Rozhovor

Michaela Hrubá: Děkuji rodičům, trenérům... a svým nohám.

vzpomínám. Dostala jsem za vítězství také svoji první medaili. Byla

z papíru.

Na olympiádě v Riu jste

byla také jedna

z nejmladších, ale bohužel

jste byla v pořadí první

z těch, které nepostoupily

do finále.

Profil

Michaela Hrubá se narodila 21. února

1998. Rodačka z Bořitova na Blanensku začala pod vedením a po vzoru

svých rodičů sportovat již odmala.

Jezdila na kole, běhala a plavala,

a tak není divu, že zkusila i triatlon.

Jejím prvním trenérem byl Karel

Stloukal, k atletickému víceboji ji přivedl Martin Weinhöfer a v brněnském

JAC u trenéra Ctibora Nezdařila již

naplno zazářila jako výškařka. Na

ostatní atletické disciplíny ale nezanevřela a v roce 2014 vyhrála

mistrovství republiky dorostenek

v trojskoku i ve výšce, která se stala

její doménou. Na Evropském festivalu mládeže 2013 v Utrechtu získala

za 179 cm stříbrnou medaili, v roce

2014 pak bronzovou na mládežnické

olympiádě v čínském Nankingu

a byla druhá na mistrovství světa

juniorů v americkém Eugene. V roce

2015 se stala v kolumbijském Cali

výkonem 190 cm mistryní světa

v kategorii do 17 let a probojovala se

i do finále seniorského halového

mistrovství Evropy. V tom roce byla

vyhlášena nejlepší juniorkou v anketě

Atlet roku. Letos v únoru vyhrála

výkonem 194 cm Beskydskou laťku

a svůj nový juniorský rekord vylepšila

při mistrovství republiky v témže

měsíci na 195 cm.Ve svých osmnácti

letech je i seniorskou mistryní republiky z června letošního roku výkonem 193 cm, což je prozatím její

osobní rekord pod širým nebem.

V červenci získala v Bydhošti titul

juniorské mistryně světa a v srpnu

se zúčastnila olympijských her v Rio

de Janeiru. Za své dosavadní výsledky byla vyhlášena nejlepší juniorskou

sportovkyní Brna i Jihomoravského

kraje. Studuje poslední ročník Gymnázia Mojmírovo náměstí a chce

pokračovat vysokoškolským studiem.

Její trenérkou je Alena Nezdařilová.

Má bratra Jiřího a psa Bena. Přítele

zatím nemá.

S Michaelou Hrubou, členkou

brněnského JAC (Jump Athletic

Club), jsme si povídali v jejím

rodném Bořitově, kde se jen pár

dnů po jejím návratu z Rio de

Janeira konala velká motivační

akce, ke které přijela kromě

Míšiny trenérky Aleny Nezdařilové také bronzová z olympiády

v Atlantě a mistryně světa v trojskoku z roku 1997 Šárka

Kašpárková. Všechny tři olympioničky si společně s přítomnými nejdříve zacvičily a před

besedou pak ještě Míša předvedla dětem ukázky ze svého

tréninku. Celou akci připravil

její táta Drahomír a vydatně mu

sekundovala její maminka Jitka.

Jakou roli ve vašem životě

hrají rodiče?

Tak kromě toho, že si nedovedu

život představit bez maminčina

vepřo, knedlo, zelo a její vynikající

svíčkové (úsměv), tak mi rodiče

samozřejmě pomáhají, fandí a radí.

Mám-li být upřímná, tak mám velké

štěstí, že moji rodiče nikdy atletiku

na vrcholové úrovni nedělali, a tak

se ty rady netýkají sportu. Kdybych

byla ale kluk a hrála fotbal, tak by

to asi bylo jiné. Fotbalu u nás rozumí každý (úsměv).

Pamatujete si na svoje

první sportovní vítězství?

Díky fotkám mého táty a dortu, který jsem pak dostala, si vzpomínám

velmi dobře. Byl to dětský atletický

víceboj, který zahrnoval skok z místa, hod míčkem a běhy. Byla jsem

jedna z nejmladších a všechny

jsem porazila. Ráda na ten závod

O mně je známo, že si ráda pospím.

Když můžu, tak vstávám až tak

kolem osmé, deváté. A ranní závody, to není nic pro mě. Před kvalifikací v Riu jsem musela vstávat už

před šestou a po snídani jsme

musely být už v osm na stadionu.

Ale i když jsem byla docela ve stresu, skočila jsem na první pokus 180,

185, 189 i 192. A i první pokus na

postupových 194 vypadal velmi

slibně. Laťku jsem shodila jenom

velmi těsně lýtkama. Ale ty další dva

pokusy už byly neslané nemastné.

Začaly se rozcvičovat a startovaly

štafety a už to opravdu nebylo ono.

Ale nechci se na to vymlouvat, podmínky jsme měly všechny stejné.

Jaký je váš největší

zážitek z Ria? Socha

Krista, Copacabana?

Můj největší zážitek z olympiády je

právě ten můj olympijský závod.

A i když nedopadl úplně podle

mých představ, užívala jsem si to.

Jsem ráda a vážím si toho, že jsem

mohla být součástí naší výpravy,

že jsem mohla reprezentovat. Při

všech mých dosavadních úspěších, včetně letošního titulu juniorské mistryně světa, byla olympiáda

v Riu jednoznačně vrcholem mé

sportovní kariéry.

Bylo něco, co se vám

nelíbilo?

Pořadatelé se snažili a atmosféra

olympiády u mě přebila všechno.

Ale pokud se ptáte, tak nebylo zrovna někdy dvakrát příjemné čekat

čtvrt hodiny, než poteče teplá voda,

která pak tekla třeba jen tři minuty,

a taky jsem už jedla lepší jídla, než

v té olympijské jídelně o rozloze

několika fotbalových hřišť. Většina

ze sportovců se chodila dojídat do

„rychlého občerstvení“ naproti. Já

tam taky párkrát byla (úsměv).

Při olympiádě jste se

určitě potkala s mnoha

osobnostmi. Jaké setkání

na vás nejvíce

zapůsobilo?

Všichni se chtěli pozdravit a nebo

alespoň setkat s Usainem Boltem

(jamajský sprinter, trojnásobný

olympijský vítěz 2016, pozn. autora), ale mě nejvíc potěšilo setkání

s naším dvojnásobným medailistou, kajakářem Pepou Dostálem.

Je to správný řízek (úsměv), v těch

fousech vypadal nejmíň na pětatřicet, ale je mu třiadvacet, což je

teď po oholení poznat. Když se

dozvěděl, že při závěrečném ceremoniálu na stadionu Maracaná

ponese českou vlajku, skoro skákal

radostí. Je to velký srdcař a jak sám

řekl, je hrdý na to, že může být součástí historie naší země. A taky že

ty medaile jsou medaile, ale sportovní zážitky pro něho mají větší

hodnotu. Když jsme se v Riu potkali, tak se smál a říkal, že jsem

konečně první holka, které se může

dívat zpříma do očí (Josef Dostál

má dva metry a Míša měří 192 cm,

pozn. autora).

Zuzana Hlavoňová, která

drží český seniorský

rekord výkonem 200 cm,

vás chválí a trenérka

Alena Nezdařilová říká, že

vaše výkonnost bude

kulminovat tak za čtyři

roky. To bude olympiáda

v Tokiu.

Už do Ria mi chodily zprávy od

kamarádů, že v Tokiu to bude

medaile. Ale já dobře vím, že mám

ještě hodně co zlepšovat. Především musím být zdravá a snažit se

stabilizovat výkony tak na těch 195

centimetrech. A k tomu musím také

upravit svůj rozběh. Začnu příliš

rychle a pak zpomaluji, což by mělo

být spíš opačně (úsměv).

Čemu vděčíte za

dosavadní úspěchy?

Myslím, že jsem docela vysoká

a mám silné nohy. A taky věřím,

že to bude i nadále moje silná psychika. Nenechám se jen tak něčím

nebo někým rozhodit. A taky určitě

všem, kteří mi fandí, pomáhali

a pomáhají. Chtěla bych jim poděkovat. Hlavně rodičům, trenérům...

a taky těm svým silným nohám

(úsměv).



Vladimír Koudelka

Foto: Igor Zehl

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Říjen 2016