Zpravodaj Brno-střed

Zpravodaj MČ Brno-střed

Strana 14

Rozhovor
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2026
Zdenál to tak měl, že se snažil být maxi-
málně nenápadný. Říkalo se, že je ten nej-
slavnější... Počkej, jak to bylo? Nejznámější
neznámý herec. No amy pokračujeme. Moc
se nikam necpeme, nezveřejňujeme, nesna
-
žíme se být komerčně vidět. Úspěch je pro
nás to, že ta integrační představení vozíme
dovesnic, kde se obyvatelé setkávají slidmi
shandicapem jen minimálně, protože je to
prostě jinak než vevětším městě. Auž vů
-
bec se běžně nepotkávají stak specifickým
divadlem. Velkou radost máme ztoho, že to
funguje, že přivážíme určitou osvětu. Že se
diváci díky nám můžou potkat slidmi shandi
-
capem avidět, co vlastně dokáží ajak fungují
najevišti aco vnich je. Aže vlastně opravdu
stojí zato snimi spolužít abýt knim otevření.
Aže se jim mohou „zcela vážně zasmát“ anení
to posměch. Někde pořád předsudky panují,
ikdyž se to hodně zlepšilo zatěch dvacet let,
samozřejmě.
Co samotní účinkující?
To je druhá část úspěchu. Tam velmi výrazně
vidím posun, oni sami také, protože zatěch
dvacet let opravdu velice vyspěli vsoběstač
-
nosti, samostatnosti, komunikaci. Hodně se
uněkterých zlepšily řečové schopnosti, artiku
-
lace, vyjadřování ahlavně socializace vůbec.
Jsou schopní se normálně vespolečnosti
pohybovat, nebojí se komukoliv cokoliv říct.
Začali si všichni víc věřit, protože hrají nanor
-
mální profesionální scéně, dostávají patřičné
ocenění odběžného diváka, takže pochopili,
že se nemusí stydět aupozaďovat, že mů
-
žou chodit se vztyčenou hlavou. To jim dalo
divadlo.
Apřispívá ktomu jistě váš
penzion, chráněné pracoviště.
Ten jim dává úzkou komunikaci slidmi,
protože když „poslanci“ obsluhují astarají se
ohosta, tak mluví súplně běžným člověkem,
který je vůbec nezná, často neví, kam přišel,
aoni už nemají dnes problém běžně komu
-
nikovat, zeptat se nacokoliv, ubytovat hosty,
popovídat odivadle.
Jaké mají dneska věkové
rozmezí?
Odtřiceti došedesáti. Takže se nám věkový
průměr posunul dost. Třeba hodně zajímavý je
Honzík Dubenský, který má Downův syndrom,
tam má obrovskou zásluhu najeho pokroku
hlavně jeho rodina – výchova apéče, kterou
mu rodina poskytla, protože udowniků to tak
je, že padesát procent úspěchu dělá péče
aúsilí, které se jim věnuje. Ale myslím si, že
idivadlo tam má hodně velký vliv, protože
Honzíkovi je přes čtyřicet avůbec neztrácí nic
napaměti, artikulaci, napohybu. Prostě myslí
mu to, což udowniků je vtomto věku co říct.
Působí divadlo adril, který napenzionu mají
– také poměrně vysokou zátěž, sice spíš prak
-
tického rázu, nicméně neustále se mozek tré-
nuje. Myslím, že to je skvělý výsledek, že jsou
takto všichni mentálně dobří aže „nepadají“.
Všechna divadla prudce zasáhl
covid. Jak uvás?
Tehdy to právě bylo vidět. Byli zavření doma,
jako my všichni. Akdyž potom přijeli poně
-
Mgr.Monika Mazáčová je výraznou osob-
ností brněnské nezávislé divadelní scény,
dlouholetá herečka, produkční ateatro
-
terapeutka legendárního Divadla Klau-
niky Brno. Svou profesní dráhu spojila
sjedinečnou klaunickou tvorbou kombi
-
nující humor, improvizaci ahluboký lidský
vhled dokaždodenní zkušenosti diváka.
Divadlo Klauniky patří mezi nejstarší
nezávislé divadelní soubory vČesku –
vzniklo vroce 1986 aproslavilo se svým
ikonickým představením Don Quijote de
la mAncha, které dosáhlo přes 5500 re
-
príz apatří knejhranějším inscenacím
vEvropě. Monika Mazáčová propojuje
vpraxi své odbornosti vteatroterapii, dra
-
matické výchově aspeciální pedagogice
avytváří tak unikátní divadelní projekty.
Vdivadle se podílí napráci smentálně
handicapovanými lidmi apomáhá utvá
-
řet inscenace otevřené širokému publiku
imimo standardní divadelní sály. Oddět
-
ství byla aktivní vdramatických kroužcích
avamatérských divadelních souborech,
což položilo základy její celoživotní orien
-
taci kdivadlu akomunitnímu umění. Vedle
herectví se vminulosti věnovala ihudbě,
kdy hrála nabicí, adnes více času věnuje
zpěvu apedagogické činnosti. Je rovněž
provozovatelkou divadelního penzionu
amatkou dvou dětí, kterou životní apra
-
covní nasazení neoddělilo odkaždoden-
ních starostí aradostí.
jakých měsících dopenzionu, bylo vidět, jak
všechno šlo dolů zatu krátkou chvíli. Amuselo
se začít všechno znovu. Paměť jde rychle dolů
avelmi rychle se všecko zapomene. Takže
je to prostě taková sisyfovská práce. Chce to
nepřestávat. Potom ten kámen možná hned
tak nespadne.
Zásadní událostí byl jistě odchod
Zdeňka Mazáče, zakladatele,
režiséra avašeho manžela před
půldruhým rokem nanebeskou
scénu. Ikdyž jste už léta
rovnocenným pilířem souboru.
No tak jistě... Hodlám to teď řídit trochu ji-
nak. Celý soubor má teď jiné možnosti ameze
iproto, že některé znás mají malé děti atak.
Asi se trošičku změní irepertoár. Ale to hlavní
se nezmění: penzion pokračuje dál, divadlo
také pokračuje dál a hodláme dělat další
inscenace skolegy shandicapem, asamo-
zřejmě pokračovat vtěch starých.
Bude vlétě opět Quijotova
šedesátka vLipnici nad
Sázavou?
Festival taky hodláme udržet. Vznikl keZdeň-
kovým šedesátinám astala se zněho pravi-
delná akce zaměřená natvorbu lidí srůzným
handicapem nebo spíš se sociálním vylouče
-
ním všeobecně. Letos chystáme třináctý ročník.
Co nejbližší budoucnost?
Rozhodně začátek května – svátky, ty
máme vyhrazené pro Prodanku, kterou
chceme hrát někde naMoravě, ještě přesně
nevíme, plánuje se. Teď jsme dávali přihlášku
nabrněnský letní festival, takže se objevíme
itady někde veměstě. Jinak hrajeme pra
-
videlně několikrát doměsíce různě pore-
publice, přesněji lze zjistit nanašem webu:
klaunika. eu.
Nějaké slovo nazávěr?
Přes dvacet let děláme slidmi shandica-
pem asnažíme se ojejich růst asocializaci.
Vlastně jsme průkopníci vteatroterapii. Ajá se
čím dál tím víc potýkám spodivností našeho
sociálního systému, například vrámci toho, kdo
má akdo nemá nárok naprůkaz ZTP. Snažím
se našim kolegům občas tyto věci vybojovat,
třeba kvůli cestování hromadnou dopravou
navelké vzdálenosti, anarážím. Náš systém
je vtomhle směru naprosto neprůstřelný, zdá
se mi, že vůbec té problematice nerozumí, ze
-
jména mentálnímu handicapu. Narozdíl odfy-
zického. Přijde mi, že vtomhle směru jsme sto
let zaopicemi.
Miroslav Sedláček
■
Zpravodaj Brno-střed