všechny údaje čerpal z oficiálních zpráv

města i kraje, citoval závazné stranické úkoly, které nikdy nebyly naplněny. Jeho

posledním dílem je knížka Pozdní sběr, jejíž

druhé vydání vyšlo letos v létě. L. Vencálek

je ženatý, má dvě děti. Syn Tomáš byl ředitelem brněnského studia Čs. rozhlasu,

zahynul při automobilové nehodě, dcera

Kateřina je psycholožkou.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2019 | 15