Rozhovor

LADISLAV VENCÁLEK: SOUDOBÝ AUTOR STARŠÍ GENERACE Město na okraji zájmu, to je název článku, který vyšel 4. února 1989 ve Svobodném slově a mnozí Brňané si jej dodnes pamatují. Text se velmi kriticky věnoval Brnu a byl naprosto odlišný od zpráv, výhradně oslavujících komunistickou stranu, které chrlily československé normalizační deníky Rudé právo a Rovnost. Jeho autorem byl brněnský novinář Ladislav Vencálek.

Jak se vám podařilo projít s takovým článkem cenzurou? No, cenzura, ono to nebylo tak, že by do redakcí chodil nějaký pověřený pracovník z Ústředního nebo Městského výboru KSČ a říkal toto ano, toto musí pryč. Svobodné slovo, a do jisté míry i Lidová demokracie, list tehdejší Československé strany lidové, využívaly komunisty tolerovanou míru samostatnosti, kterou umožnoval takzvaný Helsinský mírový proces, jímž se KSČ neustále oháněla. Svobodné slovo i Lidová demokracie měly svá vedení a svou politickou reprezentaci a případné průšvihy řešily po své linii. Jednou jsem napsal takovou kurzívku, začínala: Je podzim. Je čas jelení říje a výročních členských schůzí strany… Vyšlo to, zavolal si mě šéf a povídá: „Ty vole, cos to zase napsal…“ Z toho vidíte, že ve Svobodném slově byli slušní lidé. Pamětníci si vzpomenou, členství v nich nepřinášelo žádné zisky, člen strany socialistické směl být nanejvýš náměstkem v menším podniku. Rád bych se ohradil proti unáhleným soudům, že obě strany byly toliko nohsledy komunistické partaje. Ale to by byl jiný článek. Bylo to Svobodné slovo, které přineslo první objektivní informace o dějích v listopadu 1989 na Národní třídě a byli to redaktoři Slova a pracovníci Melantrichu, kteří nabídli Václavu Havlovi a protagonistům revoluce balkon Melantrichu.

Jak se změnila novinářská práce po revoluci? Změnily se technické a informační možnosti, nezměnili se novináři. Byli takoví, co po celý svůj život skládali řečnická cvičení v duchu vládnoucí ideologie, byli takoví, co se k takové práci nesnížili a byli donuceni z novin odejít. I dnes jsou takoví, co pohodlně plují s proudem, z jiných, protože se to smí, se stali šťouralové, a pak jsou slušní, co poctivě ověřují fakta. Cílem novinářské práce by mělo být přinášet objektivní a ověřené informace. To by mělo být krédo všech, kteří ovlivňují veřejné mínění. Nejen novinářů. Ale víte, co mně po celá ta léta překvapovalo? Že tolik lidí daleko

chytřejších a vzdělanějších než já, tolik spisovatelů, novinářů a básníků, vzývalo a chválilo ideologii, která nás před sedmdesáti lety zavedla do slepé uličky. A po roce šedesát osm se opakovalo totéž.

Jak byste definoval vaši poslední knihu Pozdní sběr? Jako pokus o dodávku optimismu a úsměvu až do domu. Ryze subjektivní. Kniha je pestrou mozaikou různorodých, zejména novinových textů, které se v nemalé míře věnují městu Brnu. Jejich časové rozpětí a často i humorný nadhled připomene čtenáři pestrou mozaiku minulých dějů i kodrcání společnosti při budování raného kapitalismu v českých zemích. Úvodní slovo ke knize sepsala má dlouholetá kolegyně Erika Bezdíčková, kresbami ji doplnil výtvarník Jan Steklík.

Kde si ji mohou čtenáři koupit? Jak to říkají v televizi? V lepších knihkupectvích? Převážně v Brně.

Jaké máte plány do budoucna? Na to se hodí citace z knížky: „Tak co pořád děláš, ptá se kamarád. No, to víš, povídám. Třeba letos: zasel jsem na dvorku trávu. Vyrostla, uvadla. Příští rok to udělám zas.“

Jste stále velmi aktivní, kde berete energii? Opět odpovím z knížky: „Tak kdes zas byl? Už nevíš, na co by ses vymluvil. Ta polička musí přijít tam. A ta lišta k tomu. Už nevíš, na co by ses vymluvil. To zrcadlo přilep sem. A kam zas jdeš? Pro pistoli, povídám.“

Které místo, či místa v centru Brna jsou vaše nejoblíbenější? Kdysi dávno jsme se my chlapci sobotu co sobotu vpodvečer setkávali u kavárny Bellevue. Tam jsme elegantně, v záklonu, seskakovali z tramvají. Za okny kavárny sedával u svého stolu básník Skácel se svými obdivovateli, my ale měli vlastní okruh: šli jsme Českou, přes náměstí Svobody až k hotelu Grand. Byly to krásné chvíle s prazvláštním úkazem: všechny půvabné dívky pluly ve svých lodičkách proti nám. U Grandu jsme se vydali nazpět. A kupodivu, všechny půvabné dívky kráčely opět proti nám… Dlouho jsme o tom přemýšleli…

Co byste vzkázal Brňanům? Nevěřte pražské kavárně. Máme dost svých. Kateřina Dobešová

Ladislav Vencálek se narodil v roce 1936, je Brňan, absolvent husovického gymnázia a přírodovědecké fakulty nynější Masarykovy univerzity, oboru geologie. V šedesátých letech zakladatel chomutovského Divadla v podloubí, později v Brně redaktor časopisů Zálesák a Brněnského večerníku – listu městského výboru KSČ, kde setrval tři roky. Protože však nevstoupil do strany, pracoval pak i jako osvětlovač v Redutě. V roce 1975 byl přijat do pražské redakce Svobodného slova, novin zřizovaných Čs. stranou socialistickou a vydavatelstvím Melantrich. Odtud přešel do redakce v Brně. Zde působil až do ukončení jejich činnosti v roce 1996. I po odchodu do důchodu zůstal velmi aktivní. Přispíval do řady časopisů, patří k zakladatelům spolku a vydavatelství Moravskoslezský kruh. Dnes se ve vydavatelství podílí na činnosti v oblasti sociální a na přípravě novin Pečuj doma. Jeho příspěvky najdete i na www.brnozurnal.cz a v Divadelních novinách. Mnozí Brňané si ještě pamatují jeho článek z února 1989. Vyšel ve Svobodném slově s titulkem Město na okraji zájmu. L. Vencálek tehdy velmi otevřeně popsal aktuální neutěšenou situaci města Brna v porovnání se sliby, které tehdejší režim dlouhodobě proklamoval, ať už šlo o množství postavených nových bytů, oprav historických budov, nebo počtu lůžek v nemocnicích vzhledem k počtu Brňanů, který nás řadil až za rozvojové země. Pokles významu Brna dokládal i údaji až úsměvnými, například v roce 1988 byl Jihomoravskému kraji krácen příděl toaletního papíru o 40 tun ve prospěch kraje Severočeského. Všechny údaje čerpal z oficiálních zpráv města i kraje, citoval závazné stranické úkoly, které nikdy nebyly naplněny. Jeho posledním dílem je knížka Pozdní sběr, jejíž druhé vydání vyšlo letos v létě. L. Vencálek je ženatý, má dvě děti. Syn Tomáš byl ředitelem brněnského studia Čs. rozhlasu, zahynul při automobilové nehodě, dcera Kateřina je psycholožkou.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2019 | 15